muni PRESS strana 17 z 31

Třetí, rozšířené vydání úspěšné publikace Ústavu evropské etnologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity. Práce vychází z autentických terénních výzkumů uskutečněných autorkou v letech 1990–1992 u dvou posledních žijících bohyní Irmy Gabrhelové a Kateřiny Hodulíkové na Žítkové v Bílých Karpatech. S odstupem několika let (1995–1996) na ně navázaly další terénní sběry, které jsou věnovány již výhradně bohyni I. Gabrhelové, její osobnosti a praktikám. Práci uzavírají terénní výzkumy z let 2013–2014 sledující pamětníky, kterým je toto téma blízké především v souvislosti s jejich dětstvím. V úvodních částech publikace osvětluje autorka počátky zájmu o problematiku bohyní na Moravských Kopanicích ve vlastivědné a národopisné literatuře. Připomíná také některé klíčové osobnosti badatelského zájmu o bohyně, jakými byli např. František Bartoš, Ferdinand Dúbravský či Josef Hofer. V následujících kapitolách je uveden rozbor jednotlivých autentických zaříkávání a magických praktik, dále rozbor magického obřadu s ohledem na praktikování homeopatické a kontaktní magie. Závěr práce je věnován logice magického myšlení a sledování styčných bodů se současnými podobami magie u recentních léčitelů. V předkládaném vydání nově autorka reflektuje výsledky výzkumu japonského badatele, které aplikuje na fenomén tzv. čítané vody. Druhým zásahem je zapracování tezí o vztahu církevních představitelů k provozování magie a doplněná je i jedna nová fotografie.

Monografie se věnuje slovosledu v bulharských a srbských evangelních textech z 12. a 13. století. Slovosledné změny jsou registrovány jako varianty k textu staroslověnské památky zvané Mariánské čtveroevangelium, jsou srovnávány i s řeckým zněním evangelního textu. Autorka zkoumá, podle jakých principů je organizován slovosled v památkách ze 12. a 13. stol. a jestli se v něčem liší od slovosledu staroslověnských předloh a řeckého originálu. Věnuje se rovněž otázce, jestli se slovosled v těchto mladších památkách vyznačuje nějakými novějšími jazykovými rysy a zdali jsou přítomny příznaky pronikání nějakých nových slovosledných modelů, nebo zda se zachovávají rysy spíše archaické.

Tato monografie se zaměřuje na slovotvorné postupy, jež jsou ve španělské lingvistice již tradičně řazeny do oblasti tzv. lexikální morfologie (tj. sufixace, prefixace, interfixace, parasyntéza a kompozice) a jejichž přesné vymezení nastoluje celou řadu zajímavých teoretických otázek. Cílem práce je objasnit příčiny definičních či klasifikačních nesrovnalostí v reprezentativních gramatikách a pojednáních o slovotvorbě a na základě detailní analýzy charakteristik výše uvedených neologických postupů zmapovat přechodové oblasti, které lze nalézt např. mezi derivací a flexí, derivací a kompozicí nebo kompozicí a oblastí frazeologie, což je téma, které dosud nebylo ani ve španělské odborné literatuře takto komplexně zpracováno.

Tremendismus je jedním z nejpozoruhodnějších literárních jevů ve španělské literatuře 20. století. Na literární scéně se objevil s nástupem představitelů nové Generace 36, jejichž tvorba poznamenala další vývoj španělské literatury. Přesto je však na tremendismus pohlíženo jako na fenomén marginálního významu. Od 90. let 20. stol. lze pozorovat jisté oživení zájmu o tento pozoruhodný literární fenomén, což primárně souviselo se zvýšeným zájmem o tvorbu hlavního představitele tremendismu Camila Josého Cely, zvláště po té, co mu v roce 1989 byla udělena Nobelova cena za literaturu. Ve stejnou dobu se začali prosazovat mladí autoři z Generace X, jejichž výpravná próza nese výrazné rysy tremendistické estetiky, a to do takové míry, že lze uvažovat o návratu tremendismu. Publikace je snahou o drobný příspěvek do zmíněné literární diskuze, jelikož si klade za cíl najít alespoň dílčí odpovědi na otázky zásadního významu, které se k dané problematice váží.

Předložená studie se věnuje metodám stylistické analýzy textu. Autorka vychází z komplexní koncepce stylistiky a stylistické analýzy textu, která zahrnuje hledisko komunikativně pragmatické (funkce textu) i textově strukturní. Stylistické textové analýzy jsou provedeny na současných filmových recenzích, které se objevují v předních německy psaných printmédiích i jejich onlinových verzích. Textová báze je tvořena 470 filmovými recenzemi, především z týdeníků Der Spiegel a Focus. Ke srovnávací textově stylistické analýze, která tvoří centrum předložené studie, byly použity i filmové recenze a jiné textové útvary reflektující svět filmu (filmový esej, zpravodajství o filmovém festivalu, interview s filmovým tvůrcem) z jiných médií německy psaných (Die Zeit, Neue Zürcher Zeitung, sueddeutsche.de) i českých (např. iDnes.cz).

Monografie se obrací k doposud opomíjenému fenoménu dějin husitských válek – dohodám o příměří mezi válečnými stranami. Zaměřuje se na jižní Moravu, kde se zachoval zajímavý korpus těchto dohod z let 1427–1433. Pozornost je nejprve věnována listinnému formuláři dohod, které jsou následně zasazeny do širšího kontextu dějin husitství nejen v regionu. Rozbor dohod o příměří v souhrnu obohacuje poznání politických dějin husitské epochy, přináší řadu poznatků k dějinám každodennosti a prohlubuje znalost topografie a prosopografie husitské jižní Moravy. Součástí knihy je edice zkoumaných písemností, přehledná tabulka, mapa i obrazová příloha.

Kniha navazuje na úspěšné tituly Pestří a zelení: kapitoly o dobrovolné skromnosti a Vlažní a váhaví: kapitoly o ekologickém luxusu. Autorka si klade otázku, proč v době pokračující devastace přírody klesá zájem o její ochranu. Jsou vinny sdělovací prostředky, nebo je naše hluchota vůči ekologickým problémům zakotvena v naší mentální výbavě, která se snaží nepříjemné skutečnosti vytěsňovat? Autorku zajímá, proč někteří lidé zůstávají přírodě věrní. Odpověď hledá v rovině sociologické, filozofické, psychologické a teologické. Kniha však čtenáře překvapí i nečekanou otázkou, proč vlastně přírodu chránit, když si poradí sama; není slabá, ale silná a krutá. Žáci profesorky Librové, Vojtěch Pelikán, Lucie Galčanová a Lukáš Kala, se ve svých kapitolách zajímají o děti „pestrých“: zdědily skromný životní způsob rodičů?

Ve své monografii autor analyzuje zástavní listiny Zikmunda Lucemburského na církevní statky jako nástroj jeho finanční politiky v českém království. Nejdříve představuje dostupné prameny a dosavadní historickou literaturu na téma zástav církevních statků a jejich sekularizace. Hlavní část knihy tvoří rozbor Zikmundových zástavních listin na církevní statky v chronologickém sledu. Tento rozbor je doplněn sondou do poměrů chotěšovského a zbraslavského kláštera. Důležitou součástí publikace je také katalog s více než 400 zástavními listinami a podobnými akty, které jsou důležité pro pochopení mechanismu zástav na církevní statky, stejně jako edice vybraných listin a pramenů.

Jedním z nejprobádanějších a nejčastěji citovaných problémů egejské doby bronzové je otázka absolutní datace výbuchu santorinské sopky, potažmo celé pozdní doby bronzové ve velmi širokém regionu od Egypta přes Přední východ po střední Evropu. Názory a výsledky přírodních věd a tradiční archeologie se neshodují a jejich argumentace umísťují událost od poloviny 17. století až po konec 16. století před Kr., výjimečně i později. Práce analyzuje jednotlivé argumenty i metodologické přístupy a snaží se odpovědět na otázku neshody jednotlivých přístupů. Tzv. mínojská erupce (nebo santorinská katastrofa) ovlivnila nejenom životy lidí ve velmi širokém regionu, ale také globální klima. Jedná se tedy o klíčovou událost pozdní doby bronzové. Její přesné datování umožní synchronizaci regionálních chronologických systémů mediteránních a evropských regionů a tvorbu přesného časového rámce, který je nutností pro další řešení kauzálních otázek historie doby bronzové.

Kniha popisuje dějiny dvou původních civilizačních okruhů na území Vietnamu, na severu vietského vyvíjejícího se pod vlivem Číny a na jihu okruhu austronéských hinduizovaných Čamů tvořících seskupení nezávislých lokálních center. Zatímco vývoj vietské státnosti vyvrcholil v 15. stol. vytvořením centralizované říše, nejednotní Čamové museli nadále ustupovat expanzi Vietů. Při chronologickém výkladu založeném na vietnamských a čínských kronikách jsou sledovány hlavní vývojové tendence: přechod od tisícileté čínské nadvlády, kdy byli Vietové přirozenou okrajovou součástí čínského politického okruhu i kosmopolitní synkretickou křižovatkou jihovýchodní Asie, k samostatnosti za dynastií Lý, Tr?n a Le či mocenské posuny od buddhistické sanghy k vojenským vládcům a neokonfuciánské civilní správě.

Kniha popisuje moderní dějiny Vietnamu od 16. století do současnosti. Věnuje se rozvoji vietnamské státnosti v prekoloniálním období a svárům mezi dynastiemi Le a M?c a mocnými rody Tr?nh a Nguy?n. Po sjednocení za povstání dynastie Tây Son se nakonec v roce 1802 se zahraniční asistencí chopili moci Nguy?nové. Ti v druhé polovině 19. století podlehli tlaku Francie, která ve válce s Čínou získala nadvládu nad Vietnamem. Koloniální éra přinesla disproporční rozvoj, nárůst nespokojenosti a nacionalismu. Po 2. světové válce se Vietnam stal ohniskem válek o vliv západních států, SSSR a Číny. Obratnou politikou Vietnam obnovil lokální postavení a v citlivém poválečném období se modernizuje s důrazem na konzervativní konfuciánské hodnoty.

Kniha se věnuje kulturním procesům vyjednávání symbolických hranic přináležení v českém imigračním kontextu. Na základě kvalitativní analýzy biografických rozhovorů s přistěhovalci z Běloruska, Ukrajiny a Ruska žijících v České republice autorka zjišťuje, jak se utvářejí symbolické hranice přináležení skrze stigma v každodenních interakcích v sociálním a kulturním kontextu imigrace. Kniha si všímá rozporuplné kulturní reprezentace této skupiny migrantů v českém prostoru etnizovaných vztahů – zvláštního napětí mezi pozicí ‚Druhého‘ (‚Other) a ‚Bratra‘ (‚Brother‘) ve vztahu k Čechům. Toto napětí odráží minulé i současné procesy vytváření národa ve střední a východní Evropě, historické politické vztahy mezi socialistickým Československem a Sovětským svazem a migrační procesy v období po roce 1989. Kniha nabízí nový vhled do kulturního repertoáru českého imigračního kontextu a vyjednávání hranic češství.

Co mají společného miniškolky, hotely pro psy, hodinoví manželé, agentury poskytující péči o seniory, děti či domácnost? Jedná se o subjekty prodávající služby ještě donedávna vykonávané z lásky – rozuměj bezplatně – samotnými členkami a členy domácnosti. Kniha Péče na prodej se věnuje současnému trendu přesouvání úkonů tzv. sociální reprodukce ze soukromé sféry rodin a domácností do veřejného prostředí trhu. Autoři předkládají zjištění kvalitativního výzkumu, který se zaměřil na vytváření nabídky těchto služeb a jejich prezentaci klientům a klientkám. Perspektiva poskytovatelů, tedy majitelek a majitelů uvedených agentur, je velmi zajímavá. Nabízí vhled do myšlení a praktik lidí, kteří aktivně řídí vlak marketizace našich životů.

Předložená publikace si za objekt zkoumání bere gramatický systém moderní japonštiny. Jejím cílem je předvést lingvistický aparát pro popis obsahového plánu konstrukcí jmenných frází s partikulemi ga a wa a zhodnotit charakteristiky těchto konstrukcí ve vztahu k obecně lingvistické kategorii PODMĚT. Představená analýza využívá východisek funkční a kognitivně orientované lingvistiky s přihlédnutím k typologickému využití podmětu v moderní jazykovědě. Výklad je přitom zasazen do širšího kontextu japonských lingvistických teorií, jež se k podmětu vztahují. Mimo jiné nastiňuje vývoj pojetí kategorie PODMĚT v západní teoretické lingvistice i dynamiku snah o vnesení této kategorie do popisu struktury japonského jazyka.

Monografie z oblasti onomastiky a translatologie se snaží přinést komplexní pohled na poněkud opomíjenou problematiku převodu vlastních jmen, tzv. proprií, mezi češtinou a ruštinou a částečně i angličtinou a ruštinou. V úvodu autorka popisuje metody převodu proprií, z nichž některé přebírá z již existující literatury, některé zavádí nově a některé upravuje (zvláště pravidla transkripce z češtiny do ruštiny byla podrobena kritice a upravena). Následně stanovuje, která metoda převodu se hodí pro příslušný typ propria a textový žánr. V přílohách k práci jsou uvedeny nejčastěji používané transkripční a transliterační tabulky. Práce je určena překladatelům, rusistům, bohemistům, novinářům, pracovníkům cestovních agentur a všem, kteří se setkávají s texty obsahujícími cizí ruská a česká propria.