muni PRESS strana 17 z 35

Autorka se ve své práci věnuje umělecké činnosti divadelního režiséra Karla Nováka (1916–1968), jehož tvorba zůstala neprávem opomenuta v kontextu tvorby režisérů 50. a 60. let 20. století v Československu (např. O. Krejča, A. Radok nebo O. Ornest). Podobně jako mnozí další režiséři totalitního období byl také Karel Novák několikrát odsunut do oblastních divadel, v nichž však i přes cenzurní zásahy a restrikce prosazoval náročnou dramaturgii a inscenoval velká básnická podobenství postavená na hereckých výkonech (např. B. Bohdanová, I. Racek). Ve své režijní tvorbě se profiloval dvěma výraznými směry umělecké výpovědi: básnickými dramaty silných příběhů a společensko-kritickými satirickými vyjádřeními k současnosti. Jeho působení uzavírá v 60. letech významná éra v Divadle E. F. Buriana.

Předkládaná monografie je koncipovaná jako kolektivní dílo univerzitních pedagogů, doktorandů a odborníků z akademických pracovišť k problematice dalšího směřování výuky oboru Etnologie na univerzitách. Záměrem autorů je pojmenovat témata, která by měla ve výuce Etnologie přežít generační i společenské změny na prahu milénia. Jejich představy, záměry i nejistoty jsou ve vizi těchto témat soustředěné.

Tremendismus je jedním z nejpozoruhodnějších literárních jevů ve španělské literatuře 20. století. Na literární scéně se objevil s nástupem představitelů nové Generace 36, jejichž tvorba poznamenala další vývoj španělské literatury. Přesto je však na tremendismus pohlíženo jako na fenomén marginálního významu. Od 90. let 20. stol. lze pozorovat jisté oživení zájmu o tento pozoruhodný literární fenomén, což primárně souviselo se zvýšeným zájmem o tvorbu hlavního představitele tremendismu Camila Josého Cely, zvláště po té, co mu v roce 1989 byla udělena Nobelova cena za literaturu. Ve stejnou dobu se začali prosazovat mladí autoři z Generace X, jejichž výpravná próza nese výrazné rysy tremendistické estetiky, a to do takové míry, že lze uvažovat o návratu tremendismu. Publikace je snahou o drobný příspěvek do zmíněné literární diskuze, jelikož si klade za cíl najít alespoň dílčí odpovědi na otázky zásadního významu, které se k dané problematice váží.

Autor vychází z literární teorie a studuje ženské postavy coby čtenářky v realistickém a naturalistickém románu z pohledu různých literárních škol. Konkrétně se zaměřil na díla tří španělských autorů: Leopoldo Alas Clarin, Benito Pérez Galdós a Emilia Pardo Bazán. Jejich texty totiž poskytují dostatečný vzorek k dekódování různých interakcí mezi knihou a ženou coby čtenářkou.

Kniha navazuje na úspěšné tituly Pestří a zelení: kapitoly o dobrovolné skromnosti a Vlažní a váhaví: kapitoly o ekologickém luxusu. Autorka si klade otázku, proč v době pokračující devastace přírody klesá zájem o její ochranu. Jsou vinny sdělovací prostředky, nebo je naše hluchota vůči ekologickým problémům zakotvena v naší mentální výbavě, která se snaží nepříjemné skutečnosti vytěsňovat? Autorku zajímá, proč někteří lidé zůstávají přírodě věrní. Odpověď hledá v rovině sociologické, filozofické, psychologické a teologické. Kniha však čtenáře překvapí i nečekanou otázkou, proč vlastně přírodu chránit, když si poradí sama; není slabá, ale silná a krutá. Žáci profesorky Librové, Vojtěch Pelikán, Lucie Galčanová a Lukáš Kala, se ve svých kapitolách zajímají o děti „pestrých“: zdědily skromný životní způsob rodičů?

Kniha popisuje dějiny dvou původních civilizačních okruhů na území Vietnamu, na severu vietského vyvíjejícího se pod vlivem Číny a na jihu okruhu austronéských hinduizovaných Čamů tvořících seskupení nezávislých lokálních center. Zatímco vývoj vietské státnosti vyvrcholil v 15. stol. vytvořením centralizované říše, nejednotní Čamové museli nadále ustupovat expanzi Vietů. Při chronologickém výkladu založeném na vietnamských a čínských kronikách jsou sledovány hlavní vývojové tendence: přechod od tisícileté čínské nadvlády, kdy byli Vietové přirozenou okrajovou součástí čínského politického okruhu i kosmopolitní synkretickou křižovatkou jihovýchodní Asie, k samostatnosti za dynastií Lý, Tr?n a Le či mocenské posuny od buddhistické sanghy k vojenským vládcům a neokonfuciánské civilní správě.

Kniha se věnuje kulturním procesům vyjednávání symbolických hranic přináležení v českém imigračním kontextu. Na základě kvalitativní analýzy biografických rozhovorů s přistěhovalci z Běloruska, Ukrajiny a Ruska žijících v České republice autorka zjišťuje, jak se utvářejí symbolické hranice přináležení skrze stigma v každodenních interakcích v sociálním a kulturním kontextu imigrace. Kniha si všímá rozporuplné kulturní reprezentace této skupiny migrantů v českém prostoru etnizovaných vztahů – zvláštního napětí mezi pozicí ‚Druhého‘ (‚Other) a ‚Bratra‘ (‚Brother‘) ve vztahu k Čechům. Toto napětí odráží minulé i současné procesy vytváření národa ve střední a východní Evropě, historické politické vztahy mezi socialistickým Československem a Sovětským svazem a migrační procesy v období po roce 1989. Kniha nabízí nový vhled do kulturního repertoáru českého imigračního kontextu a vyjednávání hranic češství.

Kniha prezentuje výsledky akčního výzkumu, jehož cílem bylo zavést dialogické vyučování do výuky na druhém stupni základní školy a zavádění změny systematicky zkoumat. Monografii otevírají dvě teoretické kapitoly. První přibližuje ústřední koncept dialogického vyučování jakožto komunikačního uspořádání výuky, jehož cílem je podněcovat myšlení žáků a prohlubovat jejich porozumění výukovému obsahu. Druhá pojednává o tom, jakým způsobem se učitelé mohou v rámci profesního rozvoje učit proměňovat svoji práci, a to za pomoci videonahrávek vlastní výuky, jejich následné analýzy a reflexe. Těžištěm knihy je výzkumné šetření, v jehož centru stál rozvojový program pro učitele, skládající se ze složky teoretické, zkušenostní a reflektivní. Ve třech kapitolách představujících výsledky výzkumu nejprve ukazujeme, nakolik se učitelům povedlo prosadit změnu a jak ji jejich žáci vnímali. Posléze prostřednictvím mozaiky příběhů učitelů popisujeme přechod od klasického vyučování k vyučování dialogickému a dokumentujeme nejen to, jak se učitelé vyrovnávali se zažitými způsoby svého jednání a s potenciálními problémy, které jim v realizaci dialogického vyučování bránily, ale také ukazujeme schopnosti učitelů reflektovat vlastní výuku. Sedmero kazuistik uzavírá syntéza, která vypovídá zejména o tom, jak obtížné je změnit vlastní jednání, zvláště má-li jít o komplexní a hlubokou proměnu.

Monografie z oblasti onomastiky a translatologie se snaží přinést komplexní pohled na poněkud opomíjenou problematiku převodu vlastních jmen, tzv. proprií, mezi češtinou a ruštinou a částečně i angličtinou a ruštinou. V úvodu autorka popisuje metody převodu proprií, z nichž některé přebírá z již existující literatury, některé zavádí nově a některé upravuje (zvláště pravidla transkripce z češtiny do ruštiny byla podrobena kritice a upravena). Následně stanovuje, která metoda převodu se hodí pro příslušný typ propria a textový žánr. V přílohách k práci jsou uvedeny nejčastěji používané transkripční a transliterační tabulky. Práce je určena překladatelům, rusistům, bohemistům, novinářům, pracovníkům cestovních agentur a všem, kteří se setkávají s texty obsahujícími cizí ruská a česká propria.

Publikace se zaměřuje na téma lokálních médií, které je v oboru mediálních studií často opomíjené. Hlavními úhly pohledu jsou analýza lokálních publik a charakteristika vztahu lokálních médií a lokálních publik. Mezinárodní kolektiv devatenácti autorů mapuje specifika fungování lokálních médií a obecněji lokální komunikace v různých (především evropských) státech.

Publikace se zabývá satirou jako svébytným žánrem římské literatury. Vymezuje satiru v rámci diachronního vývoje žánru a zasazuje ji do kontextu, uvádí její zvláštnosti a specifické problémy, na něž se při jejím zkoumání opětovně naráží. Na základě analýzy a srovnání děl kanonických autorů římské satiry (Lucilia, Horatia, Persia a Iuvenala) určuje, jaké rysy má dílo mít, aby bylo možné označit ho za satiru. Zmiňuje také antické literární formy, které jsou dávány do souvislosti se satirou.

Práce se zabývá proměnou německy psaného univerzitního románu po roce 1968. Autor rozděluje korpus 33 románů podle způsobu, jakým jsou napsány, na čtyři typy: 1. univerzitní kriminální román, 2. univerzitní romány, které jsou vyprávěny ze subjektivní perspektivy, 3. zábavné a satirické univerzitní romány a 4. experimentální univerzitní romány. Dosavadní ne příliš rozsáhlý výzkum redukoval německý univerzitní román na několik málo děl a připisoval mu i z důvodu svého omezeného zaměření na zobrazení vztahu mezi univerzitou a společností nízkou literární úroveň. Oproti tomu spatřuje autor hlavní měřítko literární kvality univerzitního románu ve vzájemném stupňování se vybraného způsobu psaní a univerzitního tématu. Práce ukazuje, že doposud opomíjené, popř. nedostatečně interpretované romány (experimentální, subjektivní univerzitní romány, ale i některé, které se těmto typům blíží) vykazují vyšší kvalitu. Diferencovanější pohled na univerzitní román, který práce přináší, má přispět k tomu, aby byl vnímán jako hodnotný žánr.

Publikace se zabývá otázkou vývoje keramické produkce na jižní Moravě, se zaměřením na oblast dolního Podyjí, v době od zániku Velkomoravské říše až do počátku vrcholného středověku. Na příkladech keramického souboru z lokality Kostice – Zadní hrúd si kniha klade za cíl vytvořit podrobnější chronologicko-typologické schéma pro dělení keramiky v období od 10. století do počátku 13. století. Kostice – Zadní hrúd se řadí mezi nejhodnotnější a nejlépe prozkoumané lokality z uvedeného období, které máme v současnosti na Moravě k dispozici, a které přispívají i k řešení obecnějších otázek. Význam této obchodně-řemeslnické aglomerace spočívá zejména v unikátním spektru nálezů, mezi nimiž vyniká početná kolekce mincí. S pomocí různých metodických postupů, zvláště multivariační statistiky, objasňuje kniha především charakter keramické produkce v problematickém období těsně po zániku Velké Moravy, které bývá nazýváno z důvodu nedostatečného poznání „temným“ 10. stoletím. Součástí knihy je také kompletní katalog archeologických nálezů a terénních situaci z lokality Kostice – Zadní hrúd. Kniha přináší výsledky výzkumného záměru řešeného Adélou Balcárkovou v rámci disertační práce zaměřené na analýzu a zpracování raně středověkých keramických nálezových celků. Současně je výstupem výzkumného projektu řešeného badatelským týmem pod vedením prof. Jiřího Macháčka z Masarykovy univerzity.

Publikace prezentuje příspěvky z mezinárodní doktorandské vědecké konference „Interdisciplinarity and New Approaches in the Research on The Iron Age“, která proběhla v roce 2015 na keltském oppidu Bibracte (Francie) za spoluúčasti organizátorů z Masarykovy univerzity (Brno), Université de Bourgogne (Dijon) a Université François-Rabelais (Tours). Setkání, jehož se účastnilo více než 60 mladých vědců z třinácti evropských zemí, mělo za cíl představit a diskutovat inovativní, interdisciplinární a epistemologické otázky týkající se výzkumu doby železné v širším evropském měřítku. Publikace pokrývá široké spektrum otázek týkajících se jednotlivých aspektů archeologického bádání doby železné. V díle jsou diskutovány procesy urbanizace, přeměny archeologických struktur v čase, otázky kontaktů mezi jednotlivými aktéry doby železné, stejně jako aspekty funerální archeologie a role nových metod studia archeologických struktur a artefaktů.

Monografie představuje první komplexní pojednání o sporu mezi Řádem německých rytířů v Prusích a Polsko-litevskou unií na kostnickém koncilu (1414–1418), který je analyzován ze tří navzájem se prolínajících hledisek, diplomacie, práva a propagandy. V diplomacii hrála klíčovou roli poselstva a komunikace mezi nimi a rozhodovacími centry. Jednání o prodloužení příměří, arbitráži a nedokončený doktrinální proces tvořily právní rámec kostnického procesu. Propagandistické akce polsko-litevské delegace se soustřeďovaly kolem otázky, která koncepce christianizace východní Evropy je úspěšnější. Důležitou součástí publikace je obšírný katalog různorodých textů (traktáty, polemiky, žalobní články, kázání a letáky) vzniklých v souvislosti s tímto sporem během koncilu.

Jedná se o vydání kritické edice Apologie, latinského spisu husitského nonkonformisty Mikuláše z Drážďan z roku 1415, kterým reagoval na zákaz laického kalicha, jednoho z nejvýraznějších symbolů husitského hnutí. Součástí edice s textověkritickým aparátem je dílčí studie o genetických vztazích dochovaných rukopisů, analýza struktury díla a prozkoumání jeho předloh, které zasazují vydávaný text do jeho významových souvislostí. Jakožto výsledek zpřístupnění středověkého rukopisného materiálu je kniha primárně určena pro badatele zabývající se dějinami rané české reformace; díky kritickému aparátu své uživatele najde nejen mezi historiky, ale i mezi filology, lingvisty, právníky a teology.