Nová tiskárna Pelhřimov strana 4 z 5

Advent 1949, zasněžená mrazivá Vysočina, nedělní dopoledne 11. prosince. V malém kostele v Číhošti se při kázání sedmačtyřicetiletého P. Josefa Toufara třikrát zakýval dřevěný oltářní křížek a zůstal zkroucen a vychýlen mimo těžiště. Pohyb křížku vidělo dvacet svědků. Následně se do rozbíhajícího církevního objasňování vlomila komunistická Státní bezpečnost. P. Toufar byl zatčen, unesen a mučením jej příslušníci StB nutili lživě doznat, že vše podvodně sestrojil. Toufarova mučednická smrt zhatila připravovaný inscenovaný monstrproces, nezastavila však otevřený útok komunistického aparátu proti katolické církvi. Autor této knihy se zdaleka nespokojil s tím, že by začal vypravovat životní příběh kněze Josefa Toufara (1902 až 1950) dnem jeho příjezdu do Číhoště. Dosud stál hlavní aktér příběhu stranou, nikde nebylo možné dočíst se, z jakých pocházel poměrů, co jej vedlo k rozhodnutí stát se knězem a jak dlouhá cesta vedla k vysvěcení. Základní pohnutkou k sepsání díla nebylo vyvrácení či potvrzení toho, zda se křížek skutečně v adventním čase roku 1949 tajemně zahýbal, ale naléhavá touha pochopit, kdo Josef Toufar byl a co všechno v jeho údělu předcházelo dějství poslednímu. Léta pátrání, shromažďování dokumentů, snímků i svědeckých výpovědí tvoří opěrný systém díla. Miloš Doležal nepojímá obsáhlý životopisný portrét patera Toufara jako chladné historické pojednání, nechybí v něm bezprostřednost ani humor, a přece ani o krok neustoupí požadavku na absolutní dokumentární věrnost, každou uvedenou informaci opírá o konkrétní nálezy v archivech a osobní svědectví pamětníků. Kniha Jako bychom dnes zemřít měli se skládá ze dvou rovnocenných částí, textové a obrazové. Vzniklý celek je také důkladně vyvedenou kronikou života jedné části Vysočiny v první polovině minulého století, krajiny, jež v sobě nese stigmata hrdinů a mučedníků. Spolu s autorem, pamětníky i fotografiemi putujeme po místech dnes zbořených, zatopených, či zjizvených necitelnými zásahy do krajinného profilu z dob komunismu. Ne náhodou říká básník a historik Zbyněk Hejda, že Miloš Doležal Vysočině vrací její paměť.

Advent 1949, zasněžená mrazivá Vysočina, nedělní dopoledne 11. prosince. V malém kostele v Číhošti se při kázání sedmačtyřicetiletého P. Josefa Toufara třikrát zakýval dřevěný oltářní křížek a zůstal zkroucen a vychýlen mimo těžiště. Pohyb křížku vidělo dvacet svědků. Následně se do rozbíhajícího církevního objasňování vlomila komunistická Státní bezpečnost. P. Toufar byl zatčen, unesen a mučením jej příslušníci StB nutili lživě doznat, že vše podvodně sestrojil. Toufarova mučednická smrt zhatila připravovaný inscenovaný monstrproces, nezastavila však otevřený útok komunistického aparátu proti katolické církvi. Autor této knihy se zdaleka nespokojil s tím, že by začal vypravovat životní příběh kněze Josefa Toufara (1902 až 1950) dnem jeho příjezdu do Číhoště. Dosud stál hlavní aktér příběhu stranou, nikde nebylo možné dočíst se, z jakých pocházel poměrů, co jej vedlo k rozhodnutí stát se knězem a jak dlouhá cesta vedla k vysvěcení. Základní pohnutkou k sepsání díla nebylo vyvrácení či potvrzení toho, zda se křížek skutečně v adventním čase roku 1949 tajemně zahýbal, ale naléhavá touha pochopit, kdo Josef Toufar byl a co všechno v jeho údělu předcházelo dějství poslednímu. Léta pátrání, shromažďování dokumentů, snímků i svědeckých výpovědí tvoří opěrný systém díla. Miloš Doležal nepojímá obsáhlý životopisný portrét patera Toufara jako chladné historické pojednání, nechybí v něm bezprostřednost ani humor, a přece ani o krok neustoupí požadavku na absolutní dokumentární věrnost, každou uvedenou informaci opírá o konkrétní nálezy v archivech a osobní svědectví pamětníků. Kniha Jako bychom dnes zemřít měli se skládá ze dvou rovnocenných částí, textové a obrazové. Vzniklý celek je také důkladně vyvedenou kronikou života jedné části Vysočiny v první polovině minulého století, krajiny, jež v sobě nese stigmata hrdinů a mučedníků. Spolu s autorem, pamětníky i fotografiemi putujeme po místech dnes zbořených, zatopených, či zjizvených necitelnými zásahy do krajinného profilu z dob komunismu. Ne náhodou říká básník a historik Zbyněk Hejda, že Miloš Doležal Vysočině vrací její paměť.

Zlopoustevník Šáchor čtenáře znovu zavádí na samý konec Starého světa – na nevelké panství vladyky Karla, jehož dceru Karolínu a malou část dračího pokladu si hlavní hrdina příběhu ovčák Jakub přes nepřízeň osudu vybojoval díky věrnosti a odvaze, s jakou po boku synů dračího císaře Salamandra – Firfixe a Pancíře – dokázal vzdorovat záludné a moci chtivé čarodějnici Hedeře. Dračí princové opětují pozvání na svatbu Jakuba a Karolíny pozváním na galavečer na počest vysvobození svého otce; na slavnost, o jejíž uspořádání si poněkud neomaleně řekl Pán deště Kráp z proslulé Rady tří. Čarodějové nikdy nevynikali přílišnou skromností, a když se jim konečně jednou povede pořádné kouzlo, začnou sami věřit tomu, že vládnou nad počasím. Jejich víra se ale stane osudnou nejen jim. Ve snaze odvrátit magickými prostředky nájezd piráta Balvana z Hory, vnuka neblaze proslulého Edwarda Drakobijce, na plující Ostrov s Horou, z něhož je jen jedenkrát za sto let možné vstoupit do Drakonie a snad i získat něco z jejích pokladů, způsobí katastrofu. Firfix a Pancíř přátele z potápějícího se Ostrova sice dokážou zachránit, ale nestačí se včas vrátit a zůstanou na pevnině.

Tato kolektivní monografie navazuje na systematický výzkum katedry společenských věd Vysoké školy obchodní v oblasti cestovního ruchu. Historický výzkum cestovního ruchu je dosud v české historiografii opomíjenou záležitostí. Základním časovým úsekem se stala etapa 20. století, ačkoli si jsou autoři vědomi, že vývoj cestovního ruchu má za sebou podstatně delší období. Přesto však bylo potřebné, hlavně v zájmu přehlednosti celé publikace, vybrat určitý časový úsek, který by představoval základní rámec výzkumu.

Předpokládaný výbor autorských, resp. spoluautorských studií a statí Jiřího Šouši, významného českého badatele o dějinách českého zemědělství, peněžnictví, právních, hospodářských, sociálních dějin a v neposlední řadě i dějin správy a pomocných věd historických, je výborem symptomaticky dokumentujícím těžiště jeho odborného zájmu. Nemá však být jen potěšením a poctou jubilantovi. Sleduje i cíl vážnější, a sice zpřístupnění jeho podstatných prací, jež sice již byly publikovány, ale poněkud se "ztrácejí" v periodikách a sbornících širší odborné veřejnosti spíše zastřených než běžně přístupných a využívaných. Editoři jsou přesvědčeni, že se jedná o studie svým obsahem i dnes velmi sdělné. Jejich výběr doplňují tři studie svým způsobem nové. Jedna z nich vyšla pouze anglicky (Československá půjčka v Londýně 1922. Pole setkávání českých a britských finančních elit), druhá vyšla jen v redukované verzi, a to německy (Vídeňská Grüne Internationale - transferový kanál agrarismu ve střední Evropě) a třetí je studií zcela novou, která dosud publikována nebyla (Z podnikatele a manažera třídním nepřítelem: Jaromír Bečka a jeho rodina - objekt zájmu státní správy 1945-1960). Publikace je tedy hodnotným příspěvkem k rozvoji agrárních a peněžních, převážně pak bankovních dějin střední Evropy a českých zemí, jenž s ohledem na nové a zatím nepublikované texty vyžadoval i standardní recenzní řízení. Jednotlivé studie jsme řadili v rámci tří elementárních segmentů zájmu Jiřího Šouši chronologicky. Sborník tak dává nahlédnout i jubilantovu profesnímu vývoji vyznačujícímu se prvotinami spíše analytického charakteru s postupným přechodem ke studiím syntetizujícím, vyznačujícím se sofistikovanějšími, současnými metodickými postupy. Detailnější informace v tomto smyslu poskytuje i přiložená jubilantova bibliografie, jež usiluje o úplnost v oblasti samostatných prací, edic a studií. Bibliografii jsme uzavřeli prosincem 2011. Kromě toho je Jiří Šouša autorem více než 250 recenzí, referátů a anotací o literatuře, autorem a spoluautorem 30 popularizačních článků v denním tisku.

Kniha spojuje obě události. Upřesnění výpočtu doby, kdy vznikl Mayský kalendář, posunuje jeho konečné datum na dobu o 104 roky pozdější. Toto posunutí pomohlo upřesnit dobu, kdy zanikala Atlantida a tím i vyřešit problém o její skutečné existenci. Spolu s odkazem na astronomické jevy se současně popisují i budoucí možnosti dalšího rozvoje a existence života na planetě Zemi.

Kniha je českým překladem druhého svazku Schopenhauerových Parerg a paralipomen, čili krátkých filozofických esejů.

Studie ukazuje tematickou i žánrovou rozmanitost beletristických překladů z francouzštiny v rámci knižní překladové produkce 60. let 20. století. V převážné většině jde o díla francouzské literatury; ostatní frankofonní literatury s výjimkou belgické jsou v knižních překladech zastoupeny jen okrajově. Autorka podává přehled nakladatelství a edic, v nichž v daném období překlady z francouzštiny vycházely. Blíže se zaměřuje na některé významné překladatelské a editorské počiny a na ty překladatele, kteří se v 60. letech nejvíce podíleli na zprostředkování děl francouzské literatury českým čtenářům, a poukazuje rovněž na komplementární úlohu časopisecky publikovaných překladů.

První svazek komentované kritické edice Lidových písní zahrnuje písně milostné, taneční, žertovné, vojenské a zpívaná vytrubování. Připojená studie obsahuje kapitoly věnované různým městským písňovým fenoménům a životu a sběratelskému odkazu Františka Homolky. Písňová sbírka libeňského učitele Františka Homolky (1885–1933) představuje základní pramen z oboru městského folkloru v českých zemích. Obsahuje přes tři a půl tisíce záznamů písní a říkadel z různých regionů a lokalit Čech z první třetiny 20. století, je tedy svým rozsahem a časovým rozpětím sběru srovnatelná se sbírkou Erbenovou. V letech 1904–1929 Homolka sběratelsky pokryl také oblast do té doby zcela opomíjenou – Prahu a její periferie – a zaznamenal zde tradiční repertoár ve stadiu kontaminace pololidovými a městskými folklorními prvky. V tomto období počátku 20. století byl završen proces zlidovování společenské a kramářské písně a do lidové zpěvnosti stále výrazněji zasahoval vliv dechové hudby a lidovky.

Historie výroby papíru u nás není sice až tak dlouhá, ale přesto je velmi důležitá, zajímavá a podmětná. Kniha pojednává o vzniku papíren od 16. století až po počátek minulého století v Jihlavě a v kraji Vysočina.

Foglarovská publikace připravená nedávno zesnulým publicistou a spisovatelem Otto Jankou - Ropimem. Kniha Stopy vedou k Bobří řece je věnována jednak Jaroslavu Foglarovi - Jestřábovi, jednak Jestřábovu odchovanci z pražské Dvojky Radko Kadlecovi - pozdějšímu bratru Bernardovi z řádu Dominikánů.

Kronika květnových dnů v Třešti obsahuje dramatické a autentické svědectví událostí, které městečko pod Špičákem prožilo před šedesáti pěti lety. Josef Motl, tehdejší místní učitel byl jejich přímým účastníkem, zároveň i svědkem. 5. květen se stal dnem povstání českého lidu proti okupantům. Také v Třešti převzal moc revoluční národní výbor, aniž by dostatečně zhodnotil reálnou situaci. Dodnes je obtížné určit, nebylo-li povstání poněkud předčasné, zda výbor podcenil situaci na základě nevěrohodných zpráv či zda zprávy pouze nesprávně vyhodnotil. Každopádně: na budově městského úřadu zavlála československá vlajka a strategické body ve městě byly obsazeny členy revoluční gardy. Místní němečtí obyvatelé byli zajati a odvedeni do místního vězení. Byli také zbiti místními lidmi. Během neděle 6. května padlo v drobných potyčkách s Němci několik nezkušených ozbrojených obránců města. Jednoho z nich, devatenáctiletého mladíka, v zápalu boje nechtě zastřelili jeho vlastní kamarádi. Obráncům pomáhali partyzáni, jeden z nich brzy padl, jeden byl po válce zajištěn jako konfident gestapa. Ve vězení bylo internováno více než sto Němců. Předvídavý návrh odvézt zajaté Němce na blízký hrad Roštejn nedošel uskutečnění. Pokud by zajatci zůstali ukryti na neznámém místě, bylo by možno je využít jako rukojmí při vyjednávání. Tato chyba se později ukázala jako osudná. 7. května v pondělí k ránu už je ze stonařovské silnice slyšet řev motorů. Blíží se obrněné transportéry. Patří elitním jednotkám SS. Osm obránců na kraji města je nemilosrdně postříleno, aniž stačí podat zprávu o příchodu nepřítele. Rozespalí obyvatelé, probuzení střelbou, se ve spěchu oblékají a utíkají do okolních lesů. S nimi prchají členové revolučního výboru i vojenské vedení města… Město je vydáno nepříteli. Třešť je znovu v rukou nepřítele. Esesmani vnikají do domů, zatýkají muže a odvádějí je ke zdi školy. První skupina stojí u zdi s rukama nad hlavou, další skupina bezmocně přihlíží nastávající tragédii. Zajatí Němci jsou osvobozeni z vězení a protože byli zbiti, mají důvod se mstít. Zatímco ve vzdálené Remeši je projednávána kapitulace Německa a válka skončila, v Třešti duní salvy popravčích čet. Poněkud neobvyklou roli sehraje německá dívka, bývalá pracovnice zlínského gestapa a rodačka z Třeště. Je zajata spolu se svými rodiči a dána do vězení na vlastní oči vidí, jak jsou Němci biti třešťskými lidmi. Této dívce ponechají esesáci na jeden den právo rozhodovat o životě a smrti rukojmích. Herta, opojena touto mocí , ukazuje prstem na lidi, kteří mají být popraveni. Vybere celkem jedenáct lidí, mezi nimi i své spolužáky ze školy...

Rozsáhlá publikace je složena z jednotlivých samostatných kapitol zaměřených na vzájemný vztah Slovinců a Čechů v 19. a 20. století. První část je věnována politickým poměrům od období Předlitavska a Rakouska -Uherska do začátku 2. světové války. Druhá je zaměřena na hospodářský a společenský život a věnuje se široké škále témat, od života židů přes turistiku, bankovnictví až k porovnání každodenního života v socialistické Jugoslávii a Československu. Poslední část je věnována kulturnímu propojení zemí , především díky dílu slovinského architekta Josipa Plečnika.

Autor vyprávění je bývalý politický vězeň. V padesátých letech prožil osm a půl roku v komunistických vězeních a koncentračních táborech, z toho tři a půl roku v uranových dolech na Jáchymovsku. Ač političtí vězni početně převládali, osazenstvo těchto lágrů tvořili také nacističtí kolaboranti ("retribučáci") a prostí zločinci. Tonda Mašinkář patřil k té poslední kategorii. Hrdina povídky Dějiny Dějinného Dne je neblahý produkt tehdejší totalitní mentality. Autor je emeritní professor Torontské univerzity a žije v Kanadě.

Vzpomínková kniha barona Alexandra Jegeroviče Wrangera je především vzácným faktografickým dobovým dokumentem nejen o ústřední postavě autorova vyprávění F.M.Dostojevském, leč i o společenské, politické a hospodářské situaci v tehdejším carském Rusku. Zachycuje dobu od carova omilostnění odsouzených petraševců, mezi nimiž měl být oběšen rovněž Dostojevský, přes barvitý popis dvou let vyhnanství v Západní Sibiři, které se světovým spisovatelem autor memoárů prožil v Semipalatinsku, až po Dostojevského omilostnění a jeho následný zcela nevyrovnaný život literáta, vydavatele žurnálu, hazardního hráče a těžce zdravotně postiženého člověka. Uceleně nám tak autor předkládá peripetie Dostojevského osudu, neboť ten až několik světlých výjimek si prožil na této zemi doslovný očistec.

Vzpomínková kniha barona Alexandra Jegeroviče Wrangera je především vzácným faktografickým dobovým dokumentem nejen o ústřední postavě autorova vyprávění F.M.Dostojevském, leč i o společenské, politické a hospodářské situaci v tehdejším carském Rusku. Zachycuje dobu od carova omilostnění odsouzených petraševců, mezi nimiž měl být oběšen rovněž Dostojevský, přes barvitý popis dvou let vyhnanství v Západní Sibiři, které se světovým spisovatelem autor memoárů prožil v Semipalatinsku, až po Dostojevského omilostnění a jeho následný zcela nevyrovnaný život literáta, vydavatele žurnálu, hazardního hráče a těžce zdravotně postiženého člověka. Uceleně nám tak autor předkládá peripetie Dostojevského osudu, neboť ten až několik světlých výjimek si prožil na této zemi doslovný očistec.