Mare-Czech strana 3 z 4

Žádný „profesionál“ si ani v dnešní, technicky vyspělé době nedovolí podceňovat moře, nebezpečí na moři, různé nevysvětlitelné jevy při plavbách a i různé vlastní pocity, které se Vám po létech služby jako by snažily něco naznačit. V oděsské námořní akademii nás učili, že když nemáme jistotu, tak vždy se máme považovat za ohrožené a dle toho jednat. To znamená, že i když na lodi máme GPS, vždy určovat polohu ještě jinými nezávislými způsoby – jak terestrickými, tak i astronomickými. Slunce, hvězdy – ty nikdy v historii nezklamaly a nezklamou. Nebezpečí z moře hrozí vždy – a nezáleží na tom, jestli plujete na letadlové lodi, křižníku, obchodní lodi a nebo na jachtě, která má ponor třeba pouze jeden metr. Může se stát cokoliv. Může se poškodit GPS, i když třeba máme ještě jednu náhradní, a to z jakýchkoliv nepředvídatelných příčin. Může se poškodit radar. Může se poškodit propojení GPS a radaru. Nám se jednou stalo při vyplouvání z přístavu Rijeka v noci, že z ničeho nic přestal pracovat gyrokompas. Ihned se změnilo zobrazení na radaru. Než se člověk zorientoval, mohlo dojít ke katastrofě, protože se měl měnit kurs. Tady pomohlo ihned vyběhnout na horní palubu a určit polohu podle náměrů z magnetického kompasu. Tím chci říci, že i v dnešní době je nutné znát klasické způsoby navigace a astronavigace. A co je důležité – mít vše „zažité“. Tedy je nutné mít na lodi (jachtě) sextant, chronometr, stopky, Nautical Almanac a námořní tabulky. Doporučuji mít nějaké univerzální – jako třeba Norie’s Nautical Tables. kpt. Ing. Jiří Konár

První část historické studie zabývající se vývojem v Česko-Slovensku od podepsání mnichovské dohody po okupaci českých zemí a vznik Slovenské republiky. Miloslav John vydal své první souborné dílo „Září 1938 1 + 2“ v roce 1997. V roce 2000 následovala kniha „Září 1938 – role a postoje spojenců ČSR“. Obě knihy podrobně a objektivně zhodnotily situaci Československé republiky během zářijových dnů roku 1938, Mnichovskou dohodu a její následky, a možnosti československé armády bránit se za současné politické situace v Evropě a možnosti jejich spojenců. Miloslav John připravoval konečnou část této trilogie, nazvanou „Březen 1939“, která měla popsat Československou republiku po Mnichovu, rozpad Československa, vznik Slovenského Státu, okupaci, a jako poslední část přínos ukořistěné československé výzbroje pro válečné akce Wehrmachtu.

Se jménem křižníku Zenta se čtenář v dnešní námořní literatuře setkává jen zřídka. Jeho potopení před sto lety, tehdy ještě za c. a k. monarchie, bylo označováno za tragedii, ale dnes se zmiňuje spíše jen jako úvodní episoda ze začátku 1. světové války. Toto je omyl, neboť úspěch francouzské akce, jejímž cílem bylo původně jen demonstrativní zničení blokádu provádějícího plavidla, znamenalo nakonec na dlouhou dobu ovládnutí tehdy jediného námořního válčiště ve Středomoří – Jaderského moře. A nešlo jen o úspěch vojenský, nýbrž také psychologický. Sebevědomí rakousko-uherského námořního velení, získané 48 let předtím u Lissy (ostrova Vis) dostalo až příliš tvrdou ránu. Před sto lety – přesně 16. srpna 1914 – u dnešního známého černohorského letoviska Petrovac (tehdy ale ještě rakouská Castellastua) zahynulo 183 mladých námořníků (z nich asi desetina našich krajanů) z posádky lodi osamocené v boji vůči gigantické přesile celé francouzské středomořské floty. Líčení průběhu bylo ještě dlouho poté možno nalézt v desítkách populárních i odborných článků. Jejich kvalita však trpěla tím, že většinou vycházely ze vzpomínek zachráněných a objektivitu nahrazovala nostalgie. Jenže vzpomínky často klamou a líčení průběhu boje ze strany protivníka bylo málo přesné. Pro jeho flotu takové síly a s takovými tradicemi to byla opravdu jen episoda. A dokumenty? Ty počínaje lodním deníkem šly s lodí ke dnu a nemohly být nalezeny. Poloha vraku byla přesně neznámá a o jeho prozkoumání neměl po dlouhá desetiletí nikdo ani zájem. Českému čtenáři pak autor přeje, aby získal informace, které mu přiblíží dobu, kdy možná jeden z jeho předků nosil uniformu právě toho námořnictva, v jehož svazku - svým způsobem nešťastná – ZENTA, dlouhá léta bez jakékoliv hanby až do konce sloužila. Nejen veselé historky ze života našich „mariňáků v c.k. marině“ slýchával autor jako malý chlapec sedící mezi nimi při jejich častých setkáních u svého otce... Jejich památce, ale především těch krajanů, kteří se těchto nostalgických schůzek nedožili a ztratili svůj mladý život jak na ZENTĚ, tak na ponorkách a dalších válečných lodích staré monarchie na Jadranu v letech 1914–1918, věnuje autor tuto svou práci. Publikace je doplněna o dvě přílohy o expedicích českých potápěčů k vraku křižníku ZENTA.

Pražská společnost pro paroplavbu na řece Vltavě založená v roce 1865, nynější Pražská paroplavební společnost – Prague Boats, provozovala osobní lodní dopravu až do 90. let minulého století sama, ovšem s výjimkou období mezi lety 1880 a 1888. V něm působily na Vltavě v Praze ještě dva na sebe navazující podniky, provozované nejdříve J. P. Parrauem a po něm M. Goldmannem. Byly sice nosností svého lodního parku ve srovnání s parkem pražské společnosti velmi malé, ale vznikem a způsobem provozu bezpochyby zajímavé a nakonec i efektivní. Protože se domnívám, že historie těchto podniků může být nejen zajímavá, ale pro četné provozovatele osobní lodní dopravy, kteří se na našich řekách objevili po roce 1990, i poučná, pokusil jsem se ji podat podrobněji než byla dosud popisována v rámci historie Pražské paroplavební společnosti. Události a doba doložené archivními dokumenty a novinovými zprávami byly ještě pro úplnost a plynulost děje doplněny událostmi pravděpodobnými. To se týká i dvou vlastních kreseb a doplňků na původních ilustracích.

Knížka mohla vzniknout jen díky souhře šťastných okolností. Autor vzpomínek, vysloužilý rakousko-uherský námořník Čeněk Vrba (1888-1968), by se jistě divil, že dostaly právě tuto podobu. Rád své příběhy, které sám nazýval „povídačkami“, vyprávěl a inspiroval tak svého staršího syna Čeňka k tomu, že je nakonec nahrál, aby zůstaly zachovány i potomkům. Nahrávalo se v roce 1962 ještě na starý cívkový magnetofon. Vypravěči tehdy bylo 74 let. Když syn Čeněk v roce 1968 emigroval, dostaly se s ním nahrávky až do Kanady. V osmdesátých letech minulého století jsem získal jejich kopii na magnetofonové kazetě. Stáří původní nahrávky i kopírování způsobily zhoršení kvality už tak nedokonalého zápisu. Bylo třeba přepsat mluvené slovo do písemné podoby, což se podařilo až po mnohonásobném poslechu. Korektury jsem pak dělal ještě podle digitálního přepisu nahrávky, při němž se podařilo, za cenu zkreslení, původní zvuk poněkud vylepšit. I tak se ale nepovedlo přepsat úplně vše. Dlouho jsem přemýšlel, zda bych měl vyprávění publikovat v autentické podobě, nebo zda bych je měl pro tento účel literárně „učesat“. Nakonec zvítězila první varianta. Tam, kde vypravěči nebylo přes opakovaný poslech rozumět, nedoplňoval jsem chybějící slova, ale použil jsem značky v podobě tří pomlček. Tři tečky pro změnu znamenají váhání, formulaci myšlenek, hledání vhodného obratu. V závorkách jsou uváděny nepříliš časté vstupy syna, manželky i jednoho z vnuků, nikoliv však všechny. Jsou většinou zařazeny jen ty otázky či glosy, na něž vypravěč nějak reaguje. Snažil jsem se zachovat co nejvíce z původní atmosféry „povídaček“. Jejich zvukový originál má ovšem své přednosti. Zachycuje i bití hodin, mytí nádobí (vzpomínalo se v kuchyni), štěkot psa i vzdálený hlas kozy, připomínající, že by měla být podojena. Ale i tak snad něco z oné atmosféry zůstalo.