Karolinum strana 15 z 184

Inspirace antickou filosofií, zvláště sókratovsko-platónským momentem, se v díle Jana Patočky promítla do klíčového motivu „péče o duši“, který v různé podobě určoval jeho filosofii dějin od 30. do 70. let. Duše, která u Sókrata už není homérský stín ani mytická představa, byla ve filosofickém náhledu pojata jako síla rozhodnout se, zaujmout určitou pozici, směr. Patočka proto duši považoval za princip, z něhož vyrostly dějiny a podstatné momenty evropské kultury, filosofie, politika a umění. Úvahy o povaze umění, které Patočka rozvíjel v dialogu s Martinem Heideggerem nebo Romanem Ingardenem, a jeho interpretace dílčích motivů u Sofokla, Čechova nebo Thomase Manna jsou v důkladném čtení Jana Josla dokladem toho, že umění vnímal jako zcela specifický druh reflexe lidského postavení ve světě.

Kniha popisuje vývoj systematického výzkumu společnosti na území dnešního Česka a Slovenska, s přesahem do dalších zemí středu Evropy. Autoři jednotlivých studií představují významné etapy tohoto výzkumu s důrazem na dění v rámci sociologie, ovšem s vědomím, že sociální výzkum se často rozvíjel na hranicích tohoto oboru či zcela mimo něj. Popisují, jak byly prováděny významné výzkumy či jakým způsobem fungovaly výzkumné instituce. Tyto procesy jsou zasazeny do širších souvislostí vývoje oboru.Jaké texty může čtenář v knize najít? Kapitola Dušana Janáka "Rozvoj metodologie empirického výzkumu v počátcích sociologie ve střední Evropě" zasazuje československý (případně český a slovenský) vývoj do kontextu vývoje v Polsku, Maďarsku a Rakousku. Další kapitola stejného autora představuje brněnskou sociologickou školu od jejích počátků, kdy byla spjata zejména s Inocencem Arnoštem Bláhou, přes období obnovy v šedesátých letech až do současnosti.Tomáš Čížek se v kapitole "Hledání prvních výzkumů" snaží postihnout začátky empirické sociální vědy na českém území. Hlavní část textu je věnována popisu tří různých empirických studií od Eduarda Štorcha, Emanuela Chalupného a Inocence Arnošta Bláhy z počátku 20. století. Další kapitola téhož autora, nazvaná "Velké empirické výzkumy v české sociologii a pražská sociologická škola", ukazuje, jakým způsobem přispěla tato škola recepci kvantitativních metod výzkumu v československé sociologii. Martin Vávra s Markétou Škodovou a Jakubem Zelenkou se věnují obnově sociologie a zejména sociologického výzkumu v šedesátých letech a skrze analýzu výzkumů publikovaných v Sociologickém časopise i tomu, jak tento výzkum, na rozdíl od sociologické teorie, přetrval ve funkční formě i v období normalizace. Markéta Škodová a Martin Vávra v následující kapitole popisují výzkum veřejného mínění v Československu s jeho dvěma počátky (nejprve v roce 1946 a poté po přerušení padesátými lety znovu v roce 1967) a další rupturou na počátku normalizace, kdy přestal být součástí akademického pracoviště a byl provozován na pracovišti přímo kontrolovaném Sekretariátem ÚV KSČ. Za významný počin československé sociologie je obecně považován Machoninem vedený výzkum sociální stratifikace. Markéta Škodová v samostatné kapitole představuje institucionální zakotvení tohoto výzkumu, jeho metodologii, témata, kterým se věnoval, a v neposlední řadě také výzkumný tým, který jej připravil a jeho data zpracoval.Význam soukromých nadací pro rozvoj výzkumu společnosti ukazuje Marek Skovajsa v kapitole "Podpora Rockefellerovy nadace pro sociální vědy v meziválečném Československu". Jan Balon se v kapitole "Mezi vědou a reformou: západní teoretické inspirace československého výzkumu ve druhé polovině šedesátých let" věnuje tomu, jak českoslovenští sociologové v šedesátých letech diskutovali o možnostech využití "západních" sociologických teorií v situaci, kdy jedinou oficiální zastřešující teorií společnosti byl marxismus-leninismus.V knize jsou i dvě rozsáhlé kapitoly věnované výzkumu na území Slovenska. Miroslav Tížik svou kapitolu věnuje kvantitativním dotazníkovým výzkumům, zejména pak oblasti výzkumů veřejného mínění. Ľudovít Turčan se v kapitole "K empirickým výskumom v dejinách slovenskej sociológie" zaměřuje systematicky na vývoj slovenské empirické sociologie od jejích počátků v 19. století přes sociografické výzkumy obcí až k výzkumům prováděným v druhé polovině minulého století s pomocí "standardních" metod sociálních věd.

Kniha se na příkladu Ústavu politologie FF UK jako nejstaršího politologického pracoviště v Československu, jehož počátky sahají do konce 60. let minulého století, zabývá dějinami ustavování a obnovování oboru politické vědy v České republice. Ukazuje přitom, jak česká politická věda byla od svého počátku rozštěpena na scientistickou a humanistickou větev, jejímž představitelem byl a je Ústav politologie, a nakolik je toto rozštěpení pro českou politickou vědu svazující. Kniha se také věnuje průnikům mezi politickou vědou a dalšími obory, především pak politickou teorií a historií.

Karel IV. (1316-1378) byl králem a císařem v době, kdy se křesťanství ocitlo v krizi a Evropou zmítaly mor, stoletá válka a počátky papežského schizmatu. Jako příslušník lucemburské dynastie se narodil v Praze, vyrůstal v Paříži, své první panovnické kroky podnikl v Itálii, stal se římským, českým, langobardským i arelatským králem a nakonec římským císařem. Pierre Monnet (* 1963), který vede Francouzsko-německý institut historických a společenských věd ve Frankfurtu nad Mohanem a je specialistou na politické a sociální dějiny pozdního středověku, vidí Karla IV. rozkročeného mezi středověkem a modernou a problematizuje v českém prostředí mnohdy idealizovaný pohled na Otce vlasti, když akcentuje jeho strategické kroky při rozšiřování území a připomíná neúspěchy jeho potomků.

Karel IV. (1316–1378) byl králem a císařem v době, kdy se křesťanství ocitlo v krizi a Evropou zmítaly mor, stoletá válka a počátky papežského schizmatu. Jako příslušník lucemburské dynastie se narodil v Praze, vyrůstal v Paříži, své první panovnické kroky podnikl v Itálii, stal se římským, českým, langobardským i arelatským králem a nakonec římským císařem. Pierre Monnet (* 1963), který vede Francouzsko-německý institut historických a společenských věd ve Frankfurtu nad Mohanem a je specialistou na politické a sociální dějiny pozdního středověku, vidí Karla IV. rozkročeného mezi středověkem a modernou a problematizuje v českém prostředí mnohdy idealizovaný pohled na Otce vlasti, když akcentuje jeho strategické kroky při rozšiřování území a připomíná neúspěchy jeho potomků.

Monografie sleduje řízení regionálního tisku v ustavujícím období diktatury KSČ v Československu. Proces ustavování systému státní direktivy byl na poli mediální politiky KSČ narušován spory mezi centrem a regionem, mezi ambicemi vedení propagandy a tisku na ÚV KSČ a reálnými možnostmi nižšího stranického aparátu i regionálních novinářů. Mocenské centrum tak už v první polovině 50. let postupně rezignovalo na představu přímé dominance nad regionálními médii a muselo přistoupit k decentralizaci, což se neobešlo bez kompetenčních sporů. Systém řízení médií se postupně ustálil až mezi lety 1953 a 1956.Studie je rozdělena do kapitol sledujících vývoj vztahu centrálního aparátu KSČ a jeho krajských a okresních výborů a končí sondou do historie libereckého deníku Stráž severu uváděného jako konkrétní příklad, jak se regionální periodikum s procesem ustavování dominance KSČ vyrovnalo.

Slovník základních termínů z astronomie je příručkou, po níž sáhnou nejen zájemci o astronomii, kteří potřebují podporu při práci s německými texty či při komunikaci s německy hovořícími kolegy, ale především pracovníci cizojazyčných redakcí či překladatelé. Obsahuje termíny, které vycházejí zhruba z rozsahu středoškolské výuky. Hesla jsou opatřena informacemi o dělení slova, přízvuku, tvarosloví i stylu; ekvivalenty jsou vybaveny příklady slovních spojení i autentickými větami včetně jejich překladů do češtiny. Slovník uvádí kromě odborných zkratek i odkazy na terminologická synonyma.

Aurelius Augustinus (354-430) není jen největším teologickým učitelem západního křesťanství, ale zároveň originálním filosofickým myslitelem, který v mnohém navázal na antické zdroje platonské, stoické a částečně aristotelské a v zajímavé křesťanské syntéze je zprostředkoval středověkému i novověkému myšlení. Stěží bychom našli téma evropské filosofie, pro něž by Augustin nebyl jednou z hlavních inspirací, ať už je to motiv času, svobody nebo lásky, ba dokonce hlubiny lidského nevědomí. Tato kniha si v sedmi dílčích studiích všímá nejen těchto typicky augustinovských témat, ale i některých méně známých otázek, jako je pozornost mysli, promýšlení aristotelské kategorie relace nebo pojetí umění.

Saturnin vyšel poprvé v roce 1942. Doposud se dočkal více než dvaceti vydání v českém jazyce a jeho autor patří mezi národní klasiky české humoristické literatury. Román byl úspěšně převeden do filmové i televizní podoby a od dob svého vzniku se stále znovu objevuje také jako divadelní představení. V roce 2009 byl čtenáři zvolen nejpopulárnější knihou v anketě České televize „Kniha mého srdce“, v roce 2018 vyhrál prestižní cenu v soutěži Magnesia Litera v kategorii „Kniha století“.

Kniha obsahuje soubor editovaných rozhovorů s aktéry polistopadové transformace české ekonomiky, s deseti muži a jednou ženou, který je nejen reflexí samotného transformačního období devadesátých let 20. století, ale také zajímavou ukázkou prolínání velkých dějin a osobních kariérních trajektorií. Rozhovory zachycují širokou paletu zkušeností, od nejvyšší, rozhodovací úrovně (Fond národního majetku, ministerstva) přes reflexe účastníků privatizačního procesu a "transformujících" se manažerů dříve socialistických podniků až po nové podnikatele, kteří se chopili příležitosti a stali se majiteli a zakladateli firem. Výpovědi pamětníků jsou doplněny metodologickou statí a interpretační kapitolou, jež sleduje některé ze strategií "vyrovnávání se s minulostí", tedy jak si narátoři udržují symbolický odstup od negativních jevů doprovázejících dnešní obecné povědomí o transformaci a privatizaci.

The Avant-Postman explores a broad range of innovative postwar writing in France, Britain, and the United States. Taking James Joyce’s "revolution of the word" in Ulysses and Finnegans Wake as a joint starting point, David Vichnar draws genealogical lines through the work of more than fifty writers up to the present, including Alain Robbe-Grillet, B. S. Johnson, William Burroughs, Christine Brooke-Rose, Georges Perec, Kathy Acker, Iain Sinclair, Hélene Cixous, Alan Moore, David Foster Wallace, and many others. Centering the exploration around five writing strategies employed by Joyce—narrative parallax, stylistic metempsychosis, concrete writing, forgery, and neologising the logos—the book reveals the striking continuities and developments from Joyce’s day to our own.

Rozhovor zkušeného novináře a spisovatele Jaroslava Veise s profesorem MUDr. Michalem Andělem, vedený obecnými i privátními otázkami a strukturovaný převážně chronologicky, zaznamenává hlavní období lékařova osobního zrání a profesního života. Ten se dotýká dění padesátých a šedesátých let či normalizačního období, atmosféry a postupů pro tehdejší dobu typických. Porevoluční rozkvět českého lékařského prostředí se v rozhovoru odrazí v rozvoji Andělovy "domovské" 3. LF UK, v jejích pracovních výsledcích a průkopnické výzkumné činnosti, a také ve vztazích mezi spolupracovníky i v rodinném kruhu. Kniha vzpomínek je doplněna několika Andělovými slavnostními děkanskými projevy a texty a bohatou fotografickou dokumentací.

Kniha je syntetickým výkladem národotvorných procesů v Evropě 19. století. Snaží se zachovat rovnováhu mezi využíváním empirických poznatků a výsledky teoretických analýz moderních společenských věd. Odmítá jednostranné spekulace o národu jako výsledku manipulace mas a zdůrazňuje, že utváření moderních národů je možno pochopit a vysvětlit pouze kombinací poznatků o vývoji etnických, politických i ekonomických vztahů od středověku s poznatky o národních aktivitách a snahách o národní mobilizaci obyvatelstva. V prvé části podává autor kritický přehled dosavadního vývoje názorů a teoretických koncepcí národa a nacionalismu. Ve druhé se zabývá objektivními faktory, o které se národní identita opírala - jazykovou a kulturní tradicí, odkazem minulosti, občanskou a ekonomickou modernizací společnosti. Třetí část je věnována aktivitám ve jménu národa, jazykovým požadavkům, budování kultury, zpracování a instrumentalizaci dějin, zápasům o politickou moc a hospodářské pozice, kulturní a na emoce orientované agitaci.

Tato kniha čtenáři nenabízí dramatické příběhy, nýbrž čísla, k nimž se ovšem přívlastek suchá zásadně nehodí. Zkoumá často nenápadné a skryté formy násilí, jež dokázalo proniknout do intimních sfér partnerského soužití a následně ho zdevastovat. Činí tak prostřednictvím analýzy reprezentativního datového souboru (shromážděného v době ještě předcovidové) a hledá odpovědi na nelehké otázky, v jaké míře, proč a jak se vlastně stává partnerský vztah obtížným břemenem, nakolik dokáže lásku přetavit v bolest a utrpení. Na problematiku nahlíží sociologicky, tedy jako na celospolečenský, v tom i kulturní a sociální fenomén. V tomto ohledu není namístě se utěšovat poznáním, že domácí násilí ve svých nejzávažnějších formách nezasahuje většinu populace. V partnerském vztahu si totiž vždy najde své zcela konkrétní aktéry, pachatele i oběti, kteří si často prohazují jednotlivé role. Přitom platí, že ani v moderní společnosti si nemůžeme být svojí imunitou vůči čemukoli příliš jisti.Jsou oběťmi domácího násilí pouze nebo převážně jen ženy?Jak často dochází v partnerských vztazích ke střídání role pachatele a oběti domácího násilí? Mají na to vliv špatná komunikace, nerovné rozdělení rolí nebo špatné zkušenosti z dětství?

Kniha se zaměřuje na výzkum televizního publika a jeho vnímání parasportovců, zejména paralympioniků, v pořadech České televize. Hledá odpovědi na tyto otázky: Jak diváci vnímají parasportovce? Obdivuje publikum tyto sportovce, nebo je naopak lituje? Jak diváci vnímají prezentaci paralympijského sportu? Existují rozdíly mezi prezentací sportovců s postižením a bez postižení? Jsou v reportážích důležité životní příběhy parasportovců? Má parasport vůbec smysl?

Behavioral economics sees “nudges” as ways to encourage people to re-evaluate their priorities in such a way that they voluntarily change their behavior, leading to personal and social benefits. This book examines nudging as a tool for influencing human behavior in health policy. The authors investigate the contemporary scientific discourse on nudging and enrich it with an ontological, epistemological and praxeological analysis of human behavior. On the basis of detailed analyses of the literature and a systemic review, nudging tools are defined in the paradigm of prospect theory. In addition to the theoretical contribution, the book also examines and offers suggestions on the practice of health policy regarding obesity, malnutrition, and especially type 2 diabetes mellitus.