Karolinum strana 101 z 184

Kniha profesora Univerzity Karlovy v Praze Bedřicha Moldana je druhým, rozšířeným a aktualizovaným vydáním úspěšné publikace, která za rok 2009 získala Cenu rektora Univerzity Karlovy za nejlepší monografii v oboru přírodních a lékařských věd. Základním konceptem knihy zůstává i nadále pojem antropocénu. Oproti prvnímu vydání však došlo k výrazné změně jejího uspořádání. Ve čtyřech oddílech podává přehled o dnešním světě v historické perspektivě z hlediska vztahu člověka a přírody, přičemž se zaměřuje na základní hnací síly současného vývoje; pojednává o současném stavu zemského systému, jehož jsme součástí, a o vyhlídkách do budoucnosti; a představuje rozbor reakcí lidské společnosti na environmentální situaci, jakým způsobem se tyto reakce utvářely a jak se uplatňují v různých oborech lidské aktivity.

Kniha shrnuje vývoj myšlení o uměleckém díle od zakladatelských prací v antice, přes středověkou teorii budovanou na empiricko-racionálních základech, kterou rozvinulo italské quattrocento, význam Vasariho uměleckých životopisů, dále vznik klasicistních koncepcí a vůbec prvních univerzálních dějin umění v dílech italských, německých a francouzských autorů, až po osamostatnění disciplíny v 19. století a rozvoj moderní a současné teorie a kritiky. Základní příručka pro studenty dějin umění a cenný zdroj informací pro všechny zájemce o problematiku.

Copak je ta Gollova historická škola? Jak lze v Palackém objevit kořeny československých dějin? Proč československý úředník těžko nachází řeč s maďarským, ačkoli se oba domluví německy? Vyhnali by TGM ze Slovenska, kdyby uvažoval nahlas? Zrodilo se husitství z intelektuální konstrukce univerzitních mistrů? Proč Chaloupecký nedokončil přepracování Laichtrových Českých dějin? Jak se změní život badatele, když z domácnosti zmizí služka? A patří lovestory do dějin historiografie? Takové otázky si klade Milan Ducháček (*1978) v knize o českém historikovi Václavu Chaloupeckém, žáku Jaroslava Golla a Josefa Pekaře, jenž se po zrodu Československé republiky stal profesorem československých dějin Univerzity Komenského v Bratislavě. Po Pekařově smrti pak přijal prestižní nástupnictví na Karlově univerzitě. Václav Chaloupecký má pro své názory na česko-slovenský poměr na Slovensku dodnes „zlé meno“ a v českém prostředí zůstává ve stínu svých učitelů. I proto se autor rozhodl znovu rozpohybovat zdánlivě dobře známý příběh zrodu a rozkladu první ČSR a na pozadí životní dráhy opomíjeného historika se pokusil zachytit jak vnitrooborové klima českého, respektive československého dějepisectví první poloviny 20. století, tak v širším kontextu i proměny vztahu Čechů a Slováků v daném období. Stranou přitom nezůstává ani tematika Chaloupeckého historických prací, z nichž mnohé (povětšinou negativně) ovlivnily rodící se kulturní klima společného státu. Historikovy texty tak namnoze určují linii výkladu. Vedle osobností umělecké bohémy konce dlouhého století a prvorepublikových intelektuálních elit zde defilují přední osobnosti lucemburské epochy, jsou promýšleny otázky zrodu husitství a proměny interpretace kulturního dědictví Velké Moravy, je probírána údajná Žižkova cesta do Uher i stále neukončený spor o Kristiána a dataci nejstarších českých legend. Životní příběh rodáka z Dětenic na Jičínsku, anarchistického básníka, lobkovického knížecího archiváře, univerzitního historika, zuřivého polemika a vášnivého pěstitele jabloní se uzavírá náhlou smrtí roku 1951. Právě včas, chtělo by se říci... Práce byla poctěna Cenou Česko-slovenské komise historiků za rok 2013.

Knihu Obraz a moc tvoří dvě doplňující se části: přehledová autorská studie a původní rozhovory s francouzskými mysliteli. První část knihy uvádí do problematiky komplexních vztahů obrazu a moci ve francouzském myšlení na přelomu 20. a 21. století. J ejím záměrem je zdůvodnit interdisciplinární průzkum a uvést do vzájemných souvislostí vlivné vědecké polemiky a názory na vztah obrazu a moci, jak je autorka pozoruje v současném filosofickém a sociálním výzkumu ve Francii. Druhá část knihy přináší 7 unikátních rozhovorů autorky s vybranými osobnostmi současné francouzské filosofie (Georges Didi-Huberman, Marie-José Mondzainová, Jacques Ranciere, Pierre Lévy), sociologie (Michel Maffesoli), antropologie (Marc Augé) a historie médií (Monique Sic ardová). Pro lepší orientaci v dané problematice jsou rozhovory uvedeny informačními perexy dotazovaných myslitelů. Takto koncipovaná odborná reflexe je neobvyklou příležitostí pro osobní seznámení se s názory vybraných představitelů francouzské teor ie obrazu. Propojuje různé současné odborné perspektivy v pluralitním dialogu, aby tak z různých stran reflektovala aktuální sdílení viditelného jako politiku vizualizace neviditelného.

Kniha zkoumá mezilidské vztahy a vzorce chování v letech 1937 až 1938 v Sovětském svazu, tedy v období velkého teroru. Na osudech jednotlivých zaměstnanců tří velkých moskevských továren autorka ukazuje, jak masové operace (zatýkání určitých skupin obyvatel) a výzvy vedoucích představitelů komunistické strany k odhalování skrytých nepřátel uvedly do pohybu dynamiku teroru, před jehož destruktivní silou nakonec nebyl nikdo v bezpečí. Záplavy udání a štvanice na maskované záškodníky vytvořily z běžného pracovního prostředí past, do které se mohl chytit kdokoliv. Bez ohledu na důkazy či loajalitu vůči straně. Obvinění na základě společenských vazeb pak rozšiřovala počet postižených o rodinné příslušníky, spolupracovníky a známé. Autorka sice nezpochybňuje zodpovědnost politických elit v čele s J. V. Stalinem, zároveň ale ukazuje, že obyčejní lidé nebyli pouze oběťmi teroru. Řevnivost mezi jednotlivými pracovníky, osobní konflikty i obranné strategie, jako např. preventivní udávání, naopak pomáhaly roztáčet kola teroru a po jistou dobu znemožňovaly z něj nalézt jakékoliv východisko. Goldmanová tak prostřednictvím příběhů konkrétních lidí přesvědčivě polemizuje s totalitaristickým pojetím v českém prostředí stále populárním rozdělujícím společnost stalinské (či obecně komunistické) diktatury na aktivní ovládající a pasivní ovládané.

Kniha je určena studentům a badatelům se zájmem o hlubší pochopení americké zahraniční politiky druhé poloviny 20. století a všem, kteří se zabývají historií procesu evropské integrace. Spojené státy byly vždy významným účastníkem debaty o podobě evropského sjednocení. Politika Washingtonu nicméně často vyznívala dvojznačně: na jedné straně lze pozorovat aktivní podporu sjednocení kontinentu, na straně druhé snahu o specifické směřování a zadržování některých evropských ambicí. Autor ve své knize představuje obecnější vysvětlení politiky USA vůči Evropě. tenáři předkládá teoretický koncept strategie regionální hegemonie, do něhož zasazuje podrobnou analýzu vývoje americké grand strategy včetně role evropského regionu v jejím rámci, i analýzu konkrétní politiky směřující k ovlivnění evropského integračního procesu.

Publikace se zabývá rolí protektorátních pojišťoven ve financování druhé světové války a podpoře německého válečného hospodářství, způsobem prosazování německého vlivu v protektorátním pojišťovnictví, arizací životních pojistek a jejich organizací a fungováním zajišťovacího obchodu. Autor zkoumá důvody vzniku mezinárodního procesu na konci 90. let, který se zabýval odškodňováním pojistných nároků z období holokaustu, a odpovídá i na otázku, zda mohou ještě dnes lidé v Česku požadovat proplacení životní pojistky za své zemřelé příbuzné.

Předkládaná publikace si bere za cíl seznámit stručnou formou především lékaře se základními metodami používanými při hodnocení medicinských dat. Jsou zde popsány principy induktivního statistického uvažování, široce používané ve všech oblastech hodnocení biologických dat jako nástroje medicíny založené na důkazu. Cílem textu je překlenout zdánlivě nepřekonatelnou vzdálenost mezi medicínou a matematikou a nalézt společný jazyk, který poskytne medicíně objektivní nástroje k hodnocení biologických dat.

Dějiny druhé světové války patří k nejvíce zpracovávaným a stále velmi aktuálním tématům soudobé historiografie. Kniha Pavla Mückeho se snaží přiblížit problematiku tzv. „míst paměti“ (hmotných i symbolických památek, na nichž je zakládána identita národního společenství), každodenního života a vnitřního světa vojáků (a pozdějších veteránů) československých jednotek působících na všech frontách nejkrvavějšího konfliktu dosavadních dějin. Charakterizuje nejvýznačnější „místa paměti“ zkoumáním jejich postojů k velkým událostem (Mnichov 1938, březen 1939), vnímání významů vlasti a domova a vnitřních vztahů v rámci bojových kolektivů i postojů k dalším klíčovým aktérům mimo vlastní bojové jednotky.

Analyticko-srovnávací studie Školní vzdělávání v Estonsku je pátou publikací řady Školní vzdělávání v zahraničí. Titulu předcházely publikace Školní vzdělávání v Německu, Školní vzdělávání ve Velké Británii, Školní vzdělávání ve Švédsku a Školní vzdělávání v Ruské federaci. Studie zachovává metodologický přístup užitý v těchto publikacích, tj. problémové pojetí (důraz na hlavní problémové okruhy školního vzdělávání) a dva pohledy na představenou problematiku: pohled „zvenku“, který poskytuje česká autorka, a pohled „zevnitř“, který zprostředkovávají estonští autoři. Těžiště studie tvoří problémy, které se jeví jako zásadní v estonském školním vzdělávání a jsou také aktuální pro rozvoj českého školního vzdělávání. Studie se skládá z osmi kapitol. První kapitola uvádí do širšího kontextu země, v němž změny školního vzdělávání probíhají; zvláštní pozornost je věnována historii země. Ve druhé kapitole je kladen hlavní důraz na cíle a principy nové estonské vzdělávací politiky, třetí kapitola představuje obnovený estonský vzdělávací systém a poskytuje i krátký pohled do historie estonského vzdělávání. Tématem čtvrté kapitoly jsou významné změny, jimiž prochází kurikulum základních škol a gymnázií. Pátá kapitola se zabývá problematikou evaluace vzdělávacího systému a vzdělávacích zařízení a hodnocení žáků. Šestá kapitola se věnuje aktuální a citlivé národnostní otázce ve společnosti a ve školním vzdělávání, sedmá kapitola podobně citlivé otázce jazyků a jazykového vzdělávání. V poslední, osmé, kapitole, podobně jako v předchozích studiích této ediční řady, dostávají prostor autoři „domácí“; přinášejí svůj vnitřní pohled na vývoj všeobecného vzdělávání v Estonsku za posledních 25 let. Publikace představuje příspěvek k literatuře z oblasti srovnávací pedagogiky, přinášející systematicky utříděné poznatky o zemi, která může být českému čtenáři v mnoha ohledech blízká. Je určena výzkumníkům a odborníkům v oblasti vzdělávání, vyučujícím i studentům pedagogických fakult a dalších fakult připravujících učitele, představitelům Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky i dalším pracovníkům působícím ve státní správě zabývajícím se vzděláváním.

Tato kniha si klade za cíl přiblížit literární historii ostatním humanitním vědám pomocí nástrojů vyvinutých původně pro jiné oblasti výzkumu: kvantitativních grafů, zeměpisných map a vývojových stromů evoluční biologie. Názorným příkladem je nová interpretace vývoje moderní prózy v první kapitole: teprve při zkoumání nejen několika málo kanonických textů, jak bývá zvykem, ale samotného systému románových žánrů jako celku, vystoupí na povrch existence „literárních cyklů“, na jejichž základě lze stanovit novou periodizaci dějin románu a její význam. Podobné experimenty předkládá i druhá kapitola, kde geografické mapy odhalují hlubokou souvztažnost mezi narativní formou idylického románu a vnímáním prostoru tradičního venkova, a kapitola třetí, kde vývojové stromy neznázorňují dějiny literatury jako lineární přímku, ale naopak jako proces neustálého větvení a rozbíhání zahrnující všemožné literární formy.Grafy, mapy a stromy tak pohlížejí na literaturu nikoli jako na kánon vybraných děl, ale spíše jako na systém, a na velkém množství materiálu nám představují mnohem překvapivější a bohatší literární dějiny, jež stírají hranice mezi vysokým a nízkým, mezi mistrovskými a zapomenutými díly, mezi dnešní klasikou a někdejšími bestsellery. Neméně invenční je i doslov Alberta Piazzy, který kromě souhrnu Morettiho podnětů a úvah vybízí k užšímu dialogu mezi literární historií a genetikou.

Kniha přináší soubor základních i pokročilých technik a postupů používaných v ekonometrické analýze časových řad. Kniha klade důraz na umožnění efektivního použití popsaných technik v aplikovaném ekonomickém výzkumu. Toho je dosaženo tím, že teoretické základy popsané ekonometrie jsou prezentovány spolu s intuitivním vysvětlením problematiky a jednotlivé techniky jsou ilustrovány na výsledcích současného výzkumu a to především v kontextu procesu nedávné ekonomické transformace a současné evropské integrace. Toto pojetí z knihy činí nejen učebnici v klasickém smyslu, ale také užitečný referenční zdroj neboť odkazy v knize spojují klasickou i moderní ekonometrickou literaturu se soudobými aplikacemi, na nichž je použití jednotlivých technik jasně pochopitelné. Mnohá použití vycházejí z bohaté předchozí práce autorů v oboru. Text knihy je rozdělen do pěti hlavních částí. První část, “The Nature of Time Series”, přináší úvod do analýzy časových řad a popis jejich nejdůležitějších charakteristik, vlastností a procesů. Druhá část, “Difference Equations”, stručně popisuje teorii diferenciálních rovnic s důrazem na aspekty, které jsou klíčové v ekonometrii časových řad. Třetí část, “Univariate Time Series”, poměrně rozsáhle popisuje techniky, které se používají při analýze jednotlivých časových řad bez jejich vzájemené interakce a zahrnuje jak lineární tak nelineární modelované struktury. Čtvrtá část, “Multiple Time Series”, popisuje modely které umožňují analýzu několika časových řad a jejich vzájemných interakcí. Pátá část “Panel Data and Unit Root Tests”, zahrnuje některé techniky postavené na panelových datech, jež k průřezovým datům přidávají časovou dimenzi a vztahují se k analýze konvergence. Závěr knihy je doplněn o úvod do simulační techniky a statistické tabulky.

Kniha významného francouzského sociologa, jehož úvahy zásadním způsobem ovlivnily také estetiku, literární historii a řadu dalších oborů, probírá v obecnosti i na konkrétních příkladech fungování jazyka jakožto sféry symbolické směny. Bourdieu knižním souborem z roku 1982 reagoval především na Saussura a jeho vlivnou recepci u strukturalistů, ale též například na J. L. Austina, N. Chomského a další klíčové autory. Neosobní, zdánlivě neutrální systém jazyka je odhalen jakožto zvláštní a velmi efektivní mocenský postoj, díky němuž se vyjadřovací nástroj, jenž reálně náleží pouze některým, privilegovaným vrstvám, prosadí jakožto měřítko pro uvažování a vyjadřování všech – i těch (jedinců, vrstev, etnik atd.), kdo jsou příslušným uspořádáním fatálně znevýhodněni. V tomto rámci vystupuje i slovní zásoba, syntax, styl apod. jen jako aspekty distribuce kulturní moci a vyjadřovacích výsad. Zatímco tedy strukturalisté chtěli vytvořit sociologii po vzoru lingvistiky, Bourdieu demaskuje lingvistické hledisko jakožto strategii uvnitř společnosti, zdaleka však nejde jen o pouhé oborové přetahování: jeho analýzy jsou v podrobnostech velmi subtilní a podnětné zvláště pro jazykovědce a literární vědce.

Monografie sociologa Nico Stehra a klimatologa Hanse von Storcha se zabývá otázkami přírodního podnebí v politickém, kulturním, ekonomickém a historickém kontextu. Vychází z přesvědčení, že podnebí není pouze přírodní daností, k níž se významným a přiměřeným způsobem vyjadřuje výhradně přírodověda: je rovněž kulturním a sociálním konstruktem. Pozornost je proto věnována nejen podnebí „bez zásahu člověka“ a jeho antropogenním proměnám, ale i vývoji toho, jak podnebí rozumíme, a tomu, jak naše porozumění podnebí ovlivňovalo společnost a politiku. Knihu uzavírá Manifest Zeppelinovy univerzity, který ukazuje, co je podle autorů zapotřebí k vytvoření vyrovnané a účinné politiky v oblasti klimatu.

V posledním textu, který ještě stihl sám připravit k vydání, se světoznámý medievalista Jacques Le Goff (1924-2014), od něhož česky vyšlo více mež deset titulů, obrací k metodickým principům historické práce se zvláštním zaměřením na otázku předělu mezi středověkem a renesancí. Stať se obrací k následujícím otázkám: Jakou roli má hrát sebehodnocení renesančních osobností v dnešním pojetí epochy, vůči které se vymezovali? Kde leží počátky historické periodizace vůbec a jaké podoby tento nástroj nabyl s ustavením historie jakožto akademického oboru? Kdy a jak se vytvořil dodnes populární obraz středověku jakožto „temného věku“? A jak pojmout úkol historika dnes, kdy řada významných autorů popírá samu nutnost globální periodizace? Autor hájí koncept „dlouhého středověku“ od 3. do 18. století, spojovaného kulturní dominancí latiny a (jednotného či rozpolceného) křesťanství, ale také strukturou společnosti, formou výroby, stravováním, rolí dopravy a dalšími rysy, a zastává se významu periodizace jakožto nástroje orientace a hledání historického smyslu i v dnešním, globalizovaném a polycentrickém světě.