muni PRESS strana 18 z 35

Jedním z nejprobádanějších a nejčastěji citovaných problémů egejské doby bronzové je otázka absolutní datace výbuchu santorinské sopky, potažmo celé pozdní doby bronzové ve velmi širokém regionu od Egypta přes Přední východ po střední Evropu. Názory a výsledky přírodních věd a tradiční archeologie se neshodují a jejich argumentace umísťují událost od poloviny 17. století až po konec 16. století před Kr., výjimečně i později. Práce analyzuje jednotlivé argumenty i metodologické přístupy a snaží se odpovědět na otázku neshody jednotlivých přístupů. Tzv. mínojská erupce (nebo santorinská katastrofa) ovlivnila nejenom životy lidí ve velmi širokém regionu, ale také globální klima. Jedná se tedy o klíčovou událost pozdní doby bronzové. Její přesné datování umožní synchronizaci regionálních chronologických systémů mediteránních a evropských regionů a tvorbu přesného časového rámce, který je nutností pro další řešení kauzálních otázek historie doby bronzové.

Monografie shrnuje hlavní výstupy výzkumu podporovaného agenturou GAČR s názvem Chování zdraví podporující a chování zdraví ohrožující: determinanty, modely, konsekvence. Integruje pět studií rozdělených do jednotlivých kapitol, které řeší problematiku vztahů komponent chování souvisejícího se zdravím s vybranými osobnostními charakteristikami, konstrukty optimismu a pesimismu, nadějí, ontogenezí a neuropsychologickými jevy. Prezentované poznatky a vyvozené závěry přispívají nejen k hlubšímu teoretickému pochopení sledovaných vztahů, ale také k praktické podpoře seberegulačních mechanismů čtenářů vedoucích k péči o jejich vlastní zdraví. Publikace je určena odborné veřejnosti, tematicky oslovuje především odborníky a studenty v oblasti psychologie, zdravotnictví, pedagogiky a dalších sociálních věd, kterým je blízká problematika lidského zdraví.

Předložená publikace si za objekt zkoumání bere gramatický systém moderní japonštiny. Jejím cílem je předvést lingvistický aparát pro popis obsahového plánu konstrukcí jmenných frází s partikulemi ga a wa a zhodnotit charakteristiky těchto konstrukcí ve vztahu k obecně lingvistické kategorii PODMĚT. Představená analýza využívá východisek funkční a kognitivně orientované lingvistiky s přihlédnutím k typologickému využití podmětu v moderní jazykovědě. Výklad je přitom zasazen do širšího kontextu japonských lingvistických teorií, jež se k podmětu vztahují. Mimo jiné nastiňuje vývoj pojetí kategorie PODMĚT v západní teoretické lingvistice i dynamiku snah o vnesení této kategorie do popisu struktury japonského jazyka.

Kniha Inscribing Difference and Resistance: Indigenous Women’s Personal Non-fiction and Life Writing in Australia and North America zkoumá, jak literárně-esejistická tvorba domorodých obyvatelek v USA, Kanadě a Austrálii, publikovaná v 90. letech 20. století, přispěla k formování teoretických východisek tzv. Indigenous feminism (indigenní či domorodý feminismus) a zároveň přispěla k přepsání dominantní historiografie v kontextu těchto osadnických kolonií. Rozbor textů Paully Gunn Allen a Anny Lee Walters z USA, Lee Maracle a Shirley Sterling z Kanady a Jackie Huggins a Doris Pilkington Garimara z Austrálie ukazuje, jak tyto autorky využívají hybridní, multi-žánrový styl, kombinující literární kritiku, historiografii, auto/biografické psaní a fikčně laděné příběhy, k literárnímu vyjádření své odlišné kulturní identity, transgeneračního traumatu z kolonizace a resistence vůči násilné asimilaci.

Publikace přináší shrnující pohled na dějiny české recepce estonské literatury od prvních překladů a ohlasů po současnost. Historická periodizace je vystavěna s ohledem na setkávání dvou literárních polí, především jejich politických faktorů, a na kontextualizaci estonské literatury v překladové a nakladatelské praxi a v recenzích. Součástí knihy je úplná bibliografie překladů a kritických ohlasů.

Předkládaná publikace nastiňuje dějinný vývoj dvou základních teoreticko-metodologických přístupů v oblasti studia náboženství. První, historická část práce popisuje ustavení naturalistického a protekcionistického paradigmatu u předsókratovských filozofů a v raně křesťanském myšlení a jejich další rozvinutí v dílech předních postav religionistiky 19. a 20. století. Druhá, systematická část práce se blíže věnuje vybraným aspektům kognitivní vědy o náboženství na pozadí metodologického konfliktu mezi naturalismem a protekcionismem.

Autor analyzuje možnou ekvivalenci literárního textu a jeho výtvarné ilustrace. Jaké jsou vlastnosti dobré ilustrace? Jaké je kritérium lepší ilustrace? Které faktory rozhodují o ekvivalenci obrazu a textu? Je možné ilustrace číst podobně jako text? Tyto a další otázky jsou v centru autorovy pozornosti. Kniha nabízí témata z estetiky, intermediálních studií, dějin umění a psychologie. Vybrané kapitoly jsou završeny autopsií autora, který je sám knižním ilustrátorem dobrodružné a vědecké literatury.

Tato kniha se zabývá biblickou intertextualitou v německých románech. Hlavní postavy knih z korpusu této monografie intertextuálně odkazují na biblické postavy, ale nacházejí se v nových kontextech svých vlastních fikčních světů. Cílem této publikace je odpovědět na otázku, jakou funkci a jaký význam má v současných německých románech po roce 1990 biblická intertextualita? Autorka monografie vychází z předpokladu, že samotná biblická intertextualita v současných německých románech automaticky nevede čtenáře k zamyšlení nad náboženskými otázkami, ale slouží spolu s dalšími rovinami románů vlastním literárním cílům. Zároveň autorku knihy zajímá, zda a jak je biblická předloha v románech zcizena. Tyto otázky jsou zodpovězeny i ve vztahu ke starším německým románům od poloviny 20. století, které rovněž využívají biblické intertextuality pro charakteristiku svých hlavních postav. Monografie popisuje nejen nejstarší způsob zpracování biblické předlohy, tzv. historizující parafrázi, ale i novější přístupy jako fiktivní transfiguraci a nakonec i nejnovější využití biblické intertextuality v románech s transfigurativními prvky. U nejnovějších románů po roce 1990 monografie rozlišuje mezi dvěma strategiemi: splnění a naopak zklamání čtenářského očekávání příběhu, který je podobný některému z biblických vyprávění.

Hlavním cílem monografie Vratislava Moudra je představit evoluční ontologii jako plodné teoretické východisko pro filosofii sportu. Autor zkoumá z této pozice tělesnou kulturu jako subsystém kultury, hledá její identitu, funkci a vztahy ke kultuře, přírodě a člověku. Zajímá se především o to, jakým způsobem tělesná kultura či kultura jako taková orientuje lidskou aktivitu včetně aktivity pohybové a tělocvičné. V souvislosti s apelem evoluční ontologie na proměnu vnitřního nastavení a vývoje kultury směrem ke kultuře „biofilní“ chce rovněž naznačit, jak by tyto aktivity orientovány být měly.

Studie je biografickým portrétem Eduarda Wintera (1896–1982), významného církevního historika a sudetoněmeckého katolického intelektuála z Čech, v jehož životě i historiografickém dílu se zrcadlí politické zvraty středoevropských dějin 20. století. Pozornost je věnována Winterovi v roli historika českých tzv. duchových dějin a dějin náboženského myšlení, který v politických zlomech svého století hledal prostřední cestu k reformně katolickému výkladu minulosti mezi vyhroceným nacionalismem první poloviny století a dogmatickou verzí komunistického idealismu. Těžiště studie leží na jeho působení v Praze před rokem 1945. Šest let nacistické okupace českých zemí je analyzováno podrobněji, protože je autor považuje za temnou, ale klíčovou epizodu Winterovy intelektuální biografie.

Autorka se ve své práci věnuje umělecké činnosti divadelního režiséra Karla Nováka (1916–1968), jehož tvorba zůstala neprávem opomenuta v kontextu tvorby režisérů 50. a 60. let 20. století v Československu (např. O. Krejča, A. Radok nebo O. Ornest). Podobně jako mnozí další režiséři totalitního období byl také Karel Novák několikrát odsunut do oblastních divadel, v nichž však i přes cenzurní zásahy a restrikce prosazoval náročnou dramaturgii a inscenoval velká básnická podobenství postavená na hereckých výkonech (např. B. Bohdanová, I. Racek). Ve své režijní tvorbě se profiloval dvěma výraznými směry umělecké výpovědi: básnickými dramaty silných příběhů a společensko-kritickými satirickými vyjádřeními k současnosti. Jeho působení uzavírá v 60. letech významná éra v Divadle E. F. Buriana.

Předkládaná monografie je koncipovaná jako kolektivní dílo univerzitních pedagogů, doktorandů a odborníků z akademických pracovišť k problematice dalšího směřování výuky oboru Etnologie na univerzitách. Záměrem autorů je pojmenovat témata, která by měla ve výuce Etnologie přežít generační i společenské změny na prahu milénia. Jejich představy, záměry i nejistoty jsou ve vizi těchto témat soustředěné.

Autor vychází z literární teorie a studuje ženské postavy coby čtenářky v realistickém a naturalistickém románu z pohledu různých literárních škol. Konkrétně se zaměřil na díla tří španělských autorů: Leopoldo Alas Clarin, Benito Pérez Galdós a Emilia Pardo Bazán. Jejich texty totiž poskytují dostatečný vzorek k dekódování různých interakcí mezi knihou a ženou coby čtenářkou.

Tremendismus je jedním z nejpozoruhodnějších literárních jevů ve španělské literatuře 20. století. Na literární scéně se objevil s nástupem představitelů nové Generace 36, jejichž tvorba poznamenala další vývoj španělské literatury. Přesto je však na tremendismus pohlíženo jako na fenomén marginálního významu. Od 90. let 20. stol. lze pozorovat jisté oživení zájmu o tento pozoruhodný literární fenomén, což primárně souviselo se zvýšeným zájmem o tvorbu hlavního představitele tremendismu Camila Josého Cely, zvláště po té, co mu v roce 1989 byla udělena Nobelova cena za literaturu. Ve stejnou dobu se začali prosazovat mladí autoři z Generace X, jejichž výpravná próza nese výrazné rysy tremendistické estetiky, a to do takové míry, že lze uvažovat o návratu tremendismu. Publikace je snahou o drobný příspěvek do zmíněné literární diskuze, jelikož si klade za cíl najít alespoň dílčí odpovědi na otázky zásadního významu, které se k dané problematice váží.

Kniha navazuje na úspěšné tituly Pestří a zelení: kapitoly o dobrovolné skromnosti a Vlažní a váhaví: kapitoly o ekologickém luxusu. Autorka si klade otázku, proč v době pokračující devastace přírody klesá zájem o její ochranu. Jsou vinny sdělovací prostředky, nebo je naše hluchota vůči ekologickým problémům zakotvena v naší mentální výbavě, která se snaží nepříjemné skutečnosti vytěsňovat? Autorku zajímá, proč někteří lidé zůstávají přírodě věrní. Odpověď hledá v rovině sociologické, filozofické, psychologické a teologické. Kniha však čtenáře překvapí i nečekanou otázkou, proč vlastně přírodu chránit, když si poradí sama; není slabá, ale silná a krutá. Žáci profesorky Librové, Vojtěch Pelikán, Lucie Galčanová a Lukáš Kala, se ve svých kapitolách zajímají o děti „pestrých“: zdědily skromný životní způsob rodičů?

Publikace analyzuje spíše ojediněle se vyskytující kritickou recepci Ingardenovy koncepce uměleckého literárního díla v rámci angloamerické estetiky a filozofie. Cílem je představit ontologickou a epistemologickou teorii literárního díla polského fenomelologa Romana Ingardena tak, jak je interpretována v převážně analyticky smýšlejícím prostředí, rozvíjející dědictví anglosaské filozofické tradice. Součástí práce je rovněž snaha o "argumentaci", tedy převod Ingardenovy teorie do diskurzu analytické estetiky.