LEDA strana 46 z 58

Vrcholné dílo z dob největšího flámu v dějinách USA, který Francis Scott Fitzgerald označil za „jazzový věk“ a sám do něj vydatně přispěl mnoha soukromými improvizacemi a pocity „ztracené generace“, přináší milostný příběh z lepší společnosti. Selfmademan Jay Gatz řečený Velký Gatsby i krasavice Daisy Buchananová pronikli v éře prohibice do těchto sfér každý po svém a tak se vyrovnávají i s novým životním stylem a břemenem americké „nevinnosti“. Nesoulad v jejich představách je leitmotivem románu, jenž přezkoumává romantický ideál mámivého „zeleného světla“ – oné „šílené, vzrušující budoucnosti, která před námi rok za rokem ustupuje“ – a posléze ho nemilosrdně obětuje na oltář mýtu o věčné lásce. Fitzgeraldovo působivé zpracování meziválečné podoby amerického snu přinášíme v novém, moderním překladu.

Něžná je noc, Fitzgeraldův fascinující psychologický román o úskalí lásky a sebelásky patří spolu s jeho kultem opředenou impresionistickou novelou Velký Gatsby k vrcholům světové literatury. Dějově bohaté, čtivě a zábavně napsané dílo zalidněné pronikavě vykreslenými postavami vyniká zároveň jako hluboká sonda do nejzazších končin individuální lidské existence. V roztančené době divokých večírků sledujeme mladého talentovaného lékaře – psychiatra, jenž v sobě cítí dar empatie i poslání pomáhat narušeným lidským bytostem. Ty je třeba milovat profesní odosobněnou láskou, a mladý doktor chce být za svou laskavost milován. Stává se bavičem i utěšitelem svých zámožných krajanů, kteří v Evropě hledají osvobození od dosavadních ctností povinnosti a sebeovládání. V osudovém vztahu k mladé pacientce z miliardářské rodiny jej život strhává do neovladatelného víru. Ernest Hemingway o tomto románu právem prohlásil: „Můžeme se tomu divit, ale při pohledu zpět Něžná je noc promlouvá čím dál víc k našim současníkům.“Román přinášíme v novém, moderním překladu.

Nejoblíbenější román anglické klasické literatury, Pýcha a předsudek Jane Austenové, končí – jak jinak – svatbou. Vděční čtenáři, sdružení v literárních společnostech, často o jeho příběhu iniciativně přemýšlejí: „Jak to bylo dál? Žila Elizabeth se svým Darcym opravdu pak šťastně až do smrti?“ A tu se chápe pera současná britská spisovatelka Elizabeth Astonová, přikouzlí Darcyovým početnou rodinu a mapuje osudy jejích členů.Ocitáme se pak v Londýně roku 1818. V Evropě po Napoleonovi vládne znovu mír, nastává jiná doba, staré konvence ustupují odvážným myšlenkám nového století. Do města, kde právě začíná tradiční jarní společenská sezóna, přijíždí z venkovského panství k příbuzným pět mladých Darcyových dcer. Jak obstojí ve víru plesů, návštěv, nových známostí, ve spleti intrik, klevet a nezvyklých složitých vztahů, když rodiče dlí v cizině a oporu je třeba hledat hlavně ve vlastním rozumu a citu?Na světě už existuje několik tisíc napodobitelů a pokračovatelů Jane Austenové, ale jediné Elizabeth Astonové (nomen omen) se dostalo kritického uznání – a to právě za její román Dcery pana Darcyho, jenž se stal rovněž světovým bestsellerem.

DOKTORE, FOFREM, JDE O ŽIVOT je poutavý kaleidoskop komických příběhů plných laskavého humoru a životní moudrosti, irská obdoba francouzských ZVONOKOS.Barry, čerstvý majitel univerzitního diplomu, získal první zaměstnání... nic zlého přitom netuše. Bude asistentem praktického lékaře v Ballybucklebo! Tuhle vesničku málem nenajde na mapě, ale na místě zjistí, že nechce žít nikde jinde než tady – v srdci smaragdových kopců a údolí severního Irska. Pak se však poprvé setká se svým šéfem, doktorem Fingalem O´Reillym. Tenhle starší muž, jehož základním ponaučením je „nikdy pacientům nedovol, aby ti přerostli přes hlavu!“, má velmi svérázné metody.Je prchlivý O´Reilly šarlatán prvního řádu, anebo naopak ten nejlepší učitel, od kterého Barry získá mnohem víc, než se kdy naučil na fakultě? Ať už tohle dopadne jak chce, po seznámení s O´Reillyho pacienty – mezi nimiž se najdou opravdu rázovité figurky – je mu jasné, že minimálně o životě, a nejspíš i o lásce se tady dozví víc, než kdy doufal.

Pokud vás Patrick Taylor už okouzlil knihou Doktore, fofrem, jde o život!, vracíte se do vesničky Ballybucklebo právem domovským. Teď to tam právě pod zdánlivě klidným povrchem jenjen vře. Mladý doktor Barry Laverty začal u výstředního staršího kolegy Fingala Flahertieho O’Reillyho pracovat jako asistent teprve před nedávnem, ale už se v Ballybucklebo cítí jako doma. Čáru přes rozpočet mu však udělá náhlá smrt pacienta. Barryho pověst velmi utrpí a naděje, že by se mohl ve vesnici usadit jako uznávaný lékař, je silně ohrožena. Mladík si nyní musí znovu vydobýt důvěru svých pacientů, což ve venkovské komunitě, jejíž hybnou silou jsou klevety a předsudky, není snadné.Jak se Barry vypořádá se záhadnou vyrážkou mladé prodavačky, s komplikovaným těhotenstvím, se zcela atypickou neurologickou poruchou a dalšími případy? Bude mít úspěch a dokáže očistit své jméno? A co udělá, aby spolu s O’Reillym uchránili místní hospodu, něžně nazývanou Ucouraná kačena, před hamižností radního Bishopa, který z ní chce udělat lákadlo pro turisty z Ameriky? Dobří občané Ballybucklebo přece potřebují nějaké místo, kde by si mohli připít na zdraví…

Milan Lasica je u nás znám snad každému nad dvacet jako velký komediální herec. Protože ale píše slovensky, jsou jeho texty v české slovesné kultuře přítomny mnohem méně, než si zasluhují. Laskavému čtenáři nyní předkládáme v českém překladu jeho satirickou novelu v dopisech. Anekdotickou formou zachycuje životní situaci starší generace, v níž přetrvávají světlé ozvěny budovatelského mládí – a občas dokonce vítězí nad smutně zábavnými absurditami svobodomyslné nevázané doby. Nic však není černobílé a nakonec se ukáže jako v detektivce, že vše bylo jinak."Po skončení prohlídky mi lékařka, velmi sympatická paní v nejlepších letech, řekla, že můj zdravotní stav je přiměřený mému věku. Z toho vyplývá, že je to docela vážné, ale s tím se asi nedá nic dělat. Trochu jsem si chtěl s tou doktorkou popovídat, jen tak nezávazně o zdravotnictví a o jiných věcech, ale když jsem se jí zeptal, co dělá večer kolem deváté, začala se smát a řekla, že v devět bych už měl být v posteli. Já jsem se zeptal, jestli ve svojí, a ona řekla, abych nemístně nevtipkoval, protože by to mohlo mít nepříjemnou dohru. … To ti mě tak rozhodilo, že jsem si musel zajít naproti do bistra a dát si dvě becherovky. Já vím, že můj zdravotní stav je přiměřený mému věku a že jiný už asi nebude, ale proč mi to doktorka připomíná, místo aby si se mnou aspoň zavtipkovala: Co děláte kolem deváté večer, paní doktorko? To už jsem v posteli a vy byste tam měl být taky. V tý samý, paní doktorko? Jestli vám nevadí, že tam bude i můj manžel… Takhle nějak inteligentně se to dá dělat a člověka by to hned trochu povzbudilo."