Odeon strana 13 z 87

Na první průlet verši Miroslava Fišmeistera by se možná zdálo, že jde o hravě nonsensovou poezii, o absurdní slovní hříčky, o zvukomalebné toky hlásek a písmen a v nich neztajené jiskřivé veselí. V jeho křivolakých, složitě spájených obrazech ale zdaleka není vložen jen autorův cit pro bizarnost, hru, významy a zvuky jazyka: jejich smysl je nečekaně zvrstvený, jiskří v elektrizujících výbojích ze styku slov a jevů, které jsou si vzdálené a cizí. Oslňuje tím, nač nejsme zvyklí, co nás vykolejí, co se musíme teprve naučit učíst. Klíč k básním Miroslava Fišmeistera nelze vložit do padnoucího zámku, s nímž by bylo lze snadno pootočit a otevřít dveře do spořádané síně jejich smyslu. Je potřeba se pokoušet jej znovu a znovu vsouvat do neproniknutelných otvorů.

Na první průlet verši Miroslava Fišmeistera by se možná zdálo, že jde o hravě nonsensovou poezii, o absurdní slovní hříčky, o zvukomalebné toky hlásek a písmen a v nich neztajené jiskřivé veselí. V jeho křivolakých, složitě spájených obrazech ale zdaleka není vložen jen autorův cit pro bizarnost, hru, významy a zvuky jazyka: jejich smysl je nečekaně zvrstvený, jiskří v elektrizujících výbojích ze styku slov a jevů, které jsou si vzdálené a cizí. Oslňuje tím, nač nejsme zvyklí, co nás vykolejí, co se musíme teprve naučit učíst. Klíč k básním Miroslava Fišmeistera nelze vložit do padnoucího zámku, s nímž by bylo lze snadno pootočit a otevřít dveře do spořádané síně jejich smyslu. Je potřeba se pokoušet jej znovu a znovu vsouvat do neproniknutelných otvorů.

Roky je román Virginie Woolfové z roku 1937, poslední, který vydala za svého života. Sleduje historii rodiny Pargiterů od 80. let 19. století do poloviny 30. let století minulého. Přestože zde spisovatelka zachytila dobu tak dlouhou, próza není příliš rozsáhlá, vyprávění se zaměřuje spíše na drobné detaily životů postav. Román v překladu Zuzany Mayerové vychází česky vůbec poprvé. …Myslím, že to bude něco úžasného. Musím být otevřená, odvážná. Chci zachytit celou současnou společnost, nic nevynechat: popsat fakta i vize. A vzájemně je propojit… Je to vůbec možné? … Jak dosáhnout hloubky a neustrnout v nehybnosti? Mě ale baví zdolávat tyhle překážky, a v přirozenosti je svěží vítr a síla. Mým cílem je obsáhnout nekonečnou šíři, nekonečnou intenzitu. Měla by tam být satira, komedie, poezie, próza – jak to všechno skloubit dohromady? Co třeba drama, dopisy, básně? … A nakonec všechno pokračuje dál běžným každodenním životem. Chci tam dostat milióny myšlenek, ale nesmí to být kázání – úvahy o historii, politice, feminismu, umění, literatuře – zkrátka shrnutí všeho, co znám, cítím, čemu se směji, čím pohrdám, co miluji, obdivuji i nenávidím… V. Woolfová: Deníky; 25. dubna 1933) / Woolfová Virginia

Loučení má mnoho tváří. Loučíme se s mrtvými – s rodiči, sourozenci, s milovanou ženou. Loučíme se s přáteli, známými, kolegy. Pomůže, je-li člověk přítomen umírání? Víme, že se s blízkým člověkem máme rozloučit. Ale tohle vědomí ještě samo o sobě není rozloučením. Rozloučení zařídí jen čas. Barvy loučení tvoří devět povídek, jejichž tématem jsou závažné události nebo momenty ve vztazích, které mají původ v minulosti, ale vyjdou na povrch až po letech. Teprve tehdy nastává rozloučení buď přímo s dotyčným člověkem, nebo s vlastní mylnou představou o něm… Někdy nás loučení hluboce zasáhne. A někdy nás osvobodí. Nový povídkový soubor Bernharda Schlinka je mistrovským dílem: klade zásadní otázky a neváhá na ně odpovídat.

Jedinečné líčení atmosféry tajemství a hrůzy z událostí, které se zprvu vzpírají logickému chápání, činí z Baskervillského psa nejslavnější Doylův detektivní román. Detektiv Sherlock Holmes se svým přítelem a pomocníkem doktorem Watsonem vyšetřují případy záhadných úmrtí na venkovském panství v pochmurné krajině vřesovišť. Kdo měl zájem na smrti sira Charlese, dobrosrdečného mecenáše zdejšího nehostinného kraje? Je oním vraždícím monstrem skutečně nepolapitelný děsivý pes? Geniální dílo v novém překladu Richarda Podaného.

Ema Labudová na sebe upozornila prvotinou Tapetář, za niž byla nominována na Magnesii Literu v kategorii Objev roku. Svůj nový příběh přesunula z Anglie do Československa, z padesátých let na konec sedmdesátých. Tématem už není vztah mezi dvěma mladými muži, ale porucha příjmu potravy. Sedmnáctiletá Lada trpí anorexií. Nějaký čas trvá, než si rodiče všimnou, že výrazně zhubla – nebo spíš že je vyzáblá na kost. Začnou s domácí léčbou, Lada dokonce na čas skončí v nemocnici, neustále bojuje s odporem k sobě samé. Tahle situace ovlivňuje běžný chod rodiny, touha rodičů ji za každou cenu vyléčit, jakkoli sama nemá pocit, že by byla nemocná, v ní probouzí hlubokou nenávist. Postupně se vzpamatovává, ale postihnou ji psychické problémy. Sledujeme vývoj jejího prvního vztahu, který přeroste v manželství, pozorujeme přerod z dítěte v dospělou ženu, která zůstává nešťastná ve vlastním těle.

Ema Labudová na sebe upozornila prvotinou Tapetář, za niž byla nominována na Magnesii Literu v kategorii Objev roku. Svůj nový příběh přesunula z Anglie do Československa, z padesátých let na konec sedmdesátých. Tématem už není vztah mezi dvěma mladými muži, ale porucha příjmu potravy. Sedmnáctiletá Lada trpí anorexií. Nějaký čas trvá, než si rodiče všimnou, že výrazně zhubla – nebo spíš že je vyzáblá na kost. Začnou s domácí léčbou, Lada dokonce na čas skončí v nemocnici, neustále bojuje s odporem k sobě samé. Tahle situace ovlivňuje běžný chod rodiny, touha rodičů ji za každou cenu vyléčit, jakkoli sama nemá pocit, že by byla nemocná, v ní probouzí hlubokou nenávist. Postupně se vzpamatovává, ale postihnou ji psychické problémy. Sledujeme vývoj jejího prvního vztahu, který přeroste v manželství, pozorujeme přerod z dítěte v dospělou ženu, která zůstává nešťastná ve vlastním těle.

Překlad Ladislav Šenkyřík Velká Británie prohrála válku o Falklandy a Alan Turing se věnuje vývoji umělé inteligence… To je alternativní historie 80. let minulého století z pera jednoho z nejvýznamnějších anglických prozaiků. Důležitým tématem knihy je však také láska – respektive otázka, jak se vyrovnáme se skutečností, že umělá inteligence patrně nebude umět lhát. Nebude totiž chápat ani naše milosrdné lži, na kterých mezilidské soužití stojí a padá a které my lidé tak dobře ovládáme.

Divoké a nespoutané básně Janele z Liků našly v této sbírce zklidňující úběžníky nalézání nového domova a blízkost ne vždy něžných hlodavců. Tyto dvě jistoty, nepodmíněná přítomnost zvířat, která člověka nikdy nezklamou, a intimita, již lze nakonec sdílet, ubezpečují básnířčinu mluvčí o tom, že složitost a nevlídnost světa, v němž se ocitá, má dveře, které lze přibouchnout, a spolehlivé radosti, jež si lze dopřát. Přesto je osobitá Janele z Liků nadále pronikavou, nesmiřitelnou pozorovatelkou našich, i svých, slabin. Neslevuje, dokáže se zahryznout.

Snad nejznámější česká sbírka balad 19. století je natolik nadčasová, že oslovuje čtenáře již neuvěřitelných 150 let. Verše plné tajemna, mystiky a poučení jdou až do hloubky české duše. Jejich aktuálnost navíc podtrhují křehké a citlivé ilustrace současné známé české malířky a grafičky Míly Fürstové, která se svým smyslem pro detail a jemnou poetikou svých děl dokonale napojila na myšlenkový proud Karla Jaromíra Erbena. V tomto díle se dva umělecké proudy stávají jedním, jedinou Kyticí.

Vilu na břehu řečovické řeky navštěvuje neznámý host. Přichází starou studnou a nepatří do suchozemského světa. Také Hanu Strnadovou přitahuje spíše svět pod hladinou než mezilidské vztahy ve městě. Nešťastně zamilovaný Jarda Vávra pozve na návštěvu Haninu bývalou psycholožku Radku Borskou, aby mu poradila s řešením komplikovaného vztahu. Doktorčino počáteční nadšení je vystřídáno rozčarováním a nutnou sebeobranou. Na pilu rodiny Vávrových chodí anonymní dopisy a dny začínají chutnat jako zkažená ryba. Řeka si žije vlastním životem, po dlouhém suchu se hladina nečekaně zvedá a vrací obyvatelům to, co do ní během zimy nerozvážně naházeli.

Básně Daniela Soukupa jako by patřily jiným časům: jejich tvar má v sobě klasicistní sošnost. Cosi znepokojivého se tu ale rýsuje, už to stoupá, už se to sype, už to praská, už se to rozuteklo. V průzorech se střetávají protínající se linie, hranice a okraje na sebe narážejí, prázdnota kypí obsahy, zmizelé hledá další zázračnou planetu, novou ustálenost věcí. Daniel Soukup (1976) vystudoval anglistiku, germanistiku a českou literaturu na Filozofické fakultě UK. V letech 2002–2014 vyučoval na Literární akademii Josefa Škvoreckého, od roku 2014 pracuje na FF UK. Vydal básnickou sbírku Výhled do skály (2007), odbornou monografii „Cikáni“ a česká vesnice (2013) a překlady básní Wallace Stevense (Učenec jediné svíce, 2008) a Seamuse Heaneyho (Lidský řetěz, 2018) a knih J. H. Newmana (Rizika víry, 2011 a Idea univerzity, 2014) a Timothyho Radcliffa (Proč být křesťan?, 2017).

Poezie M. J. Vilímka není vlastně nesena jeho životním osudem františkána, jde proti němu, nebo spíš podél něj. Je to poezie divokého smíření a napjatého klidu, vášnivě hledající rovnováhu. V městských kulisách oslovuje Jej, ve „vykopnutých dveřích své jistoty“ vybavuje si předchozí tvar života, jenže i ten nový je poznamenán starým nepokojem, stálým soubojem se „zvlněním neklidu“, rozbouřen vzpomínkami, nedostupnou láskou, čekáním na báseň zaslanou v SMS.

Finská spisovatelka Sofi Oksanen ohromila svět svým třetím románem Očista (2007, č. 2010), který byl rovněž úspěšně zfilmován. Téma silných ženských hrdinek neopouští ani v nejnovějším díle, pojednává o nich však přeci jen trochu jinak. Byznys s dárcovstvím vajíček připomíná vykořisťování žen jako v nedávném románu Norma. Mladá ukrajinská žena Olenka vypráví, jak se z pouhé dárkyně vajíček vypracovala na koordinátorku firmy, která za tímto účelem vyhledává co nejkvalitnější adeptky a verbuje je podobně jako do modelingové agentury. A pak se něco pokazí – a Olenka musí uprchnout do Finska. Jenže minulost ji dostihne i tam.

Vypravěč románu je obyčejný Francouz: Paul Blick vyrůstal jakoby ve stínu svého zemřelého bratra, po bouřlivácké éře 60. let se dobře oženil a usadil, začal pracovat jako novinář. Teď má na krku padesátku a jako kdekdo polyká prášky na uklidnění. Žije sám, žena ho zruinovala, děti se mu vzdálily. Autor podává osobité svědectví o francouzské společnosti, politice, rodině i sexualitě. Tato tragikomická generační výpověď se stala ve Francii bestsellerem - autor za dílo obdržel cenu Femina.

S vypravěčem Paulem a jeho blízkými nahlédneme do odlišných prostředí a míst světa. Francie, Dánsko, Kanada, kostel, rezidenční komplex, hráčské doupě nebo vězení – všude rezonuje kvas doby, zasahující do osudů každého z nich. Paulův otec – dánský pastor, matka – podnikavá krasavice, napůl Indiánka a pilotka, spoluvězeň Patrik – rabiátský Hells Angel… Takové nevšední postavy tvoří důvěrný svět hrdiny, který s nimi zažije okamžiky štěstí i pády, dramata i bezpráví, aniž ho přitom opustí jemný ironický humor. Strhující, dějově i emotivně bohatý a inteligentní román ukazuje svět a lidi, jací jsou: nikdo a nic není jen černé nebo bílé. A právě tahle rozmanitost je tím, co poutá člověka k životu a čtenáře k této knize. Za román Na světě žijeme každý jinak autor roku 2019 získal Goncourtovu cenu.