muni PRESS strana 16 z 35

Zhoršení vztahů mezi Ruskem a západními zeměmi v uplynulých deseti letech provázelo mimo jiné i vzájemné obviňování z politizace energetických dodávek. Rusko je v tomto smyslu nejčastěji obviňováno spotřebitelskými zeměmi, že dodávky energetických surovin zneužívá jako nátlakového nástroje k dosažení svých zahraničněpolitických cílů. Nejvyhrocenější spory se v tomto ohledu odehrály v souvislosti s přerušením dodávek ruského zemního plynu, které v lednu 2009 významně dopadlo zejména na region jihovýchodní Evropy. Dopad na státy v této části kontinentu byl tvrdý s ohledem na jejich závislost na energetických importech a struktuře ekonomiky. Autor v této knize odpovídá na otázku, zda Ruská federace skutečně zneužívá plynové dodávky jako mocenský nástroj a za jakých podmínek takovéto zneužití hrozí. Na případech 13 zemí zkoumá, na kolik Rusko skrze státem vlastněnou ruskou společnost Gazprom a její dceřiné společnosti jedná dle tzv. strategického přístupu k energetice, tj. zda tyto společnosti fungují jako nástroje ruské zahraniční politiky.

Ivan Mrázek, renomovaný gemolog a držitel několika ocenění za autorství odborné literatury, již dlouhá léta systematicky studuje umělecké/uměleckořemeslné předměty, k jejichž výrobě byly použity drahé kameny. Jeho nová kniha se zabývá novověkou drahokamovou výzdobou významných kulturních památek uchovávaných ve sbírkách muzeí a galerií, ve výbavě zámků, hradů, kostelů a klášterů, jakož i v depozitářích archeologických institucí Moravy a Slezska. Umělecké a uměleckořemeslné předměty bývají hodnoceny především z uměleckohistorického hlediska; jejich materiál stojí obvykle na okraji zájmu a není ani v odborných silách historiků umění určovat použité drahé kameny. Práce dr. Mrázka proto čtenářům nabízí zcela nový přístup k poznávání vzácných kulturních artefaktů. Knihu doplňuje rozsáhlá katalogová část s detailními fotografiemi popisovaných předmětů na přiloženém CD.

V době, kdy si politici a ekonomové pochvalují rostoucí chuť občanů utrácet, žijí vedle nás lidé, kteří neradi nakupují. Dávají přednost ekologicky příznivému životu v takzvané dobrovolné skromnosti. Jejich dlouhodobému výzkumu, a výzkumu terénních ochránců přírody, je věnována nová kniha socioložky a bioložky Hany Librové. Kniha je třetím dílem trilogie, která se na základě terénního výzkumu zajímá o ekologicky příznivé formy životního způsobu. První díl Pestří a zelení: kapitoly o dobrovolné skromnosti (1994) se snažil odpovědět na otázku, zda na začátku 90. let, v době všeobecného stupňování spotřeby, existoval v České republice způsob života, který lze označit jako dobrovolná skromnost. Po deseti letech se autorka do domácností pestrých vrátila s hypotézou, že skromný život obsahuje některé rysy luxusu. Výsledky prezentovala v knize Vlažní a váhaví: kapitoly o ekologickém luxusu (2003). Kniha Věrní a rozumní objekty výzkumu rozšiřuje o ochránce přírody, hlavně ornitology. Zároveň prostřednictvím teoretických konceptů z oblasti filozofie, sociologie, teologie a psychologie téma dál prohlubuje, zajímá se především o motivace ekologicky příznivého chování.

Kniha o druhém kostelním pohřebišti na severovýchodním předhradí hradiska Břeclav - Pohansko je završením pětiletého badatelského úsilí týmu vedeného prof. Jiřím Macháčkem z Masarykovy univerzity. Publikace obsahuje ucelenou informaci o populaci pohřbené v tomto prostoru na konci 9. a v první polovině 10. století. Kniha se skládá z kompletního katalogu pohřebiště a z analytické a syntetické části, hodnotící funerální areál z pohledu archeologie, historie a antropologie. Integrální součástí knihy je také komplexní text o kosterních pozůstatcích z pohřebiště, kterou připravil tým pod vedením doc. Vladimíra Sládka z Univerzity Karlovy.

Kolektivní odborná monografie obsahuje příspěvky jednadvaceti autorů k reflexi fantastického vyjádření v literární a divadelní tvorbě. Pět tematických oddílů (O utopičnosti v literatuře, Sdílení příběhu, světa a jazyka, Ke kořenům nejen české fantastiky, Kreativita a fantastičnost - příběhy nejen pro děti, Středoevropská postmoderna) představuje možnosti zkoumání fenoménu fantastična z hlediska literární teorie a historie, divadelní a kognitivní vědy, filozofie a komparatistiky. Široké pojetí fantastična uplatněné v knize umožnilo zaměřit se na žánrové i nežánrové podoby fantastiky, a přispět tak k překlenutí do značné míry umělé hranice mezi nimi.

Autor vychází z literární teorie a studuje ženské postavy coby čtenářky v realistickém a naturalistickém románu z pohledu různých literárních škol. Konkrétně se zaměřil na díla tří španělských autorů: Leopoldo Alas Clarin, Benito Pérez Galdós a Emilia Pardo Bazán. Jejich texty totiž poskytují dostatečný vzorek k dekódování různých interakcí mezi knihou a ženou coby čtenářkou.

Tremendismus je jedním z nejpozoruhodnějších literárních jevů ve španělské literatuře 20. století. Na literární scéně se objevil s nástupem představitelů nové Generace 36, jejichž tvorba poznamenala další vývoj španělské literatury. Přesto je však na tremendismus pohlíženo jako na fenomén marginálního významu. Od 90. let 20. stol. lze pozorovat jisté oživení zájmu o tento pozoruhodný literární fenomén, což primárně souviselo se zvýšeným zájmem o tvorbu hlavního představitele tremendismu Camila Josého Cely, zvláště po té, co mu v roce 1989 byla udělena Nobelova cena za literaturu. Ve stejnou dobu se začali prosazovat mladí autoři z Generace X, jejichž výpravná próza nese výrazné rysy tremendistické estetiky, a to do takové míry, že lze uvažovat o návratu tremendismu. Publikace je snahou o drobný příspěvek do zmíněné literární diskuze, jelikož si klade za cíl najít alespoň dílčí odpovědi na otázky zásadního významu, které se k dané problematice váží.

Kniha navazuje na úspěšné tituly Pestří a zelení: kapitoly o dobrovolné skromnosti a Vlažní a váhaví: kapitoly o ekologickém luxusu. Autorka si klade otázku, proč v době pokračující devastace přírody klesá zájem o její ochranu. Jsou vinny sdělovací prostředky, nebo je naše hluchota vůči ekologickým problémům zakotvena v naší mentální výbavě, která se snaží nepříjemné skutečnosti vytěsňovat? Autorku zajímá, proč někteří lidé zůstávají přírodě věrní. Odpověď hledá v rovině sociologické, filozofické, psychologické a teologické. Kniha však čtenáře překvapí i nečekanou otázkou, proč vlastně přírodu chránit, když si poradí sama; není slabá, ale silná a krutá. Žáci profesorky Librové, Vojtěch Pelikán, Lucie Galčanová a Lukáš Kala, se ve svých kapitolách zajímají o děti „pestrých“: zdědily skromný životní způsob rodičů?

Kniha popisuje dějiny dvou původních civilizačních okruhů na území Vietnamu, na severu vietského vyvíjejícího se pod vlivem Číny a na jihu okruhu austronéských hinduizovaných Čamů tvořících seskupení nezávislých lokálních center. Zatímco vývoj vietské státnosti vyvrcholil v 15. stol. vytvořením centralizované říše, nejednotní Čamové museli nadále ustupovat expanzi Vietů. Při chronologickém výkladu založeném na vietnamských a čínských kronikách jsou sledovány hlavní vývojové tendence: přechod od tisícileté čínské nadvlády, kdy byli Vietové přirozenou okrajovou součástí čínského politického okruhu i kosmopolitní synkretickou křižovatkou jihovýchodní Asie, k samostatnosti za dynastií Lý, Tr?n a Le či mocenské posuny od buddhistické sanghy k vojenským vládcům a neokonfuciánské civilní správě.

Kniha se věnuje kulturním procesům vyjednávání symbolických hranic přináležení v českém imigračním kontextu. Na základě kvalitativní analýzy biografických rozhovorů s přistěhovalci z Běloruska, Ukrajiny a Ruska žijících v České republice autorka zjišťuje, jak se utvářejí symbolické hranice přináležení skrze stigma v každodenních interakcích v sociálním a kulturním kontextu imigrace. Kniha si všímá rozporuplné kulturní reprezentace této skupiny migrantů v českém prostoru etnizovaných vztahů – zvláštního napětí mezi pozicí ‚Druhého‘ (‚Other) a ‚Bratra‘ (‚Brother‘) ve vztahu k Čechům. Toto napětí odráží minulé i současné procesy vytváření národa ve střední a východní Evropě, historické politické vztahy mezi socialistickým Československem a Sovětským svazem a migrační procesy v období po roce 1989. Kniha nabízí nový vhled do kulturního repertoáru českého imigračního kontextu a vyjednávání hranic češství.

Kniha prezentuje výsledky akčního výzkumu, jehož cílem bylo zavést dialogické vyučování do výuky na druhém stupni základní školy a zavádění změny systematicky zkoumat. Monografii otevírají dvě teoretické kapitoly. První přibližuje ústřední koncept dialogického vyučování jakožto komunikačního uspořádání výuky, jehož cílem je podněcovat myšlení žáků a prohlubovat jejich porozumění výukovému obsahu. Druhá pojednává o tom, jakým způsobem se učitelé mohou v rámci profesního rozvoje učit proměňovat svoji práci, a to za pomoci videonahrávek vlastní výuky, jejich následné analýzy a reflexe. Těžištěm knihy je výzkumné šetření, v jehož centru stál rozvojový program pro učitele, skládající se ze složky teoretické, zkušenostní a reflektivní. Ve třech kapitolách představujících výsledky výzkumu nejprve ukazujeme, nakolik se učitelům povedlo prosadit změnu a jak ji jejich žáci vnímali. Posléze prostřednictvím mozaiky příběhů učitelů popisujeme přechod od klasického vyučování k vyučování dialogickému a dokumentujeme nejen to, jak se učitelé vyrovnávali se zažitými způsoby svého jednání a s potenciálními problémy, které jim v realizaci dialogického vyučování bránily, ale také ukazujeme schopnosti učitelů reflektovat vlastní výuku. Sedmero kazuistik uzavírá syntéza, která vypovídá zejména o tom, jak obtížné je změnit vlastní jednání, zvláště má-li jít o komplexní a hlubokou proměnu.

Monografie z oblasti onomastiky a translatologie se snaží přinést komplexní pohled na poněkud opomíjenou problematiku převodu vlastních jmen, tzv. proprií, mezi češtinou a ruštinou a částečně i angličtinou a ruštinou. V úvodu autorka popisuje metody převodu proprií, z nichž některé přebírá z již existující literatury, některé zavádí nově a některé upravuje (zvláště pravidla transkripce z češtiny do ruštiny byla podrobena kritice a upravena). Následně stanovuje, která metoda převodu se hodí pro příslušný typ propria a textový žánr. V přílohách k práci jsou uvedeny nejčastěji používané transkripční a transliterační tabulky. Práce je určena překladatelům, rusistům, bohemistům, novinářům, pracovníkům cestovních agentur a všem, kteří se setkávají s texty obsahujícími cizí ruská a česká propria.

Publikace se zaměřuje na téma lokálních médií, které je v oboru mediálních studií často opomíjené. Hlavními úhly pohledu jsou analýza lokálních publik a charakteristika vztahu lokálních médií a lokálních publik. Mezinárodní kolektiv devatenácti autorů mapuje specifika fungování lokálních médií a obecněji lokální komunikace v různých (především evropských) státech.

Publikace se zabývá satirou jako svébytným žánrem římské literatury. Vymezuje satiru v rámci diachronního vývoje žánru a zasazuje ji do kontextu, uvádí její zvláštnosti a specifické problémy, na něž se při jejím zkoumání opětovně naráží. Na základě analýzy a srovnání děl kanonických autorů římské satiry (Lucilia, Horatia, Persia a Iuvenala) určuje, jaké rysy má dílo mít, aby bylo možné označit ho za satiru. Zmiňuje také antické literární formy, které jsou dávány do souvislosti se satirou.

Práce se zabývá proměnou německy psaného univerzitního románu po roce 1968. Autor rozděluje korpus 33 románů podle způsobu, jakým jsou napsány, na čtyři typy: 1. univerzitní kriminální román, 2. univerzitní romány, které jsou vyprávěny ze subjektivní perspektivy, 3. zábavné a satirické univerzitní romány a 4. experimentální univerzitní romány. Dosavadní ne příliš rozsáhlý výzkum redukoval německý univerzitní román na několik málo děl a připisoval mu i z důvodu svého omezeného zaměření na zobrazení vztahu mezi univerzitou a společností nízkou literární úroveň. Oproti tomu spatřuje autor hlavní měřítko literární kvality univerzitního románu ve vzájemném stupňování se vybraného způsobu psaní a univerzitního tématu. Práce ukazuje, že doposud opomíjené, popř. nedostatečně interpretované romány (experimentální, subjektivní univerzitní romány, ale i některé, které se těmto typům blíží) vykazují vyšší kvalitu. Diferencovanější pohled na univerzitní román, který práce přináší, má přispět k tomu, aby byl vnímán jako hodnotný žánr.

Publikace se zabývá otázkou vývoje keramické produkce na jižní Moravě, se zaměřením na oblast dolního Podyjí, v době od zániku Velkomoravské říše až do počátku vrcholného středověku. Na příkladech keramického souboru z lokality Kostice – Zadní hrúd si kniha klade za cíl vytvořit podrobnější chronologicko-typologické schéma pro dělení keramiky v období od 10. století do počátku 13. století. Kostice – Zadní hrúd se řadí mezi nejhodnotnější a nejlépe prozkoumané lokality z uvedeného období, které máme v současnosti na Moravě k dispozici, a které přispívají i k řešení obecnějších otázek. Význam této obchodně-řemeslnické aglomerace spočívá zejména v unikátním spektru nálezů, mezi nimiž vyniká početná kolekce mincí. S pomocí různých metodických postupů, zvláště multivariační statistiky, objasňuje kniha především charakter keramické produkce v problematickém období těsně po zániku Velké Moravy, které bývá nazýváno z důvodu nedostatečného poznání „temným“ 10. stoletím. Součástí knihy je také kompletní katalog archeologických nálezů a terénních situaci z lokality Kostice – Zadní hrúd. Kniha přináší výsledky výzkumného záměru řešeného Adélou Balcárkovou v rámci disertační práce zaměřené na analýzu a zpracování raně středověkých keramických nálezových celků. Současně je výstupem výzkumného projektu řešeného badatelským týmem pod vedením prof. Jiřího Macháčka z Masarykovy univerzity.