Nová tiskárna Pelhřimov strana 2 z 5

V duchu přístupu humanitních a sociálních věd publikace nejprve reflektuje stávající situaci, sleduje práci policie, kterou vnímá jako službu veřejnosti. Je-li poslání policejní práce vymezeno tímto způsobem vyvstává otázka, jak toto její pojetí v praxi podpořit. Mezi mnohými dalšími se jako jedna z možných forem podpory jeví i duchovní služba, která již existuje v Armádě ČR nebo ve vězeňství. Duchovní službou je tedy míněna křesťansky motivovaná pomoc a podpora příslušníkům policie a jejím zaměstnancům, jejich rodinným příslušníkům, popřípadě dalším blízkým osobám a osobám z řad veřejnosti včetně obětí trestných činů a různých neštěstí.

Předpokládaný výbor autorských, resp. spoluautorských studií a statí Jiřího Šouši, významného českého badatele o dějinách českého zemědělství, peněžnictví, právních, hospodářských, sociálních dějin a v neposlední řadě i dějin správy a pomocných věd historických, je výborem symptomaticky dokumentujícím těžiště jeho odborného zájmu. Nemá však být jen potěšením a poctou jubilantovi. Sleduje i cíl vážnější, a sice zpřístupnění jeho podstatných prací, jež sice již byly publikovány, ale poněkud se "ztrácejí" v periodikách a sbornících širší odborné veřejnosti spíše zastřených než běžně přístupných a využívaných. Editoři jsou přesvědčeni, že se jedná o studie svým obsahem i dnes velmi sdělné. Jejich výběr doplňují tři studie svým způsobem nové. Jedna z nich vyšla pouze anglicky (Československá půjčka v Londýně 1922. Pole setkávání českých a britských finančních elit), druhá vyšla jen v redukované verzi, a to německy (Vídeňská Grüne Internationale - transferový kanál agrarismu ve střední Evropě) a třetí je studií zcela novou, která dosud publikována nebyla (Z podnikatele a manažera třídním nepřítelem: Jaromír Bečka a jeho rodina - objekt zájmu státní správy 1945-1960). Publikace je tedy hodnotným příspěvkem k rozvoji agrárních a peněžních, převážně pak bankovních dějin střední Evropy a českých zemí, jenž s ohledem na nové a zatím nepublikované texty vyžadoval i standardní recenzní řízení. Jednotlivé studie jsme řadili v rámci tří elementárních segmentů zájmu Jiřího Šouši chronologicky. Sborník tak dává nahlédnout i jubilantovu profesnímu vývoji vyznačujícímu se prvotinami spíše analytického charakteru s postupným přechodem ke studiím syntetizujícím, vyznačujícím se sofistikovanějšími, současnými metodickými postupy. Detailnější informace v tomto smyslu poskytuje i přiložená jubilantova bibliografie, jež usiluje o úplnost v oblasti samostatných prací, edic a studií. Bibliografii jsme uzavřeli prosincem 2011. Kromě toho je Jiří Šouša autorem více než 250 recenzí, referátů a anotací o literatuře, autorem a spoluautorem 30 popularizačních článků v denním tisku.

Předložená práce se na základě analýzy matričních zápisů zabývá problematiku přirozeného pohybu a především prostorové mobility městského i vesnického obyvatelstva na jihu Čech v letech 1750-1824. Jako reprezentativní mikroregion umožňující co nejkomplexnější výzkum dané problematiky byla zvolena farnost České Budějovice, jež zahrnovala lidnaté královské město, rozsáhlá předměstí a okolní vesnice.

Po bitvě na Moravském poli nastala pro České království a Moravské markrabství doba hlubokého úpadku. Velký král Přemysl Otakar II. je mrtev, v Čechách vládne braniborský markrabě Ota V. řečený Dlouhý a Moravu má ve spárech římskoněmecký král Rudolf I. Habsburský. Jediná naděje Čechů, kralevic Václav, je proti své vůli zavlečen do Branibor. V Čechách loupí, drancují a znásilňují roty braniborských ozbrojenců. Proti nim vystupuje český šlechtic a rytíř Hynek Berka z Dubé, tehdy skutečně existující obávaný odpůrce Braniborů. Jeho příběh plný bitev, bojů a rytířských soubojů je oslavou síly, odvahy, statečnosti a bojového umění středověkého rytíře. Jeho setkání s budoucím českým králem Václavem II. se stává první nadějí obnovy Českého království. Láskyplné vztahy k půvabným a koketním dívkám, "okořeňující" rytířovy příhody nejsou historicky doloženy.

Kniha podává soupis a základní charakteristiku poutních míst katolických věřících na území českobudějovické diecéze. Pozornost je věnována nejen poutním kostelům a kaplím, ale také některým drobným sakrálním stavbám v krajině, jako křížovým cestám, kapličkám, Božím mukám a dalším objektům, které lze označit jako "místa zvláštní zbožnosti". Z hlediska uměleckohistorického jsou popisovány především milostné sochy a obrazy, které jsou nedílnou součástí poutních míst. V úvodních odstavcích hesel, charakterizujících obce, byly ponechány údaje o počtu obyvatel římskokatolického vyznání (uváděny ve zkrácené formě jako počet "katolíků" v procentech) z roku 2001, neboť tyto výsledky lze považovat za reprezentativnější než výsledky posledního Sčítání lidu, domů a bytů v roce 2011, kdy byla odpověď na otázku náboženského vyznání nepovinná. Tyto údaje nejsou zaznamenány u menších osad, které jsou součástí sousedních obcí. Ve vybraných lokalitách, v nichž se roku 1921 přihlásilo větší množství lidí k nově založené církvi československé, jsou uvedeny i tyto údaje, neboť dokreslují charakter obce. Počet obyvatel římskokatolického vyznání (zde zkráceně jako počet "katolíků") z předchozích sčítání, zvláště z roku 1921, je zachycen jen u měst a některých obcí, kde bylo pestřejší náboženské složení obyvatelstva. Podobně i národnost německá je uváděna jen ve vybraných případech, většinou jejího vyššího zastoupení. Německé názvy jsou důsledně citovány u těch obcí, které měly do roku 1945 většinu německého obyvatelstva. Z důvodu rozšíření textové i obrazové složky nosné encyklopedické části je v této knize vypuštěna přídavná část s vybranými poutními místy z širšího okolí českobudějovické diecéze, která byla uvedena ve vydání z roku 2006.

Kronika květnových dnů v Třešti obsahuje dramatické a autentické svědectví událostí, které městečko pod Špičákem prožilo před šedesáti pěti lety. Josef Motl, tehdejší místní učitel byl jejich přímým účastníkem, zároveň i svědkem. 5. květen se stal dnem povstání českého lidu proti okupantům. Také v Třešti převzal moc revoluční národní výbor, aniž by dostatečně zhodnotil reálnou situaci. Dodnes je obtížné určit, nebylo-li povstání poněkud předčasné, zda výbor podcenil situaci na základě nevěrohodných zpráv či zda zprávy pouze nesprávně vyhodnotil. Každopádně: na budově městského úřadu zavlála československá vlajka a strategické body ve městě byly obsazeny členy revoluční gardy. Místní němečtí obyvatelé byli zajati a odvedeni do místního vězení. Byli také zbiti místními lidmi. Během neděle 6. května padlo v drobných potyčkách s Němci několik nezkušených ozbrojených obránců města. Jednoho z nich, devatenáctiletého mladíka, v zápalu boje nechtě zastřelili jeho vlastní kamarádi. Obráncům pomáhali partyzáni, jeden z nich brzy padl, jeden byl po válce zajištěn jako konfident gestapa. Ve vězení bylo internováno více než sto Němců. Předvídavý návrh odvézt zajaté Němce na blízký hrad Roštejn nedošel uskutečnění. Pokud by zajatci zůstali ukryti na neznámém místě, bylo by možno je využít jako rukojmí při vyjednávání. Tato chyba se později ukázala jako osudná. 7. května v pondělí k ránu už je ze stonařovské silnice slyšet řev motorů. Blíží se obrněné transportéry. Patří elitním jednotkám SS. Osm obránců na kraji města je nemilosrdně postříleno, aniž stačí podat zprávu o příchodu nepřítele. Rozespalí obyvatelé, probuzení střelbou, se ve spěchu oblékají a utíkají do okolních lesů. S nimi prchají členové revolučního výboru i vojenské vedení města… Město je vydáno nepříteli. Třešť je znovu v rukou nepřítele. Esesmani vnikají do domů, zatýkají muže a odvádějí je ke zdi školy. První skupina stojí u zdi s rukama nad hlavou, další skupina bezmocně přihlíží nastávající tragédii. Zajatí Němci jsou osvobozeni z vězení a protože byli zbiti, mají důvod se mstít. Zatímco ve vzdálené Remeši je projednávána kapitulace Německa a válka skončila, v Třešti duní salvy popravčích čet. Poněkud neobvyklou roli sehraje německá dívka, bývalá pracovnice zlínského gestapa a rodačka z Třeště. Je zajata spolu se svými rodiči a dána do vězení na vlastní oči vidí, jak jsou Němci biti třešťskými lidmi. Této dívce ponechají esesáci na jeden den právo rozhodovat o životě a smrti rukojmích. Herta, opojena touto mocí , ukazuje prstem na lidi, kteří mají být popraveni. Vybere celkem jedenáct lidí, mezi nimi i své spolužáky ze školy...

Kniha spojuje obě události. Upřesnění výpočtu doby, kdy vznikl Mayský kalendář, posunuje jeho konečné datum na dobu o 104 roky pozdější. Toto posunutí pomohlo upřesnit dobu, kdy zanikala Atlantida a tím i vyřešit problém o její skutečné existenci. Spolu s odkazem na astronomické jevy se současně popisují i budoucí možnosti dalšího rozvoje a existence života na planetě Zemi.

První svazek komentované kritické edice Lidových písní zahrnuje písně milostné, taneční, žertovné, vojenské a zpívaná vytrubování. Připojená studie obsahuje kapitoly věnované různým městským písňovým fenoménům a životu a sběratelskému odkazu Františka Homolky. Písňová sbírka libeňského učitele Františka Homolky (1885–1933) představuje základní pramen z oboru městského folkloru v českých zemích. Obsahuje přes tři a půl tisíce záznamů písní a říkadel z různých regionů a lokalit Čech z první třetiny 20. století, je tedy svým rozsahem a časovým rozpětím sběru srovnatelná se sbírkou Erbenovou. V letech 1904–1929 Homolka sběratelsky pokryl také oblast do té doby zcela opomíjenou – Prahu a její periferie – a zaznamenal zde tradiční repertoár ve stadiu kontaminace pololidovými a městskými folklorními prvky. V tomto období počátku 20. století byl završen proces zlidovování společenské a kramářské písně a do lidové zpěvnosti stále výrazněji zasahoval vliv dechové hudby a lidovky.

Zlopoustevník Šáchor čtenáře znovu zavádí na samý konec Starého světa – na nevelké panství vladyky Karla, jehož dceru Karolínu a malou část dračího pokladu si hlavní hrdina příběhu ovčák Jakub přes nepřízeň osudu vybojoval díky věrnosti a odvaze, s jakou po boku synů dračího císaře Salamandra – Firfixe a Pancíře – dokázal vzdorovat záludné a moci chtivé čarodějnici Hedeře. Dračí princové opětují pozvání na svatbu Jakuba a Karolíny pozváním na galavečer na počest vysvobození svého otce; na slavnost, o jejíž uspořádání si poněkud neomaleně řekl Pán deště Kráp z proslulé Rady tří. Čarodějové nikdy nevynikali přílišnou skromností, a když se jim konečně jednou povede pořádné kouzlo, začnou sami věřit tomu, že vládnou nad počasím. Jejich víra se ale stane osudnou nejen jim. Ve snaze odvrátit magickými prostředky nájezd piráta Balvana z Hory, vnuka neblaze proslulého Edwarda Drakobijce, na plující Ostrov s Horou, z něhož je jen jedenkrát za sto let možné vstoupit do Drakonie a snad i získat něco z jejích pokladů, způsobí katastrofu. Firfix a Pancíř přátele z potápějícího se Ostrova sice dokážou zachránit, ale nestačí se včas vrátit a zůstanou na pevnině.

Caecilius Firmianus Lactantius (asi 250-320) patří mezi méně známá jména latinské patristiky. Stojí ve stínu otců latinské teologie (Ambrosia, Hieronyma či Augustina), je však důležitým svědkem doby, v níž se ze setkání antické kultury a křesťanské nauky rodilo myšlení latinského Západu. Náleží mezi autory, kteří již dávno před Augustinem vědomě napomohli této kulturní syntéze a přispěli k tomu, že se křesťanství takříkajíc oddělilo od římské tógy. Kniha ve své první části shrnuje dostupné poznatky o životě tohoto apologety a začleňuje jeho dílo do kontextu latinské patristické literatury. Další část je věnována myšlenkovým východisků jeho teologického uvažování. Těžiště knihy spočívá ve zhodnocení Lactantiových názorů na vybraná teologická témata. Autor si zejména všímá prolínání antického a křesťanského myšlenkového světa v Lactantiových teologických úvahách.

Unikátní sbírky rychnovského Muzea hraček tkví především v její bohatosti a rozmanitosti. Jsou v ní zastoupeny hračky vyráběné jako jedinečné kusy, kolekce autorsky navržených hraček, hračky dobové tovární produkce, ale také lidové hračky domáckých výrobců. Muzeum i katalog jsou obrazem historického vývoje hraček, můžeme zde sledovat i proměnu materiálu, který byl nejčastěji využíván - vosk, cín, papír, dřevo, látka, neglazovaný porcelán, sklo, guma, celuloid, ale také plast. Katalog je rozdělen do jedenácti kapitol, které vždy vycházejí z jednotlivých tématických okruhů, rezonují se samotnou muzejní expozicí.

Kniha přináší zevrubný životopis historika, turnovského rodáka Josefa Vítězslav Šimáka (1870–1941) a tematický rozbor jeho díla, sepsaný na základě důkladného studia archivních pramenů a literatury. Podstatné místo je v něm věnováno otázkám institucionalizace historické vlastivědy v českých zemích a fenoménu kulturního regionalismu, metodologii a institucionálním základnám rozvoje historické vědy (univerzita, vědecké společnosti a spolky). Monografie prohlubuje a rozšiřuje dosavadní znalosti o české historiografii konce 19. a první poloviny 20. století. Autorka se také věnuje všednímu životu J. V. Šimáka – vědce s širokými kulturnímu zájmy, kolegy a přítele řady významných osobností (např. Josefa Pekaře, Augusta Sedláčka, Renáty Tyršové, Zikmunda Wintra, Čeňka Zíbrta), vyhledávaného přednašeče a popularizátora historického bádání, spoluzakladatele turnovského muzea, příležitostného básníka, oblíbeného společníka, laskavého učitele, milující manžela a otce. Přináší lidský profil historika se všemi jeho radostmi, zápasy a bolestmi. Kniha představuje J. V. Šimáka nejen jako respektu hodného vědce, ale i jako pokorného člověka, který nám zanechal jako odkaz nejen své dílo, ale i svůj životní příběh. Nedílnou součástí monografie je bibliografie Šimákových odborných knih, studií, článků, recenzí, popularizačních statí a novinových příspěvků. Rovněž je připojen soupis jeho univerzitních a popularizačních přednášek, dále výběr z Šimákových metodických (resp. teoretických) statí o historické vlastivědě. Kniha věnuje velkou pozornost Šimákovu všednímu životu a vnitřnímu světu. Zachované archivní prameny umožnily představit historika J. V. Šimáka jako typ vzdělance, vysokoškolského profesora, který neváhá věnovat svůj čas popularizační činnosti (objíždí venkov, přednáší o historii, píše do novin a vlastivědných sborníků), ale také celý život skládá básně (nejprve s literárními ambicemi, posléze, aby potěšil a pobavil své přátele), chodí na domácí čaje do rodin Aloise Jiráska, Františka Kvapila, Gabriely Preissové, 15 let režíruje studentská ochotnická představení v Turnově atd. Zamiluje se do Jiráskovy dcery Boženy a nakonec se žení s půvabnou Ludmilou, dcerou akademického malíře Karla Liebschera. Vychová s ní tři děti a je rovněž otcovským přítelem mnohých svých studentů a studentek, kteří jej mají rádi pro jeho laskavost a váží si jej pro odbornou erudici. Šimák je zároveň člověk, jehož nezměrná píle a pracovitost neznají mezí. Monografie líčí mj. následky jeho pracovního přetížení, problematické postavení vědce (který „nemá tvrdé lokty“) na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze i osobní tragédii Šimáka-historika a člověka po podpisu Mnichovské dohody 30. září 1938.

Jedním ze stěžejních témat, které se stále řeší, byla, je a bude výchova a vzdělání šlechty v raném novověku, jež pomohla urozeným udržet jejich výsadní postavení. Právě ve výzkumu tohoto tématu spatřují historici poprávu klíč k pochopení specifického šlechtického myšlení a chování, respektive ke konstrukci jejich stavovské identity, jež byla založena na neustálém zdůrazňování vlastní sociální výjimečnosti, propracovaném systému odlišnosti od ostatních sociálních vrstev a kulturní hegemonii. Urození měli na osvojení norem a způsobů chování svého stavu přibližně prvních dvacet let svého života, jednalo se tedy o postupný proces, jenž vrcholil během tzv. kavalírských cest. Jednou z klíčových otázek této práce je, zda se v důsledku těchto procesů postupně měnila i kavalírská cesta, zda musela znovu a znovu připravit mladé šlechtice na všechny společenské novinky, aby i oni dokázali obhájit či dokonce rozšířit výjimečné postavení svých předků ve stále se proměňujícím světě.

Autentické svědectví formou deníkových zápisů Josefa V. Floriana může porozumět snad pouze čtenář, který něco ví o Staré Říši a o Dobrém díle autorova stejnojmenného otce anebo kterého aspoň zajímají problémy, jež hýbaly myslí obou Josefů Florianů.

Předkládaná kniha je věnována všem obdivovatelům, milovníkům a uživatelům hračky, hračkářům, jako jejich tvůrcům, napříč všemi věkovými kategoriemi. Je adresována především dětem a jejich rodičům, mateřským, základním školám a jejich učitelům. Věříme, že osloví i studenty na středoškolské úrovni a jejich pedagogy. Vítáme informaci o zavedení nového výukového oboru “Historie hry a hračky” na katedře historie na Filozofické fakultě Univerzity v Pardubicích. Byli bychom rádi, kdyby aspoň kapičkou přispěla k naplňování tak osvíceného záměru. Jsme si vědomi, že naše publikace je svým rozsahem omezena regionálním rozměrem Podorlicka a Orlických hor. V tomto nevelkém regionu leží v hlubokém zapomenutí ukryty kořeny dosud neodkryté, nádherné tradice lidové výroby hračky, která se také podílí na národním kulturním nehmotném bohatství. Byli bychom rovněž rádi, kdyby naše publikace oslovila sběratele hračky.