Václav Junek

Všichni známe řadu celebrit z televizních obrazovek, divadelních prken, koncertních podií, z novin a časopisů nebo z jiných médií. Ke spolupráci s nimi se ale dostane jen hrstka vyvolených, kteří musí mít často veliké štěstí, aby k takovým osobnostem, a ještě lépe k práci s nimi dostali. Ale i když vedle sebe postavíte jakékoliv dva z těchto šťastlivců, kteří mají stejně blízko ke stejným osobnostem, jejich zážitky a vzpomínky budou pokaždé jiné. V tom je kouzlo jedinečnosti, a na něm staví i tato kniha od Václava Junka, bývalého režiséra, dramaturga a producenta ČST, jeden čas ředitele pražské Lucerny a v současné době známého spisovatele a publicisty. Za svůj bohatý život se seznámil a osobně spolupracoval s celou řadou významných osobností, ať už to byl Karel Gott, Miroslav Menšík, Ján Roháč, Jaroslav Dietl, Helena Růžičková, Karel Vlach, ale setkal se například i s Luisem Armstrongem při jeho pražském vystoupení, jak dokládá jím podepsaná fotografie s věnováním autorovi. Kniha však není nějakou rozsáhlou biografií kohokoliv ze zmíněných, ani nikoho z mnoha dalších osobností, které se v ní objevují. Jde o střípky Junkových vzpomínek a osobních prožitků, které jsou však pro čtenáře velmi cenné, a to jako další zajímavé kamínky do nekonečné mozaiky životů velkých osobností kultury. Čtenář se tak na mnohé známé osobnosti podívá z úplně jiného a jedinečného úhlu pohledu, a to je to, co dělá tuto knihu přitažlivou a zajímavou.

V knize DOBRODRUH z VÁCLAVÁKU Václav Junek syn, zavedený spisovatel a scénárista, ji napsal o svém otci Václavu Junkovi, známém grafikovi, malíři a ilustrátorovi, takříkajíc už ve zralém věku, což mu především umožnilo vrátit se zpět do otcova světa se skutečným nadhledem a bez zdržujících detailních emocí. Kniha je doplněna fotografiemi z rodinného alba a řadou ukázek tvorby grafika, malíře a ilustrátora Václava Junka

Základem tématu i děje nové Junkovy knížky jsou pevná a nezpochybnitelná historická fakta. Projekt Wotanův oštěp, který z nich vychází, je však holý nesmysl, stejně jako je další líčení alternativního konce Hitlerovy říše fikcí, kterou by si nikdo soudný nikdy nemohl přát a také my ji čtenářům nenutíme. Přesto je možné přijmout tuto autorovu konstrukci jako reálné varování českého čtenáře před hrozbou dnes již zcela nezpochybnitelnou, protože se takto nabízená licence může proměnit v neblahou realitu našeho mateřského kontinentu až příliš snadno. Jak by se skutečně mohlo stát v duchu závěru knihy: nepotrestají nás bohové, ale potrestáme sami sebe. Už za to, že soudobá euroatlantická civilizace nemá šanci obstát, je-li tolik oslabena zevnitř programovou nesvorností, hlásáním falešných ideí a bůhví odkud řízeným rozsevem civilizačních chorob, ničících běžného Evropana na těle i na duchu.

Osobnosti českých, respektive československých prezidentů, počínaje Masarykem a konče Zemanem, jsou natolik odlišné, že se snad ani nechce věřit v nějaké příbuzné genetické kořeny. Jejich politické životopisy jsou dostatečně známy, méně se však literatura věnuje tomu, jací byli v soukromí, když se nemuseli stylizovat a neviděly je oči národa. S tím samozřejmě souvisí i místa KDE žili, jaké bylo jejich rodinné zázemí. Václav Junek si získal čtenáře už předchozí publikací Slavné vily slavných. Tato kniha na ni volně navazuje jen s tím rozdílem, že vniká do soukromí československých a českých prezidentů. Činí tak s autorovou schopností vyhmátnout ze soukromého života mužů, kteří tvořili naše dějiny, to podstatné. Čtivě tak představuje prezidenty a jejich rodiny ve chvílích, kdy se nemusejí stylizovat.

V květnu 1945, na samém konci války, zastavil v Rudné u Prahy německý pancéřový vlak. Posádka vystoupila a do Rudné tak dorazilo květnové povstání českého lidu. Jaké byly okolnosti zdejších událostí? Jak se postavili ke všemu místní občané a jak byla Rudná u Prahy nakonec osvobozena? Kniha je cenným příspěvkem pro všechny, kteří mají zájem o české dějiny a o druhou světovou válku nebo květnové povstání v roce 1945.

ZENTA nebyla jen obyčejnou lodí, ale svým způsobem milníkem a symbolem C. a k. námořnictva, téhož námořnictva, v němž kromě Rakušanů a Maďarů sloužili i četní další obyvatelé Rakousko-Uherské monarchie, Čechy nevyjímaje. Naopak, Čechů a Moraváků bylo v tomto námořnictvu neobyčejně mnoho a zapsali se do historie jako svědomití námořníci a fachmani v mnoha důležitých námořních oborech. Právě ZENTA je často označována jako "česká námořní katastrofa první světové války", protože při jejím potopení zahynulo Čechů nejvíce. Rakousko-Uherské námořnictvo však tvořila i řada dalších lodí včetně prvních ponorek. Je to mnoho příběhů odvahy a hrdinství, vítězství a proher a v závěrečné fázi i jedinečné memento první světové války, do níž C. a k. námořnictvo zasáhlo, ale neuspělo.

Osobnost Dr. Edvarda Beneše bývá zpravidla označována přinejmenším za spornou. Tato kniha však z takového klišé zřetelně vybočuje kromě jiného náhradou tohoto odsudku za doklad faktu, že sporný nebyl Beneš sám o sobě, nýbrž jeho politické cíle, jichž navíc zdaleka ne všech dosáhl. Líčí totiž tohoto muže jako státníka přímo předurčeného k smutně souvislé řadě chyb, jichž se dopustil s obvykle osudovými důsledky především díky několika málo vlastním přesně pojmenovaným skutečně výrazným osobnostním rysům. Vypráví tedy o tom, jak se zpravidla vždy tyto jeho neblahé vlohy s tak fatálním efektem projevovaly v letech před i za světové války 1914-1918, v rámci celé řady Benešových pochybení v časech první republiky a zejména kolem roku 1938. Také ale v britském exilu, aby pak konečně vyvrcholily jeho podobně trudnou praxí v letech 1945-1947 a především ve Vítězném únoru. Vše řečené se přitom děje přístupnou beletristickou formou, ve srozumitelném chronologickém řazení tézí, faktů i líčení souvisejících historických událostí. Navíc doplněno pro čtenářovu potřebu až nevšedně širokým rejstříkem ilustrací, dobových dokumentů, srovnávacích tabulek i map, také však galerií podrobnějších portrétů většiny přímo zúčastněných významných osobností.

Kniha Václava Junka a Tomáše Hejny se snaží přinést čtenáři čtivou formou klíčové otázky ohledně První republiky i celkový historický pohled do doby, ovšem nikoli z tradičního pohledu, ale z kritického úhlu, přitom však tak, aby kniha nemohla nikoho urazit. Pouze na základě faktů a zpětného pohledu připomínají, že ne vše, co se o První republice všeobecně mezi lidmi šíří, je tak růžové, jak se na první pohled zdá. Autoři se tak zabývají například problémem celkového vzniku republiky, otázkou autonomie Slovenska a Podkarpatské Rusi, problémem sudetských Němců, rozporem mezi obrazem tehdejších poměrů v dobových filmech a reálným světem zmítaným krizí, problematikou navrátivších se legionářů, kteří byli dva roky po válce již nadbytečnou vojenskou silou, ne vždy čistým politickým bojem tehdejších politiků a dalšími aspekty doby.

Nejen Francie spoléhala na začátku druhé světové války na své betonové pevnosti a systémy opevnění. Další, kdo se touto cestou vydal, byli Belgičané se svojí velkolepou pevností známou jako Eben Emael. Mohutná pevnost byla volným pokračováním Maginotovy linie a dopadla úplně stejně, jako celá tato opevněná soustava. Stala se dějištěm první velké operace německých výsadkových sil (včetně prvního použití kluzáků), které doslova přes noc ovládli nejen samotnou pevnost, ale celé přilehlé okolí a urychlili tím postup německých nacistických vojsk dál do Belgie a Francie. Kniha Václava Junka se zaměřuje na opevnění Eben Emaelu, souvislosti s ostatními opevněními, na neadekvátnost podobných staveb pro obranu v moderním způsobu vedení války, samotnou operaci i na celkovou situaci Belgie na počátku druhé světové války. Kniha je doplněna řadou dobových fotografií a ilustrací i vlastními fotografiemi autora, který se na Eben Emael několikrát osobně vydal.

Vlakem, na kole, autem, po řece, autobusem a také se tam chodí pěšky. To proto, abyste se dostali do ráje. Do úžasné vsi při Berounce, do zasněných údolí té skvělé řeky, do hlubokých lesů nad jejími zákruty a peřejemi, k tamním divokým skalám. Ale také na Štíhlici, ke Klíčavě, na prosluněné Noviny, k dalekým výhledům do kraje a třeba na starobylý Křivoklát. O všem tomto píši a také o tom, jak jsem to vídal jako kluk, jak ta místa vidím a vnímám dnes. Přijmete-li pozvání této knížky, nejenže budete nadšeni výlety, které vám v ní nabízím, ale především sami poznáte, že ten kraj, položený v Královském hvozdu, není o nic méně krásný, zajímavý a lákavý, než byl v dobách, o kterých si můžeme už jen vyprávět.

Umřít pro film? rozhodně není obvyklá memoárová kniha o tom jak jsme kdy co natáčeli a jak u toho bývalo veselo. Naopak – vypráví především o osudech celé dlouhé řady vesměs významných českých umělců i umělkyň, jejichž osudy film, televize či umění vůbec zásadním způsobem poznamenaly. Dříve, ale především v našich časech. Jak ale přehledně uvádím v obsahu knížky, hovořím přitom ve třech základních kapitolách o nejrůznějších motivech, které dovedly tyto význačné osobnosti až tak daleko, aby sloužily svému umění doslova až do roztrhání těla anebo aby se jím nechaly fatálně poznamenat, stejně jako připomínám ty velikány, kteří si vzali život vlastní rukou, opět zpravidla v příčinné souvislosti právě s nejpopulárnějším uměním. Přitom čtenář sám najde přesvědčivou odpověď na smysl základní otázky, položené v úvodním titulu, nejen díky pravdivému vylíčení těchto životů, nýbrž také ve výpovědích mnohých kolegů, mých známých z oboru, i ve slovech skutečných žijících klasiků.

O kolaboraci českého filmu za doby Protektorátu toho již bylo napsáno mnoho, stejně jako o úloze německého filmu v době Třetí říše. Jen málokdy ale někdo poukázal na úspěchy německého i českého filmu v této době. Václav Junek přináší na stránkách své knihy obrácený pohled na tuto tématiku a snaží se připomenout nejvýznamnější herce a filmy, to nejlepší z německého i českého filmu 1.poloviny 20.století.

Některé domy mají zajímavé osudy, protkané s lidmi, kteří v nich žijí. Ve vile Addě žil po generace Fischlů-Rybičků, jejichž rodová linie sahá až do třináctého století. S původně kupeckou rodinou se čtenář však seznamuje v době 19. století, a to nejen v rodinné vile, ale také v kraji okolo Berounky a Kačáku. Jaké životní osudy, dramata i radosti potkají příslušníky této rodiny? Román Václava Junka je literární ságou ve stylu Forsythů, ovšem v ryze českém prostředí. Děj volně prochází dvacátým stoletím a v poněkud otevřeném konci přechází až do dnešních dnů. Na pozadí příběhu ožívají i skutečné události, místa a osobnosti Prahy a především Berounska.

Kniha je určena všem, kteří se v současné nebezpečné době dovedou zamyslet nad omylem, jehož důsledky pociťujeme dodnes. Protože duch Maginotova linie i její mnohočetná opakování v celém světě a zejména v Evropě s sebou neodvratně přinesly výrazné ohrožení demokracie už v letech 1939 až 1945. Tento OMYL ANDRÉ MAGINOTA tedy varuje před opakováním chyby, kterou beze sporu je povýšení pochybného ideálu nad realitu, jejíž respektování jediné přináší naději na úspěšné řešení jakékoli zásadní krize. Čtenář má jedinečnou možnost odpovědět si sám díky souvislé řadě ověřených faktů, historických dokladů a autentických dokumentů i rovněž dosud nezveřejněných obrazových materiálů na věčnou otázku co všechno neblahé, ne-li zničující může přinést náhrada dynamického vedení války, je-li nezbytná, pasívní statickou obranou.

Wolfgang Amadeus Mozart a Praha, to je poměrně často probírané téma. Co když to ale bylo s Mozartem a zlatým městem na Vltavě trochu jinak? MOZARTOVY PRAŽSKÉ NOCI přináší čtenáři trochu jiný pohled na dané téma. Tato útlá knížka totiž čtenáři skýtá jedinečnou možnost strávit společně s hudebním géniem noc předtím, než v Praze dirigoval svou Figarovu svatbu, uvedl Dona Giovanniho, ale také než se odebral do Stavovského divadla k premiéře Velkorysosti Titovy. Děje se tak ve třech rokokově laděných povídkách, vystavěných na základě ověřených skutečností a doplněných o pozoruhodný faktografický doprovod i nanejvýš zajímavý obrazový materiál. To vše činí z této knížky dílo, určené nikoli jen znalcům hudebního umění, ale také zájemcům o jiný pohled na Mozarta a konečně i milovníkům tajů staré Prahy vůbec.

V listopadu 2015 uplyne od události, které se říká Bitva na Bílé hoře, tři sta devadesát pět let. Mnoho o ní víme už ze školních lavic, ale pouze okrajově, i když přece. Tato kniha se daleko šířeji zabývá prakticky vším, co předcházelo této jinak z vojenského hlediska nepříliš významné šarvátce, co se seběhlo kolem ní a co ji následovalo. Líčí tedy celý zajímavý a napohled až snad romantický úsek českých a evropských dějin mezi první polovinou 16. a počátkem 17. století – v dobových konsekvencích a často s uvedením souvisejících podrobností, záhadných zvratů a významných informací, které zpravidla nejsou všechny běžnému čtenáři známy. Zabývá se tedy teorií, praxí a vývojem renesančního umění války, také ovšem celou galerií císařů a králů i jejich dvorů, kamarily a panstva obou stran a vysvětluje pravou podstatu jejich konfliktů. Tedy to, proč se navzájem znepřátelili a co všechno za tím doopravdy bylo, popisuje postupnou cestu jich všech až k první velké válce evropských dějin a zároveň osvětluje osudovou neodvratnost této katastrofy. Velká část lidí, ale i některých odborníků se nedovede oprostit od obvykle účelové oficiální prezentace této bitvy, jak je jim předkládána po celé generace. Čtenáři budou žasnout nad skutečnou hloubkou jistých omylů. Název knihy OPRAVDU TEMNÁ BÍLÁ HORA? je otázkou právem. Konkrétní odpověď na ni se však nabízí populární, čtivou, ale důvěryhodnou formou na jejích stránkách.