Milan Hodek strana 2 z 4

Publikace se skládá ze tří částí. V první nazvané Teorie nonkonformismu se čtenář seznámí se základními myšlenkami kontrariánství. Jedná se o stručný příspěvek ke klasifikaci a typologii nonkonformismu a konformismu. Některé z těchto myšlenek jsou rozvedeny v části Psychologická cvičení, která nabízí možnost osobní sebereflexe této problematiky. Část Z deníku kontrariána obsahuje několik příkladů a možná i inspirací ze života autora. Mnoho především mladých lidí v sobě cítí jakýsi pud k rebelii a překračování konvencí. Cílem knížky je tuto oblast zmapovat a nabídnout jim možnost, aby se v sobě lépe vyznali a dokázali se zařadit.

Autor mapuje několik aspektů současné české jazykové kultury, především pak tendence na jedné straně k zhovadění a tzv. buranizaci (hovězí čeština), na druhé pak k feminizaci a infantilizaci (zdrobněliny, afektovanost, medovitost). Zároveň se zamýšlí nad diagnostickou hodnotou jazyka, který se vší bohatostí významů, symbolickými odkazy, zažitými metaforami a šifrou ironie je tím nejdůležitějším klíčem, který nám otvírá vnitřní svět druhého. Jako určité antidotum k tomu, čím čtenář musí projít, je na závěr knihy uveden seznam krásných slov. Heslem doby je prakticky bezbřehá tolerance a filosofie, že každý životní styl je dobrý a žádný není lepší než jiný. Autor se s tímto neztotožňuje jsou věci, kterým je třeba se vyhnout a varovat před nimi přinejmenším ty, na kterých nám záleží.

Druhá strana ticha je román o konkrétních výzvách současného světa. Je o tom, o čem se mezi manželi nemluví. O tichu mezi člověkem a Bohem. O různých způsobech bezdomovectví, ať už v luxusních domech s bazénem nebo ve výklencích domů a na lavičkách v parcích. Je o místech, kde jsme vyrůstali a která se stávají domovem až potom, co jsme je opustili. O nenápadném počátku stárnutí a vnitřní prázdnotě, která bolí. Je také o jednom skutečném evropském městě se dvěma řekami, jednou zelenou a druhou modrou.

Vladimír Stibor s kolektivem pro rok 2018 uspořádal další rozsáhlý sborník poezie. Zastoupeni jsou Věra Bartošková, Hana Brázdová, Lubomír Brožek, Michal Brzák, Jarmila Hannah Čermáková, Karel Dachovský, Jan Dawidko, Břetislav Dittrych, Ivan Fontana, Václav Franc, Tomáš Hájek, Ivana Hänslová, Zuzana Havelková, Tomáš Herman, Markéta Terezie Hlasivcová, Vladimír Hnát, Zdeněk Janas, Jaroslava Jáněová, Klára Hůrková, Helena Christen, podvodník Tomáš Kepka, Alena Klímová-Brejchová, Luboš Y. Koláček, Ladislav Koliáš, Věra Kopecká, Pavel Kovář, Emilie Kozubíková, Josef Král, Martina Krejčí (Mareček), Jan Krůta, Stanislav Kubín, Pavel Kukal, Jaroslav Lejček, Zdenka Líbalová, Jindra Lírová, Lenka Majerová, Zita Malaníková, Petr Markov, Svatava Mášová, Libuše Matysíková, Bořek Mezník, Dagmar Sofie Molinová, Ladislav Muška, Terezie Neradilová, Helena Niklausová, Olgy Nytrová, Václav Odradovec, Lucie Ottová, Marie Pěluchová, Lenka Pešlová, Petr Petříček, Magdalena Pokorná, Katarína Poláková, Vít Procházka, Tomáš Přidal, Marcel Rejmánek, Yanna Ram, Markéta Řeřichová, Květoslava Salmonová, Miroslav Seifert, Barbara Semenov, Jaroslav Schnerch, Pavel Schreiber, Ondřej Skala, Josef Sléha, Alena Riedlová Slepičková, Vladimír Stibor, Libuše Stráníková, Veronika Svobodová, Roman Szpuk, Radana Šatánková, Zora Šimůnková, Marek Šlechta, Zbyňka Šolcová, Pavel Švec, Irena Topinková, Martin Trdla, František Tylšar, Alena Vávrová, Petr Vlček, Jan Vodňanský, Bronislava Volková, Anna Mirjam Wagnerová, Dajana Zápalková, Jiří Žáček, Petr Žantovský.

Ernest Hemingway prohlásil, že literatura je ke spisovateli stejně nemilosrdná jako k toreadorům korida. Obrazně se to dá říci o životě jako takovém. S přibývajícím věkem člověk ztrácí na rychlosti a ani reflexy nejsou už hbité, jako dřív. Rohy útočícího býka jsou ovšem stále stejně ostré. Soubor sedmnácti povídek přivádí do pomyslné arény zjizvené matadory, aby se utkali s vlastním stárnutím a tím, co ho doprovází. Třeba otázka: Je to tolerance a odpuštění nebo už rezignace?

Autor zcestoval skoro celou zeměkouli a ze svých bohatých zážitků čerpal také při psaní této knihy Miláček osudu. I tam, kde to bude znít neuvěřitelně, stojí za příběhem skutečná událost. Píše se rok 1986 a Martin ví, že riskuje život. Hnán touhou po svobodě přechází československou hranici a emigruje. Jeho cesty lemují nádherné ženy a s několika z nich prožívá fatální vztah, vyžadující nasazení všech smyslů. Ženy ho učí moudrosti, lásce a síle. Martin ctí morální principy, jež mu vštípil děda, který ho vychovával, začne se mu opravdu dařit a v Kanadě postupně zbohatne. Díky tamější české komunitě je přitom neustále v kontaktu s vlastí a může sledovat dění v rodné zemi. Osud mu však ještě nedopřál kýženého klidu a odvane ho na Dálný východ. Hledá odpovědi na otázky existence. Poznává dívku s královskou krví a nechává se zasvětit do rituálů tantrického sexu. Napojeni na přírodu si společně staví dům snů a stávají se z nich životní partneři. Jejich láska ustojí i sexuální experimenty a trojúhelníky, jimiž se v knize nešetří. Po teroristickém útoku na manhattanská dvojčata v roce 2001 si milenci staví srub přežití pro případ nukleární války. Daleko na drsném kanadském severu se ale ujímá režie medvěd grizzly a planety dvou šťastných lidí opouštějí svoje dráhy. Ryzí vztahy, úspěch, láska, sex a nevyzpytatelnost života.

Desátá kniha českého básníka, esejisty, výtvarníka, fotografa, designéra a typografa, má podtitul Básně k obrazům, a taková také je. Plná barevných reprodukcí a pastelových slov.

Taky se pokaždé zdráháte volat domů, a přesto chcete v očích rodičů zůstat dobrým dítětem? To už dnes snadno dokážete. Chcete zazářit na seznamce, aniž byste kdy museli napsat jediné slovo? Naše doba umí uspokojit i takovouto poptávku. Najměte si hlavního hrdinu příběhu profesionálního imitátora, který za vás povede nepříjemnou komunikaci s rodinou či s potenciálním partnerem! Ve světě Lukáše Horáka jsou vztahy na klíč, rychlé a povrchní, jsou snadno odžité bez vrcholů a pádů, jsou to setkání bez účasti, bez doteků, bez obohacení, přesně zapadající do doby realizované na displejích laptopů a chytrých telefonů. Jaký je ale hlavní hrdina příběhu? Žije s mlčenlivou velrybou, která snad kdysi mohla být jeho matkou. Jeho láska je televize a fanta ve všech jejích licencovaných podobách. Se svým nejlepším přítelem Kelem předstírá rvačky pro turisty. A když mu nestačí porno a instastories fitness modelek, finguje náhodná setkání se ženami při cestě vlakem. Pak přijde náhlý cit k jedné z klientek. A povodeň. A pohodlí jednoho strnulého života naruší přivalová vlna, která smete nehybnost a všechno změní Tato nápaditá novela se čte jedním dechem, je plná překvapivých nápadů a jemný humor se vznáší na pozadí smutku.

Majitel velkého zbrojařského koncernu Ed Ted Warax přemýšlí v hektickém centru finanční čtvrti megapole o podobách moderní války. Skupina nelegálních přistěhovalců se v poušti dostává k pohraniční zdi. Mladý muž pohybující se v nejvyšších kruzích politiky a médií se snaží zachránit svou kariéru. Člověk označený kódem FD 21 bojuje v krajině zničené katastrofou o přežití. Pozadí těchto čtyř dějových linek tvoří pronikavé úvahy o politických a sociálních otázkách, které vyvolávají zbraně hromadného ničení, nekontrolovaná moc médií a peněz, nebezpečí spojená s novými technologiemi, korupce, mučení, přelidněné slumy či migrace. Přímou konfrontací nejznepokojivějších aspektů naší civilizace vystavené hlubokým změnám tento palčivě současný román nabízí vizionářský pohled na budoucnost lidstva.

Autorka knihy, Olga Housková (1919-2015) strávila život mezi knihami a fotografiemi, v prostředí kulturních osobností, k nimž patřili její rodiče Staša a Rudolf Jílovští. Měla blízký vztah se svou sestrou dvojčetem a právě Staše Fleischmannové-Jílovské je tato kniha věnována k jejím stým narozeninám. Obě sestry byly profesionální fotografky, v letech 1939-1949 vedly Fotoateliér OKO v pražském domě U Topičů. Za války v ateliéru pracovaly pro odboj. Olga Housková byla šestnáct let (1956-1972) fotografkou v Divadle na Vinohradech. Vzpomínky autorky mají formu epizod s jemnou pointou. Vzájemně se doplňují s mnohdy unikátními fotografiemi, vybranými ze čtyřiačtyřiceti alb z let 1919-2015, které dokládají význam fenoménu rodinného alba pro kulturní tradici. Zachycují každodenní život i osobnosti jako Milena Jesenská a její dcera Honza Krejcarová, Ferdinand Peroutka a Eva Peroutková, Soňa Červená, Zdeňěk Bořek-Dohalský, Jiří Voskovec, Vítězslav Nezval, Jaromír Funke, Josef Florian, Josef Mařatka, Jan Herben, Ivan Herben, Arnošt Paderlík či Vlastimil Brodský. Připomínají také židovské přátele zahynuvší v koncentračních táborech. Kniha tvoří triptych se svazky Staša Fleischmannová: Vrstvami (Torst, 2014) a Olga Housková: Sny (Torst, 2015).

Když jsme se Zdeňkem Potužilem promýšleli skladbu jeho knihy Život je krátký jak prásknutí bičem, snažili jsme se, aby obsahovala texty nejrůznějších žánrů: soupisy jeho prácí pro divadlo i televizi, pohledy divadelních vědců a kritiků na jeho režijní dílo, vzpomínky Zdeňkových přátel i jeho memoárové, beletristické a publicistické texty vlastní. Oddíl s názvem Lyrika jsme do výsledné podoby knihy nakonec nezařadili z důvodu velkého rozsahu svazku. Vychází-li nyní po letech samostatně díky obětavosti a pečlivosti Dany Tučkové, vstřícnosti a laskavosti Barbory Solperové a nakladatelskému nadšení Milana Hodka, je to jen dobře. Máme v rukou Zdeňkovo svědectví o sobě samém a lidech jemu blízkých, na jehož upřímnost a pravdivost se můžeme spolehnout. Je paradoxní, hovoříme-li o spolehnutí se u knihy s názvem Teorie nespolehlivosti. Přesto tomu tak je. Jak ten název vznikl? Jistě jako slovní hříčka, humorná parafráze názvu klíčové prozaické summy Zdeňkova milovaného básníka Ivana Diviše Teorie spolehlivosti. Ten nový název ale vypovídá něco i o Zdeňkovi samém: copak vůbec lze být spolehlivý při tak bouřlivém, živelném, rozháraném, tvořivostí i divokostí naplněném životě? Lze být a zůstat spolehlivý v napětí mezi mánií a depresí, kdy to, jaký jsem dnes, už zítra vůbec nemusí platit? Poznal jsem Zdeňka na vrcholu tvůrčího nadšení, kdy mu jeho energii a nápady mohl závidět úplně každý, a slyšel jsem ho plakat zoufalstvím ve chvílích, kdy byl zcela na dně. A přesto, dovoluji si tvrdit, na něho bylo spolehnutí. Bylo se možno spolehnout na jeho otevřenost a upřímnost, na to, že nic nepředstíral, že nelhal a s nikým kvůli svým vnitřním stavům nemanipuloval. Jaký Zdeněk je, takového ho v jeho textu najdeme. Je to chvílemi drsné čtení, ale je to výpověď pravdivá. Nestylizovaná a nezasažená autocenzurou. Díky Zdeňkovi za ni. Jan Šulc.

Příběh o baziliškovi je vlastně takový usměvavý hněv mířící až někam k těm padesátým letům, protože já jsem tehdy na Hradě, kde jsem pracoval, potkával takové ty staré kádry, které tam odložili. A to, co z nich šlo, to byla Heydrichova nutella z roku Nebreč. Byli jako obrovský ledovec, jehož většina je pod hladinou, ale občas ztratí rovnováhu, celý se překotí a všechno náhle odkryje. (V.K. z rozhovoru pro Host 5/2014)

Kdo nikdy nesnil o tom vydat se na dlouhou a dalekou cestu jen tak, s blízkým člověkem, bez peněz a bez plánu, společně čekat, až se svět otevře a odhalí tajemství, za kterými se vydají? Obrazy z jedné takové cesty, již autor absolvoval v letech 2010–2012 se svou přítelkyní Anais, psem Barnabášem a malou pojízdnou výstavou fotografií najdete v této knížce. A najdete tam nejen popis nejbizarnějších míst Evropy, kde je možné provozovat výstavu, přírodopis nejpodivuhodnějších návštěvníků této výstavy na kolečkách, ale především literární, nepřikrášlenou a velmi přesvědčivou a vtipnou výpověď o jednom splněném snu.