Mare-Czech

Jednadvacet povídek a nepohádek, jejímž společným jmenovatelem je Smrt. Nicméně autor zdůrazňuje, že nejde o texty velebící Smrt, nýbrž texty oslavující Život. Snad je to i jemně naznačeno v samotném titulu – Smrti, smrď! A snad je to i naznačeno v závěru stejnojmenné pohádky, kde je psáno, že „Smrt chodí vždy jen tam, kde se žije“. Kniha by ráda byla určitým mementem, jak moc je třeba Život chránit a bránit, nehazardovat s ním, vážit si jej jako celku, bez rozdílu komu právě náleží, tak jako posléze nedává rozdílu, komu náleží Smrt. Čtěte tedy, prosím, příběhy – někdy temné a drsné, pohádkové i fantastické, i úsměvné a provokující – s pokorou ke Smrti a úctou k Životu. Povídky doprovázejí koláže autora. Snad ještě malé upozornění na závěr – zde uvedené texty nejsou příliš vhodné pro děti.

Příběh o neplánovaném setkání muže a ženy, které spojuje mnoho společně prožitých let, dvě děti, ale rozděluje řada nevyřešených témat a nevyřčených rozporů. Ale jedno je jim společné, jejich křesťanská víra, kterou se snaží mnohdy klopotně naplňovat a žít. On jednoho dne odešel, ale pořád zůstává manželský slib, který si vzájemně dali a který berou sice po svém, ale vážně. Mnoho let žijí mimo sebe, ale jednoho dne se jejich cesty nečekaně protnou a jejich životní příběh bere dramatický spád. Znovu se před nimi vynořují věci z minulosti, někdy s nečekanou silou, a vytvářejí kostru osudového dramatu, které se odehrává v nijaké době, na nijakém místě, jen mezi dvěma lidmi, beze svědků, beze jmen, ale s o to většími emocemi a o to větší silou…

Publikace Čluny typu Amanda volně navazuje na předchozí knihu Pavla Balcara „Zadokoláky“, popisující „fenomén pro Labe“ – motorové kolesové remorkéry. Kniha, kterou máte před sebou, je věnována těm nejméně nápadným, avšak neúnavným dříčům, představujících však skutečnou dopravní kapacitu labské flotily největšího českého dopravce na Labi a Odře po dobu od vzniku ČPSL/ČSPLO/ČSPL až do konce vlečné plavby v 90. letech 20. století. Shromážděné, prakticky vyčerpávající kvantum dat od vzniku tohoto typu, přes jeho provoz až po neodvratný konec, umožňuje všem zájemcům i pamětníkům nalézt cokoliv je z historie těchto lodí zaujme. Obzvláště pamětníkům, pokud ještě žijí, pak osvěží vzpomínky na na léta strávená za slunných rán na člunu plujícím samotíží nebo na ruch přístavů při vykládkách například v Hamburku.

Provozování vodních sportů v Čechách, na Moravě a Slezsku je tradičně spjato s vyvěšováním vlajek. Svědčí o tom litografie, pocházející již z roku 1841. Zobrazuje Občanskou plovárnu pod pražskou Letnou v té době. Její autor litograf Vincenc Kühnel (1805–1873) na ní znázornil dva stožáry s pruhovanými vlajkami. Vlajky na rozdíl od praporů přitom v suchozemských českých zemích nebyly v té době tak běžné. Také spolky si místo vlajek nechávaly zhotovit prapory. Výjimkou byly sportovní spolky, a to především ty, které pěstovaly vodní sporty. Spolkové vlajky užívaly k výzdobě svých loděnic, při závodech i při jiných příležitostech. K rozkvětu spolkové činnosti přispěl liberálnější spolkový zákon z 15. listopadu 1867. Neplatil pouze do r. 1918, převzala ho také první Československá republika a v novelizované podobě byl účinný i během okupace a po skončení druhé světové války až do roku 1951. Jeho platnost skončila 30. září 1951, kdy následující den začal platit zákon č. 68/1951 Sb. „O dobrovolných organisacích a shromážděních“ z 12. července 1951. Ten už s existencí spolků nepočítal. Díky zákonu z roku 1867 však vznikly v českých zemích desítky klubů, v nichž se zpočátku pěstovalo veslování, později i kanoistika, jachting, vodní turistika či plavání. V této publikaci pro ně užíváme termín vodosportovní kluby... Ve čtvrté části tohoto lexikonu přinášíme údaje o symbolech vodosportovních klubů, které byly povoleny po vzniku Československa v letech 1926 až 1936.

Čtenář se ve dvou svazcích této řady, která volně navazuje na devítisvazkovou řadu „C. k. pionýrské vojsko“, opět seznámí s vojenskou historií z poněkud jiné strany. Dozví se něco o zákulisí bojů o pevnosti v popisech činnosti částí technického vojska staré c. k. armády zvaných sapéři, minéři a inženýři a především o jejich vzniku, počtech a organizaci. Úkolem sapérů, archaicky zvaných také průkopníci, bylo provádění zemních prací při dobývání a obraně pevností, úkolem minérů neboli archaicky podkopníků byla pevnostní minová válka čili používání podzemních min při dobývání a opatření proti minám nepřítele při obraně pevností, úkolem inženýrů bylo projektování pevností, řízení jejich dobývání a obrany a projekce jiných vojenských staveb. Čtenář se tak seznámí i s tou stránkou vojenských operací, která je většinou opomíjená, a zároveň s mnoha dalšími zajímavostmi pevnostní války, která je dnes již dávnou minulostí, ale ve vojenské historii českých zemí má své pevné místo, neboť v nich ležely tehdy nejvýznamnější pevnosti monarchie Terezín, Josefov, Hradec Králové a Olomouc. Popis je ukončen rokem 1851, kdy byly všechny tři výše uvedené druhy technického vojska sloučeny do jednotné ženijní zbraně.

Všechno, co se v to ráno aprílového 1. dubna přihodilo, nebyl apríl. Ani pro detektivy kolínské kriminálky. A už vůbec ne pro několik bezdomovců, jejichž zákeřné vraždy se zpočátku zdají být bez motivu. Kapitán Vidrna (známe ho již z detektivního příběhu Vražda v lužním lese) a jeho kolegové se však přece jen podaří nalézt konec pomyslného zašmodrchaného klubíčka indicií a začnou jej rozplétat. Poslední nitky se jim podaří rozmotat v pražském holešovickém přístavu, kde dojde i na střelbu.

Čtenář se ve svazcích této řady seznámí s vojenskou historií z poněkud jiné strany. Dozví se něco o zákulisí bojů v popisech činnosti části technického vojska staré c. k. armády zvané pionýři, a také o jejich vzniku, organizaci a vybavení. Mezi zakladatele tohoto druhu vojska patřil Čech, pozdější polní maršál Radecký. Úkolem pionýrů bylo stručně řečeno především budovat a samozřejmě také ničit mosty a komunikace. Tak se může čtenář seznámit i s tou stránkou operací, která je v ostatních dílech opomíjená, a zároveň s každodenností pionýrského vojska a mnoha dalšími zajímavostmi, které během času zcela upadly v zapomnění.

Čtenář se ve svazcích této řady seznámí s vojenskou historií z poněkud jiné strany. Dozví se něco o zákulisí bojů v popisech činnosti části technického vojska staré c. k. armády zvané pionýři, a také o jejich vzniku, organizaci a vybavení. Mezi zakladatele tohoto druhu vojska patřil Čech, pozdější polní maršál Radecký. Úkolem pionýrů bylo stručně řečeno především budovat a samozřejmě také ničit mosty a komunikace. Tak se může čtenář seznámit i s tou stránkou operací, která je v ostatních dílech opomíjená, a zároveň s každodenností pionýrského vojska a mnoha dalšími zajímavostmi, které během času zcela upadly v zapomnění.

Závěrečný díl trilogie odkrývá historická fakta v osudu hlavního hrdiny předchozích dvou románů. Původní studii z devadesátých let rozšiřují náhle objevené archivní dokumenty: protokoly z výslechů, zatykače, rozsudek ve jménu říšského lidu, zamítnuté žádosti o milost. Jan Fukała, říšskou prokuraturou odsouzený za velezradu a vyzývání obyvatelstva k neposlušnosti vůči Říši, byl po válce za odbojovou činnost vyznamenán ministerstvem národní obrany i Svazem osvobozených politických vězňů. Korespondenci s historiky doplňují záznamy z berlínského Bundesarchivu, skutečnosti kdysi utajované těšínským gestapem i osobní pozvání ředitele muzea v Osvětimi. Téma politického odboje čtyřicátých let dvacátého století na Těšínsku v souvislosti s národnostním stigmatem místního polského obyvatelstva autorka zpracovává s hlubokým osobním motivem. Vedle historických dokumentů čerpá i z vyprávění vlastní babičky – dcery Jana Fukały.

Klára Klimecká (2005) je výjimečná osobnost na české literární scéně. Už od svých deseti let se zajímá o válečné lodě a chce jejich historii studovat. Tato mladičká dívka napsala knihu, která poutavě a s hlubokou znalostí reálií líčí příběh dívky Victory - lodě Victory. Píseň moře je skutečnou písní, která mezi mnoha dalšími loděmi objevuje Královnu moří - Victory. Právě na palubě této lodi porazil admirál Horatio Nelson v bitvě u Trafalgaru v roce 1805 francouzské loďstvo.

Čtenář se ve svazcích této řady seznámí s vojenskou historií z poněkud jiné strany. Dozví se něco o zákulisí bojů v popisech činnosti části technického vojska staré c. k. armády zvané pionýři, a také o jejich vzniku, organizaci a vybavení. Mezi zakladatele tohoto druhu vojska patřil Čech, pozdější polní maršál Radecký. Úkolem pionýrů bylo stručně řečeno především budovat a samozřejmě také ničit mosty a komunikace. Tak se může čtenář seznámit i s tou stránkou operací, která je v ostatních dílech opomíjená, a zároveň s každodenností pionýrského vojska a mnoha dalšími zajímavostmi, které během času zcela upadly v zapomnění.

Čtenář se ve svazcích této řady seznámí s vojenskou historií z poněkud jiné strany. Dozví se něco o zákulisí bojů v popisech činnosti části technického vojska staré c. k. armády zvané pionýři, a také o jejich vzniku, organizaci a vybavení. Mezi zakladatele tohoto druhu vojska patřil Čech, pozdější polní maršál Radecký. Úkolem pionýrů bylo stručně řečeno především budovat a samozřejmě také ničit mosty a komunikace. Tak se může čtenář seznámit i s tou stránkou operací, která je v ostatních dílech opomíjená, a zároveň s každodenností pionýrského vojska a mnoha dalšími zajímavostmi, které během času zcela upadly v zapomnění.

Ve Sborníku 2020 najdete tyto příspěvky: Lubomír Melen: Průběh zajišťování stavby a průjezd říčně-námořních plavidel z loděnice Chvaletice plavebními komorami při transportu na Labi; Dipl.Ing. Johannes Hirsch, kpt. Michael Bor: Turbínový parník PŘEMYSL v Praze; PhDr. Jiří Král: Psychická zátěž lodních posádek se zřetelem na funkci velitele plavidla; Ing. Josef Picek: První plovoucí dok na českém Labi a jeho klíčová role při zajišťování provozuschopnosti tlačných remorkérů ve chvaletické relaci; Pavel Balcar: Československo 30. let země plavbě zaslíbená; Ing. Josef Picek: Čeští vězni na lazaretním parníku LEIPZIG. Sborník uzavírá pasáž o činnosti Spolku přátel plavby v roce 2019 a seznam členů v roce 2020.

Provozování vodních sportů v Čechách, na Moravě a Slezsku je tradičně spjato s vyvěšováním vlajek. Sportovní spolky, a to především ty, které pěstovaly vodní sporty, spolkové vlajky užívaly k výzdobě svých loděnic, při závodech i při jiných příležitostech. K rozkvětu spolkové činnosti přispěl liberálnější spolkový zákon z 15. listopadu 1867. Převzala ho také první československá republika a v novelizované podobě byl účinný i během okupace a po skončení druhé světové války až do roku 1951. V českých zemích vznikly desítky klubů, v nichž se zpočátku pěstovalo veslování, později i kanoistika, jachting, vodní turistika či plavání. V této publikaci pro ně užíváme termín vodosportovní kluby...

V pořadí čtvrtou knihu vydává spisovatelka a herečka Darina Ničová. Tentokrát mapuje osobní vzpomínky i vzpomínky svých nejbližších. Rodinná sága Pohnutiny je metaforou na pochutiny, tedy kuchařku pohnutých příběhů. Čtecí hostina servíruje období od třicátých let dvacátého století až po současnost. Podtitul Krutej román prozrazuje, že nepůjde o červenou knihovnu s happyendem, ale o příběhy ze života. Je to šest samostatných povídek, které na sebe v ději navazují. Každá rodina má nějakou třináctou komnatu, ať je to soužití s agresorem, péče o osobu blízkou, nebo jiná temná minulost. Ukazuju různé verze, jak se lze s těmito běsy utkat. S uvedenými tématy se nedobrovolně setkali lidé, které znám, nebo jsem znala, říká spisovatelka a dodává: Tématem mojí vlastní rodiny je příběh mého pradědečka, který zemřel v Osvětimi jako politický vězeň odsouzený za přípravy k velezradě Třetí říše. Moje babička a její sourozenci byli v období dospívání vystaveni výslechům na gestapu. Trvalo dvě desetiletí, než jsem celou historii důkladně zpracovala. Neváhala jsem ani požádat o kontrolu historiky, kteří se zabývají tématem těšínského odboje. Dostalo se mi pochvaly za čtivost i za preciznost při zpracovávání soudobých faktů.

Budu vyprávět o chalupě v bukovém lese, na břehu řeky stojící o samotě. Kolem ní se časem nachumlala maličká osada dalších chalup a chaloupek. Dnes je z osady vesnička s poštou a kostelíkem kde všude daleko a pán bůh vysoko. Chalupa přetrvala mnohé věky. Generace jedné rodiny se v ní střídaly, rodily se a umíraly a každá na ni zanechala svoji stopu. Tu něco opravili, tu něco vyměnili, ale chalupa tu stála tak, jak za dědů a pradědů stávala. Život se v ní odvíjel svým tempem, bez ohledu na vichry zjitřeného času. Budu vyprávět o dobách dávno minulých kdy řeka Labe ještě protékala nespoutanou, širou krajinou. Jen tu a tam lidé řečiště mírně upravili a odvážně se pouštěli se svými pramicemi a prámy na tekoucí vodu. Všichni tito udatové, kteří se pouštěli do křížku s řekou a jejími rozmary, od Litoměřic až po její ústí do moře, mluvili německy. Nebyla to však němčina tak jak ji známe dnes. Sasák se z Hamburákem jen těžko domluvil a Böhmerák se s ním nedomluvil vůbec. Jen ti udatové se domluvili všude po celé délce toku řeky. I oni však měli některé výrazy, kterým rozuměli jen oni sami. Některé z nich ve svém povídání ponechávám, protože se tam hodí a protože tam patří. Ale používám je tak jak je ti dávní šifři používali a jak jsem je slýchal od jejich synů a vnuků v dobách kdy jsem se sám teprve učil chodit po palubách lodí... Vyprávění zakončím vzpomínkou Odkud přišla Anna, lodní kuchařka na parnících Mělník a Lovosice a posléze na motorových remorkérech Blaník a Beskydy. Tam všude ulehčovala posádkám jejich těžkou práci a zejména celé plejádě plavčíků usnadnila jejich první kroky do samostatného života bez máminých dobrot. Dlouho na ni vzpomínali a vzpomínají. Byla dobrou ženou svému kormidelníkovi, doprovázela jej z lodi na loď tam kde ho bylo potřeba. Proto do mých vzpomínek na starou plavbu a na stránky této knihy patří.