Machart strana 7 z 9

Za vodou je jakoby nová verze profesního románu, či spíše novely. Na rozdíl od Arthura Haileyho dal autor před dramatickým dějem přednost poloze komediální, čímž se dostává spíše do společnosti Jirotky či Švandrlíka. Jeho příběh o zážitcích mladého ekonoma po příchodu do podivného společenskovědného výzkumného ústavu nepostrádá humor, ironii ani kritický pošklebek. Nutno však dodat, že pitvorný svět více či méně předstíraného sociálního inženýrství pod ochrannými perutěmi tuzemských i evropských institucí podává vkusně, shovívavě a bez hysterie profesionálních tepačů nešvarů. A že se v dané problematice vyzná, o tom není pochyb. Jan Velíšek Můžeme s trochou obav, ale bez opravdového nebezpečí nazdvihnout pokličku nad kotlíkem, v němž se ve výzkumném ústavu pyšnícím se libozvučnou zkratkou SVSPSSK, vaří lektvary moderních věd o společnosti. Podobné recepty tajuplného čarodějnictví se dennodenně užívají v mnoha dalších dobrodějných Ústavech, kde se peníze daňových poplatníků posbírané v zasutých komůrkách centrálních úřadů proměňují v jakési převrácené transmutaci v ledacos. autor O autorovi Svatopluk Ondra během svého pestrého pracovního života prošel různými soukromými firmami, kde pochytil znalosti o podvojném účetnictví, zdravotním a sociálním pojištění zaměstnanců, dodacích podmínkách Incoterms a o otvírání bankovního akreditivu. Zajímavé zkušenosti získal rovněž díky působení v několika dobrodějných ústavech, obecně prospěšných či všeobecně škodlivých organizacích. Tam se naučil spolehlivě rozeznávat tlačítka na telefonním přístroji, zapínat a vypínat jednodušší elektrická zařízení, oboustranně kopírovat závěrečné zprávy, stěhovat nábytek a brouzdat na internetu. Dva či tři semestry autor také vyučoval na univerzitě. V posledních letech se živí jako překladatel z němčiny a angličtiny na volné noze.

Cesty kratší a delší jsou knihou životopisných vzpomínek Josefa A. Firsta, jednoho z organizátorů woodcraftu v naší zemi. Po skončení I. světové války pracoval v organizaci YMCA, kde byl organizátorem a propagátorem řady sportů, volejbal, basketbal, softbal, lukostřelba, lyžování a hlavně pobyt v přírodě. Byl jedním z organizátorů pobytu E. T. Setona v Praze, spoluzakladatelem a dlouholetým ředitelem tábora YMCA Sázava. (viz kniha: Seton v Praze autora F. Kožíška, rok vydání 2006) Opakovaně jsem dotazován na to, kdy a proč změnil dědeček své příjmení z Fürst na First. Když jsem se ho na to jako chlapec ptal, bylo mi vysvětleno, že po pádu Rakousko-Uherska si nechal příjmení počeštit v roce 1923. Faktem je, že jsem se setkal s několika vzdálenými příbuznými s příjmením First a ti také tvrdili, že si jejich předci změnili svá příjmení v době 1. republiky. Poděkování Ivanu Vápenkovi za pomoc při vydání vzpomínek mého dědečka. Poděkování patří i mojí manželce Gabriele za trpělivost a práci na redakci knihy. Tomáš First, vnuk slovo úvodem Dlouho jsem neměl v úmyslu napsat něco ze svého života, i když to nebyl život ani lehký ani chudý na příhody. V mládí jsem se pokoušel o básně, později o povídky ze skutečných událostí, ze života, neboť jsem pracoval s mládeží a bylo jich zapotřebí. Psal jsem i sportovní a pedagogické příručky o nových odvětvích v tělovýchově, hlavně po první světové válce. Čím více se prodlužoval můj život, tím více jsem měl a mám přátel nejen mezi těmi, kteří byli jako chlapci svěřeni do mé péče, ale i mezi těmi, které jsem potkal na svých cestách, na pracovištích i v okolí, kde jsem žil a žiji. V besedách s nimi u táborových ohňů, v milém prostředí domovů a při jiných příležitostech jsem vypravoval – stejně jako oni – o událostech, které jsem prožil. Moje životní příhody, kořeněné často i humorem, je tak zaujaly, že mě žádali, abych je sepsal. A tak vznikly tyto „Cesty kratší i delší“. Ke svému překvapení jsem shledal, že mi mozek dosud slušně pracuje a paměť nevynechává ani po třiaosmdesáti letech. Napsal jsem i několik básní. Snad si čtenáři některé z nich se zájmem přečtou. Nezachytil jsem všechny své cesty do dalších zemí, kde se mi zvláštní příhody nestaly. Při vyprávění o cestách životem jsem se držel skutečných zážitků. Měl jsem v životě štěstí, že jsem potkal dvě bytosti, které sálaly optimismem a přitom se držely reality, které měly tvrdý a těžký život, hlavně strastné mládí – tak jako já. A přesto ani v nejtěžších chvílích života neztrácely ani naději ani humor ani statečnost. Byla to má matka a byla to má žena … „neboť ženu statečnou kdo nalezne – nad perly je cena její.“ Jim vděčím za mnohé – i za to, že jsem mohl napsat v tak pozdním věku vzpomínky na část cest ve svém životě. J. A. First, Praha 1977

Kniha Blahoslava Havránka zachycuje autentické vzpomínky pamětníka, rodáka ze Svaté a milovníka křivoklátského kraje, který očima svého dětství poodkrývá události na Berounsku od roku 1939, přes válečný čas, s důrazem na pohnuté události závěrečných let druhé světové války, až k době několika svobodných poválečných let. Nejedná se o odbornou historickou publikaci, ale o žánr vzpomínek, v kterých jsou popisovány události viděné dětským pohledem. O to více poutavěji vyznívá celkový text, protože se jedná o vzpomínky nezkreslené a autentické... Publikace se nesnaží události – jakkoli pohnuté a konfliktní - hodnotit politicky nebo k nim zaujímat vyhraněný postoj... Důležitou obsahovou i estetickou součást knihy tvoří dobové fotografie z archivu autora i kresby a ilustrace výtvarníka Jiřího Vydry, který je autorovým přítelem od dětských let a který také žije v tomto kraji. Touto spoluprácí autora textu s autorem ilustrací se tak zaklenuje pomyslný oblouk událostí a osudů: oba autoři si již v chlapeckém věku slíbili, že „jednou spolu dají dohromady knihu“, a po mnoha desítkách let se tento klukovský slib naplňuje... Blahoslav Havránek Narodil se roku 1933 v rodině krejčího jako druhý syn. Vyrůstal v malém rodinném domku ve vesničce Svatá, na samém kraji křivoklátských lesů, blízko přírodě, kterou miluje. Rok 1939 byl pro něj velmi důležitým životním mezníkem – začal navštěvovat obecnou školu ve Svaté, začal se učit hrát na housle – ale také mu do dětského života vstoupila druhá světová válka... Do měšťanské školy chodil v Králově Dvoře – Počaplech, pěšky, šest dnů v týdnu, za každého počasí... V roce 1948 nastoupil na Obchodní akademii v Berouně, kde složil maturitní zkoušku. Na umístěnku pak nastoupil do n.p. Hrudkovny a pak následovala vojna. Po návratu nastoupil do Králodvorských železáren, kde si prošel profese od skladníka, přes mistra, a po složení maturity na kladenské hutní průmyslovce řídil slévárnu tlakové litiny. Po roce 1968 pracoval u stavebního družstva, později se vrátil k profesi do výzkumného ústavu hutnictví železa v Karlštejně. V roce 1990 byl zvolen do zastupitelstva obce Hudlice. Připadl mu úkol řídit obec a tuto práci zastával plných dvanáct let. Nyní je již v důchodu a spolu se svojí manželkou žije v Hudlicích. Jiří Vydra Malíř, sochař a fotograf Jiří Vydra (nar. 18. října 1938) žije a tvoří v obci Svatá na Berounsku. Úhelným kamenem jeho tvorby je krajina, v které žije – se jejími barevnými proměnami, a s lidskými osudy, které do její tváře promítají svoji nesmazatelnou stopu.

Po více než dvaceti letech opět vychází jedinečné dílo Jana Amose Komenského - ORBIS SENSUALIUM PICTUS (Svět v obrazech), které by nemělo chybět v žádné rodinné i školní knihovně. Jedná se o výbor z Komenského jazykové encyklopedie, která v době svého vydání natolik předběhla dobu, že ještě v následujících staletích - u nás až do počátku minulého století - sloužila jako živá učební pomůcka pro výuku jazyků. Aktuální vydání připravil kolektiv odborníků pod vedením doc. PhDr. Naděždy Kvítkové, CSc. a doplnil jej obsáhlým úvodem a komentářem k dílu. Nové vydání obsahuje původní latinské texty a je nově doplněno paralelními překlady do současné češtiny, němčiny, angličtiny a ruštiny. Neméně důležitou součástí knihy je i obrazová část, která reprodukuje původní dřevoryty z několika historických vydání a snaží se tak netradičním způsobem srovnat i vývoj obrazové kultury dané doby.

Závodí, odevždy pospolité předměstí, rušné díky prostoru pro lunaparky a cirkusy, dobytčí trhy a nové rodinné domky. Předměstí s nabídkou pohostinných hospod a restaurací, s chmurnými místy, jako je les u benzinky a veterinární ošetřovna dr. Dvořáka U Zabitého a kaverny po náletu 17. dubna 1945. Na Závodí bývalo tolik legrace, že se sem ani nevešla, takže byla i na nejvyšším místě usedlost Na Veselé. Ani dnes, když tam jde o to, kdo se strefí míčkem do jamky s nejmenším počtem ran a vyrvaných drnů, a o velké peníze, bývá víc srandy než slz. Závodí, organicky stále spjaté s menšími a malými osídleními, jako je Lištice, Hostím nebo osada v Kozle, čas od času organizačně násilně odtržené. Předměstí občanů povolných, ochotných, pokorných, na jejichž hřbetech se dalo dříví štípat. Vzdorovitých, zpupných jak Psohlavci, když o něco šlo a jde. Závodí svérázných občanů, rodiště záviděníhodných rodáků uváděných v literatuře a na smaltovaných jmenovkách ulic. Místo prosperujících firem, jejichž názvy houževnatě přežívají, žel i živností zaniklých při socialistické pandemii. Bývaly tu desítky drobných živnostníků, než jim komunály zatrhly tipec. Čtvrť s živými závody, živícími sta rodin. Území se zemědělskou tradicí založenou prověřenými rody, zlikvidovanou a zlikvidovanými při socialistické kolektivizaci. Tudy jeli všichni čeští potentáti, nezvané nevyjímaje, z a do hlavního města. Několikrát i Závod míru... O tom všem vypráví nová kniha reminiscencí věnovaná berounskému Závodí.

Novela indického autora Sumita Mullicka, která vychází ve dvojjazyčném česko-anglickém vydání, je prvním vykročením tohoto zajímavého autora mezi české čtenáře. Aby mohl být člověk píšícím rebelem, musí mít fantazii. Musí být rebelem s fantazií. Sumit Mullick je takovouto osobností. Zavádí nás do světa fantazie se zcela reálnými problémy, které však zobrazuje tak, že nás nutí současně se smát i bát. Novela Miluj bližního svého hovoří jakoby Čechům ze srdce. Čechům, z nichž většina ke svému životu nepotřebuje církev ani omezující zákony, ale o to víc si cení obyčejné lidské svobody a světských radostí. Kdyby ji napsal český autor, pobavili bychom se, ale fakt, že vzešla z pera indického spisovatele, který hovoří „naší řečí“, jí dává neobvykle pikantní příchuť. Dostává se k nám touto formou poselství, nad nímž máme tendenci mávnout rukou, ale jež nás nutí k zamyšlení díky situacím vyhroceným ad absurdum, neumožňuje nám uniknout, buší nás do očí a křičí na nás ze stránek. Při čtení se budete velmi dobře bavit. Novela je původně součástí širšího souboru povídek s (do češtiny nepřeložitelným) názvem „Fairyish Tales“, které jsou jakýmisi příběhy neskutečného skutečna. Titul Miluj bližního svého je první vlaštovkou z tohoto cyklu.

Kniha „Píšovinky“ není jen tím, čím by se mohla zdát na první pohled - tedy vtipnou a jazykově uvolněnou sbírkou zkušeností a příhod, týkajících se povětšinou sexu, či obecně svádění a vztahů mezi mužem a ženou, zarámovaných jakýmsi Kunderovským motivem pomsty zhrzeného (ne)milence. Ve skutečnosti jde také o zajímavý intelektuální text, což nezakryjí ani - často, leč poměrně účelně - užívané vulgarismy. Tato záležitost je jasná již na první stránce. Kniha je nejen výraznou sebereflexí hlavního hrdiny, ale i reflexí normalizační doby, ve které vyrůstal, a raně kapitalistické éry, v níž nyní žije, včetně různých historických přesahů a rodinných i politických souvislostí. Jako potomek v Česku zapomenutých Němců může s dobrým nadhledem pozorovat i středoevropský česko-německý kulturní souboj. Tento zápas nemůže pro něj dopadnout jinak než nerozhodně, protože je to také podmínkou, aby v jiném, nenápadnějším, ale o to důležitějším, zvítězil člověk nad blbcem. Kniha obsahuje též množství úvah, myšlenkových procesů, v nichž se snaží autor co nejjasněji zformulovat určité názory a postoje, a je třeba konstatovat, že většinou dochází k celkem vtipným závěrům a postřehům. Samotný příběh knihy je pak především jakýmsi vnitřním proudem, který celé toto sebe- i všezpytování unáší dál klidným a stejnoměrným tempem. Autor o knize: „Vlak, v něm muž. Vlak pomalý, myšlenky muže rychlé a často velmi mužné. Normální zdravý muž si také ve svých zdravých myšlenkách nepojmenuje věci jinak než pravým jménem. Sám se sebou a před sebou a sám nejenom v kupé se nebojí ani provokovat a provokace je tedy hodně i hodně různé, nejvíce pak politické a erotické. Ze všech nejprovokativnější je ale jedna nenápadná myšlenka, totiž že vztah mezi láskou a sexem je v zásadě kladný i když úměrnost není vždy přímá. Naproti tomu je úměra jednoznačně nepřímá mezi slušností a komunismem a přes všechno zdání je hrdina slušným hochem. I to co zrovna provedl, než nasedl na vlak, není nic neslušného, jenom možná slušná ptákovina. Ale také možná rafinovaná msta, kdopak to nakonec pozná; v době tak málo rytířské?“

Tato jedinečná kuchařka nabízí mnoho desítek tradičních i nevšedních receptů, jak si obohatit vánoční pohodu výborným kulinářským zážitkem. Čtenáři zde naleznou nejen návody na výrobu cukroví a moučníků, ale i recepty na nápoje, saláty, nádivky, tradiční česká jídla a celou řadu dalších. Kuchařka samozřejmě najde uplatnění nejen v čase Vánoc, ale při vaření po celý rok. Kuchařka vychází pouze ve formě elektronické knihy.

Chcete se naučit a zažít něco nového? Využijte komplexního průvodce na vašich cestách po Holandsku. Dozvíte se, kam za přírodou, uměním, zážitky, za sportem či za prací. Řada rad a tipů vám usnadní návštěvu této krásné země. Čtenář jisté ocení i základy holandštiny, které mu pomohou s orientací a komunikací. A celou řadu dalších užitečných tipů a informací...

Nikdo se jich neptal. Neměli na výběr. V těžkých válečných letech museli sloužit režimu, který popíral základní lidská práva. Biografický román z každodenního života v zázemí i na frontě na konci druhé světové války podle vzpomínek pamětníků, zpracoval autor do čtivé formy, která uspokojí všechny příznivce válečné literatury i ty, kteří chtějí vědět, jaké byly skutečné příčiny, pohnutky i následky takové služby pro občany předválečné ČSR. Kniha je doplněna množstvím dobových fotografií a dokumentů ze soukromých, státních a zahraničních archívů, z nichž většina nebyla dosud publikována... Petr Gruber, na rozdíl od své první knihy „Dva roky záklaďákem“, zaměřené historicky i žánrově na jinou oblast, pootevřel dveře opomíjenému tématu služby občanů ČSR a Protektorátu v uniformě Wehrmachtu. Kniha je výpovědí o osudech obyčejných lidí, kteří se museli podvolit tlaku nacistického režimu. Strhující válečný román dle skutečných událostí

Smích je osvědčený lék proti stresu. Mnohému se zdá, že zmizel ze světa. Mnohému napadne, že peníze vytlačily ze svata všechno kromě peněz. Nahradily Boha a asi i humor. Knížka o panu Pitěrovi vás přesvědčí o tom, že sranda nezmizela, ani když jde o život. Pohled brýle posranými od much na Pitěrovu rodinu a její okolí, v době, kterou prožíváme, v čase po konci světa, který se nekonal, v době, kdy se setkáváme s úkazy, jaké selský rozum nechápe, probouzí smích. A smích, jak dobře víme, tlumí stres a přináší radost. Tato humorná kniha je nacpaná událostmi, jako břicho hlavního hrdiny Pitěry. Pan Pitěra prochází převratnou dobou, jen tak v trenýrkách, s taškami jídla prodávaného v akcích. Bývalého přeborníka různých zápasů jen tak nic nerozhází. V životě už prožil horší věci, než se kolem dějí. Pitěra má rád tlačenku, pivko, fotbálek a trpí silnými větry. Jeho žena Věruška miluje nekonečné televizní seriály a svoje děti. Syna Čeňka a dceru Květu. Nezaměstnaný Čeněk má duševně nemocnou ženu Marušku a odloženého synka. Dcera Květa je dobře vdaná za podnikatele Miloše Nguyena a mají spolu Fanouška, rozeného podnikatele. Celá rodina se vypraví na zájezd do Řecka, spojený s účastí na generální stávce. V další části se dozvíte, jak výlet dopadne.

Kniha zachycuje sled osobností, které stály v čele někdejšího královského města Plzně a společně s ním prožívaly časy, které následovaly od jeho založení okolo roku 1295 až do roku 1948. Publikace stejně tak zaznamenává i události v souvislosti s pobyty významných historických osobností v Plzni. Mezi ně patřil známý husitský hejtman Jan Žižka, císař Rudolf II., jeho dvorní astronom Tycho Brahe, první dobyvatel města Arnošt hrabě Mansfeld, ale i zavržený generalissimus císařských vojsk Albrecht z Valdštejna, císař František I. a řada dalších. Autor knihy Jiří Votruba byl dlouholetým profesionálním novinářem. Zprvu třináct let působil v redakci Československého rozhlasu v Plzni, v dalších letech pak v několika redakcích regionálních novin. Od svého narození v historickém Chebu v roce 1946 měl vždy blízký vztah k historii západních Čech. Když se s rodiči v roce 1960 přistěhoval do Plzně, zrodilo se v něm přání zachytit zaznamenat osudy významných plzeňských osobností na pozadí historických událostí. Práce na této zajímavé a fakty bohatě zaplněné knize trvala autorovi zhruba osm let.

Kniha se pokouší vystihnout složité a často velmi bolestné vztahy Rusů a Čechů - Rusů v Čechách a Čechů v Rusku - na pozadí historických událostí minulého století, které vztahy obou národů formovaly a poznamenaly. Autorka – sama Ruska – přináší žánrově pestrou knihu zahrnující vlastní deníkové zápisky od počátku padesátých let, vzpomínky pamětníků, črty, zápisky, vše bohatě doplněno fotografickými dokumenty. Na pozadí jednotlivých autentických událostí z osobního života obyčejných Rusů vyvstává obraz politicky složité doby. Pro českého čtenáře je kniha poutavým čtením zejména díky pohledu Rusů na vzájemné vztahy a zlomové historické události... Nejprve to byli příslušníci NKVD a „Smerše“, v podstatě zločinci obdaření mocí, kteří v pětačtyřicátém roce zákeřně vylákávali Rusy žijící v Praze (zejména z kruhů emigrantů, kteří se domnívali najít svoji novou budoucnost v meziválečném Československu), aby doplnili stavy nenasytného sovětského Gulagu. Po nich koncem čtyřicátých let přišli agitátoři, kteří využívali city lidí, jejich vztah k bývalé vlasti a posílali je sice nikoli přímo za ostnatý drát, ale prakticky do uzavřené zóny tehdejšího Sovětského svazu. A konečně všeobecně známá „bratrská pomoc“ v roce 1968, kdy se obětí stává celý národ, Češi i Slováci, a kdy je obelháván národ vlastní – ruský. Tato politika dvojí tváře je pak líčena v kapitolách odehrávajících se za československé normalizace. Kniha s úspěchem vyšla v polovině roku 2013 v Rusku.

Autobiografické vyprávění Václava Fryše může být pro dnešního čtenáře zajímavé hned v několika ohledech. Prosté vzpomínky rodáka z Hvozdce na Komárovsku jsou, řečeno s velkým česko-slovenským filozofem a politologem Milanem Šimečkou, typickým dokladem toho, že se „malé dějiny“, vcelku nevýjimečný životní příběh technického pracovníka Buzuluku Komárov, vždy v určitých bodech prolínají s „dějinami velkými“. A právě v těchto průnicích se nám, jakoby pomocí lupy, může podařit lépe pochopit historii regionu, našeho státu i Evropy minulého století. Dalším aspektem hodným pozornosti je samotný Fryšův životní příběh. Osud ho prohnal totálním nasazením i protibanderovským tažením za čepičkiády a posléze dospěl do zdánlivé tišiny každodenní práce v továrně. V důchodu se dočkal změny politických poměrů a mohl navštívit i místa v Německu, kde prožil část svého mládí. Podbrdské patrioty pak bude určitě zajímat celá řada zážitků z Hvozdce, Komárova, Hořovic a Berouna, doplněná množstvím dobových fotografií. Jak bylo řečeno, jde o celkem všední příběh lidského života, zajímavě však nasvícený autorovými svéráznými životními a politickými názory a jeho neústupnou, instinktivní snahou zůstat rovným a čestným člověkem, jak ho to učili jeho rodiče a blízcí.

Próza Jiřího Hejdy, odsouzeného v procesu s dr. Miladou Horákovou, který prožil dvanáct let v komunistických kriminálech, nese všechny znaky klasického příběhu o útěku z vězení. Je tu napětí, prudké dějové zvraty, pocity marnosti i chvíle naděje, to vše umocněné důvěrnou znalostí muklovského prostředí. Hlavní hrdina utíká před nelidským systémem, neutíká ale před svým svědomím, ideály a zodpovědností. A tak, aniž by to oslabilo dramatičnost děje, můžeme sledovat i jeho niternou cestu ke správnému rozhodnutí... Román Jiřího Hejdy, který vznikl na základě autentických vyprávění autorových spoluvězňů, vyšel poprvé – a na dlouhou dobu naposledy - v roce 1969. I přes nastupující cenzuru se tehdy již nepodařilo normalizátorům zabránit vydání a kniha se setkala s nebývalým ohlasem čtenářské veřejnosti. Nyní vychází po 46 letech znovu...

Hana Hrabáková po tom, co s úspěchem publikovala své povídky časopisecky, nyní přichází oslovit čtenáře uceleným souborem humorných textů doslova „ze života“. Podtitul povídkové knihy „Jak přežít třicet let s jedním chlapem (a s jednou tchýní)“ jasně napovídá, okolo čeho se její humorné texty tematicky točí. A nutno dodat, že ješitného mužského čtenáře většina povídek příliš nepotěší... Ale co naplat? Takový je život a Hana Hrabáková dobře ví, o čem píše. Vždyť jen literárně vypointovala to, co čtenářky také zažívají a co jim život s jejich protějšky někdy naservíruje. Kniha se nesnaží předem se odstřihnout od mužského části čtenářstva. Kdo z pánů má trochu smyslu pro sebeironii a dokáže se na život podívat i z nadhledu, bude se při čtení bavit jistě stejně dobře, jako dámy čtenářky.