Nová tiskárna Pelhřimov strana 5 z 5

Letmé vzpomínky na osobnost Jiřího Trnky jsou rozšířeny o dílo jeho manželky Heleny Chvojkové a obohaceny množstvím prací jejich syna, Jiřího Trnky ml. a jeho ženy, Heleny Trnkové-Veselé i jejich dcery, Heleny Trnkové. Publikace, vedle textu Jiřího Suchého, zahrnuje i kratičké vyznání Jana Wericha Mistrovi a nabízí fotografie z rodinného archivu. Jde o mapu života jedné větve rodiny velikána naší kultury.

Nestor moskevské bohemistiky S. V. Nikolskij se studiem Haškova života a díla zabývá dlouhodobě. Předkládaná kniha je shrnutím jeho výzkumů i představením jeho osobité interpretace, odlišné od tradičního českého výkladu. V devadesátých letech 20. století byl prvním badatelelem, který ve Vojenském historickém archivu v Praze objevil archivní složku reálného vojáka Josefa Švejka. S tímto materiálem detailně konfrontoval existující články a vzpomínky, takže mohl dospět k přesvědčivé rekonstrukci zdrojů a vývoje slavné literární postavy. Nikolskij zároveň shrnul základní poznatky o Jaroslavu Haškovi z českých i ruských studií a obohatil je vlastním výzkumem, kupř. Haškova pobytu v Irkutsku, Haškových kontaktů s Číňany a čínštinou apod. Zajímavý je i jeho výklad Haškova románu jako jedinečné analogie k folklorním, staletí broušeným útvarům typu Eulenspieglových nebo Nasreddinových příběhů. Český překlad respektoval autorovu výkladovou, často osobně laděnou linii a zároveň usiloval o přízeň haškovsky zkušeného českého čtenáře.

Kniha se věnuje tématu právní úpravy amnestií. Tématu, nad jehož bádáním autor s přestávkami strávil bezmála pět let svého odborného života a jež je v okamžiku vydání této knihy předmětem živých diskuzí, a to jak odborných diskurzů, tak politických jednání anebo laických debat v řadách veřejnosti. Stejně jako tomu bylo v době, kdy práce na textu teprve začínaly. Amnestie jsou totiž vděčným námětem. Přes svou obecnost zasahují do života mnoha osob.

Malíř František Líbal je padesát let po své smrti obsáhle představen v monografii Oblaka něžného hněvu. Řada fotografii tlumočí v knize jeho rané začátky, odehrávající se ve Francii a Itálii. Bytostný krajinář je zastoupen v publikaci více než 150ti obrazy odrážejícími jihočeskou tvář přírody, rybníky, mokřady, bažiny, rašeliniště v tónině lehkého impresionismu.

Autor vyprávění je bývalý politický vězeň. V padesátých letech prožil osm a půl roku v komunistických vězeních a koncentračních táborech, z toho tři a půl roku v uranových dolech na Jáchymovsku. Ač političtí vězni početně převládali, osazenstvo těchto lágrů tvořili také nacističtí kolaboranti ("retribučáci") a prostí zločinci. Tonda Mašinkář patřil k té poslední kategorii. Hrdina povídky Dějiny Dějinného Dne je neblahý produkt tehdejší totalitní mentality. Autor je emeritní professor Torontské univerzity a žije v Kanadě.

Německý venkov, jehož role se z „velkých dějin“ často vytrácí, sehrál v ekonomickém, sociálním, politickém a kulturním vývoji českých zemí nepřehlédnutelnou, ba formativní roli. Byl integrální součástí sociálněekonomických modernizačních procesů i nacionálních konfrontací. Kniha je výkladem vzniku a rozvoje německého agrárního hnutí v době habsburské monarchie s akcentem na tehdejší Království české. Vyplňuje znalostní vakuum o selsko-rolnické emancipaci Němci osídleného venkova na principu stavovství a zájmové sounáležitosti, jež vrcholila ve svébytné politické straně (Deutsche Agrarpartei in Böhmen). Nabízí porozumění identitě německého sedláka/rolníka v procesu jeho občanského a nacionálního uvědomování, přispívá pochopení dlouhodobého směřování německého nacionálního společenství v Čechách / českých zemích jako celku.

Advent 1949, zasněžená mrazivá Vysočina, nedělní dopoledne 11. prosince. V malém kostele v Číhošti se při kázání sedmačtyřicetiletého P. Josefa Toufara třikrát zakýval dřevěný oltářní křížek a zůstal zkroucen a vychýlen mimo těžiště. Pohyb křížku vidělo dvacet svědků. Následně se do rozbíhajícího církevního objasňování vlomila komunistická Státní bezpečnost. P. Toufar byl zatčen, unesen a mučením jej příslušníci StB nutili lživě doznat, že vše podvodně sestrojil. Toufarova mučednická smrt zhatila připravovaný inscenovaný monstrproces, nezastavila však otevřený útok komunistického aparátu proti katolické církvi. Autor této knihy se zdaleka nespokojil s tím, že by začal vypravovat životní příběh kněze Josefa Toufara (1902 až 1950) dnem jeho příjezdu do Číhoště. Dosud stál hlavní aktér příběhu stranou, nikde nebylo možné dočíst se, z jakých pocházel poměrů, co jej vedlo k rozhodnutí stát se knězem a jak dlouhá cesta vedla k vysvěcení. Základní pohnutkou k sepsání díla nebylo vyvrácení či potvrzení toho, zda se křížek skutečně v adventním čase roku 1949 tajemně zahýbal, ale naléhavá touha pochopit, kdo Josef Toufar byl a co všechno v jeho údělu předcházelo dějství poslednímu. Léta pátrání, shromažďování dokumentů, snímků i svědeckých výpovědí tvoří opěrný systém díla. Miloš Doležal nepojímá obsáhlý životopisný portrét patera Toufara jako chladné historické pojednání, nechybí v něm bezprostřednost ani humor, a přece ani o krok neustoupí požadavku na absolutní dokumentární věrnost, každou uvedenou informaci opírá o konkrétní nálezy v archivech a osobní svědectví pamětníků. Kniha Jako bychom dnes zemřít měli se skládá ze dvou rovnocenných částí, textové a obrazové. Vzniklý celek je také důkladně vyvedenou kronikou života jedné části Vysočiny v první polovině minulého století, krajiny, jež v sobě nese stigmata hrdinů a mučedníků. Spolu s autorem, pamětníky i fotografiemi putujeme po místech dnes zbořených, zatopených, či zjizvených necitelnými zásahy do krajinného profilu z dob komunismu. Ne náhodou říká básník a historik Zbyněk Hejda, že Miloš Doležal Vysočině vrací její paměť.