Milan Hodek strana 3 z 4

Všichni toužíme po rodině jako láskyplném prostředí, jako nejčistším místě k žití. Je to prostor, kde jsme naprosto bezbranní a zranitelní. Je to ovšem taky místo, kde i my můžeme svým blízkým nejvíce ublížit. Co je vlastně rodoklam? Rodina a klam. Naděje a zklamání. Milosrdná lež. Facka místo opory. Nenaplněná touha po harmonii. Opičí láska. Co mají společného malá Helenka z poválečného pohraničí, živočišná Liliana ovládající černou magii, krásná Karina usilující o emigraci či mladý vědec Josef, který hledá svého otce? Co spojuje ostatní hrdiny povídek? To, co nás. Všichni jsme součástí složitých rodinných vztahů, pevných a křehkých zároveň. Všichni jsme v pasti rodoklamů.

Desátá kniha českého básníka, esejisty, výtvarníka, fotografa, designéra a typografa, má podtitul Básně k obrazům, a taková také je. Plná barevných reprodukcí a pastelových slov.

Měsíční povídky, respektive mikropovídky, které autor píše od roku 1994, dosud vyšly v pěti knižních výborech. Nyní vychází šestý. Šachty, ženy, hospody, poesie pro každý den. A když je toho Severu příliš, šup do Brna, na Žižkov nebo rovnou do Transplutonie. Meditace o životě, o dětech, o psech, vše psané s humorem, který nešetří nic a nikoho, včetně autora. Myslíte si, že jste jako na poušti, že vás nikdo neslyší? Ne, nejste sami, Linhart je jedno velké ucho a slyší, o čem sní ženy i muži o škubánkách, o holkách ve spacáku, o rozlévání piva hvězdám, dokonce ví i o Terminátorovi a jeho silikonových čtyřkách. Všichni máme škorpiony v krvi a nic tak neuklidní, jako nechat si proletět mozkem těžkotonážní Linhartovo rypadlo. A netřeba se bát, že nás to rozseká, všechna sprostá slova jsou vypípaná. Skoro. Přesně osm.

Další román autora úspěšné autobiografické knihy Houština a předsedy Asociace spisovatelů zachycuje příběh muže středního věku, odehrávající se v devadestých letch, na konci druhého tisíciletí. Tento muž definitivně opouští břehy mladosti, ztrácí svou imaginaci, vstupuje do proudu Druhý břeh však zatím nelze dohlédnout. Tkáň rakovinných nádorů se prý v mnohém podobá tkáni embrya Už jsem si dlouho nekoupil ten černý, falešný kaviár. Jen tak Když německý wehrmacht okupoval v roce 1939 Prahu, první české slovo, které se naučili Němci, bylo: Šlehačka. V padesátých letech podával jeden náš český lékař LSD ve šlehačce, dával to přátelům, známým umělcům i normálním lidem. Vincenc Makovský i ostatní výtvarníci produkovali v tom mezistavu prakticky stále stejné, pro sebe typické kresby, jenom to bylo o trochu barevnější. Největší překvapení nastalo u výtvorů lidí, kteří s uměním neměli nikdy nic společného. Stvořili díla oslnivé krásy, originální portréty a abstraktní obrazy plné imaginace. Po několika hodinách je prozření opustilo Občas se sezení nepovedlo. Vyplavilo se něco z podvědomí, zasutá, zapouzdřená vzpomínka, teď se v plné síle zpřítomnila a její latentní energie prosákla všechno kolem. Zdivočelé, zděděné formace Jeden člověk takhle málem zešílel. Měl pocit, že ho pronásleduje, že ho na životě ohrožuje kuchyňská židle. V dětství jsem měl loutkové divadýlko. Nejraději jsem měl Smrt a Kašpárka. Jednoho dne jsem to nevydržel a prohodil jsem jim hlavičky.

Autor mapuje několik aspektů současné české jazykové kultury, především pak tendence na jedné straně k zhovadění a tzv. buranizaci (hovězí čeština), na druhé pak k feminizaci a infantilizaci (zdrobněliny, afektovanost, medovitost). Zároveň se zamýšlí nad diagnostickou hodnotou jazyka, který se vší bohatostí významů, symbolickými odkazy, zažitými metaforami a šifrou ironie je tím nejdůležitějším klíčem, který nám otvírá vnitřní svět druhého. Jako určité antidotum k tomu, čím čtenář musí projít, je na závěr knihy uveden seznam krásných slov. Heslem doby je prakticky bezbřehá tolerance a filosofie, že každý životní styl je dobrý a žádný není lepší než jiný. Autor se s tímto neztotožňuje jsou věci, kterým je třeba se vyhnout a varovat před nimi přinejmenším ty, na kterých nám záleží.

Houština je rozsáhlým autobiografickým románem. Svou otevřeností i hloubkou výpovědi, drsnými i něžnými pasážemi, strhujícími příběhy i zádumčivostí, čistotou i sytostí líčených osudů věčného samotáře i svým bravurně zvládnutým jazykem překvapí i ty, kteří se považují za znalce tohoto bezmála kultovního autora.

Sbírka intimních textů, které neměly být publikovány. Kniha obsahuje 20 barevných fotoilustrací z invalidovny hraček v ukrajinském Lvově. Kniha vyšla v omezeném bibliofilském nákladu.

Kniha obsahuje dvě stě otázek. Jejich cílem je přivést čtenáře k hlubšímu zamyšlení nad partnerským životem. To pochopitelně nemusí nutně vést k tomu, že bude harmoničtější, dokonce se může snadno stát, že se zkomplikuje, nicméně přinejmenším ten fantazijní by měl být obohacen a myšlenkově utříděn. V knize nalezne čtenář myšlenky a motivy ze života a tvorby tak rozdílných osobností jako Hrabal, Lada, Bukowski, Čapek, Zagorová, Seifert, Baudelaire, Rudiš apod. Specifikem této publikace je, že čtenář se stává aktivním činitelem; tím, že si na otázky odpoví, de facto jejím spoluautorem.

V první části knihy nalezne čtenář sto čtyřicet otázek a témat, které mu pomohou reflektovat cestování per se, zamyslet se nad jeho psychologickými a filosofickými aspekty, a především zrekapitulovat své dosavadní zkušenosti a probrat se svými cestovatelskými fantaziemi. Obsahem druhé části je Cestovatelský manuál, tj. rady a varování. Knihu uzavírá Cestovatelský dotazník – soubor otázek, které mohou být dobrým pomocníkem pro zvědomění toho, co člověk na cestě právě prožil. V knize nalezne čtenář myšlenky a motivy ze života a tvorby tak rozdílných osobností jako Steibeck, Jung, Čapek, Bradbury, Ota Pavel, Orwell, Andersen apod. Specifikem této publikace je, že čtenář se stává aktivním činitelem; tím, že si na otázky odpoví, de facto jejím spoluautorem.

Kdo má rád Kahudu, má ho rád pro jeho skvělé vypravěčství, pro jeho obrazutvornost a humor, pro jeho rochnění v textu o životě a všem, co k němu patří. Další povídková kniha v kompaktní sérii druhých vydání.

V užším smyslu se dá kniha chápat jako alternativní poradenství pro umírající a pozůstalé, v širším pak jako pomoc smrti k lepší reputaci. Ke smrti je třeba mít zdravý přístup. Problémem ovšem je, jak to chtít po lidech, kteří nemají zdravý přístup téměř k ničemu. Umírat je umění tak jako všechno ostatní. Každý by měl být na tuto fázi připraven – mj. proto, že druhou příležitost již většinou nedostane. Kniha obsahuje sto dvacet otázek a je rozdělena do těchto kapitol: 1. Před smrtí, 2. Pohřeb aneb Útok funerálního klauna, 3. Po smrti, 4. Sebevražda 100x jinak. 5. Nebeská pošta. V knize nalezne čtenář myšlenky a motivy ze života a tvorby tak rozdílných osobností jako Pratchett, Grossmann, Nezval, Vančura, Lenin, Čapek apod. Specifikem této publikace je, že čtenář se stává aktivním činitelem; tím, že si na otázky odpoví, de facto jejím spoluautorem.