Matice moravská strana 2 z 4

V roce 1417 dal Čeněk z Vartenberka, přívrženec Husova učení a jeden z nejvýznamnějších zemských úředníků, unést na svůj hrad Lipnici pražského světícího biskupa Hermanna z Mindelheimu a ten zde musel vysvětit na kněze řadu příslušníků husovské strany. Kolem tohoto jaderného tématu rozvíjejí autoři publikace důležité úvahy, které se týkají nejen událostí i osobností předcházejícího období, ale také doby následné. Ilustrativními jsou příspěvky rázu archeologického, které přinášejí cenné poznatky vážící se k tehdejšímu způsobu vedení války. Další autoři přicházejí s inovativními postřehy týkajícími se uplatňování institutu příměří mezi válčícími stranami v průběhu husitské revoluce, využívání zástav církevního majetku ze strany krále Zikmunda Lucemburského či reakcí rytířských řádů a postižení jejich majetkové báze.

Publikace je v pořadí již třetím knižním výstupem úspěšně se rozvíjející spolupráce mezi Maticí moravskou a Maticí srbskou. Tematicky se zaměřuje na problematiku česko-srbských vazeb z doby první světové války a meziválečných let. Kniha obsahuje celkem 14 historických, literárněvědných a kulturologických studií (7 českých a 7 srbských), mj. o českých vojácích bojujících za první světové války v řadách srbské armády, o srbských pasech T. G. Masaryka, jichž užíval v emigraci při svých cestách po Evropě, o známé, byť poněkud kontroverzní osobnosti Rudolfa Geidla (Radoly Gajdy), jenž krátce působil v černohorské armádě a posléze v československých legiích v Rusku, či o reflexích Haškova díla Osudy dobrého vojáka Švejka v srbské literatuře a jugoslávském komiksu. Publikaci doprovází množství zajímavých, často doposud nikde nezveřejněných fotografií z období první světové války.

Kniha zkoumá formování a proměnu advokátní profese v rámci Moravského markrabství ve druhé polovině 19. století a na počátku 20. století, tedy v éře zlatého věku advokacie. Advokátům se v této době otevřela cesta k širokému uplatnění ve veřejném životě. Pozornost je věnována též vzdělání, profesní činnosti, rodině či majetku advokátů i tomu, jak byli vnímáni veřejností.

Kniha odhaluje a rozebírá málo známou kapitolu moderních českých dějin. Realizované nebo jen naplánované projekty nuceného přesídlení zbytku neodsunutých Němců, moravských Charvátů a dalších skupin obyvatelstva v rámci území republiky představuje autor na pozadí politického vývoje a myšlenkového ovzduší poválečného Československa směřujícího ke komunistické totalitě.

Kniha nabízí široké možnosti uvažování o barokním umění vázaném tematicky na problematiku očistce. Je založena na rozboru asi 70 objektů (oltářních i samostatných obrazů, soch a kaplí) pocházejících z území Čech, Moravy a Slezska mezi lety 1640–1800. Text se opírá také o dobovou literaturu, která umožňuje podívat se na dané umění z poněkud jiných úhlů pohledu, než jaké jsou typické pro klasické ikonografické studie. Autorům šlo v první řadě o imaginaci, tedy o to, jak barokní lidé vnímali ona umělecká díla v kontextu tehdejší zbožnosti, technik meditace, ale třeba i postojů k obrazům či teorie optiky. Cílem bylo zjistit, co se skrývá „za obrazy“ neboli jakou povahu mají „obrazy v mysli“ diváků. V souhrnu jde o důsledně mezioborové pojednání doposud prakticky nezpracované problematiky.

Kniha odhaluje a rozebírá málo známou kapitolu moderních českých dějin – realizované nebo jen naplánované projekty nuceného přesídlení neodsunutých německých obyvatel z pohraničí do vnitrozemí, soustředění zbylých Němců do oblasti těžby uranu či vystěhování starousedlých Charvátů od hranic s Rakouskem na severní Moravu. Tyto nedobrovolné přesuny tisíců obyvatel představovaly spolu s již dříve popsanými případy „vnitřního odsunu“ slovenských Maďarů či starousedlíků z Vitorazska součást poválečné československé politiky vůči specifickým skupinám obyvatel, politiky, jejíž hlavní režii převzala komunistická strana a učinila z ní jeden z nástrojů upevňování svého politického monopolu.

Publikace přináší vícevrstevnatý pohled na vládu moravského markraběte z vedlejší větve Lucemburků na podkladě nejnovějších bádání mladší generace historiků. Jednotlivé kapitoly se věnují markraběti Joštovi a správě Moravy, jeho dvoru a zemskému soudu, roli měst i rodových klášterních fundací. Opomenuta není ani problematika vztahu markraběte k Uhrám, Braniborsku či opavskému Slezsku. Kniha představuje Moravu a jejího panovníka na vrcholu jeho moci i v rámci jeho dramatické kariéry, jež vedla až ke zvolení římským králem.

První díl Katalogu listin zahrnuje zpracování 1 005 jednotek této kritické edice veškerého bohemikálního diplomatického materiálu pro období od návratu Václava II. do Čech až do jeho české královské korunovace v roce 1297. Katalog tvoří půdorys prvních dvou svazků sedmého dílu této edice, tzn. CDB VII/1 a CDB VII/2. Uživateli se zde dostává do rukou moderní syntetický soupis veškerých diplomatických bohemik z let 1283-1297, získává zde informace o formě dochování a textové tradici dotyčných listin a listů, seznamuje se s podrobným obsahem katalogizovaných pramenů, s odkazem na písaře a použité pověřovací prostředky, zohledněny jsou rovněž aspekty důležité k diplomatické interpretaci (spolehlivost informací zde obsažených, odkazy na obsahově související prameny apod.).

Publikace přináší kritickou edici dosud nevydaného Výkladu Písně písní (Compilatio super Cantica canticorum) Roberta Olomouckého. Jde o dílo v kontextu dobové českolatinské literatury zcela ojedinělé. Inspirací k sepsání Výkladu byla jeho autorovi, cisterciákovi a olomouckému biskupovi (1201-1240), řádová tradice komentářů Velepísně, založená Bernardem z Clairvaux, za hlavní prameny spisu si ovšem zvolil práce francouzských exegetů a teologů 12. století, s nimiž se seznámil prostřednictvím díla Petra Cantora. Podrobnou charakteristiku Compilatio podává úvodní studie k edici, v níž je čtenářům představována také Robertova další, nepříliš známá literární činnost.

Otázky fašismu a nacismu vyvolávají zájem, s nímž se svezl i jinak zanedbávaný český fašismus, z nějž si lidé vybaví tak maximálně dobrodružného generála Gajdu a židenický pokus o puč. Ostatní kapitoly z dějin českého fašismu, temné, zmatené a hlavně nepřehledné, bývají opomíjeny. Autor se pokusil do oné nepřehlednosti vnést alespoň trochu řádu - i chronologickou tabulkou událostí a vytvořením jmenného rejstříku. Výsledný artefakt je čtení psané historikem, ale přístupné i širšímu publiku. Zejména těm čtenářům, kteří si uvědomují, že některé principy totalitních ideologií zůstávají stále zelené.

Publikace přináší soubor metodologicky i obsahově originálních příspěvků předních českých historiků, znalců dějin umění a literatury. Předkládá myšlenkově ucelené úvahy na témata v domácím prostředí známá (dílo soluňských bratří) i méně známá (lidové misie, náboženská vzdělávací četba, christianizace obrazem, misijní dílo české emigrace ve 20. století apod.). Kolektivu autorů se podařilo dosáhnout vyváženého, ekumenického, odborně zaměřeného a přitom čtenářsky vděčného pohledu.

Výzkum šlechty v českých zemích a ve střední Evropě patří v posledních dvaceti letech k jednomu z nosných historických témat. Na složité otázky, jakými jsou základní definice šlechty, její vnitřní diferenciace a hierarchizace, proměna právního, ekono mického a sociálního postavení, vztah vůči státu, popř. jeho panovníkovi, vůči svému vlastnímu stavu či vůči svým poddaným, resp. místnímu obyvatelstvu, se snaží odpovědět přední badatelé zaměření na danou problematiku, a to v horizontu dlouhého obdo bí od středověku až po sklonek 20. století.

Kniha ukazuje, jak ve středověku postupně na území západní Moravy vznikala síť kostelů. Od skromných počátků v dobách Velké Moravy až po vrcholný středověk kostelů neustále přibývalo a s postupným rozšiřováním osídlení se stávala se přítomnost farních, filiálních či klášterních svatyní samozřejmostí na stále větší části našeho území. Autor představuje celkovou dynamiku tohoto procesu (mj. i pomocí řady map) a zároveň vykresluje i některé důležité detaily, jako jsou např. otázka charakteru středověkých far, vztahu farních kostelů k filiálním nebo existence středověkých děkanství.

Kardinál František Dietrichstein (1575-1636) je jednou z klíčových postav pohnuté doby počátku 17. století, doby politických a náboženských střetů, které výrazně poznamenaly dějiny naší země. Do středoevropského vývoje zasahoval Dietrichstein nejen v oblasti náboženské a církevní, ale i v oblasti politické, vojenské a kulturní. Kniha, vycházející z rozboru rozsáhlého českého i zahraničního archivního materiálu, je zaměřena především na činnost Dietrichsteina coby kardinála - na jeho vztahy s římskou kurií a na obsah a formu (agenti, pošta, noviny) vzájemné komunikace.

Kniha přináší netradiční pohled na problematiku mezilidských vztahů na příkladech obyvatel městeček pardubického panství, a to prostřednictvím analýzy sporů řešených lokálními soudními instancemi v 16. a 17. století. Autorka se zabývá způsoby řešení rozepří v sousedských vztazích, ve sporech s "autoritami" či během konfliktů v rodině. Všímá si nejen řady aspektů každodenního života a sociální determinace jednání jednotlivců, ale také vzájemného vztahu vrchnosti, vrchnostenských úředníků a poddaných. V obecnější rovině sleduje principy udržování sociálního řádu na dominiu a náhledy poddaných na právo a soudní instituce.

Publikace se zabývá strukturou médií, organizací novinového zpravodajství a jeho funkcí ve společnosti. Psané a tištěné noviny, pravidelně rozšiřované v českých zemích, byly součástí zpravodajského systému, který měl celoevropský charakter. Tyto souvislosti jsou sledovány ve sféře produkce i recepce, přičemž proces šíření novinového zpravodajství a vznik pravidelně vydávaných týdenních novin byl v Čechách vázán na Prahu, v moravském a slezském prostředí byl vývoj novinářství pozvolnější.