Nakladatelství Bor

Neobsáhlý román, který vznikl jako reakce na období pandemie covidu. Autor se v něm zaměřuje na rodinné vazby, osobní reflexi a společenské dění, přičemž stylově navazuje na hrabalovskou tradici proudu vědomí, osobní výpovědi a poetiky každodennosti. Kniha slibuje osobitý pohled na svět, včetně témat, jako je vztah k rodičům, partnerkám a obecně k životu v době „covidismu“… Text doprovází akvarely Daniely Tinkové. Projekt byl z velké části financován prostřednictvím platformy Startovač, kde se podařilo vybrat více než 100 % požadované částky.

Po sbírce Potkat jelena, zprávě výprav do ticha jizerskohorské přírody, vyjevuje autor zcela jinou fasetu svého básnického umu.V rozvolněných verších, které zaujmou upřímnou silou výpovědi, podává plastický a neokázalý obraz života dobrodruha, milovníka, protřelého podvodníka, ale také literáta Giacoma Casanovy. Autorův Casanova před nás předstupuje jako reálná postava plná bolů a radostí, jako člověk, který si pokládal stejné otázky jako my, protože do hloubky prožil svůj život. Knížka vychází v roce 300. výročí narození Giacoma Casanovy.

Dá se říci, že svou zatím jedinou sbírkou navazuje autorka, vystupující pod pseudonymem Hannah, na vyhraněnou tvůrčí linii české ženské poezie, již tvoří například L. Macešková, J. Štroblová, S. Antošová nebo B. Správcová. Tyto významné básnířky a některé další spojuje výrazné tvarové úsilí, jež umožňuje chápat postmoderní poezii jako svébytné pokračování avantgardy. Pro poezii Hannah je příznačná šíře výrazových prostředků i básnických forem od klasicky reflexivní poezie přes verše vážné i komické, antikizující i něžně lyrické až k básním vizionářským či civilním. Navzdory výše zmíněné spřízněnosti s některými básnířkami je však patrné, že se Hannah na tvorbu jiných příliš neohlíží a prostřednictvím vlastní poetiky si razí svoji zcela svébytnou cestu.

Kniha obsahuje tři prózy, z nichž první, Kapverdy, je příběhem movitého muže, jenž se během přísných hygienických opatření rozchází s manželkou. Na plánované dovolené se tak ocitne sám a nakonec na Kapverdách nachází nový domov, vhodný pro život samotáře. Hrdiny Balady o Džimovi jsou dva učitelé, kteří vlastně učit nechtějí a jejichž ideálem je pobírat sociální dávky. Když ale nastoupí na své poslední místo, zvyknou si na určitý životní standard a nedbají tolik na profylaxi. Z toho pak rezultuje tragédie jejich vztahu. Třetí Plasmatikon je nejosobnější práce autora. Je založená na rodinné genealogii a obsahuje i úvahy literárně-teoretické, konkrétně o románu

Sborník přináší práce sedmnácti účastníků třetího ročníku přehlídky poezie, jež se uskutečnila v říjnu roku 2023. V průběhu programu se nejen četlo a recitovalo, ale mimo jiné i vystavovalo, a proto v almanachu vedle poezie a občasné prózy otiskujeme barevnou ukázku z kolekce plakátů slovenských hostů festivalu – Hogwash kolektívu, jejichž díla skvěle ladila s atmosférou festivalu, ale ladí i s tím, co se děje za okny venku i v oknech počítačového prostředí.

Novela z přízračné krajiny pohraničí, kde do záležitostí živých neustále promlouvají mrtví, a přítomnost se prolíná s minulostí. Příběh, ve kterém fantazie a sny znamenají více než skutečnost. Zpráva z mizejících lesů, kde se démoni chystají k poslední odplatě. Abonmá na apokalypsu, nebo překvapivě aktuální a angažovaný text? Těžko říct. Babylonské zmatení nabírá na obrátkách, a tak nezbývá, než s lahváčem v ruce pozorovat západ slunce. Možná je to naposled. Autor svůj text doplnil vlastními fotografiemi.

Próza představuje druhou část autorčiny dilogie O lidském souznění. Zatímco však první část Ten divnej a jiná hovořila o životě z pohledu teenagerů, Frajerky a život pojednávají o životě z perspektivy ženských bytostí, které už mají ledacos za sebou, jejich maminek, babiček, tet i „netet“. Tady se již nehledá pochopení ve světě nechápajících, ale prostě se „jen“ žije, s nadhledem, introspekcí, vírou a humorem, a nejen proto, že frajerkám už ani nic jiného nezbývá. A také se tu miluje, protože kniha vypráví o lásce v jejích všemožných odstínech a podobách. Komplet obou knih, v němž se odráží autorčina osobitá životní filosofie, je o náhodách, které nejsou náhodami, o skutečnosti, že žádný závěr není definitivní, jakkoliv se tak může jevit, a hlavně o zázracích, jež jsou to nejpřirozenější v lidském životě. Autorka textu je zároveň ilustrátorkou knihy.

Kniha je autorovou první ryze filosofickou prací a představuje první díl v proponované řadě Bytí a evoluce I–IV. Titul knihy znamená zásadní spor epistemologie, totiž co je „fenomén“ ve vědě. Autor soudí, že nevnímáme ani tak fenomény, jako spíše reálné věci světa, které mají určitou funkci a strukturu. Abychom to dokázali, musíme vždy už nahlížet za jevovou stránku skutečnosti. To v důsledku znamená fenomenologii, která nahlíží jevy hlubinně neboli „hlubinnou fenomenologii“. Takový přístup je v souladu se současnou vědou a možnostmi jejích technologií a metodiky. Kniha vychází v edici Nakladatelství Bor Res humanae, jež je zasvěcena titulům z oblasti humanitních věd.

Knihou o řece Úpě navazujeme na podobně pojatý svazek věnovaný Metuji. Sledujeme v ní tok řeky od pramene až po ústí do Labe a cestou si všímáme mnoha zajímavostí, jež se vyskytují jak na samotné řece, tak především v blízkém sousedství, vymezeném množstvím jejích přítoků. Zajímavý je už prostý fakt, že Úpa pramení vysoko v Krkonoších a svoji pouť končí v rovinaté nížině kolem Jaroměře. V okolí řeky najdeme vedle přírodních krás cenné památky sakrální a lidové architektury, historická města i obce, zámecké stavby i hradní zříceniny, rozsáhlé pozůstatky důlní činnosti, množství mlýnů a elektráren, ale nelze nezmínit ani doklady intenzivní průmyslové výroby v první polovině toku Úpy. Naše kniha není vlastivěda ani průvodce, chtěla by sloužit jako pozvánka na svébytný výlet do krajiny označované jako Poúpí. A protože k výletům patří také fotografie, které mají umocnit dojem, najde jich zvídavý výletník v naší knize přes čtyři stovky.

V pořadí již devátá autorova kniha, jejímž tématem je divadlo, je zasazena do období pandemie koronaviru. Její protagonista Viktor je počítačový odborník a autor scénářů k úspěšným sitcomům, který si po vzedmutí vlny pandemie vytvoří sterilní prostředí a zcela se izoluje před rodinou a přáteli. Oddělí část své vily sklem a žije pro fixní ideu, že napíše „kosmické drama“, jež v nové situaci, do níž se lidstvo dostalo, radikálně přehodnotí populární poetiku sitcomu, podle něho dosud infantilní formu, vyjadřující bytostnou povahu epochy, jež „s radostným výkřikem“ zapudila Boha. Autor ve svém díle nejen klade naléhavé otázky existenciálního rázu, ale zároveň experimentuje s formou, která ve své konečné podobě představuje téměř krystalicky čistý otisk divadla v novele.

Název autorova nejnovějšího povídkového souboru představuje společného jmenovatele naprosté většiny textů. Konkrétně jde v těchto případech o tvrdý střet aktérů s realitou, a není podstatné, jak jsou staří, z jakého prostředí pocházejí, čím se živí nebo v jaké době se jejich příběh odehrává. Jejich jistoty přecházejí v nejistoty, naděje se proměnila v beznaděj a vše končí deziluzí. Jak je pro autora typické, nejčastěji se ohlíží do minulosti za tím, co bylo lepší, cennější, opravdovější. Staré tajemství hoří ve tmě, je to všechno už strašně dávno. Jeho „romantikové po sezóně“, jak označuje své oblíbené hrdiny, počítají ztráty s určitou vyrovnaností a docházejí k poznání, které je víc než hořké – že nakonec si člověk vždycky musí poradit sám. A ač už jim mnoho elánu nezbývá, neboť jsou příslovečně u konce s dechem, stále se ještě smějí, třebaže jejich smích čím dál častěji zamrzá na rtech.

Protifráze autorova oblíbeného románu nechává Hanna Buddenbrooka přežít tyfus a ve třech kapitolách dialogického románu po vzoru Lopeho de Vegy ho společně s přítelem Kaiem vystavuje zkouškám zralosti tváří v tvář vzmáhající se pruské absolutní monarchii a extrémismu omladiny. Celý román je pojatý jako slohové cvičení mladého muže, který procitá z bezvědomí, aby v literatuře objevil neliterární hodnoty, související s životem a přežitím slabých. Knihu, která nejspíš zaujme především milovníky a znalce německé literatury, ilustrovala známá slovenská výtvarnice Natália Zavaďáková.

Ve své nejnovější sbírce básnířka navazuje na trend realizovaný i v předchozím básnickém souboru Kropení svěcenou vodou. Rozehrává motivy antropomorfizované přírody, lidské každodennosti a také aktuálního fenoménu izolace jedince, způsobené pandemií covidu-19. Příznačné jsou rovněž melodické základy autorčiných veršů, ovlivněné jejím hudebním vzděláním. Jak píše recenzent, čtení jejích veršů je čtením notových zápisů kantilén. Co je v této sbírce nové, je vysoká míra uplatnění smyslových vjemů, snad všech, které člověk má. A také poměrně složitá symbolika, nápadnější než jindy. Pozvání k četbě veršů, jež svým nevelkým rozsahem mohou budit dojem nenáročnosti, je zároveň pozváním k rozkrývání důmyslných symbolů, což se pro nás, čtenáře, může stát nečekaně hlubokým zážitkem.

Nadanému inženýrovi začíná být těsné Československo padesátých let. Za dramatických okolností prchá na Západ, odkud se do staré vlasti vrátí až po osmatřiceti letech, na sklonku života. Jeho senzační vynález, pozoruhodné životní osudy i kruté následky nelegálního odchodu hodlají popsat dva studenti žurnalistiky. Odmítá. Pátrají tedy na vlastní pěst. Oslovují fyzikovy kolegy, přátele, příbuzné. Každý z dotázaných něco dodá a doplní, ale současně také nedořekne, pouze naznačí. Při osobním setkání i chatu, po telefonu či skypu, mailem, dopisem. Střípky mozaiky Z nich si představu o uplynulých událostech postupně dotváří sám čtenář. V poutavém příběhu se prolínají různé životní zkušenosti, prožitky, postoje, názory na emigraci, na osobní odvahu a odpovědnost, na svobodu, na lásku, na život.

Osmá knížka rodačky z Moravy, dnes však už autorky, jež má své pevné místo mezi libereckými autory, se z řady jejích prací žánrově vymyká. Zatímco ty dosavadní obsahovaly poezii, tato přináší netradiční vzpomínky, mezi nimiž se verše mihnou spíše jen sporadicky. Na žánru však tolik nezáleží, protože i touto knížkou Milena Hercíková dokazuje, že je bytostnou básnířkou. Charakter její knihy je silně intimní, což se nejvýrazněji projevuje v naznačeném dialogu vedeném s těmi nejbližšími, s jejichž ztrátou se snaží tímto způsobem vyrovnat. Texty doprovázejí ilustrace jablonecké výtvarnice Kamily Dlouhé, a ačkoliv obě tvůrkyně dělí věkový rozdíl dvou generací, jsou si překvapivě v mnoha ohledech blízké.

Autorčiny vzpomínky na život v Loukově nedaleko Semil a jeho okolí zachycují převážně její dětství a mládí, tedy dobu značně vzdálenou od doby napsání textu, přesto však obsahují až obdivuhodné detaily líčených událostí. Čtenář má možnost nahlédnout nejen do života samotné autorky, ale také jejích prarodičů a rodičů, takže knížka zachycuje časový úsek více než šedesáti let, s počátkem na konci 19. století, což jí umožňuje být velmi všestranným dokumentem. Pozoruhodné jsou zmínky o různých událostech spojených s veřejným a společenským životem Loukova, z nichž mnohé mohou zaujmout i současné obyvatele obce i širšího okolí. Text doprovází desítky dobových i novějších fotografií rodinného, ale také obecnějšího charakteru.