Machart strana 5 z 9

Každý bojoval na opačné straně Evropy. První, z moravské vesničky, na francouzské frontě v roce 1940 a následně strávil dlouhá léta v zajateckém táboře; druhý, z Podkarpatské Rusi, přes nucenou službu v maďarské armádě prošel frontu jako příslušník 1. československého armádního sboru v SSSR. Dva silné příběhy, které se protnuly po válce, ukazují válečné dění bez příkras. Popisované události jsou autentické a byly zpracovány na základě deníků, úředních údajů a vzpomínek hlavních postav a jejich příbuzných. Příběh popisuje dramatické a drastické události tak, jak je válka z pohledu účastníků přinášela…

Autor Martin Nekola je historik, který se mnoho let věnuje výzkumu krajanských komunit v zahraničí. Ve své poslední knize se zaměřuje na málo probádané, ale fascinující téma Čechů na Novém Zélandu. V různých obdobích a z různých důvodů se vydávali našinci na opačný konec světa, aby zde nalezli nový domov. Dobrodruzi na přelomu 19. a 20. století, židé prchající před Hitlerem, exulanti po komunistickém převratu v únoru 1948 i po okupaci Československa v srpnu 1968. Kniha čtenáře přenese do nejznámější novozélandské vesnice Puhoi, založené přistěhovalci z Plzeňska, představí zajímavé osobnosti, které se v zemi dlouhého bílého oblaku prosadily v široké škále oborů, i umělce, kteří svou tvorbou významně ovlivnili novozélandskou kulturu a společnost. Stačí zmínit malíře Bohumíra Lindauera, architekty Heinricha Kulku, Maxe Rosenfelda a Vladimíra Čačalu, zakladatele wellingtonské opery Bedřicha Turnovského, uměleckého hrnčíře Miroslava Smíška a mnohé další. Kniha připomene i baťovce, restauratéry a podnikatele, české krajanské spolky a tiskoviny, státní návštěvu Václava Havla na jaře 1995 a samozřejmě nevynechá ani aktuální pohled mezi novozélandské Čechy. Obsahuje stovky unikátních a dosud nikdy nepublikovaných fotografií a dobových fragmentů, jakož i výňatky ze vzpomínek a dopisů přistěhovalců.

Jak to začalo? Jak jinak než početím. Všichni to známe a kdo to nezná, ten to pozná. A pak už není a nebude úniku… Cílem této knihy je radost a smích. Knihu JAKO FAKT? psal sám život. Byla vytvořena do podoby, která má rozesmát co nejvíc lidí. Původním nápadem bylo zanechat odkaz svým dětem, aby měly něco na památku. Autorka si představovala, jak si jednou budou jako dospělí listovat knihou plnou jejich vlastních hlášek nebo ji možná budou ukazovat svým dětem (a nebo se za ni budou v pubertě děsně stydět). Jenže – proč si tohle všechno nechat jen pro sebe, když to může pobavit i ostatní? Život je někdy hodně náročný… A proto vznikl tento komix. Je totiž plný vtipných obrázků a hlášek, které vás zaručeně rozesmějí nebo minimálně vykouzlí úsměv na rtech. Pokud máte už větší děti, vzpomenete si na jejich vtipné komentáře. A pokud máte děti malé, možná si to, co říkají, začnete sami zapisovat - právě kvůli tomuto nápadu. Nechť je tento počin pro vás inspirací a radostí!

Děj fantasy příběhu se odehrává v bájné minulosti, ve světě, kde vedle sebe žijí lidé s trpaslíky - a společně čelí nástrahám nepřátel. Ve městě, kde vládne starosta zneužívající svoji moc. Lidská honba za mocí totiž nezná mezí a někteří se pro dosažení svých cílů nezdráhají zneužít moc jim svěřenou. Jak daleko jsou ochotni tito lidé zajít kvůli pár třpytivým kamenům? Najde se někdo, kdo se jim postaví a s nasazením vlastního života se je pokusí porazit? Na pozadí morové nákazy příběh ukazuje, jak snadno lze v zájmu zisku ovládat osudy skupin obyvatel tohoto města. Velká část děje se odehrává v podzemí, kde je hrstka lidí a trpaslíků nucena bojovat s nebezpečnými podzemními predátory, aby se dostala znovu na denní světlo. V pozadí celého příběhu se odehrává souboj dobra představovaného vládcem rovnováhy a zla zastoupeného draky. Autor se ve svém díle snaží přispět k jeho milované fantasy literatuře a RPG hrám. Snaží se tento žánr uchopit po svém a stát se jeho součástí. Vyznává se z velkého obdivu k počítačové hře Dark Souls a netají se tím, že ho inspirovala k napsání této knihy. Drsně a bez příkras vypráví o morem zasaženém městě a o jeho obyvatelích, kteří se každý po svém musí vyrovnat s touto šílenou situací. Vypráví o lidské touze po životě a svobodě a obětech, které jsou lidé a trpaslíci ochotni podstoupit pro přežití sebe i svých nejbližších. Příběh se odehrává v kulisách všudypřítomného zla, krve a umírání, ale také obdivuhodného hrdinství a osudové lásky. Vedle svižných akčních pasáží autor zachycuje i pocity lidí zahnaných do mezních životních situací, kdy jsou často nuceni přemýšlet i nad samotným životem a smrtí. Příběh díky svému syrovému stylu vyprávění není určen pro dětského čtenáře.

Unikátní vydání dosud nepublikovaných rozsáhlých deníkových záznamů legionáře, letce, vlastence a demokrata generála Aloise Vicherka zaznamenává jeho osudy zejména za druhé světové války a krátce po ní. Díky obrazovému materiálu i bohatému poznámkovému aparátu uvádí deníkové zápisky do patřičného kontextu a přináší plastický obraz nejen jednoho bohatého lidského života, ale i důvěrný pohled do zákulisí, zejména do prostředí exilové londýnské vlády, účasti českých letců ve druhé světové válce, i roků poválečných, které přinesly novou naději ale též mnoho zklamání a osobních křivd… „Narodil jsem se 20. června 1892 v Petřvaldě na Těšínsku jakožto páté dítě z dvanácti, syn horníka Jana Vicherka a Aloisie. Po absolvování dvouleté průmyslovky jsem nastoupil do Orlovských strojíren v Porubě. V roce 1915 jsem byl odveden do rakouské armády a po výcviku odeslán na ruskou frontu. Dne 1. 8. 1917 jsem nastoupil u 5. pěšího pluku T. G. Masaryka, kde jsem se stal poddůstojníkem. Jako velitel čety jsem bojoval na Sibiři a Dálném východě. V květnu 1919 jsem byl přeložen k letectvu a povýšen na podporučíka. Leteckou školu jsem vedl až do odsunu do vlasti v lednu 1920. V srpnu téhož roku jsem nastoupil vojenskou službu u leteckého učiliště v Chebu a tam absolvoval stíhací výcvik a stal se štábním kapitánem. Koncem roku 1924 mě velení odeslalo na Vysokou školu leteckou do Paříže, kterou jsem v roce 1927 absolvoval jako inženýr letectví a strojní mechaniky. V roce 1925 se mi podařilo vytvořit několik leteckých národních rekordů. Téhož roku jsem se oženil. Byl jsem vybrán za člena doprovodu T. G. Masaryka do Francie. Zde mě dekoroval francouzský president čestnou legií. V roce 1927 jsem byl povýšen na majora a rok poté jsem vytvořil dva světové letecké rekordy. V roce 1929 jsem byl ustanoven velitelem perutě a povýšen na podplukovníka, v roce 1933 pak na plukovníka a stal se přednostou I. odd. III. leteckého odboru MNO, kde jsem působil až do likvidace armády. Po 15. březnu 1939 jsem se spolupracovníky organizoval ilegální odchod našich letců do zahraničí. Koncem roku 1939 jsem na výzvu opustil ČSR. Moje žena pracovala s plk. Mašínem a kpt. Morávkem, v červenci 1942 byla zatčena a v říjnu téhož roku popravena v Mauthausenu. Pod jménem Josef Slezák jsem byl ve Francii a do roku 1941 ve Velké Británii velitelem čs. letectva. V roce 1941 jsem byl přidělen do kanceláře presidenta republiky pro průmyslové záležitosti a stal se předsedou Československého červeného kříže. Koncem roku 1944 si mě vyžádalo vedení odboje v SSSR k převzetí velení 1. čs. samostatné smíšené letecké divize. V březnu 1945 jsem odletěl z Londýna do Moskvy, k naší jednotce na frontu a s ní prožil zakončení druhé světové války. V roce 1946 jsem byl povýšen na divizního a v roce 1948 na sborového generála. V roce 1948 jsem se podruhé oženil. 15. zasedání Nejvyšší rady obrany státu 1. června 1950 rozhodlo „odeslat ihned na dovolenou a penzionovat generála Vicherka“, dne 30. června jsem podepsal protokol o předání materiálů velitele letectva a dnem 1. července jsem byl přeložen do výslužby. Zaměstnání jsem našel až v roce 1952. Téhož roku mi byl snížen odpočivný plat o 2/3 proto, že prý jsem byl přisluhovačem buržoazního režimu.“ ze životopisu Aloise Vicherka sepsaného 7. 6. 1954

Nezvykle objemné dílo autorského tria Otáhal – Pithart – Příhoda vznikalo na sklonku 80. let jako protiváha tehdejšímu účelovému výkladu moderní české historie. Autoři se v něm pokoušejí o demontáž „českého národního mýtu“ tak, jak byl systematicky budován nejen v minulém století, ale jak často přežívá i dnes. Kniha nastavuje nesmlouvavě přísné zrcadlo našemu pohledu na nedávnou českou historii – od roku 1848 do mnichovských událostí – a na naši roli v evropském politickém a společenském kontextu. I díky tomu vyvolalo první vydání této knihy také řadu polemických reakcí. Cílem autorů nebylo sepsání odborné historické práce – to ani podmínky původně zamýšleného samizdatového vydání neumožňovaly. Slovy jednoho z autorů Petra Pitharta je tato kniha spíše „netypickým esejem s řadou znepokojujících tázání“. Kniha také přináší detailní pohled na období první československé republiky, bez růžového mámení, bez sentimentu a idealizující nostalgie, bez zjednodušujících stereotypů, bez pozdějších ideologických nánosů. Rovněž pohled na rodící se českou politiku po roce 1848 a nadcházející usilování o moderní českou státnost klade řadu otázek, zda a jak jsme v tomto díle obstáli, zda a jak jsme využili či promarnili šance, které nám dějiny stavěly do cesty. Současný čtenář má možnost ve vztahu probouzející se české politické reprezentace k rakouskému mocnářství odhalit také řadu paralel s dnešním vztahem české společnosti k evropskému projektu a k naší roli v něm.

Hana Hrabáková v předchozích letech úspěšně publikovala již pět dílů cyklu „Povídky ke kávě“ a letos přichází s další částí této povídkové série. Autorka oslovuje čtenáře uceleným souborem humorných textů doslova „ze života“. Podtitul aktuální povídkové knihy „Jak přežít katastrofu“ přivádí čtenáře do retro-prostředí studentských časů v osmdesátých letech, prvních milostných vzplanutí, prvních zkušeností za volantem... A nutno dodat, že vzpomínky na lidské „katastrofy“ opět hýří humorem, nadsázkou a ironií. Hana Hrabáková dobře ví, o čem píše - vždyť jen literárně vypointovala to, co čtenářky a čtenáři také zažívali a na co s jistou dávkou shovívavé nostalgie vzpomínají i dnes.

Dramatický příběh zcela neznámé zdravotní sestry, která měla v životě vždy touhu rozdat se pro druhé. Žena, která se rozhodla sepsat svůj život na několik listů papíru. Žena, která si mnohokrát prošla doslova peklem. Žena, která se vždy uměla pro druhé rozdat. A ne vždy se jí to vyplatilo. I když se dozvíte vše o trnité životní cestě jedné zdravotní sestry, někdy na vás možná dýchne prázdnější místo se spoustou nezodpovězených dotazů. Nehledejte na ně odpovědi. Autorka je nosí uvnitř sebe. A dokud se ona nerozhodne popsat každičký detail, zůstane nám něco z jejího soukromí utajeno. Možná to tak má být. A knize to rozhodně neupírá na dramatičnosti, v zápletkách se neztratíte, a možná vám občas ukápne i slza. Stejně jako ukápla i mně při přepisování rukopisu. Třebaže budete mít otázky po dočtení, zkuste si na ně odpovědět v sobě. Přece každý lidský příběh se okrajově dotýká osobně i nás samotných. Možná, že zde najdete odpovědi i na vaše otázky, které se ve vašem nitru skrývají. (Monika Poledníková, editorka)

Zábavná i poučná knížka o pohlavních chorobách. Není to protimluv? V podání Přemysla Procházky rozhodně ne – autor se snaží často neprávem tabuizovanou a stále aktuálnější problematiku pohlavních chorob podat citlivou formou, která nepostrádá empatii, někdy i humor a nadsázku – ale především čtivý a srozumitelný odborný pohled na věc. Autor zbytečně nehalí tematiku pohlavních chorob do mlhy nesrozumitelných „akademických“ formulací, ale podává ji formou přijatelnou pro běžného laického čtenáře. Jde přeci o to, především pomoci čtenářům v orientaci v často složitých životních situacích, které se týkají toho nejcennějšího, co máme – lidského zdraví. Autor o své knize uvádí: "Cítím se stále mlád, tím spíše, že moji klienti ve venerologické ambulanci jsou mladí a jejich příběhy píše sám život. A o takových je tato knížka. Podkladem pro tuto moji knihu byl výběr stovky nejzajímavějších otázek čtenářů z mé on-line poradny na serveru Protišedi.cz, která funguje již bezmála deset let." Právě čtivá forma otázek a fundovaných odpovědí je tou základní čtenářskou hodnotou knihy. Zkrátka – podtitul knihy by také mohl znít „Vše o pohlavních chorobách, na co jste se dosud báli zeptat“. Výběr těch nejčastějších autentických situací, v kterých se pacienti obracejí na svého lékaře, předkládá spektrum zajímavých a často i bizarních životních peripetií a zkušeností. Přemysl Procházka také soubor otázek a odpovědí proložil povídkovým žánrem, v kterém zúročil své letité zkušenosti z venerologické praxe, v níž se soustředil také na sexuální chování rizikové populace osob gay komunity či osob zabývajících se natáčením pornofilmů… Každá z tematických kapitol je také doplněna výkladovým slovníčkem odborných pojmů, který pomůže běžnému čtenáři spolehlivě se orientovat v odborné terminologii.

Dramatická sonda do křivoklátského venkova druhé poloviny 19. století. Románově zpracovaná kniha letmo navazuje na části úspěšné autorovy fotoknihy „Křivoklátsko – cesta do duše krajiny“. Je inspirována jak skutečnými střety mezi pytláky a lesním personálem, tak životem uhlířů a proměnou venkovské společnosti v době před velkou hospodářskou krizí v roce 1873. Syrově zachycený děj, vzdávající hold zapomenutým časům a řemeslům, se z velké části drží faktických historických souvislostí. Zavádí čtenáře do lesů v okolí Karlovy Vsi, Broum, Nového Jáchymova, Roztok, Křivoklátu, Skryjí nebo na hrad Týřov a skalnaté svahy nad Úpořským údolím. Některé lokace zůstaly dodnes téměř stejné, jiné v tehdejší podobě zanikly, ale příběh je nechává znovu oživnout. Druhá polovina 19. století. Křivoklátské lesy. Nebo spíš to, co z nich zbylo… Z milířů na mýtinách pomalu stoupá dým a halí člověkem poznamenanou krajinu. Stromy, které padly na dřevěné uhlí do vysokých pecí, změnily se v chléb na stoly rodin, které sem přišly žít a dřevo zpracovávat. Nebyli ale všichni tací – pracovití lidé s rukama udřenýma lesním řemeslem – uhlíři, drvoštěpové. Každý sem nepřišel jenom pro pár zlatých. Nebezpečná vášeň lovit, hlava plná vzdoru a pocit, že není co ztratit – i tací byli. A takovým se měl každý raději vyhnout… Do zdejšího kraje, do nově založené uhlířské osady Karlova Ves, po smrti své ženy přichází za prací i František Kos se synem Antonínem a matkou Alžbětou. František se v sobě znovu snaží najít muže, jakým byl, a vědomě se ničí těžkou prací u milířů a v železárnách. Antonín po svobodomyslných studentských letech v Rakovníku zjišťuje, jak rychle si musí najednou vybrat, kým se má stát. Nikdo z nich ale netuší, jak se mohou osudy náhodných lidí zde, mezi dubovými háji, mýtinami a skalnatými svahy, střetnout a vyústit v neštěstí, na které by nikdo nepomyslel. Především Antonín Kos se bude muset později rozhodnout, jestli zůstat neprůbojným chlapcem, nebo dospět, najít odhodlání, víru v sebe sama a vykročit nalézt spravedlnost.

Hana Hrabáková v předchozích letech úspěšně publikovala již čtyři díly cyklu "Povídky ke kávě" a letos přichází s další částí této povídkové série. Autorka oslovuje čtenáře uceleným souborem humorných textů doslova "ze života". Podtitul aktuální povídkové knihy "Jak přežít první lásky" přivádí čtenáře do retro-prostředí chmelových brigád, prvních tanečních zábav, romantických toulek okolo Berounky - zkrátka všude tam, kde autorka a její vrstevnice poprvé potkávaly lásky, milování a nesmělá erotická dobrodružství. A nutno dodat, že vzpomínky na "první lásky za socialismu" opět hýří humorem, nadsázkou a ironií. Hana Hrabáková dobře ví, o čem píše - vždyť jen literárně vypointovala to, co čtenářky a čtenáři také zažívali a na co s jistou dávkou shovívavé nostalgie vzpomínají i dnes.

V západních Čechách je nalezen zavražděný bývalý zednářský velmistr Evropské ateistické republiky. Rozjíždí se pátrání... Detektivní román z jiné Evropy sjednocené pod francouzskou dominancí. Autor barvitým a originálním jazykem provádí čtenáře Paříží, Porýním, Skandinávií, ale především vzbouřeneckou Prahou alternativní současnosti. Zednářské rituály, kontrarevoluční spiknutí, zhroucení katedrály na Pražském hradě, útěk pražským podzemím, válka ve Skandinávii. Vyprávění hýří poutavými obrazy a dynamickým dějem. Začtete-li se hlouběji, zjistíte však, že je to mnohem více než pouhá detektivka. Kniha kromě napínavého děje a inventivní fantazie přináší i mnohá zamyšlení nad lidskými hodnotami, osudem a postavením člověka v polototalitní společnosti. Příběh je uveden předmluvou bývalého zednářského velmistra Pavla E. J. Gergela. Jedna z knih, které prostě musíte přečíst, a budete ji číst jedním dechem…

Lidská honba za mocí nezná mezí a někteří se pro dosažení svých cílů nezdráhají zneužít ani náboženství, víru lidí ve vyšší dobro. Tato cesta s sebou často přináší mnoho nevinných obětí, které zbytečně a bezdůvodně umírají, aby jiní mohli vládnout. Najde se někdo statečný, kdo se postaví zlu i za cenu nasazení vlastního života? Příběh nás přenáší do světa, ve kterém vedle lidí žijí své životy také trpaslíci a další různé prapodivné bytosti. Děj se odehrává v bájné minulosti, v městečku, kde moc přebírá inkvizice a údajné čarodějnice končí po dlouhých procesech plných mučení na hranici, na dalekém severu se stateční válečníci střetávají na bitevní poli a v podzemí bojují trpaslíci proti prapodivným tvorům. Příběhy všech hrdinů rychle plynou, aby se nakonec jejich osudy spojily v jediný. Autor se ve svém díle nechává velmi volně inspirovat atmosférou příběhů Kaplického Kladiva na čarodějnice, Barbara Conana či Pána prstenů. Drsně a bez příkras vypráví o krutých čarodějnických procesech, beznaději, ve které se domnělé čarodějnice ocitají, lidské touze po životě a obětech, které jsou lidé ochotni podstoupit pro přežití sebe i svých nejbližších. Příběh se odehrává v kulisách všudypřítomného zla, krve a umírání, ale také obdivuhodného hrdinství a osudové lásky. Vedle svižných akčních pasáží autor zachycuje i pocity lidí zahnaných do mezních životních situací, kdy jsou často nuceni přemýšlet i nad samotným životem či smrtí. Příběh díky svému syrovému stylu vyprávění není určen pro dětského čtenáře.