Matice moravská strana 3 z 3

Kniha je významným příspěvkem k dějinám Moravy v druhé polovině 17. století a přináší v mnohém nový pohled na proměnu kdysi sebevědomého zemského stavovství, na praktické fungování správního aparátu a na důsledky válek vedených habsburskou monarchií pro domácí poměry. Dané otázky řeší autor primárně prostřednictvím analýzy bernictví, neboť právě placení daní plynoucích dominantně na krytí vojenských výdajů, stejně jako návazná péče o četné regimenty císařské armády zaměstnávaly domácí politickou reprezentaci ze všeho nejvíce. Nutnost čelit do té doby nepoznaným finančním a materiálním nárokům vedla zemské politické představitele k tomu, aby se pokoušeli (byť velmi neochotně a teprve pod tlakem tragických událostí) posunout moravskou společnost na vyšší organizační úroveň a přispívali tak k tvorbě společenských struktur, které jsme dnes zvyklí nazývat státem.

Kniha vznikla u příležitosti šedesátých narozenin historika, slavisty a všestranného balkanisty Václava Štěpánka, docenta Ústavu slavistiky Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně a je dílem jeho přátel a žáků. Jádro publikace tvoří dvaatřicet statí sepsaných českými, srbskými, slovenskými a bulharskými badateli, které tematicky odrážejí rozmanitou paletu jubilantových odborných zájmů od historie, etnologie a obrazů Balkánu přes problematiku národnostních menšin a česko(slovensko)-balkánských styků až po jihoslovanské literatury, moravský národopis a krajinnou ekologii. Součástí knihy je též rozsáhlá výběrová bibliografie Václava Štěpánka a tři texty, jež přibližují jeho životní dráhu, odborný profil a pedagogické působení.

Kniha představuje soubor příspěvků, které spojuje tázání po smyslu paměťových institucí v současném veřejném prostoru. První část je návratem ke kořenům moravské historiografie v 19. století, druhá se zaměřuje na archiváře a archivy a jejich úlohu v historické vědě, vzdělávání i ve společnosti obecně. Sborník vznikl v návaznosti na stejnojmennou konferenci připomínající několik výročí.

Kniha se věnuje dětem a dospívajícím, kteří vyrůstali na moravském panství Slavkov u Brna ve druhé polovině 18. století. Díky výjimečně dochovaným historickým pramenům se autorce podařilo zrekonstruovat velmi pestré osudy mladých lidí z poddanských rodin. Jejich životní dráha bývala často spojena s čelední službou, v níž strávili zpravidla několik let, než si založili vlastní rodinu. Chlapci měli oproti dívkám i další možnosti uplatnění, mohli se zařadit do armády nebo jít do učení na řemeslo, případně i studovat, a mnohdy tak pobývali daleko od rodného města či vesnice. Druhá polovina 18. století byla navíc obdobím důležitých osvícenských reforem, z nichž zvláště významné bylo zavedení povinné školní docházky a zrušení nevolnictví. Autorka ukazuje, že přijatá zákonná opatření obvykle neměla okamžitý dopad, ale spíše vedla k postupným proměnám v životě poddaných.

Kniha se zabývá otázkou vstupu žen do světa politiky v českojazyčném prostředí Moravy. Autorka analyzuje proces jejich zapojování do pěti politických táborů – lidově-pokrokového, katolického, sociálnědemokratického, agrárního a národněsociálního, a to na příkladu Brna, Olomouce, Ostravy a Prostějova v období od konce devadesátých let 19. století do vypuknutí první světové války. Díky široce pojatému interdisciplinárnímu přístupu a kombinování metod moderní politologie, politických dějin, dějin žen a genderových dějin autorka prokazuje, že se ženy již před rokem 1914 zapojovaly do všech rovin práce v politických stranách a že podmínky pro jejich politické angažmá byly napříč sledovanými proudy překvapivě velmi dobré.

Vznik první republiky s sebou přinesl obnovený zájem o „zlatý věk“ českých dějin v podobě období české reformace. Ta představovala krátce po roce 1918 fenomén jak pro církve, tak pro celý národ, protože právě na ní byl postaven prvorepublikový étos. Autorka se ve své knize zaměřuje na výzkum postojů k reformační minulosti v prostředí tří vybraných církví na základě studia jejich periodik. Díky srovnání Církve československé, Českobratrské církve evangelické a Jednoty českobratrské (dnes Církve bratrské) nabízí trojrozměrný pohled na dané téma, které rozděluje do tří hlavních sekcí, mapujících postoje církví k minulosti (zejména k období české reformace) a následně k jejich současnosti. Poslední část je věnována zhodnocení změn v postojích jednotlivých církví, k nimž došlo v letech 1918–1928. Svou knihou tak autorka přispívá k pochopení toho, jak lidé jako jednotlivci či členové konkrétních komunit nakládají se svou minulostí a nakolik jim pomáhá porozumět jejich vlastní současnosti a spoluutvářet ji.

Kniha představuje první komplexní analýzu politické ideologie a politiky dějin v českých zemích v období nadvlády nacionálněsocialistického Německa v letech 1939–1945. Hlavní pozornost je věnována proměnám historického diskurzu po březnu 1939 v závislosti na vývoji protektorátní politické ideologie – takzvané říšské myšlenky. Autor zkoumá, jak se proměnil vztah české společnosti k národní minulosti pod vlivem společenské pomnichovské deziluze a zklamání ze zániku samostatného Československa. Sleduje, jak se postupně rodila aktivistická proněmecká politická argumentace, jakou úlohu v ní zaujímal náhled na dějiny českého národa a českých zemí a do jaké míry byla ovlivňována nacistickou říšskou exekutivou v protektorátu. S tím souvisí i následná analýza úředního, propagandistického a vědeckého aparátu, který se podílel na formování protektorátní politiky dějin. Autor si současně klade otázku, jakou roli hrály politická ideologie a politika dějin v nacistických plánech na germanizační „převýchovu“ obyvatelstva českých zemí. Představuje některé významné publikace o českých dějinách uvedené v té době do oběhu a rozebírá problematiku dějepisné výuky na českých školách v protektorátu.