Odeon strana 13 z 87

Vedle nového překladu slavné novely Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda (1886) obsahuje svazek také povídky Lupič mrtvol (1884) a Markheim (1885). Trojice textů, volně inspirovaných dobovými kriminálními aférami, je spojována řadou motivů: rozpolceností a kolísavostí lidské duše, uhrančivostí smrti, zdánlivou všemohoucností rozumu. Zároveň zde Stevenson potvrzuje své mistrovství ve stručných sugestivních popisech prostředí i povah a břitkých, mnohoznačných dialozích.

V létě roku 1885 dorazili do Londýna tři Francouzi. Tím prvním byl vévoda Edmond de Polignac, typický zlatokop z vyšších francouzských vrstev, který si hodlal najít bohatou americkou manželku. Druhým byl hrabě Robert Montesquiou-Fezensac, průměrný básník a nadšený sběratel kuriozit, který se vždy s někým dohadoval. A tím třetím byl běžný občan s italským jménem: doktor Samuel Pozzi. Lékař, myslitel a vědec. A právě on se stane průvodcem v tomto příběhu. Jaký měl pobyt těch tří ve skutečnosti význam? Barnesův Muž v červeném kabátě je portrétem Belle Époque, oněch krásných časů, kdy byla v Paříži dokončena Eiffelova věž a kdy Británie a Francie stály hrdě bok po boku.

Co byste dělali, kdyby vám rodiče jednoho dne řekli, že nejste jejich syn, že jste byl počat ve zkumavce a donošen v cizí děloze? Srovnáte se s identitou člověka bez minulosti? A co když jste stále mladá, ale už zdaleka ne nejmladší žena – bez partnera, bez vidiny rodinného štěstí, o mateřství ani nemluvě? A jako na potvoru jste sice šťastně single, ale také bez chuti na sex a zmítaná nezvladatelnou touhou po dítěti… Po celosvětovém úspěchu románu Prsa a vajíčka se k českým čtenářům dostává příběh, který vypráví nejen o etických dilematech a rozčarováních, rodinných poutech a rozkolech, ale také o (ne)porozumění vlastnímu tělu, jeho potřebám a smyslu. Haruki Murakami o knize řekl: Nikdy nezapomenu na pocit naprostého úžasu, když jsem dílo poprvé četl.

Je těžší setrvávat na místě, nebo být neustále v pohybu? Má neštěstí vyhrazené jízdní pruhy, nebo to do nás napálí nazdařbůh? Nejnovější román uznávaného italského spisovatele Sandra Veronesiho Kolibřík (Premio Strega 2020) klade čtenáři řadu otázek a všechny se nějak dotýkají tajemství a ironie lidského osudu, pomíjivosti našich životů i snahy zabránit tomu, aby se chvíle, jež jsme prožili, „neztratily v čase jako slzy v dešti“. Nenápadným hrdinou příběhu jedné rodiny, který si čtenář musí poskládat sám ze střípků života zprostředkovaných empaticky ironickým vševidoucím vypravěčem, z dopisů, e-mailů, esemesek a záznamů telefonních rozhovorů, ze seznamů a inventářů – neboť věci mají v životech lidí svůj význam a svou roli – je oční lékař Marco Carrera přezdívaný Kolibřík: zpočátku kvůli svému malému vzrůstu, později pro své urputné úsilí udržet se na jednom místě i navzdory pohromám, jež se na něj řítí. Číst Kolibříka, melancholický román, jehož tematickou konstantou je smrt a umírání, a přesto z něj sálá víra v život a v lidské pokolení, je jako listovat albem fotografií, probírat se zaprášeným archivem, dívat se na staré filmy, poslouchat staré desky. Sandro Veronesi potvrdil svou pověst jednoho z nejlepších současných italských romanopisců, neboť se přesvědčivě vypořádal s nesnadným úkolem zachytit ducha času i jeho plynutí a vtisknout individuální zkušenosti kolektivní rozměr.

„Michel Houellebecq se stal marketingovým produktem, značkou. Jeho názor má cenu, chtějí po něm, aby se vyjadřoval ke kdečemu… Je vidět, vystupuje jako moudrý muž, naparuje se, baví své publikum svým číslem starého smutného šaška. Pořád má ovšem i čas psát.“ Novinář Denis Demonpion nabízí aktualizovanou a rozšířenou verzi životopisu původně vydaného v roce 2005. Michel Houellebecq je významným spisovatelem, jeho knihy vycházejí po celém světě, vznikají filmové, divadelní, rozhlasové adaptace. Jeho romány i básně se dnes studují v akademickém prostředí. Ačkoli si pěstuje pověst nepříjemného a nepřístupného společníka, je laureátem Goncourtovy ceny a před časem se stal nositelem Řádu čestné legie. Tyká si se současným francouzským prezidentem i s jedním z jeho předchůdců. To vše považoval Demonpion za důležité: text doplnil o nové poznatky a vydal znovu. Český čtenář může číst Houellebecqovy prózy v překladech od roku 2004. Teprve nyní vychází kniha o něm – o tomto francouzském fenoménu současnosti.

Na první průlet verši Miroslava Fišmeistera by se možná zdálo, že jde o hravě nonsensovou poezii, o absurdní slovní hříčky, o zvukomalebné toky hlásek a písmen a v nich neztajené jiskřivé veselí. V jeho křivolakých, složitě spájených obrazech ale zdaleka není vložen jen autorův cit pro bizarnost, hru, významy a zvuky jazyka: jejich smysl je nečekaně zvrstvený, jiskří v elektrizujících výbojích ze styku slov a jevů, které jsou si vzdálené a cizí. Oslňuje tím, nač nejsme zvyklí, co nás vykolejí, co se musíme teprve naučit učíst. Klíč k básním Miroslava Fišmeistera nelze vložit do padnoucího zámku, s nímž by bylo lze snadno pootočit a otevřít dveře do spořádané síně jejich smyslu. Je potřeba se pokoušet jej znovu a znovu vsouvat do neproniknutelných otvorů.

Na první průlet verši Miroslava Fišmeistera by se možná zdálo, že jde o hravě nonsensovou poezii, o absurdní slovní hříčky, o zvukomalebné toky hlásek a písmen a v nich neztajené jiskřivé veselí. V jeho křivolakých, složitě spájených obrazech ale zdaleka není vložen jen autorův cit pro bizarnost, hru, významy a zvuky jazyka: jejich smysl je nečekaně zvrstvený, jiskří v elektrizujících výbojích ze styku slov a jevů, které jsou si vzdálené a cizí. Oslňuje tím, nač nejsme zvyklí, co nás vykolejí, co se musíme teprve naučit učíst. Klíč k básním Miroslava Fišmeistera nelze vložit do padnoucího zámku, s nímž by bylo lze snadno pootočit a otevřít dveře do spořádané síně jejich smyslu. Je potřeba se pokoušet jej znovu a znovu vsouvat do neproniknutelných otvorů.

Roky je román Virginie Woolfové z roku 1937, poslední, který vydala za svého života. Sleduje historii rodiny Pargiterů od 80. let 19. století do poloviny 30. let století minulého. Přestože zde spisovatelka zachytila dobu tak dlouhou, próza není příliš rozsáhlá, vyprávění se zaměřuje spíše na drobné detaily životů postav. Román v překladu Zuzany Mayerové vychází česky vůbec poprvé. …Myslím, že to bude něco úžasného. Musím být otevřená, odvážná. Chci zachytit celou současnou společnost, nic nevynechat: popsat fakta i vize. A vzájemně je propojit… Je to vůbec možné? … Jak dosáhnout hloubky a neustrnout v nehybnosti? Mě ale baví zdolávat tyhle překážky, a v přirozenosti je svěží vítr a síla. Mým cílem je obsáhnout nekonečnou šíři, nekonečnou intenzitu. Měla by tam být satira, komedie, poezie, próza – jak to všechno skloubit dohromady? Co třeba drama, dopisy, básně? … A nakonec všechno pokračuje dál běžným každodenním životem. Chci tam dostat milióny myšlenek, ale nesmí to být kázání – úvahy o historii, politice, feminismu, umění, literatuře – zkrátka shrnutí všeho, co znám, cítím, čemu se směji, čím pohrdám, co miluji, obdivuji i nenávidím… V. Woolfová: Deníky; 25. dubna 1933) / Woolfová Virginia

Loučení má mnoho tváří. Loučíme se s mrtvými – s rodiči, sourozenci, s milovanou ženou. Loučíme se s přáteli, známými, kolegy. Pomůže, je-li člověk přítomen umírání? Víme, že se s blízkým člověkem máme rozloučit. Ale tohle vědomí ještě samo o sobě není rozloučením. Rozloučení zařídí jen čas. Barvy loučení tvoří devět povídek, jejichž tématem jsou závažné události nebo momenty ve vztazích, které mají původ v minulosti, ale vyjdou na povrch až po letech. Teprve tehdy nastává rozloučení buď přímo s dotyčným člověkem, nebo s vlastní mylnou představou o něm… Někdy nás loučení hluboce zasáhne. A někdy nás osvobodí. Nový povídkový soubor Bernharda Schlinka je mistrovským dílem: klade zásadní otázky a neváhá na ně odpovídat.

Jedinečné líčení atmosféry tajemství a hrůzy z událostí, které se zprvu vzpírají logickému chápání, činí z Baskervillského psa nejslavnější Doylův detektivní román. Detektiv Sherlock Holmes se svým přítelem a pomocníkem doktorem Watsonem vyšetřují případy záhadných úmrtí na venkovském panství v pochmurné krajině vřesovišť. Kdo měl zájem na smrti sira Charlese, dobrosrdečného mecenáše zdejšího nehostinného kraje? Je oním vraždícím monstrem skutečně nepolapitelný děsivý pes? Geniální dílo v novém překladu Richarda Podaného.

Ema Labudová na sebe upozornila prvotinou Tapetář, za niž byla nominována na Magnesii Literu v kategorii Objev roku. Svůj nový příběh přesunula z Anglie do Československa, z padesátých let na konec sedmdesátých. Tématem už není vztah mezi dvěma mladými muži, ale porucha příjmu potravy. Sedmnáctiletá Lada trpí anorexií. Nějaký čas trvá, než si rodiče všimnou, že výrazně zhubla – nebo spíš že je vyzáblá na kost. Začnou s domácí léčbou, Lada dokonce na čas skončí v nemocnici, neustále bojuje s odporem k sobě samé. Tahle situace ovlivňuje běžný chod rodiny, touha rodičů ji za každou cenu vyléčit, jakkoli sama nemá pocit, že by byla nemocná, v ní probouzí hlubokou nenávist. Postupně se vzpamatovává, ale postihnou ji psychické problémy. Sledujeme vývoj jejího prvního vztahu, který přeroste v manželství, pozorujeme přerod z dítěte v dospělou ženu, která zůstává nešťastná ve vlastním těle.

Ema Labudová na sebe upozornila prvotinou Tapetář, za niž byla nominována na Magnesii Literu v kategorii Objev roku. Svůj nový příběh přesunula z Anglie do Československa, z padesátých let na konec sedmdesátých. Tématem už není vztah mezi dvěma mladými muži, ale porucha příjmu potravy. Sedmnáctiletá Lada trpí anorexií. Nějaký čas trvá, než si rodiče všimnou, že výrazně zhubla – nebo spíš že je vyzáblá na kost. Začnou s domácí léčbou, Lada dokonce na čas skončí v nemocnici, neustále bojuje s odporem k sobě samé. Tahle situace ovlivňuje běžný chod rodiny, touha rodičů ji za každou cenu vyléčit, jakkoli sama nemá pocit, že by byla nemocná, v ní probouzí hlubokou nenávist. Postupně se vzpamatovává, ale postihnou ji psychické problémy. Sledujeme vývoj jejího prvního vztahu, který přeroste v manželství, pozorujeme přerod z dítěte v dospělou ženu, která zůstává nešťastná ve vlastním těle.

Překlad Ladislav Šenkyřík Velká Británie prohrála válku o Falklandy a Alan Turing se věnuje vývoji umělé inteligence… To je alternativní historie 80. let minulého století z pera jednoho z nejvýznamnějších anglických prozaiků. Důležitým tématem knihy je však také láska – respektive otázka, jak se vyrovnáme se skutečností, že umělá inteligence patrně nebude umět lhát. Nebude totiž chápat ani naše milosrdné lži, na kterých mezilidské soužití stojí a padá a které my lidé tak dobře ovládáme.

Divoké a nespoutané básně Janele z Liků našly v této sbírce zklidňující úběžníky nalézání nového domova a blízkost ne vždy něžných hlodavců. Tyto dvě jistoty, nepodmíněná přítomnost zvířat, která člověka nikdy nezklamou, a intimita, již lze nakonec sdílet, ubezpečují básnířčinu mluvčí o tom, že složitost a nevlídnost světa, v němž se ocitá, má dveře, které lze přibouchnout, a spolehlivé radosti, jež si lze dopřát. Přesto je osobitá Janele z Liků nadále pronikavou, nesmiřitelnou pozorovatelkou našich, i svých, slabin. Neslevuje, dokáže se zahryznout.

Snad nejznámější česká sbírka balad 19. století je natolik nadčasová, že oslovuje čtenáře již neuvěřitelných 150 let. Verše plné tajemna, mystiky a poučení jdou až do hloubky české duše. Jejich aktuálnost navíc podtrhují křehké a citlivé ilustrace současné známé české malířky a grafičky Míly Fürstové, která se svým smyslem pro detail a jemnou poetikou svých děl dokonale napojila na myšlenkový proud Karla Jaromíra Erbena. V tomto díle se dva umělecké proudy stávají jedním, jedinou Kyticí.

Vilu na břehu řečovické řeky navštěvuje neznámý host. Přichází starou studnou a nepatří do suchozemského světa. Také Hanu Strnadovou přitahuje spíše svět pod hladinou než mezilidské vztahy ve městě. Nešťastně zamilovaný Jarda Vávra pozve na návštěvu Haninu bývalou psycholožku Radku Borskou, aby mu poradila s řešením komplikovaného vztahu. Doktorčino počáteční nadšení je vystřídáno rozčarováním a nutnou sebeobranou. Na pilu rodiny Vávrových chodí anonymní dopisy a dny začínají chutnat jako zkažená ryba. Řeka si žije vlastním životem, po dlouhém suchu se hladina nečekaně zvedá a vrací obyvatelům to, co do ní během zimy nerozvážně naházeli.