Machart strana 8 z 9

Delší i krátké povídky plné humoru i napětí, kuriozit i sebeironie, epistolární prózy, prózy žánrově jen obtížně zařaditelné, ale i pár fejetonů – to vše najdete v nové knížce Jana Velíška. Především se tu ale setkáte s živou, vytříbenou češtinou, hlásící se celkem nepokrytě k tradici Josefa Škvoreckého, o kterou se občas můžete i říznout jako o ostrý list trávy na jarní louce. S češtinou, kterou někteří z nás tolik postrádáme v dnes tak módní estetice pastózního hnusu, v dnešní e-mailové stylistice, jež si jen občas připomene, že existuje něco jako interpunkce, o diakritice nemluvě. V době, kdy mnoha autorům dělá problémy vyjádřit subtilnější emocionální situaci, aniž by použili smajlíků či jiných šklebanů. V době, kdy už mnoho z nás zapomnělo na křehkou tichou hrůzu jediné kapky krve v bílých plátcích růže, osaměle ležící na navoskovaných parketách edwardiánského salonu. Na tichou krásnou hrůzu, již tak dobře znali Ambrose Bierce, Roald Dahl, a především jeden geniální bostonský narkoman a alkoholik.

Hana Hrabáková v předchozích dvou letech úspěšně publikovala již dva díly cyklu „Povídky ke kávě“ a letos přichází s další částí této povídkové série. Autorka oslovuje čtenáře uceleným souborem humorných textů doslova „ze života“. Podtitul aktuální povídkové knihy „Jak jsme mohli přežít bez mobilu“ jasně napovídá, okolo čeho se její humorné texty tematicky točí. A nutno dodat, že střet ženy zralého věku s moderními výdobytky techniky není tím jediným tématem. Povídky opět často zabrousí do zákoutí rodinného života, vztahů mužů a žen, domácích mazlíčků, vzpomínek na to, jaký byl svět „kdysi“. Hana Hrabáková dobře ví, o čem píše. Vždyť jen literárně vypointovala to, co čtenářky a čtenáři také zažívají a co jim život někdy nelítostně servíruje. Nikdy ale nechybí nadhled a jiskřivý humor.

Básně Kateřiny Mašatové se od konfekčních sbírek dívčí a dámské poezie liší poučeností životní i literární. I když se rozhodně nevyhýbá nejintimnějším tématům, najdeme tu jen minimum banálního sladkobolného vzdychání. Autorka na sebe dokáže být tvrdá, nechybí tu ironie, zejména vůči sobě samé. Nechybí tu nadhled, skryté literární citace a spousta krásných nápadů, poetických i formálních. A nechybí tu ani širší škála životních pocitů, i když ty smutnější, stejně jako často v životě samém, převažují. A tak si OKA mžiky kromě kolegyň v životaběhu může s chutí přečíst i šestašedesátiletý skeptický nevrlec, což tímto dosvědčuju. Zbývá dodat, že verše Kateřiny Mašatové hezky ladí s ilustracemi Jany Kubáskové.

Rudolf Kopecký pracoval na svých pamětech nazvaných „Vzpomínky starého novináře“ od počátku 60. let až do své smrti. Jedná se o osm dílů o 2350 stranách strojopisu, v nichž autor velmi čtivou formou popisuje dětství, mládí, studia, život v Rakousku-Uhersku, osobnosti, události, aféry první republiky, dále činnost v zahraničním vojsku za druhé světové války a konečně i různé aspekty poúnorového exilu, které ani v odborné literatuře nebyly detailně rozebrány. Kopecký píše kritickým pohledem, netají se odmítavým postojem k Edvardu Benešovi, přináší zase jiný, unikátní úhel pohledu na moderní československé dějiny. Vzhledem k enormnímu rozsahu nebyly Kopeckého paměti dosud publikovány. Tato kniha přináší výběr nejzajímavějších kapitol pamětí, opatřený poznámkovým aparátem a medailonky významných osobností. Kniha bezpochyby vzbudí zájem odborné i laické veřejnosti, vyvolá řadu diskusí a kontroverzí.

Hana Hrabáková v předchozích třech letech úspěšně publikovala již tři díly cyklu „Povídky ke kávě“ a letos přichází s další částí této povídkové série. Autorka oslovuje čtenáře uceleným souborem humorných textů doslova „ze života“. Podtitul aktuální povídkové knihy „Jak přežít dětství“ jasně napovídá, okolo čeho se její humorné texty tematicky točí. A nutno dodat, že vzpomínky na dětství „za socialismu“ nejsou rozhodně tím jediným tématem. Povídky opět často zabrousí do zákoutí rodinného života, romantizující a humorný pohled na období dospívání – ať už se odehrávalo v jakémkoli režimu, nechybí svět domácích mazlíčků, i vzpomínky na to, jaký byl svět „kdysi“. Hana Hrabáková dobře ví, o čem píše. Vždyť jen literárně vypointovala to, co čtenářky a čtenáři také zažívají a co jim život někdy nelítostně servíruje. Nikdy ale nechybí nadhled a jiskřivý humor.

Jedinečný povídkový soubor Rudyarda Kiplinga, kterého u nás proslavila především jeho Kniha džunglí, otevírá před čtenářem tajemný svět zednářského prostředí, jehož byl Kipling po celý dospělý život součástí... Ve svých povídkách inspirovaných prostředím a hodnotami svobodného zednářství se autor obrací k filosofickým tématům, zabíhá do prostředí literárních reminiscencí, odkrývá svět tajemna a spirituality, obrací se k tématu smrti a lidské konečnosti – a to zejména v povídkách časově zasazených do první světové války. Zvláště toto téma je Kiplingovi niterně blízké a autor se jeho prostřednictvím vyrovnává i s vlastní bolestnou ztrátou, se smrtí svého syna, který v mladém věku zahynul na bojišti světové války. Kniha vychází v českém vydání teprve podruhé, a to po více než pětaosmdesáti letech. Původní překlad jazykově upravil Jan Velíšek a knihu nově doplnil ilustracemi Kameel Machart.

„Scarlino" je sbírka vzpomínek, krátkých povídek, postřehů a osobních zážitků autora z kouzelného, pohostinného a srdečném Toskánska. Jan Kříž se narodil roku 1939. Vyrůstal s třemi sourozenci ve mlýně rodičů v Berouně. - Právě vychází Sága rodu Křížů s popisem jejich vztahu k tomuto městu. V Praze studoval strojní inženýrství, aniž je ukončil, neboť ho přilákala muzika. Jako profesionální hudebník odešel v roce 1964 do Německa, kde se naučil dokonale německy na univerzitě. Poté žil ve Švýcarsku, kde se věnoval vzduchotechnice. Učil ji současně na večerní průmyslovce v Curychu. Po krátkých studijních pobytech ve Skotsku a v USA se do Švýcarska vrátil, aby vedl americkou firmu Johnson Controls. Jako product manager procestoval téměř celou západní Evropu, kterou dobře poznal. Koncem 90. let přesídlil na trvalo do Itálie, kde ukončil studium italštiny zkouškou na univerzitě v Siene. Psát a publikovat začal již v Curychu, nejprve technickou literaturu a marketingové texty, později rovněž povídky a cestopisy. V Itálii mu vyšla řada povídek. „Scarlino" je jeho první knížka v češtině.

Monografie je výsledkem mnohaleté badatelské práce, jejíž hlavní autor – renomovaný teolog prof. Ctirad Václav Pospíšil – přiznává, že sám musel projít dlouhou trnitou cestou od strachu ze zednářů k odhalení skutečného stavu věcí, tedy k určitému druhu osvobození. Spolu s kolegy Veronikou Řehákovou a Janem Sušerem nyní chtějí stejnou cestou provést i čtenáře. Jedná se o první takový počin v dějinách české katolické teologie a historiografie od obrození po současnost. Kniha vznikla na základě řady pilotních studií, a proto je rozčleněna do čtyř částí. V první se poprvé detailně mapuje Masarykův poměr k problematice evolučního vzniku člověka. Ve druhé kapitole se prezentuje postoj prvorepublikových zednářů k téže problematice. Pro mnohé bude překvapivé, že prezident Osvoboditel i zednáři jsou v dané oblasti velmi blízcí křesťanské recepci vzniku-stvoření člověka. Druhá část knihy pojednává o poměru T. G. Masaryka ke svobodným zednářům, a to v průběhu celého jeho života, což opět dosud nebylo tímto způsobem nikým zpracováno. V dalších kapitolách se následně rekonstruuje to, jak se k první hlavě našeho státu stavěli svobodní zednáři. Třetí část je věnována historickým postavám, které jsou na stránkách prvorepublikových zednářských periodik zmiňovány častěji než kdokoli jiný, totiž vnímání Jana Amose Komenského a Wolfganga Amadea Mozarta ze strany frekventantů lóžových prací. Po tomto trojím pohledu do duchovního a kulturního života svobodných zednářů následuje poslední, stěžejní partie, v níž se pojednává o dějinách vztahu instituce katolické církve ke svobodnému zednářství, a to především na základě církevních dokumentů a také řady partikulárních dialogů mezi katolíky a zednáři. Především ve dvacátém století došlo oboustranně k výraznému posunu směrem k dialogu. Jelikož zednářství má v každé zemi osobitou historii a následně také jiné charakteristiky, jednotlivé místní církve by měly své zednáře poznat a – pokud je to možné – vstoupit s nimi do dialogu. V kontextu názorového rozrůznění české společnosti je pravděpodobné, že kniha vyvolá široké spektrum kontrastních reakcí, ale pokud k ní čtenář přistoupí bez předsudků, zůstane pouze na něm, jaký si z předložených faktů vytvoří úsudek. Kniha má šanci zaujmout nejen ty, kdo se chtějí něco dozvědět o českém i světovém zednářství, ale i zájemce o studium historie a širší veřejnost.

Žena, která ještě nečetla Štěstí.cz, o hodně přišla. Autorkou této humorně laděné knihy je Valerie Freiová. Zhruba čtyřicetiletá, svou přirozeností a nadhledem sympatická Aneta časem dospěje k názoru, že život rozvodem nekončí. Za účelem seznámení se proto odhodlá využít novodobou podobu jednoho z nejstarších řemesel - dohazovačství; sama pak třídí adepty a setkává se s případnými muži pro život. Skutečnost leckdy předčí fantazii. Autorka knihy uchopila skutečné zážitky, nepřesolila je, nepřepep řila, zachovala jejich syrovost a připravila k podávání tak, že každé sousto vzbuzuje chuť na sousto další. Žena, která ještě nečetla Štěstí.cz, o hodně přišla. Jednak se nepobavila a nezvedla si spolu s hlavní hrdinkou Anetou sebevědomí, a jednak ne získala algoritmus na životní situaci, která ji může potkat již zítra.

Žena, která ještě nečetla Štěstí.cz, o hodně přišla. Autorkou této humorně laděné knihy je Valerie Freiová. Zhruba čtyřicetiletá, svou přirozeností a nadhledem sympatická Aneta časem dospěje k názoru, že život rozvodem nekončí. Za účelem seznámení se proto odhodlá využít novodobou podobu jednoho z nejstarších řemesel - dohazovačství; sama pak třídí adepty a setkává se s případnými muži pro život. Skutečnost leckdy předčí fantazii. Autorka knihy uchopila skutečné zážitky, nepřesolila je, nepřepep řila, zachovala jejich syrovost a připravila k podávání tak, že každé sousto vzbuzuje chuť na sousto další. Žena, která ještě nečetla Štěstí.cz, o hodně přišla. Jednak se nepobavila a nezvedla si spolu s hlavní hrdinkou Anetou sebevědomí, a jednak ne získala algoritmus na životní situaci, která ji může potkat již zítra.

Deníkový román Jiřího Hejdy, významné osobnosti kulturně-politického života první republiky. Souzen v procesu s Miladou Horákovou. Kniha ŽIL JSEM ZBYTEČNĚ prostřednictvím vzpomínek jediného člověka zachycuje velkou část naší novodobé historie. Začíná v zákopech první světové války, pokračuje obdobím budování prvního samostatného státu Čechů a Slováků, deziluzí z Mnichova a hrůzou následujících sedmi let, poválečným nadšením a novými iluzemi, jejich bolestnou ztrátou o tři roky později, absurdní temnotou padesátých let a naivními nadějemi Pražského jara. Následuje zamřelé teploučko normalizace... Život vypravěče skončil v roce 1985. Na jeden lidský osud je toho dost a dost, i když jde o osud člověka opravdu neobyčejného. Snad právě proto jsou memoáry Jiřího Hejdy, ačkoli v nich několikrát opakuje „žil jsem zbytečně“, jakoby podsvíceny neuhasitelným optimismem.

Dárková publikace renomovaného českého kreslíře a karikaturisty Jiřího Slívy přináší na 80 stranách ucelený soubor grafik a ilustrací na specifické téma „století českého svobodného zednářství“. Kolekce obsahuje kresby i barevné reprodukce nejnovějších grafik, kolorovaných kreseb a vícebarevných litografií na zednářské téma. Slívův kreslený humor hovoří i beze slov univerzálním jazykem, přesto jsou textové části knihy (úvodní slovo velmistra i životopis autora) přeloženy do anglického jazyka. Kniha s mírně ironickou nadsázkou poodhaluje jindy skrytý svět zednářů a jejich tajemných symbolů.

První část románu podle skutečných událostí o počátcích rodu Volmanů v Žebráce. Historicky doloženým postavám a událostem fantazie pravnučky Otakara Volmana vdechla život. Před námi tak ožívá silný příběh prvních dvou generací Volmanů v městečku na Zlaté cestě, kteří položili základ pro pozdější zbudování slavných továren na obráběcí stroje. První díl z připravované trilogie Povolání Volman s názvem Kupec a dobrodruh na Zlaté cestě nás zavede do Žebráka ke konci 18. století, kdy do města přibyl Frantz Josepf Wollmann, aby si na náměstí v domě čp. 14 otevřel svůj kupecký krám… Slovo „povolání“ v sobě spojuje jak práci, tak poslání - něco vyššího než prostou obživu. Toto téma je červenou nití vinoucí se celým příběhem. Vnitřní touha cosi velkého dokázat ovlivňuje život jednotlivých členů rodu od počátků až po současnost a s každou generací sílí. Žádný z potomků se nedovede vyhnout svému osudu - být Volmanem - žít ve jménu svého povolání.

Výpravná publikace detailně mapuje čtyři desítky let mezinárodního hudebního festivalu Talichův Beroun, a to nejen prostřednictvím autorského textu obou hlavních autorů, ale i díky vzpomínkám účastníků a zejména díky obsáhlému fotografickému doprovodu. Autorka Karolina Froňková k tomu dodává: „Na základě bádání se zřetelně vyprofilovala čtyři období festivalu Talichův Beroun, která se promítla i do členění knihy na jednotlivé kapitoly. V letech 1983-1990 šlo o zlatou éru festivalu, následovanou obtížným přelomovým porevolučním obdobím let 1991-1997. Tato etapa byla plná převratných společenských, kulturních a politických změn, které měly negativní dopad na průběh a organizaci festivalu. Situace se stabilizovala až v letech 1998-2011, kdy festival dostal novou tvář. Počínaje rokem 2012 probíhá postupná transformace festivalu do podoby odpovídající moderní době. Každá kapitola mapuje dané období festivalu ze všech úhlů pohledu: organizací počínaje přes dramaturgii až po doprovodné akce. V rozsáhlé přílohové části knihy je možné nalézt kromě kompletního programu všech ročníků také cenné rejstříky osobností, které se na festivalu během celého jeho trvání podílely jak z pozice organizátorů, odborníků, tak i samotných umělců. Osobnost Václava Talicha se jako zlatá nit vine celou knihou nejen díky úvodní kapitole mapující osudy velkého dirigenta a především jeho vztah k Berounu, ale zejména díky příspěvkům výjimečných osobností a představitelů institucí, které se na hladkém chodu festivalu během celé doby jeho existence podílely. Vše dokreslují zajímavé fotografie a další autentické materiály. To dělá z této knihy skvělého průvodce kulturním životem města. Moc bych si přála, aby pro čtenáře, stejně jako pro autory, byla nejen kniha, ale i celý festival pohlazením po duši, ostrůvkem klidu v této nelehké, rozbouřené době.“

Humorný povídkový román o strážcích zákona z pera autora, který velmi dobře ví, o čem píše… „Dobrý den, předložte doklady…“ S touto okřídlenou větou se setkal snad každý, koho někdy zastavil příslušník policie. Ale než mohl policista takovou větu vyslovit, musel se prodrat spoustou předpisů, zkoušek a školení. Teprve potom získal oprávnění „kontrolovat občany“. Mnozí vidí v policistovi jen nástroj státní moci, který má za úkol ztěžovat lidem život. Už ale nevnímají, že právě policista je ten, kdo má za povinnost lidem pomáhat. A mnoho z těch, kteří jím opovrhují, si neuvědomuje, že jej dříve či později, mohou potřebovat. Policisté se však umí i smát a udělat si legraci sami ze sebe a zažijí i dost neuvěřitelné a humorné příběhy tak, jak je to v této knize popsáno. Snad i proto byla jména postav a místa děje změněna...