Nakladatelství Olympia strana 3 z 73

Kniha profesorky MUD. Evy Sykové, DrSc. mapuje osud ženy, která se musela v životě potýkat s mnoha překážkami a přesto, svou mimořádnou houževnatostí a pílí dosáhla toho, že se stala lékařkou, vědkyní, matkou a političkou. Je známá jako vědecká pracovnice zabývající se výzkumem mozku, studiem nervových chorob a jejich moderní léčbou. Její výzkum nového přenosu signálů v mozku, studium mechanismu neuro-degenerativních chorob, pionýrský výzkum a klinické užití kmenových buněk si získaly mezinárodní uznání. Kladla vždy důraz na zavádění nových vědeckých poznatků do lékařské praxe. Byla 15 let ředitelkou Ústavu experimentální medicíny AVČR, přednostkou Ústavu Neurověd 2. lékařské fakulty UK, předsedkyní poroty Česká hlava, místopředsedkyní rady vlády pro vědu, výzkum a inovace, předsedkyní řady komisí sekcí grantových agentur, členkou řady vědeckých rad lékařských institucí a členkou edičních rad mezinárodních časopisů. Je nositelkou několika patentů a spoluautorkou 4 klinických studií.

Kniha A třináctý byl kat... je v mnoha směrech ojedinělá. Autor, na počátku devadesátých let, kdy se české věznice z velké části otevřely i veřejnosti, správně odhadl, že tato možnost nebude mít dlouhého trvání. Po dobu několika týdnů a měsíců navštěvoval česká i slovenská nápravná zařízení. Vnímal, prožíval a následně popisoval vězeňskou atmosféru. Hovořil i s nejtěžšími zločinci, včetně vrahů.

Slušné chování by měl ovládat každý, alespoň natolik, aby nevypadl mezi lidmi jako naprostý buran. Jak toho docílit snadno a rychle, čemu se vyhnout a co mít naopak na mysli, o tom všem je kniha Václava Soldáta, kulturního sociologa, který po roce 1989 jako jeden z prvních poskytoval nově vznikajícím firmám a institucím kurzy slušného chování a vystupování. I díky němu se tak z bankovních úředníků stali špičkoví pracovníci a mladí podnikatelé vylezli z montérek, aby se oblékli do obleků. Kniha je navíc obohacena o četné příběhy, se kterými se autor za svoji praxi setkal, a které čtenáře nejen pobaví, ale i poučí.

Paříž! Víme o ní ještě dřív, než se nám podaří ji spatřit na vlastní oči. Město na Seině se už od první chvíle usadí v srdci. Neoslňuje nádherou, ale přirozenou elegancí. Štíhlá Eiffelova věž, bělostný chrám Sacré Coeur na Montmartru, malíři na malém náměstíčku, nákladní lodi na Seině, kde lidé i žijí, široké bulváry i typická tržiště, kavárničky na ulici… A k tomu se pak ještě řadí i osobní zážitky a setkání. Vstupují do člověka jako pevné zážitky v čase. Paříž má najednou mnohem pestřejší podobu, jsou v ní totiž nejen stavby, ale i lidé, kteří k ní neodmyslitelně patří. Herci, básníci, malíři, spisovatelé, zpěváci. Všichni, které jsme tam potkali. Podělím se s vámi o těch pár zážitků, které způsobily, že mi Paříž přirostla k srdci. Třeba i vám tak bude ještě bližší. Pojďme se tedy společně vydat na procházku městem, někde se zastavit a třeba i ohlédnout…

Všichni známe řadu celebrit z televizních obrazovek, divadelních prken, koncertních podií, z novin a časopisů nebo z jiných médií. Ke spolupráci s nimi se ale dostane jen hrstka vyvolených, kteří musí mít často veliké štěstí, aby k takovým osobnostem, a ještě lépe k práci s nimi dostali. Ale i když vedle sebe postavíte jakékoliv dva z těchto šťastlivců, kteří mají stejně blízko ke stejným osobnostem, jejich zážitky a vzpomínky budou pokaždé jiné. V tom je kouzlo jedinečnosti, a na něm staví i tato kniha od Václava Junka, bývalého režiséra, dramaturga a producenta ČST, jeden čas ředitele pražské Lucerny a v současné době známého spisovatele a publicisty. Za svůj bohatý život se seznámil a osobně spolupracoval s celou řadou významných osobností, ať už to byl Karel Gott, Miroslav Menšík, Ján Roháč, Jaroslav Dietl, Helena Růžičková, Karel Vlach, ale setkal se například i s Luisem Armstrongem při jeho pražském vystoupení, jak dokládá jím podepsaná fotografie s věnováním autorovi. Kniha však není nějakou rozsáhlou biografií kohokoliv ze zmíněných, ani nikoho z mnoha dalších osobností, které se v ní objevují. Jde o střípky Junkových vzpomínek a osobních prožitků, které jsou však pro čtenáře velmi cenné, a to jako další zajímavé kamínky do nekonečné mozaiky životů velkých osobností kultury. Čtenář se tak na mnohé známé osobnosti podívá z úplně jiného a jedinečného úhlu pohledu, a to je to, co dělá tuto knihu přitažlivou a zajímavou.

Svět na to čeká! Na tuto událost jsou vypsány milionové odměny. Získá je muž, který jako první porodí dítě. Zdá se, že v dnešní převratné době, kdy se z mužů stávají ženy a z žen muži se dosud nevídané stane možné. Tak si Aleš Procházka uvolnil rozlet své představivosti a kandidáta na zmíněnou odměnu zasadit do běžného života české rodiny. Kolem těhotného knižního hrdiny Pavla se roztáčí kolotoč bizarních situací, jež se mohou přes veškerou svou absurditu stát v dohledné době skutečností?!

Svoboda je krásná věc, ale umí leckdy i pořádně potrápit. Lokační manažer Jiří Derer rizikům tohoto druhu čelí statečně a s přehledem. Jeho řemeslo sice působí na pozorovatele zvenčí jako svoboda sama, ale on nejlépe ví kolik opravdové volnosti si při jeho provozování lze ve skutečnosti dopřát. Jiří Štědroň svoje dílko napsal v ichformě, takže se muže zdát, že třeba hovoří z vlastní zkušenosti, že snad někdy lokačním i byl. Jeho blízcí ovšem vědí, že nikoli. Celý život zpívá, hraje, píše písničky a knížky, krátce podnikal ve skle a posléze v reklamě, byl dokonce i obchodním ředitelem umělecké agentury, ale pokud měl něco společného s filmem, stál vždycky před kamerou. Hemžení v profesích na opačné straně ovšem, což dokazuje tato knížka, bedlivě sledoval. Co neodkoukal, dokáže si zřejmě dost věrohodně vymyslet. Podle zásady, když už to není pravda, ať je to aspoň zábavné.

Publikace je významným příspěvkem k poznání historie české kultury a jejích interpretů v době, kdy se rozvíjela a začínala se prosazovat jako ukazatel české kultury a svébytnosti. V knize se tak dočtete o vzniku prvního skutečně českého divadla a jeho zakladatelích, o kramářských písních a zapomenutém písničkáři Františku Haisovi, o prvním českém hudebním managerovi Josefu Srbu-Debrnovi, jak se bavili Pražané na Jubilejní výstavě roku 1891, o kabaretu Červená sedma, prvních českých filmařích.

„Jen dvě odvětví u nás fungují hůř než politika. Justice a média,“ říká spisovatel a hudebník Petr Štěpánek, autor knihy Reportáž psaná po popravě, a dodává: „Kdysi jsem to říkával jako veselý bonmot, dnes už vím, že je to smutná pravda.“ Petr Štěpánek byl v letech 1994 – 2003 (de facto), respektive 1994 – 2006 (de iure) členem a místopředsedou Rady pro rozhlasové a televizní vysílání a zažil v ní největší mediální a politické turbulence, které tehdy hýbaly naší zemí. Ve své Reportáži psané po popravě vás autor s nevídanou otevřeností zavede do zákulisí naší vysoké politiky, provede vás válkou o televizi Nova a zároveň s ním prožijete neuvěřitelnou 18letou soudní anabázi, na jejímž konci je morální i finanční satisfakce nezákonně odvolaných členů Rady pro vysílání.

Náhorní Karabach je od nás vzdálen tisíce kilometrů, a přesto ho dnes všichni známe. Stal se totiž obětí mocenských machinací zemí bývalého Sovětského svazu, válečnou zónou, ze které si hned několik silných států udělalo cvičnou střelnici svých zbraní. V Ogandžově románu ale nehledejme zaručeně přesné střelce, vojáky, jejichž výkony hraničí s lidskými možnostmi, nebo napínavé špionážní zápletky. Je to román o obyčejných lidech, kteří se bez vlastního přičinění dostali do centra válečného konfliktu, politických zákulisních machinací a prožívají zde své životy a vztahy, nejistotu z budoucnosti, strach ze smrti i naději, že vše skončí dobře pro ně i jejich zemi. Autor vtahuje lidi do postavení prostých obyvatel Náhorního Karabachu a prostřednictvím hlavní postavy, významného vlastence a novináře, je zároveň seznamuje se skutečným stavem věcí, politickým pozadím, a tím i s celým konfliktem, který dosud pokračuje.

Další kniha Aleny Vitáskové nás nevšedním způsobem vtáhne do světa zhýralých mladých lidí z bohatých rodin, jejichž jedinou zábavou je likvidace úspěšných osob prostřednictvím otce jednoho z nich – Jájinka. Ten přesvědčí svého otce, jak by se dal vyměnit celý státní aparát. Uvede tak do chodu celý sled událostí, který přivede jeho rodinu do vězení. Jen on sám se uklidí do bezpečí… V pozadí celého příběhu se odehrává nelítostný boj o prezidentské křeslo, neboť kandidátem má být osoba snadno ovlivnitelná. Vyústění je však zcela překvapivé. Kniha je, ale nemusí být fikcí. Je zde odhalena v plném rozsahu korupce, včetně úkladů a násilí…

Moravští bratři jsou veřejnosti známější až v posledních letech, kdy se historici a autoři literatury faktu začali obsáhleji věnovat jednak dílčím událostem po Bílé hoře, tak i působením našich krajanů ve světě. Přitom má tato církev velmi bohatou historii, sahající až k Jednotě bratrské, Janu Amosu Komenskému a dalším významným osobnostem. Věnovali se především misijní činnosti, a to na všech kontinentech světa, nevyjímaje i tak nehostinné kouty, jako je třeba Grónsko. Přesto se informace o Moravských bratrech objevují většinou jen jako dílčí kapitoly připojené k jiným tématům. Kniha Taťany Březinové je tak jednou z mála publikací, která se jim věnuje opravdu podrobně, popisuje historii jejich vzniku, život významných osobností i misijní činnost ve světě. Jedná se tak o významný střípek do mozaiky české historie

Bonnie a Clyde po česku, tak by se dal stručně charakterizovat Žáčkův nový román o vrahovi Leciánovi a jeho milence. Kniha o Postrachu Moravy není glorifikací vraha. Je to jen poměrně krutý, téměř až dokumentárně líčený příběh člověka, který v životě zkazil téměř vše, na co sáhnul. Autor vypráví příběh prostřednictvím starých zápisků, ale také citací z dobových článků. Zároveň je to příběh vášně, šílenství a zběsilé odvahy, hraničící místy až si idiocií hlavního hrdiny. Žáček napsal román, evokující některá díla Karla Čapka i Josefa Čapka, s nadhledem a s jistou mírou nepochopení pro Leciána a jeho činy. Vlastně je z knihy cítit na jednu stranu zhnusení sprostým vrahem, na druhou ale i fascinace zlem, které zasáhlo v osobě zločince české země v období první republiky.

Hlavním tématem knihy je uměle vyvolaný hladomor, který na Ukrajině propukl ve 30. letech minulého století poté, co Sovětský svaz připojil Ukrajinu ke svému území a zavedl zde bolševický režim. Jedním z výsledků bylo i tak zvané „rozkulačení“, tedy zlikvidování soukromého vlastnictví půdy a snaha o vytvoření centralizovaného zemědělství. Na Ukrajině tento proces přerostl v šílenství a teror.

V knize DOBRODRUH z VÁCLAVÁKU Václav Junek syn, zavedený spisovatel a scénárista, ji napsal o svém otci Václavu Junkovi, známém grafikovi, malíři a ilustrátorovi, takříkajíc už ve zralém věku, což mu především umožnilo vrátit se zpět do otcova světa se skutečným nadhledem a bez zdržujících detailních emocí. Kniha je doplněna fotografiemi z rodinného alba a řadou ukázek tvorby grafika, malíře a ilustrátora Václava Junka

Základem tématu i děje nové Junkovy knížky jsou pevná a nezpochybnitelná historická fakta. Projekt Wotanův oštěp, který z nich vychází, je však holý nesmysl, stejně jako je další líčení alternativního konce Hitlerovy říše fikcí, kterou by si nikdo soudný nikdy nemohl přát a také my ji čtenářům nenutíme. Přesto je možné přijmout tuto autorovu konstrukci jako reálné varování českého čtenáře před hrozbou dnes již zcela nezpochybnitelnou, protože se takto nabízená licence může proměnit v neblahou realitu našeho mateřského kontinentu až příliš snadno. Jak by se skutečně mohlo stát v duchu závěru knihy: nepotrestají nás bohové, ale potrestáme sami sebe. Už za to, že soudobá euroatlantická civilizace nemá šanci obstát, je-li tolik oslabena zevnitř programovou nesvorností, hlásáním falešných ideí a bůhví odkud řízeným rozsevem civilizačních chorob, ničících běžného Evropana na těle i na duchu.