muni PRESS strana 11 z 31

Publikace osvětluje jednu ze zásadních kapitol dějin ruského dějepisectví. Přináší analýzu koncepce ruských dějin Borise N. Čičerina (1828–1904) v dobových souvislostech ruské historiografie a v kontextu Čičerinových děl státovědných a filozofických. Práce podrobně mapuje počátky a okolnosti vzniku tzv. státní školy v ruské historiografii, k jejímž představitelům patřili kromě Čičerina další výrazní představitelé ruského historického myšlení – K. D. Kavelin, S. M. Solovjov a T. N. Granovskij. Za pomoci relevantních pramenů jsou zkoumány jednotlivé aspekty jejich pojetí ruských dějin a dobové reakce na jejich díla. Kniha také zachycuje souvislosti mezi Čičerinovým pojetím ruských dějin a ruským liberalismem poloviny 19. století.

Publikace analyzuje spíše ojediněle se vyskytující kritickou recepci Ingardenovy koncepce uměleckého literárního díla v rámci angloamerické estetiky a filozofie. Cílem je představit ontologickou a epistemologickou teorii literárního díla polského fenomelologa Romana Ingardena tak, jak je interpretována v převážně analyticky smýšlejícím prostředí, rozvíjející dědictví anglosaské filozofické tradice. Součástí práce je rovněž snaha o „argumentaci“, tedy převod Ingardenovy teorie do diskurzu analytické estetiky.

Kolektivní monografie se zabývá vzájemnými vztahy a mírou ovlivňování mezi španělskou varietou romštiny zvanou obecně caló a španělštinou, jakož i dalšími jazyky v rámci hispanofonního areálu. Jednotlivé texty se zabývají jak procesem formování španělské romštiny v kontextu ostatních romských dialektů, tak i interakcí mezi španělskou romštinou a dalšími iberorománskými jazyky. Pozornost je věnována historickým souvislostem a kontextům, ale také současnému stavu.

Autor vychází z literární teorie a studuje ženské postavy coby čtenářky v realistickém a naturalistickém románu z pohledu různých literárních škol. Konkrétně se zaměřil na díla tří španělských autorů: Leopoldo Alas Clarin, Benito Pérez Galdós a Emilia Pardo Bazán. Jejich texty totiž poskytují dostatečný vzorek k dekódování různých interakcí mezi knihou a ženou coby čtenářkou.

Ženy jako uživatelky drog jsou v hledáčku sociologů již několik desetiletí. Výzkumníci publikovali mnohé o specifičnosti jejich situace, zvláště v souvislosti s genderovou nerovností. Psali o výraznější stigmatizaci žen nebo o obtížnějším přístupu k léčbě a sociálním službám. Naopak málo pozornosti věnovali strategiím, pomocí nichž se uživatelky drog snaží své situaci vzdorovat, nebo těžkostem, se kterými se potýkají v každodenním životě. A právě tento neobvyklý pohled nabízí autorka knihy Vím, co dělám. Prostřednictvím narativní analýzy opakovaných hloubkových rozhovorů a fokusních skupin se sedmi ženami, které mají zkušenost s dlouhodobým užíváním metamfetaminu/pervitinu, zkoumá nejen problémy, jimž ženy čelí, ale také sílu k jednání, kterou používají, aby mohly opět převzít kontrolu nad svým životem a prosadit své potřeby a zájmy v okolním světě.

Interdisciplinárně pojatá, netradičně řešená publikace nabízí základní myšlenkové východisko pro tvůrce informačních systémů ve vzdělávání. Spojuje témata, která jsou příznačná pro projektování informačních systémů obecně, s tématy vlastními jiným oblastem – legislativa, design služeb, dialogové systémy, umělá inteligence, pedagogika a podobně. Stranou pozornosti naopak stojí technické detaily problematiky. Kvalitní přehledovou monografii ocení především pedagogové či sociální a kognitivní vědci.

Myšlenky a představy, slova a obrazy, filosofie a kresba. Dvě lidské aktivity, jistě v něčem příbuzné, ale obecně vnímané přece jen jako výrazně odlišné. Jedna usiluje o přesné a věcné slovní postižení podstaty „věcí “ a celého světa, aby uspokojila lidskou touhu po poznání. Oslovuje především rozum posluchače či čtenáře. Druhá chce tytéž věci a tentýž svět zobrazit vizuálně a vzbudit v divákovi určitý pocit, přitom se obrací v prvé řadě na jeho smysly. Tato kniha obojí propojuje. Filosofie v ní inspiruje a vyzývá kreslířské umění, aby vizualizovalo její abstraktní myšlenky vyjádřené ve slovech. Tato umělecká vizualizace ale zároveň občas nutí filosofii, aby svá tvrzení upřesnila a domyslela do detailů. Spolupráce prospívá oběma.

Tým sociologů z Institutu pro výzkum dětí, mládeže a rodiny na FSS MU sledoval během uplynulých pěti let asi tisícovku lidí narozených v letech 1990–1994. Zajímá vás, jak tito mladí lidé uvažují o sobě a o světě? Kde a s kým bydlí? Jaké mají vztahy s rodiči? Jaký význam přikládají svým vztahům partnerským a s jakou perspektivou zahajují svou profesní dráhu? Odpovědi nabízí tato kniha. Zaujme vás nejen tematickou komplexností, ale také důrazem na nové sociálněpsychologické fenomény, jako je identita mladých Vietnamců v České republice nebo vztah "přátelství s benefity".

Studie vychází z projektu „Hospodářské zázemí centra nebo jen osady v blízkosti zázemí centra?“ Grantové agentury ČR, který byl zaměřen na poznání nejbližšího okolí a zázemí velkomoravského opevněného centra na Pohansku u Břeclavi. Pomocí povrchové prospekce, mikrosondáží i archeologického výzkumu byla zkoumána a analyzována sídelní struktura v okolí lidnatého centra a její vývoj od starohradištního do mladohradištního období (od 8. do 12. století). Kromě hledání sídelní struktury byla sledována i problematika odhadu počtu obyvatel raně středověkého centra i jeho subsistenční strategie. Původní představy o síti zemědělských osad zásobujících obyvatele velkomoravského Pohanska byly kriticky revidovány. Byl představen nový model, který vychází z absence časově shodného osídlení, pokud jsme vůbec schopni takové v archeologickém materiálu identifikovat, kritické revize konstrukčních prvků tradičního modelu a nových, či doposud přehlížených dokladů aktivní účasti obyvatel centra na zemědělské činnosti.

Kniha o druhém kostelním pohřebišti na severovýchodním předhradí hradiska Břeclav – Pohansko je završením pětiletého badatelského úsilí týmu vedeného prof. Jiřím Macháčkem z Masarykovy univerzity. Publikace obsahuje ucelenou informaci o populaci pohřbené v tomto prostoru na konci 9. a v první polovině 10. století. Kniha se skládá z kompletního katalogu pohřebiště a z analytické a syntetické části, hodnotící funerální areál z pohledu archeologie, historie a antropologie. Tato část knihy je rozdělená do jedenácti nosných kapitol: Severovýchodní předhradí v kontextu systematického výzkumu Pohanska – Charakteristika lokality z hlediska přírodního prostředí – Metodika archeologického výzkumu – Rozsah pohřebiště – Pohřební ritus – Tafonomicko-demografická charakteristika kosterních nálezů – Artefakty jako součást hrobové výbavy – Chronologie pohřebiště – Prostorová struktura pohřebiště – Sociální struktura komunity – Vztah pohřební a obytné komponenty. Knihu bude integrálně doplňovat komplexní publikace o kosterních pozůstatcích z pohřebiště, kterou připravil tým pod vedením doc. Vladimíra Sládka z Univerzity Karlovy.

Monografie shrnuje hlavní výstupy výzkumu podporovaného agenturou GAČR s názvem Chování zdraví podporující a chování zdraví ohrožující: determinanty, modely, konsekvence. Integruje pět studií rozdělených do jednotlivých kapitol, které řeší problematiku vztahů komponent chování souvisejícího se zdravím s vybranými osobnostními charakteristikami, konstrukty optimismu a pesimismu, nadějí, ontogenezí a neuropsychologickými jevy. Prezentované poznatky a vyvozené závěry přispívají nejen k hlubšímu teoretickému pochopení sledovaných vztahů, ale také k praktické podpoře seberegulačních mechanismů čtenářů vedoucích k péči o jejich vlastní zdraví. Publikace je určena odborné veřejnosti, tematicky oslovuje především odborníky a studenty v oblasti psychologie, zdravotnictví, pedagogiky a dalších sociálních věd, kterým je blízká problematika lidského zdraví.

Kniha prezentuje výsledky akčního výzkumu, jehož cílem bylo zavést dialogické vyučování do výuky na druhém stupni základní školy a zavádění změny systematicky zkoumat. Monografii otevírají dvě teoretické kapitoly. První přibližuje ústřední koncept dialogického vyučování jakožto komunikačního uspořádání výuky, jehož cílem je podněcovat myšlení žáků a prohlubovat jejich porozumění výukovému obsahu. Druhá pojednává o tom, jakým způsobem se učitelé mohou v rámci profesního rozvoje učit proměňovat svoji práci, a to za pomoci videonahrávek vlastní výuky, jejich následné analýzy a reflexe. Těžištěm knihy je výzkumné šetření, v jehož centru stál rozvojový program pro učitele, skládající se ze složky teoretické, zkušenostní a reflektivní. Ve třech kapitolách představujících výsledky výzkumu nejprve ukazujeme, nakolik se učitelům povedlo prosadit změnu a jak ji jejich žáci vnímali. Posléze prostřednictvím mozaiky příběhů učitelů popisujeme přechod od klasického vyučování k vyučování dialogickému a dokumentujeme nejen to, jak se učitelé vyrovnávali se zažitými způsoby svého jednání a s potenciálními problémy, které jim v realizaci dialogického vyučování bránily, ale také ukazujeme schopnosti učitelů reflektovat vlastní výuku. Sedmero kazuistik uzavírá syntéza, která vypovídá zejména o tom, jak obtížné je změnit vlastní jednání, zvláště má-li jít o komplexní a hlubokou proměnu.

Kniha přináší originální zpracování unikátního materiálu, který vznikl v polovině sedmdesátých let 20. století a v angličtině nebyl dosud monograficky publikován. Původní vizuální analýza pracuje jak s historickými fotografiemi z Burjatska a Tibetu, tak i vlastními autorovými terénními pozorováními a záznamy rozhovorů s aktéry. Vznik nové formy buddhismu v rámci tradiční burjatské sanghy lze datovat do poloviny 20. století. Po druhé světové válce se v rámci tzv. první obnovy náboženství objevilo úsilí zachránit z represáliemi sužovaného tibetského buddhismu alespoň základní věci. Ve třicátých letech byly kláštery pobořeny, některé zcela zničeny, mniši vyhnáni, někteří popraveni, část z duchovenstva byla zavřená do gulagu a zbytek se musel vzdát mnišského stavu. V polovině šedesátých let, v období prvních kritik Stalinova kultu vznikla v Ulan-Ude malá, ale významná skupina, buddhistická komunita. Neoficiální, tajná mikro-sangha se formovala pod vedením B. B. Dandarona, burjatského buddhisty a buddhologa a existovala až do jeho uvěznění v roce 1972. Byl odsouzen na pět let nucených prací a ve věku šedesáti let v roce 1947 v pracovním táboře umírá. Jeden z jeho nejpřednějších žáků A. I. Železnov namaloval thangku, věnovanou svému učiteli; jednalo se o mandalu Vadžrabhajravy. Namaloval ji jako inovaci starobylé tradice a thangka tak představuje unikátní zobrazení v rámci burjatské buddhistické tradice, neboť začleňuje i prvky z vnějšího světa. Je až překvapivé jak mnoho lze z thangky vyčíst s využitím religionistického přístupu. Tato metodologie se odlišuje od způsobu, jak obrazu rozumí sami vyznavači rodícího se Dandaronova kultu.

Kniha Inscribing Difference and Resistance: Indigenous Women’s Personal Non-fiction and Life Writing in Australia and North America zkoumá, jak literárně-esejistická tvorba domorodých obyvatelek v USA, Kanadě a Austrálii, publikovaná v 90. letech 20. století, přispěla k formování teoretických východisek tzv. Indigenous feminism (indigenní či domorodý feminismus) a zároveň přispěla k přepsání dominantní historiografie v kontextu těchto osadnických kolonií. Rozbor textů Paully Gunn Allen a Anny Lee Walters z USA, Lee Maracle a Shirley Sterling z Kanady a Jackie Huggins a Doris Pilkington Garimara z Austrálie ukazuje, jak tyto autorky využívají hybridní, multi-žánrový styl, kombinující literární kritiku, historiografii, auto/biografické psaní a fikčně laděné příběhy, k literárnímu vyjádření své odlišné kulturní identity, transgeneračního traumatu z kolonizace a resistence vůči násilné asimilaci.