Mare-Czech

Kniha která stírá rozdíl mezi námořnickým uzlem a drháním jistě osloví jak kluky, tak holky, a to bez rozdílu věku. Autor – skutečný „mořský vlk“, splétající uzly profesionálně – v úvodu píše: …Všiml jsem si, že lidé kteří za mnou přicházejí do provaznické dílny, mají pěkný vztah k lanům a jsou uzlováním nadšeni. Líbí se jim prostředí, atmosféra dílny, ale i zvláštní vůně, kterou je cítit len, juta, konopí, sisal. Rádi si povídají o uzlech a vidím, že jim je v tom mém uzavřeném světě lan příjemně. Je možné, že zde nacházejí recept na pousmání, neboť odcházejí v dobré náladě. Ano, to uzlování a práce s lany člověka velice uklidňuje. Někdo chce ukázat uzel, jiný jak se zaplétá oko, jak se dělají fendry. A proč prý vlastně nenapíši nějakou knížku o uzlování. Nejsem spisovatel, ani jsem nikdy takové ambice neměl. A pak najednou přišel malý kluk a chtěl ukázat jeden uzel. Jindy zase přišla dívenka a chtěla poradit, jak z provázků vyrobit ozdobné knoflíky. Tak asi začala vznikat tato malá knížka. Pro radost těm, kteří mají v sobě tvořivého ducha, pro kluky s touhou mořeplavců, pro holky jež se chtějí líbit, i pro dospělé, kteří zde nacházejí další svět lidských dovedností.

Jaroslav Škába, původem z Prahy z rodiny bývalého námořníka, se narodil 5. ledna 1884. Již v raném věku procestoval celou Evropu a obchodní loď v Le Havru s kursem do Jižní Ameriky mu otevřela cestu i do celého světa. Dálný východ poznal již jako dobrovolník v rakousko-uherském námořnictvu na křižníku „František Josef I.“. Z této tři a půl roku dlouhé cesty později vznikla kniha „Boxeři v Šanghaji (1938). Své námořnické začátky popsal s pábitelským humorem v knize „Mořští flamendři“ (1939). V témže roce své vzpomínky završuje v knize „Kluci od mariny“. Tímto titulem i nakladatelství Mare-Czech uzavírá sérii „škábovek“ věnovaných službě v K.u.K. marině. Snad i vám zavoní dálkami a romantikou a odlehčenou formou – neboť ne nadarmo je autor někdy označován jako Švejk v námořnické uniformě – připomene něco z námořní historie. Ještě dodejme, že i další dílo autora je z námořnického prostředí – „Štěstí za oceánem“ (1941) o dobrodružství dvou mladých českých chlapců na moři, a román pro ženy „Budeš ženou námořníka“ (1942). Novým vydáním „Kluků od mariny“ si též připomeneme 70 let od úmrtí autora – Jaroslav Škába zemřel v Praze 23. června 1945 ve věku 61 let.

Teorie reinkarnace není z hlediska více než dvou tisíciletí dějin myšlení v Evropě ani nová, ani importovaná. Nová a importovaná je jen v úzkém pohledu posledních pár staletí, kdy začala být zmiňována a šířena některými evropskými a americkými filosofy, antroposofy, teosofy a okultisty a po Druhé světové válce ve větší míře i samotnými Asiaty, Indy, Japonci, Tibeťany, Vietnamci, Thajci a podobně, kteří už tehdy ve větším počtu přicházeli do Ameriky a do Evropy a šířili zde své ideje. Autorka knihy Putování po čtrnácti životech v sobě našla odvahu podělit se s druhými lidmi o své zážitky při procesu terapie minulými životy. Druhý takový pokus na světě, aby sám protagonista procesu své zážitky sepsal a publikoval, pravděpodobně neexistuje.

Připravovaná kniha má pohnutou historii. Pro jejího autora, inženýra Jaroslava Tvrdého, byl Dunaj a historie plavby po něm životním tématem. Jsou plodní autoři, kteří dokáží chrlit knihy jako na běžícím pásu, a jako by jim bylo jedno, jestli ta příští bude o letadlech, tancích, lodích či čemkoliv jiném. A jsou autoři, kteří mají své jediné téma, a tomu se věnují naplno. V případě Jaroslava Tvrdého šlo navíc o autora vzácně skromného, protože vlastně… autorem nebyl! Dunaj v plamenech totiž psal celý život, nikdy ho ale nedopsal. Nikdy neměl prostě ten pocit, že už je skutečně hotový, že už prostudoval, ověřil si a analyzoval natolik velké množství zdrojů, že už prošel natolik velký počet archivů, aby mohl říci: „Vím, a proto vím, že mohu vyprávět.“ Rukopis, tedy nedokončený rukopis, který redakce dostala k dispozici od manželky a bratra Jaroslava Tvrdého se dal pochopitelně zpracovat různými způsoby. A je jisté, že sám autor by text ve výsledku pojal jinak. Bohužel zde již není, aby to, jak jsme se s ním vypořádali my, ocenil, či naopak zkritizoval. Po prostudování rukopisu jsme dospěli k závěru, že text je možné rozdělit do tří samostatných a v zásadě homogenních celků. Jeden z těchto celků představuje Dunaj a Velká válka. Historie je nikdy nekončící a neustále se vpřed valící proud. A i když Jaroslav Tvrdý nezačal u oněch příslovečných Římanů, zpracovává moderní historii války na Dunaji a okolo něj v období dlouho před vypuknutím Velké války. A pochopit, k čemu došlo v letech 1914 až 1918, není v případě Dunaje skutečně dost dobře možné, nepochopíme-li, co vedlo k vzájemné nenávisti mezi státy okolo této řeky. První část knihy proto tvoří vše to, co první světové válce předcházelo. A jsou to události klíčové pro celou Evropu. Od pronikání Turků do Evropy na úsvitu novověku až po jejich definitivní vytlačení z ní v éře balkánských válek. Vždyť neuspokojivé řešení balkánských krizí vedlo nejen k první světové válce, ale v podobě válek na území rozpadající se Jugoslávie k snad vůbec největšímu prolévání krve v Evropě od skončení druhé světové války. A více či méně úspěšný boj vedený ruskými cary proti Osmanské říši vedl zase k otevření „zadních vrátek“, jimiž Rusové pronikali do Evropy. Druhou část knihy tvoří vlastní téma publikace. Tedy Velká válka na Dunaji. Klíčovými hráči se zde stala loďstva Rakouska-Uherska, Srbska, Rumunska, Bulharska, Německa a Ruska. Informace o činnosti britské dunajské flotily či o působení francouzských jednotek na Dunaji pak bude jistě pro řadu čtenářů úplnou novinkou… starou již sto let! Třetí část knihy se pak zabývá rozpadem rakousko-uherské monarchie a především bojem, který vedly nově vzniklé státy okolo Dunaje proti nebezpečí představovanému maďarskými revizionisty, kteří se zaštítili novým komunistickým učením. Tedy válka proti bolševické Maďarské republice rad. A konečně poslední částí knihy, rozdělené do dvou kapitol, je historie podunajských flotil nových států po skončení první světové války. Až na výjimky se zde ale text věnuje pouze osudu plavidel – pod jugoslávskou, maďarskou, rumunskou, rakouskou či československou vlajkou –, která za sebou měla válečnou historii a léta bojů v rakousko-uherské Donauflottille. Vraťme se ale k oněm třem homogenním celkům tvořícím původní rukopis. Druhým je pochopitelně historie bojů druhé světové války na Dunaji, třetí pak samostatně osudy vlajkové lodě československého loďstva hlídkového plavidla T. G. Masaryk. Obě tato témata, oba tyto celky plánujeme vydat jako samostatné publikace.

Moře příběhů – příběhy moře rozhovory Andrey Vernerové s veterány československé námořní plavby Jakubem Freyem, Olegem Harnou, Jaroslavem Putnou, Oldřichem Černíkem, Václavem Kotrbatým a Jiřím Vernerem. Třebaže jsme vnitrozemský stát, po desítky, ba stovky let jsme měli – a máme! – námořníky. Po dlouhá desetiletí jsme měli i lodě a vlastní rejdařství. I když je to dnes již minulost, zapomenout nelze. Stovky bývalých námořníků se stále setkávají a vzpomínají. Vraťme se tedy do dob, kdy se pod československou a později českou vlajkou plavily lodě po všech mořích a oceánech a na jejich palubách odvážní muži odváděli svou náročnou práci, propojenou s velkou láskou ke svým plavidlům a hlavně k moři. Před více než třemi desítkami let jsem udělala několik rozhovorů se starými námořníky. Tehdy jsem pro ČNP – jako neoficiální, neboť zakázanou činnost při své práci v ČTK – dělala podnikový časopis Maják. Rozhovory byly – v omezeném počtu stran – určeny právě do tohoto periodika. Desítky let poté se našly při úklidu půdy v jedné staré krabici. Vzpomínky dávných námořníků mě tak uchvátily, že jsem se rozhodla udělat z nich knížku. Zážitky mariňáků, kteří již před časem odešli do námořnického nebe, jsem doplnila o rozhovor se svým manželem, námořním kapitánem nyní v důchodu. Výsledkem je tato kniha, obohacená navíc o zajímavosti, které s námořnickým řemeslem souvisejí a před desítkami let vycházely v podnikovém časopisu Maják. Tam, kde to bylo možné, jsou uvedena základní data a fotografie, které nám poskytli rodinní příslušníci. Začneme-li vzpomínkou na kapitány, kteří, ač českého původu, se plavili ještě za Rakousko-Uherska, a skončíme povídáním o práci v „cizích službách“ na přelomu 20. a 21. století, protože naše republika už jejich práci nepotřebovala, obsahuje tato kniha téměř sto let života našich námořníků. Začtěte se s námi do jejich vzpomínání a snad pochopíte, co moře pro naše muže a jejich rodiny znamenalo – a pro mnohé dosud znamená.

Lodní modelář a popularizátor československé námořní plavby Jiří Žižka společně se svým kamarádem a bývalým námořníkem Vlastislavem Ringlem odhalují v této knize tajemství lodi „MARCOR BULK l“, kotvící v holandském přístavu Rotterdam. Seznamuje čtenáře s úžasnou řadou bulkcarrierů, nákladních lodí pro přepravu sypkých materiálů, které vytvořili a spustili na vodu dokaři loděnice A. Warskiego v polském Štětíně. V řadě bulkcarrierů ze štětínské loděnice najdeme i lodě „PRAHA“, BRATlSLAVA“ a „TŘlNEC“ Československé námořní plavby. Těm je věnována velká část této publikace. Publikace je vybavena více než dvěma sty fotografií.

Obsahem této skromné publikace je zcela nekonvenční názor, který si o vzniku a účelu Kodexu , a rozbor několika aspektů jeho obsahu. Jejím účelem ovšem není seznámit běžného čtenáře s Kodexem a tím suplovat příslušnou literaturu. Je spíše výzvou zaměřenou do odborných kruhů k profesionálnímu, různými ohledy nezatíženému hledání vzniku a účelu Kodexu gigas. Ing. Miroslav Hubert, původním povoláním lodní konstruktér, je autorem řady knih a článků o naši plavbě a stavbě lodí a motorových člunů. Jeho dlouhodobý zájem o obecnou historii, venkovské románské a gotické kostely a o kláštery jej přivedl do kontaktu i s historií kláštera v Podlažicích a Kodexu gigas.

Jan Malý v roce 1947 jako patnáctiletý plavčík nastoupil na plavbu a celý život prožil na palubách parníků a motorových lodí, Výjimku tvoří roky 1950–1952, kdy učil plavčíky plaveckému řemeslu v učilišti ČSPLO v Děčíně. V roce 1952 složil kapitánské zkoušky a dostal Kapitánský patent. V roce 1962, ve svých třicíti letech, začal samostatně velet vlečným motorovým lodím, a po skončení vlečné plavby na Labi motorovým nákladním lodím. Poslední lodí pod jeho vedením před odchodem do důchodu byla motorové nákladní loď MNL 11604 o nosnosti 1100 tun, kterou přebíral jako novostavbu z Loděnice Mělník v roce 1972. Autorovi byl shůry dán dar slova, který se záviděníhodnou pamětí využil v příbězích a historkách z „šífortu“, plných humoru, ale i nostalgie, a zachytil tak pro nás kus plavecké historie, která již nenávratně odplouvá. Publikace je doplněna fotografiemi Václava Novotného.

Druhý díl START 55, který přímo navazuje na knihu předchozí, která je plná klukovin, dětských her a i veselých školních zážitků. Autor čtenáře oslovuje nehraným, nestrojeným, vyprávěním. Pozoruje sám sebe, své kamarády, blízké i všechny další, na které vzpomíná v nejrůznějších i choulostivých situacích. Neubližuje, s nadhledem a jemně přátelsky připomíná to, co je nám povědomé a blízké, co prožil, byť jinak téměř každý z nás. Jeho vztah k ženám je velice intenzivní. Spousty divokých večírků, poznávání tajů erotična, malování aktů v jeho atelieru, hledání té pravé lásky, prožitá zklamání . To vše později vytváří z adolescenta, zralého a odpovědného muže. Nelze též přejít jeho předvojenské i vojenské neskutečné prožitky, které bez nadsázky a s nadhledem absolvoval. Velkým a nekonečným zdrojem veselých vzpomínek, jsou též pro autora časté návštěvy Bulharska. Zde se seznámil se svou ženou pro kterou neváhal a sebral rodičům auto. Vše však dopadlo dobře a druhý díl končí svatbou s neuvěřitelnými konci pro novomanžele. Nechme si tedy vyprávět další autorovy příběhy a zážitky, ale i zkušenosti z cest, které můžeme zúročit i my třeba o dovolené.

Když roku 1918 přestala střílet děla, nebyl to mír… bylo to jenom příměří, jenom odpočet do další chvíle, kdy začne být prolévána krev, kdy se jako zvířený kal na hladinu řeky vyvalí na povrch staré i nové křivdy a nenávisti… A že těch křivd bylo! A na březích Velké řeky tekoucí od Černého lesa do Černého moře zvlášť. Ve druhé části své monografie Dunaje – řeky, na níž se válčilo – se inženýr Jaroslav Tvrdý (1954–2014) zabývá příběhy spojenými s Dunajem přibližně od třicátých let dvacátého století. Tedy od doby, kdy se státy střední a východní Evropy, jimiž Dunaj protéká, etablovaly natolik, že se kromě svých problémů vnitřních, začaly zabývat i myšlenkou na „nápravu stavu“, který nastal po první světové válce a který jim nevyhovoval. Osou snah o změnu byly pak především dva podunajské státy – Německo, které se od nástupu nacismu netajilo snahou o revizi výsledků války, a Maďarsko, země, jež v důsledku Velké války utrpěla největší územní ztráty. Na druhé straně zde byl blok zemí tvořených Československem, Rumunskem a Jugoslávií, snažících se status quo zachovat. Historie říká, že to byla marná snaha…