muni PRESS strana 11 z 35

Současná západní společnost prochází mnoha dramatickými změnami a přibývá lidí, kteří její směřování hodnotí kriticky. Mnozí odborníci poukazují na závažnost negativních trendů, jako je zhoršující se stav životního prostředí, rostoucí nerovnost ve společnosti, úbytek sociálního kapitálu nebo nárůst psychických poruch. Otázce, jak tento nepříznivý vývoj zvrátit, bylo věnováno již mnoho knih. Publikace Dvě hemisféry – dva světy se na tuto problematiku dívá neotřelou optikou rozdílu ve fungování mozkových hemisfér, který se podle autorem prezentované teorie odráží také ve fungování společnosti. Východiskem z jednostranné orientace soudobé společnosti jsou navrhované kroky na cestě k žádoucí rovnováze. Napínavou pouť od neurovědecké teorie přes analýzu společenského dění až k diskuzi na poli experimentální filozofie si může užít především takový čtenář z odborné i laické veřejnosti, který se nebojí spekulovat o možných souvislostech mezi fungováním lidského mozku a děním v naší společnosti.

Vznik této knihy byl motivován třemi otázkami: Co znamená stárnutí na venkově? Jaké podoby zde má aktivní stárnutí? A je venkov místem přátelským k vyššímu věku? Jednotící linkou studie jsou úvahy nad tím, jakým způsobem gerontologické "brýle" mění pohled na venkov a venkovské pohled na stárnutí, resp. co znamená městská hegemonie v politikách stárnutí a proč je venkov vždy "až ten druhý". Publikace představuje výzkum života starších obyvatel heterogenních vesnických oblastí v České republice. Výsledky jsou založeny na reprezentativním šetření zaměřeném na kvalitu života lidí ve věku nad 60 let a na kvalitativních rozhovorech se seniory a seniorkami v různých typech obcí a regionů. Studie jistě není kompletním přehledem životních zkušeností a situací lidí vyššího věku žijících na venkově, přesto ale prezentovaná data slouží jako důležitý podklad k diskusi o některých mýtech spojených s venkovským životem - vesnická idyla, vesnice jako stále a všude stejná, spíše stará, pomalá a chudá, ale také přírodě blízká nebo sociálně soudržná. Vesnická optika zase inovativním způsobem znovu otvírá některá z velkých témat sociologie a politik stárnutí, zejména koncepty "aktivního stárnutí" a "age-friendliness" (prostředí přátelská k věku). Kniha tak staví most mezi zkoumáním venkova, nezřídka opomíjejícím jeho seniorské obyvatele, a zkoumáním stárnutí, které někdy přehlíží heterogenitu zkušeností formovaných prostředím.

Vliv a význam náboženství a křesťanské tradice ve specifické kulturně-geografické konstrukci střední Evropy se stal významným impulsem pro tvorbu národních (sebe)obrazů. Tato kniha se zamýšlí nad duchovně a nábožensky orientovanými literárními aktivitami, které byly rovněž využity jako prostředek kulturní homogenizace a kulturní diverzifikace. Ve snaze přitáhnout pozornost veřejnosti k možnostem různých pohledů na literární obrazy, klišé, národní symboly či mýty používají autoři nástroje srovnávací imagologie. Zohledňují různé významné neliterární okolnosti a rozšiřují diskurz analýzou kulturních obrazů křesťanské tradice právě jako prostředku kulturní a národní (sebe)identifikace. Publikace tak přispívá k mezikulturnímu dialogu a stává se cenným vstupem do probíhající diskuse o významu literární tvorby autorů spojených s nábožensko-duchovními hodnotami z hlediska vytváření (vlastního) kulturního obrazu.

Řídící pracovníci velmi významně ovlivňují život v každé organizaci či instituci. Ve školách tomu není jinak. Reflexe práce ředitelů škol přitom nebývá v českém vzdělávacím kontextu často v centru pozornosti odborných publikací. Kniha to částečně napravuje, když z pohledu ředitelů nahlíží na fenomén řízení pedagogického procesu. Jejím jádrem jsou výsledky výzkumů autora. Na základě reálných dat je doloženo, jak ředitelé mohou přispívat ke zlepšování vzdělávacích výsledů žáků, jak jejich práce ovlivňuje spokojenost učitelů i úskalí jejich vlastního profesního vývoje. Kniha nabízí podněty jak pro další pedagogický výzkum, tak i pro zájemce z řad ředitelů i učitelů, kteří chtějí přemýšlet o tom, jak svoji práci ve škole dále rozvíjet.

Kniha přináší přehled vybraných metod práce s lidmi, kteří užívají drogy, a je určena jak pro odborníky a studenty psychosociálních oborů, tak pro zájemce o problematiku drog a závislostí z řad široké veřejnosti. Popisované metody mají společné zázemí v současných konceptech sociálních věd, jako jsou participativní přístupy, empowerment nebo kritická sociální práce. Autorský tým je tvořen českými odborníky, převážně sociálními pracovníky, s bohatými zkušenostmi z práce s lidmi užívajícími drogy. Kniha je psána přístupným jazykem, metody obsahují řadu příkladů a konkrétních doporučení pro praxi a zvláštní pozornost je věnována skupinám se specifickými potřebami.

Předložený učební text zdůrazňuje význam integrace regeneračních prostředků do tréninkového procesu. Učební text odborným obsahem odpovídá stavu současných poznatků a umožní studentům správně aplikovat regenerační prostředky nejen u vrcholových sportovců, ale také na poli sportu rekreačního. Svým komplexním pojetím je text užitečný nejen pro studenty tělovýchovných fakult, ale i pro samotné sportovce, trenéry a specialisty ve všech sportovních disciplínách. Jde již o druhé přepracované vydání. V současné době neexistuje žádný podobný komplexní text v českém jazyce.

Obsahem knihy jsou komentované české překlady 14 rekomendací (promočních řečí) M. Jana Husa, pronesených v letech 1398-1410 na artistické fakultě pražské univerzity. Doprovodné studie jsou věnovány rukopisnému dochování těchto textů, jejich argumentační výbavě a dále výuce na pražské artistické fakultě v daném období, zejména v oblasti filozofie a gramatiky.

Monografie se zabývá vznikem a vývojem nejstarší sokolské jednoty na Moravě. Popisuje složité počátky rodícího se sokolského hnutí v poněmčelém prostředí, kde docházelo k mnohem větším třenicím a animozitám, limitujícím rozvoj české tělovýchovy. Před námi tak vyrůstá obraz daleko složitější, než jaký existuje ve vědomí široké veřejnosti. Autorka analyzuje význam a úlohu tělesné výchovy a sportu v českém emancipačním hnutí a zároveň ve svém výkladu nabízí pohled do společenských, ideových a politických dějů „moravského Manchesteru“ v 19. a 20. století (kniha zahrnuje časové období od 60. let 19. století do roku 1938). Tematiku dokreslují fotografie a citace z dobových materiálů.

Tato publikace se zabývá mluveným jazykem v kombinaci s jazykem politiky v rámci politických televizních talk show. Hlavní pozornost je soustředěna na způsoby formulací a především na pragmatickou charakteristiku otázek a odpovědí z hlediska řečových aktů. Tyto teoretické aspekty jsou použity při detailní analýze odpovědí účastníků politické televizní talk show Günther Jauch. Publikace si klade za cíl zjistit a popsat lingvistická specifika těchto odpovědí mimo jiné z hlediska jejich responsivity, hyperinformativnosti a práce s emocemi. Text této publikace je určen zejména pro lingvisty.

Monografie se zabývá výukou německého jazyka v meziválečném a válečném období v baťovském Zlíně, konkrétně se zaměřením na Masarykovu pokusnou měšťanskou školu. Je v ní analyzována didaktická koncepce školy (metody výuky cizího jazyka, osnovy, učebnice, pokus s restrikcí učiva) a zároveň je zkoumaná škola zasazena do kontextu československého meziválečného školství.

Publikace nabízí analytické vhledy do studia předkřesťanských náboženství nejsevernějších skupin Indoevropanů - Keltů, Germánů a Baltů. Prezentuje aktuální poznatky o starých panteonech, rituálech a mytologiích těchto etnik perspektivami dílčích vědních oborů, které se na jejich rekonstrukci zpravidla podílejí, tj. archeologie, filologie a etnologie. Ústřední pozornost je věnována interpretačním problémům, s nimiž se zde badatelé potýkají, a možnostem a mezím jejich řešení, určeným na jedné straně torzovitou pramennou základnou, na druhé straně rámcem vědeckého diskurzu. Stručně představeny jsou i dějiny výzkumu na těchto polích, jehož počátky se obvykle pojí s romantismem 18.-19. století, mnohde jsou však vysledovatelné až do doby renesančního humanismu o několik století dříve. V této souvislosti jsou připomenuty ideologické motivace a cíle, které formovaly - případně stále formují - obraz těchto náboženství ve vědě nebo populární kultuře.

O japonském spisovateli Haruki Murakamim se občas soudí, že se beze zbytku zhlédl v západní literatuře a následně píše „nejaponské“ texty. Pokud ovšem podrobíme rozboru příběhy, které se odehrávají v jeho literárních dílech, musíme podobné soudy odmítnout jako neopodstatněné. Tato publikace provádí čtenáře v chronologickém sledu barvitým světem Murakamiho románových příběhů a krůček po krůčku před ním odkrývá další, zastřešující příběh, sahající od počátků a inspiračních zdrojů autorovy tvorby až po moment, kdy se Murakamimu daří poprvé úspěšně vyrovnat se svým velkým tématem – temnými stíny moderní japonské historie.

Díky jeho experimentům s rostlinami hrachu, které byly poprvé představeny v roce 1866, je Gregor Mendel obvykle nazýván otcem moderní genetiky. Ale byl to opravdu jeho záměr objevit zákony dědičnosti a specifické vlastnosti genů nebo mu byla tato motivace zpětně připisována až na základě současných znalostí? Tyto otázky byly předmětem dlouho trvající diskuze mezi historiky bádajícími v oblasti přírodních věd, jejímž ústředním tématem byl překlad Mendelova originálního díla do angličtiny. Jeho nový překlad, doprovázený rozsáhlým komentářem, který vydalo Mendelovo muzeum s podporou Britské společnosti pro historii vědy, má snahu přinést cenné, významné a nové poznatky, které přispějí ke splnění dlouhodobého úkolu pochopení a porozumění Mendela.

Kniha „Podoby české literární reportáže“ představuje pokus o zmapování žánru české reportáže. V úvodní části autor aplikuje literárněvědné metody vytvořené pro analýzu fabulované prózy na reportáž a zkoumá, zda a nakolik reportáž v těchto kritériích obstojí. Práce se v dílčích sondách zaměřuje na klíčové osobnosti a fenomény ve vývoji česky psané reportáže od antecedence žánru v 19. století přes vrcholný rozkvět ve třicátých a na začátku čtyřicátých let 20. století až do let osmdesátých. Na těchto příkladech se snaží přiblížit inspirující a omezující vlivy literárního a zejména společenského vývoje, které na reportáž v českých zemích působily. Těžiště práce spočívá ve snaze ukázat, jak jednotlivé tvůrčí osobnosti, ve svém autorském typu velmi rozdílné, na rozvoj i omezování možností reportáže svým dílem reagovaly. Důraz je přitom položen na postižení pestrosti a různorodosti tvárných postupů a podob, jež v důsledku toho česká reportáž vytvořila.

Kniha popisuje výslovnost nizozemštiny z pohledu českého mluvčího. Zařazuje nizozemštinu mezi germánské jazyky, vysvětluje její evropské variety a srovnává hlásky nizozemštiny a češtiny. Slouží jako příručka pro studenty nizozemštiny, kde se mohou dozvědět, jak správně vyslovovat jednotlivé hlásky, jak je nezaměňovat za české a jak vyslovovat hlásky v kontextu. Důležitou součástí je i pojednání o artikulačních bázích obou jazyků, které vysvětluje, jak jsou v nizozemštině nastavena mluvidla a jak se pohybují a to na základě srovnání frekvencí hlásek.

Předkládaná monografie představuje síť textů směřujících od pojetí ruské literatury v dílech dvou zakladatelů slavistiky, zejména literárněhistorické, přes Karamzinovo budování novoruské literatury k podílu „cizinců“ na utváření ruského písemnictví klasického i moderního, jež se týkají jak koryfejů ruské klasiky, jako jsou A. S. Gribojedov, F. M. Dostojevskij, M. Gorkij nebo i dlouho pozapomínaný N. S. Leskov, tak českých pohledů na novější literaturu druhé poloviny 20. století (V. Rasputin, J. Vodolazkin) nebo na působení Rusů či obecněji východních Slovanů v meziválečném Československu (Alfred Bem, Valerij Vilinskij, syn smluvního profesora Masarykovy univerzity Sergije Vilinského) a průhledů na dobu, jež byla ne zcela přesně nazvána „obdobím stagnace“ („period zastoja“), neboť i tu se objevovaly zajímavé diskuse s hodnotovými posuny, které často měly na další ruský vývoj klíčový vliv. A potom specifikum české literárněvědné rusistiky (Malá reflexe… Jaroslav Burian), včetně Wollmanovy polemiky s Poláky o panslavismu, což v českém případě bývá často – a nesprávně – spojováno jen s Janem Kollárem. A poté problém terminologie aplikovaný právě na ruskou literaturu a pojednání o univerzalitě ruské literatury a také literární vědy ve spojitostí s její českou recepcí v 19.–21. století, včetně různých kontroverzí, jež svazek uzavírá. Jestliže se česko-ruské vztahy dnes znovu dostávají do epicentra pozornosti – a jde většinou o věci žhavě aktuální a politické povahy, jež nejsou dostatečně rozkryty a poznány – mělo by to být i skromnou výzvou pro českou rusistiku k hlubinnému zkoumání tzv. ruského fenoménu obecně v srovnávacích souvislostech a dalších průnicích genologických, tematologických, ideologických, sociologických, antropologických a filozofických, tedy rámcově areálových. A také by mělo vést k poznání minulosti, jež může být využito i v pohledech na současnost a jež by mělo trvalejší charakter než dojmové a emocionálně laděné exkurzy. Berme tento svazek jako pokus přispět, byť jen malou měrou, k takovému pohledu a poznání.