muni PRESS strana 19 z 35

Bohatě ilustrovaná kniha představuje spisovatele Eduarda Basse jako talentovaného vypravěče krátkých pohádkových příběhů. Přináší první kompletní vydání souboru 43 pohádek z celého světa, které Bass převyprávěl podle německých vzorů. Knižní vydání příběhů připravila absolventka Filozofické fakulty Masarykovy univerzity Hedvika Landová a ilustracemi doplnil Petr Korunka. Výsledkem je pozoruhodná kniha, která okouzlí děti i dospělé čtenáře.

Text monografie pojednává o možnostech rozvoje osobnosti žáka s postižením zraku v procesu edukace. Zaměřujeme se na rozvoj potencialit žáka s postižením zraku s cílem nabytí kompetencí pro autonomní a šťastný život. Součástí odborné publikace je výzkumné šetření, které poukázalo na problematické oblasti v rozvoji kompetencí žáků s postižením zraku s doporučením pro pedagogickou praxi.

Stručný přehled gramatiky se zaměřuje téměř výhradně na morfologii, tj. na základní pravidla skloňování, tvoření ženského rodu a plurálu podstatných i přídavných jmen, stejně jako skloňování všech typů zájmen nesamostatných a samostatných (adjectifs déterminatifs, pronoms), na časování sloves pravidelných a nepravidelných, dále na základní poznatky o příslovcích, předložkách, spojkách a citoslovcích. To vše je předloženo ve formě tabulek. Ze syntaxe je zmíněn slovosled, věty podmínkové a souslednost časová.

Komiksová kniha o umění moderny vznikla ve spolupráci Katedry výtvarné výchovy PdF MU a galerie OFF/FORMAT. Autoři - učitelé, kurátoři a výtvarníci přepsali moderní dějiny do několika vět a bublin a rozstříhali staré učebnice, aby reprodukce obrazů vytvořily co nejvěrnější kulisy pro osudy jejich tvůrců. Kniha obsahuje 13 příběhů, které s vtipem přibližují díla moderního umění žákům vyššího stupně základních a středních škol, a stává se tak vhodnou pomůckou v rukou učitele či rodiče. Pro potřeby škol se autoři přidrželi členění knihy do zavedených výtvarných směrů, dali jim však nové přiléhavé názvy (např. Secese – Přidej orchidej, Expresionismus – Výkřik, Pop-Art – Plechovky a hvězdy…) A jak správně vyslovit jména zahraničních umělců? Objevíte na předsádkách knihy.

Publikace osvětluje jednu ze zásadních kapitol dějin ruského dějepisectví. Přináší analýzu koncepce ruských dějin Borise N. Čičerina (1828–1904) v dobových souvislostech ruské historiografie a v kontextu Čičerinových děl státovědných a filozofických. Práce podrobně mapuje počátky a okolnosti vzniku tzv. státní školy v ruské historiografii, k jejímž představitelům patřili kromě Čičerina další výrazní představitelé ruského historického myšlení – K. D. Kavelin, S. M. Solovjov a T. N. Granovskij. Za pomoci relevantních pramenů jsou zkoumány jednotlivé aspekty jejich pojetí ruských dějin a dobové reakce na jejich díla. Kniha také zachycuje souvislosti mezi Čičerinovým pojetím ruských dějin a ruským liberalismem poloviny 19. století.

Politika potřebuje peníze a tento fakt nemá smysl přehlížet či podceňovat. Politici si musejí zajistit prostředky pro svoji činnost. Právní řád, ale i ostatní normativní systémy a především politická kultura, by se přitom měly starat o to, aby tyto prostředky nebyly poskytovány z důvodů, které jsou nekalé v tom nejširším slova smyslu. Aby nepocházely z trestné činnosti, anebo aby se politika nestala jen pokračováním korupčních forem podnikání. Prostě, v politice by měl platit opak známého Vespasianova rčení, že peníze nesmrdí (pecunia non olet). Tento sborník textů se zabývá pravidly financování politického života v České republice i v zahraničí a snaží se z různých hledisek pohledu ukázat, jaká pravidla by byla nejvhodnější. Autory jednotlivých příspěvků jsou renomovaní tuzemští i zahraniční akademici, soudci a zaměstnanci nevládních organizací. Sborník je určen nejen pro čtenáře, kteří se baví právem, nýbrž zaujme všechny, kteří se o téma financování politiky zajímají.

Cílem této práce je představit okolnosti a životní strategie, které přispěly k tomu, že některým Romům se podaří překonat etnicky podmíněné sociální bariéry a dosáhnout vyššího socioekonomického postavení.

Práce se zabývá obecným vymezením expresivity (emocionality) v jazyce, přináší teoretickou kapitolu o vývoji a charakteru pohádky. Dále rozebírá pohádky, vždy srovnává originál s překladem do češtiny, resp. němčiny. Autorka rozdělila doklady jazykové expresivity podle jazykových rovin na: fonetické, morfologické a slovotvorné, syntaktické, lexikální, jakož i ty, jež souvisí s textlingvistickou, pragmatickou a stylistickou stránkou výpovědi: konečně věnovala pozornost i problémům translatologickým, tedy srovnání originálu a překladu. V praktické části analyzuje vybrané pohádky bratří Grimmů, Clemense von Brentano, Michaela Ende, Karla Jaromíra Erben, Boženy Němcové a Karla Čapka a předkládá doklady expresivity z různých jazykových rovin. Monografie vychází z rozsáhlého výzkumu a předkládá doklady z pohádek jmenovaných autorů.

Předkládaná kniha se zabývá tematikou využívání lokálních projektů zaměstnanosti financovaných Evropským sociálním fondem v českém prostředí a jejich potenciálem zvýšit zaměstnatelnost u vybraných rizikových skupin uchazečů o zaměstnání (konkrétně je věnována pozornost zdravotně postiženým a osobám vyššího věku). Na příkladu lokálního projektu zaměstnanosti, který byl realizován ve vybraném kraji České republiky v posledních dvou letech, autor ukazuje, jakým způsobem mohou být podobné projekty zaměstnanosti hodnoceny, jaké mohou být jejich silné a slabé stránky a jakou měrou mohou přispět k zvýšení zaměstnatelnosti jejich účastníků.

Práce z historické perspektivy a na základě komparativního rozboru dobových pramenů politické a literární povahy souhrnně charakterizuje a vyhodnocuje postavení a úlohu Bosny v chorvatských národně-integračních ideologiích, které udávaly ráz utváření moderního chorvatského národa v 19. století (ilyrismus, jihoslovanství, pravašství). Ačkoliv byla Bosna objektem zájmu prakticky všech generací chorvatských politiků, dosud nevznikla obdobná práce, která by pojmenovala proměny a konstanty pojetí historické, politické a národní příslušnosti Bosny a nastiňovala vývoj utváření obrazu této země a jejích obyvatel v chorvatském prostředí. V češtině pak nebyla dosud v takto hutné formě a rozsahu zpracována obecná charakteristika zkoumaných národně-politických koncepcí.

Práce se zabývá především anglickým termínem wit v jeho moderním i historickém kontextu. Dále se zabývá literárními a estetickými důsledky pojmů wit a esprit a jejich použitím v teoretických spisech několika kritiků v období raně moderní Anglie a Francie. Práce má dva hlavní cíle. Prvním cílem je přehodnocení anglického pojmu wit, který je dnes považován za poněkud zastaralý výrazový prostředek historických poetických systémů a prezentovat jej jako životaschopnou a užitečnou součást současného uměleckého diskurzu. Druhým cílem této práce je poskytnout srovnávací výklad raně moderních anglických a francouzských teoretických textů zabývající se termíny wit a esprit.

Publikace se zabývá rolí, kterou parlamenty členských zemí EU měly a mají jako kolektivní aktér politického systému EU. Vysvětluje historický vývoj tohoto aktérství a poté analyzuje využití instrumentů, které parlamenty dostaly k dispozici Lisabonskou smlouvou. Autor se zaměřuje na praxi kontroly subsidiarity u legislativních návrhů a vysvětluje, proč a do jaké míry se parlamenty na kolektivní kontrole legislativy podílejí. Dochází k závěru, že parlamenty své kolektivní aktérství chápou jako brzdu evropské integrace. Tento závěr autor interpretuje také v obecném politickém kontextu, přičemž zdůrazňuje potřebu kolektivní aktérství parlamentů v EU výrazně zefektivnit a zatraktivnit.

Text představuje pojmy estetiky, které se tak či onak váží k pojetí oboru jako teorie umělecké kritiky. Snahou o argumentaci chce být text řazen do širokého proudu analytické estetiky. Metodou je jednak výklad věcných či historických souvislostí – to platí pro pojmy tradiční, jednak analýza pojmů – těch, které byly jako odborné termíny zavedeny relativně nedávno. Protože charakteristickým rysem analytické estetiky je kontrolovatelné uvažování o dané věci, je v první kapitole vyložen pojem argument.

Předkládaná monografie kontrastivním způsobem analyzuje české a bulharské překlady frazeologických jednotek ze dvou srbských prozaických děl: Mostu na Drině Iva Andriće (1945) a Chazarského slovníku Milorada Paviće (1984). Sleduje a popisuje případné formální, sémantické a stylistické odchylky českých a bulharských překladových řešení a zároveň se snaží odpovědět na otázku, do jaké míry hraje při přesnosti překládání frazeologie roli větší jazyková blízkost typologická (čeština je takto srbštině blíže než bulharština) a do jaké míry genetická a kulturně-historická (bulharština je takto srbštině blíže než čeština).

Mistr Jan Hus je v této knize představen svými latinskými texty především jako polemik a univerzitní učitel. Z polemických spisů byl pro překlad zvolen projev proti Angličanu Johnu Stokesovi a tři traktáty proti prodeji odpustků. Z univerzitního působení Mistra Jana vzešlo několik promočních promluv, jsou zde podány ty, které dosud do češtiny překládány nebyly. Jsou zajímavé tím, že osobnost českého reformátora ukazují jinak, než jak o něm obvykle uvažujeme, a také svým svěžím jazykem a stylem. Vedle obou témat, která prozrazuje titul knížky, jsou zde dva texty teologického obsahu, ovšem s tehdy aktuálním společenským dosahem: kázání Jděte i vy na mou vinici a kvestie O třech pochybnostech. Texty jsou (s jedinou nepatrnou výjimkou) do češtiny přeloženy po prvé.

Předmětem knihy jsou tři významní francouzští myslitelé 18. a 19. století: Ch.-L. Montesquieu, Voltaire a E. Durkheim. Jejich výběr znamená pokračování zájmu autorky o francouzskou historiografickou školu – Annales. Ta se místy odvolávala na Voltaira a Durkheima, jako na ty, kdo se zabývali dějinami v jejich širším sociálně kulturním smyslu. Montesquieu sice není chápán jako předchůdce školy Annales, avšak číst Voltaira bez jeho velkého současníka není vhodné. Kromě toho i na Montesquieua se můžeme dívat jako na sociálně politického myslitele, který podle některých patří k předchůdcům sociologie a který v analýze společnosti upozorňoval na prvky, jež byly spíše hlubším podkladem historických událostí. Nepominutelná je jeho zásluha o zavedení pojmu objektivního zákona do společnosti a jejich dějin, která jej vzdáleně spojuje s Durkheimem.