Odeon strana 6 z 73

Na začátku románu visí mladý muž za nohy přivázaný k prolézačce na dětském hřišti. Kdosi ho málem umlátil k smrti. Muž se jmenuje Ábel Nema, pochází z jihovýchodní Evropy, odkud po maturitě utekl do města B. kdesi v západní Evropě. Ovládá perfektně deset jazyků, dokáže překládat zaslechnuté věty, ale nedovede spontánně reagovat, schází mu čich, chuť i orientační smysl. Přitahuje muže i ženy, ale není schopen s nimi žít. Ábel Nema si nedokáže vzpomenout, kdy a proč se jeho život takhle změnil. Najednou se ale nic nenachází na svém místě, dokonce ani on sám ne. Je to proto, že v jeho zemi vypukla válka? Nebo je na vině jeho otec, který uprchl od rodiny? Nebo to z toho důvodu, že jej odmítla bytost, které vyznal lásku? První a zatím poslední román Terézie Mory je komponován jako labyrint mimořádné jazykové pronikavosti plný obrazů, který současné německé literatuře chyběl. Autorka vypráví příběh o vykořeněnosti a válce, kterou si v sobě nesou hrdinové jejího románu i daleko od válečné zó

Blair a Gordon, kterému se přezdívá Zajda, byli obyčejní kluci. Kluci, kteří si nikdy nezahrají kriket na stadionu Lord's. Kluci, kteří nikdy nevzlétnou na stíhacím bombardéru Dagger ze základny v Leemingu. Kteří se ani nestanou popeláři. Narodili se jako siamská dvojčata a byli překvapivě odděleni až v dospělosti. Jejich vztah je ale hlubší, takže nadále bydlí spolu a pokoušejí se žít jako ostatní. Vlastně teprve po třicítce začínají objevovat svět. A taky sex. Silnější a rozhodnější Blair si vyhlédne na internetu kráskou dívku odkudsi z Východu a rozhodne se, ze si ji přiveze do Londýna. Mávnutím kouzelného proutku se přesouváme do jakési kavkazské republiky a potkáváme Ludmilu. Její bratr prodá družstevní traktor, aby měl na vodku, dívka sama způsobí smrt svého dědečka, ale protože na jeho poukázky fasuje rodina chleba, raději jeho úmrtí zapřou. Ve chvíli, kdy se hrdinka setkává s oběma bratry, je země napadena sousední republikou. Při charakteristice Pierrova románu se nelze vyhnout označení absurdní či sureálný. Jako by autor pozoroval realitu západního i postsovětského prostoru skrze zakřivenou čočku: kulisy i rekvizity zhruba sedí, ovšem co se v nich odehrává, přijde člověku ztěží uvěřitelné. Jenomže život, který musí Ludmila a ostatní žít, je tak strašný, že pokud by ho začal někdo brát jen trochu vážně, musel by se buď zbláznit, nebo se rovnou zabít. A přesně tím autor boduje a přitahuje pozornost: bláznivá a mnohdy logicky pokulhávající tragikomedie, přisprostlé primitivní dialogy, bezohledný černý humor, těžko přijatelné scény. Extrémní hrdinové ze dvou částí světa se setkávají za prapodivných okolností na neuvěřitelném místě. DBC Pierre svým druhým románem potvrdil hvězdnou reputaci i mimořádný literární talent.

Ti dva si nemohou být vzdálenější. Arthur Conan Doyle právě slavnostně vzkřísil z mrtvých Sherlocka Holmese a převzal šlechtický titul, kdežto George Edalji je jako provinční advokát a životní zelenáč zahloubán do práva odtrženého od jeho vykonavatelů. Arthur pluje na obláčku slávy a dovede si ji užít, zatímco George by rád prošel životem bez povšimnutí druhých, pokud budou respektovat pár jeho neškodných zásad. Ale neklame nás pod vlivem životopisných klišé zrak? Nestojí před námi ve skutečnosti vdovec sužovaný tím `že miloval, jak nejlépe může muž milovat ženu, kterou nemiluje`? A na druhé straně mladík „poněkud nevhodné` pleti, jehož tunelové vidění nedovoluje pochopit, že se stal terčem rasové nenávisti, která mu klade za vinu neslýchané násilnosti páchané na zvířatech?

Rain, Storm, Forrest, Ocean a Pillow jsou sourozenci. Jejich hippiesácká maminka je měla se třemi tatínky: jeden byl anglický aristokrat a při oplodnění měl dvě promile, druhý se po LSD chtěl stát Mesiášem a nakonec se ztratil kdesi v Indonésii, třetí bral kokain a týral děti - tu zlomil ruku, tu bodl nožem. Naštěstí se zabil v autě. Maminka byla free a happy a kromě přiblblých jmen už toho dětem moc nedala. Život je karma, co se má stát, ať se stane, peníze nejsou potřeba, k životu stačí příroda… Než jsou děti matce odebrány a poslány do Holandska, žijí všichni společně v kolonii na jihošpanělském pobřeží. A tyhle děti jsou tím vším v dospělosti poznamenané: Ocean spáchá na Valentýna sebevraždu, Pillow je alkoholička, Forrest se nehodlá probrat ze svého THC snu, relativně normální Storm a Rain si nedokážou udržet žádný vztah - a tak spí spolu. Svátek zamilovaných je v kontextu příběhu míněn vrcholně sarkasticky, nejenom kvůli líčení tabuizovaného incestního vztahu. Autorka boří mýtu

Novely výrazné české spisovatelské osobnosti 90. let.

Tentokrát nejde o magický realismus slavného autora, ale o reportáž: tento žánr ovšem García Márquez považuje za stejně důležitý jako své romány. V knize se věnuje nejnovějším dějinám Kolumbie, země nevyhlášené občanské války a pověstných drogových kartelů, které se snaží vynutit si jednání s vládou; ve hře je také to, aby soudy mafiány nevydaly do USA, kde jim hrozí nejpřísnější tresty. Pak dojde k únosům několika známých novinářů… Spisovatel poznamenává, že "nešlo o deset různých únosů, nýbrž o jediný hromadný únos deseti pečlivě vybraných osob, uskutečněný touž organizací za jedním a týmž cílem." S kronikářskou přesností líčí, jak k únosům došlo, potupné podmínky, v jakých mafie zajatce drží, i tragickou smrt dvou rukojmí. Souběžně s tím sledujeme jednání nejvyšších politických kruhů - tehdejší prezident César Gaviria se ucházel o funkci, poté co původního kandidáta zastřelili. Zároveň je to i příběh dvou silných protihráčů, doktora Villamizara, který se za každou cenu snaží dostat zpátky svou unesenou manželku Maruju Pachónovou, a bosse medellínské narkomafie Pabla Escobara. Ti dva jsou osudově spjatí: Villamizar nemůže dosáhnout osvobození své ženy, aniž předtím vyřeší Escobarovu situaci, a spolu se "svatým mužem", páterem Herrerou, ho osobně odvede do zvláštního vězení, odkud pod ochranou státní moci dál nerušeně provozuje své obchody. V epilogu jsme pak svědky Escobarova pomýleného útěku a smrti. Smutné je, že k únosům došlo v roce 1993, a Márquez napsal knihu proto, aby se po předchozích dvaceti letech občanské války něco takového už nikdy neopakovalo. Píše se rok 2007, místo kartelů z Medellínu a Cali jsou jiné, ale nevyhlášená válka v Kolumbii stále pokračuje.

V knihovně Kongresu USA je dílo zařazeno pod hesly: teroristické útoky z 9/11, manželská krize a New York - romány… Marshall a Joyce Harrimanovi žijí běžným životem. Mají dvě děti, byt a psa, oba pracují. A už druhým rokem se rozvádějí. To ráno, kdy jedna z krizí vrcholí, stojí v kalendáři datum 11. září 2001. Marshall pracuje ve Světovém obchodním středisku a Joyce má letenku na nechvalně proslulý let číslo 93. Když narazí letadlo do jižní věže dvojčat, Joyce poskočí radostí, protože jí dojde, že manžel už musí sedět v kanceláři. Jenže stejně jako ona nakonec nenastoupila do letadla, ani Marshall nezvládl vyjet až do 86. patra, protože předtím flirtoval s učitelkou v mateřské školce. Když se večer setkají, Joyce řekne zklamaně: Takže ty ses nakonec dostal ven? A on překvapeně zareaguje: A tys nestihla to letadlo? Další dny Marshall bloumá bez cíle ulicemi města nebo tráví čas hledáním sebe a Lloyda na fotografiích z místa neštěstí. Muže, kterému pomohl dostat se ven, ale na prostranství před budovami ho zabily padající trosky. Autor nahlíží na obě postavy s notnou dávkou ironie. Joyce nazývá svého exmanžela Usámou, Marshall parádně zkazí svatbu Joyciny sestry se sekulárním Židem Nealem. Oba touží po jediném - co nejvíc toho druhého poškodit, co nejvíc mu ublížit. "Investiční bankéř" Marshall se snaží získat finanční prostředky na akciovém trhu. Na vlastním účtu mu to nejde, i když se snaží sebevíc, ale u Joycina konta aktiva utěšeně rostou, třebaže jí nakoupil samé propadáky. Kalfusovi se věrně podařilo vystihnout nervózní atmosféru, která v New Yorku první měsíce po katastrofě panovala. I banální incident se v manhattanských ulicích mění ve skrytou hrozbu, při níž se obyvatelé instinktivně přikrčí a hledají sebevražedného atentátníka. Kalfusův styl je poměrně civilní, v dějových pasážích se však mění v jednolitý tok vět, jimž čtenář rychle podlehne. Satirický román je skvělou studií rozpadajícího se vztahu dvou lidí, jejichž neshody nedokáže překlenout ani největší tragédie v moderních amerických dějinách.

McEwanův příběh jedné svatební noci z počátku šedesátých let, zasazený do krásného prostředí na pobřeží jižní Anglie, nabízí hluboké zamyšlení nad dobovou podmíněností lidského chování, citů i vztahů. Děj se odehrává v časech, kdy v ovzduší rezonují naděje nadcházejícího svobodomyslného desetiletí i první písně Beatles, proslýchá se cosi o americkém vynálezu v podobě antikoncepční pilulky, společnost však žije ještě zcela v zajetí tradiční morálky. Oba protagonisté novely jsou "mladí, vzdělaní" a bez předsudků, jak nás autor neopomene upozornit hned v úvodní větě, a přesto je jejich vztah dobově podmíněný mnohem víc, než si jsou ochotni připustit. Hořkosladká rekapitulace z perspektivy mnohaletého odstupu v závěru knihy o tom podává výmluvné svědectví. Sevřený milostný příběh, který - ač hluboce dojímavý a tklivý - je na hony vzdálený představám červených knihoven, je vrcholem spisovatelova vyzrálého umění. Autor už nepotřebuje makabrózně šokovat jako kdysi v románu Betonová zahrada, jímž se proslavil, ba ani používat nezvyklé situace, tak hojné v pozdějších dílech (Dítě v pravý čas, Nezničitelná láska, Pokání). Na půdorysu běžného, byť jistě výjimečného večera dvou obyčejných lidí nám se svrchovaným literárním mistrovstvím podává zprávu o druhé polovině dvacátého století i o "nezničitelnosti" a síle lásky.

Nový román amerického spisovatele E. L. Doctorowa beletristicky zpracovává historickou událost z roku 1864: pochod generála Shermana s armádou čítající přes šedesát tisíc mužů napříč Georgií k Atlantskému oceánu. Unionisté za sebou zanechali pás mrtvé země o šířce šedesáti mil a jednotky měly za úkol zničit vše, co souviselo s bavlníkovými plantážemi, bořily mosty a ničily komunikace. Zachovaly se tisíce dokumentů o loupení, znásilňování a zabíjení. Za necelý měsíc dosáhl Sherman se svými muži přístavu Savannah. Pochod k moři předznamenává taktiku `spálené země` a strategii totálních válek 20. století stejně jako utrpení civilistů, kteří se stali cílem všech válčících stran. Doctorow nás vrhá přímo doprostřed zuřícího konfliktu, a snad i proto jej moudře nechává bez vysvětlení - výčtu příčin, které k němu vedly, se úmyslně vyhýbá. Celkovou atmosféru beznaděje a zmaru doplňují nejen četné naturalistické detaily, ale též nápadně kontrastní pasáže líčící krásu a majestát přírody, jež zů

Je to jen svědomí, co nutí člověka stále znovu a znovu zpytovat duši, anebo existuje cosi mnohem hlubšího, kam obyčejný smrtelník nedosáhne, ale o čem jen tuší, že číhá vyrazit každým okamžikem do útoku? Ve svém doposud posledním románu Pokání dovedl Ian McEwan tuto myšlenku k dokonalosti. Třináctiletá Briony odvíjí svůj život v jistých představách, které ji mají neomylně dovést ke konkrétnímu, jasně vytyčenému cíli. Těmto snům přizpůsobuje vše, co přizpůsobit lze. Co nelze, tomu je třeba dopomoci. S fanatickou úporností pubescenta a fantazií, rozvinutou až do krajnosti, dohání protagonisty své soukromé hry na život k tragédii, za kterou by měla činit po zbytek života pokání. McEwan spřádá jednotlivé nitky osudů, jež v závěru splynou v jediný, silný a hluboce pravdivý obraz uplynulého století. Autor nabízí možnosti a klade otázky, na něž je těžké jednoznačně odpovědět. Ale ani on neposkytuje jednoznačné odpovědi, a tak je na čtenáři, aby se rozhodl, po které cestě se vydá - společně s Briony, s jejími spolupachateli, anebo s obětí? Jednoznačný není ani katarzní závěr, stejně jako není černý anebo bílý život kohokoliv z nás. Příběh pokání, jenž se na první pohled vztahuje k Briony, se náhle dotýká každého, i když se současně každý v tom kterém smyslu může ztotožnit s obětí. Nenápadně, avšak s rafinovaností mistra svého oboru, jako zdánlivé vedlejší téma se knihou prolíná - zřetelněji než v kterémkoli McEwanově díle předchozím - motiv psaní, chcete-li spisovatelství a jeho smyslu, jako by autor cítil stále naléhavější nutkání popsat a zdůvodnit především sám sebe a svoji touhu propojit život skutečný se životem svých literárních postav. Autor v tomto díle jednoznačně dosáhl svého vrcholu, alespoň co se týče asociačního spektra možných osudů člověka, jež nám nabízí s elegantní noblesou a odzbrojující bravurou.

Paula Hooková leží v noci z 16. na 17. června 1995 vedle spícího manžela, vnímá odstíny tmy za oknem a je odhodlána neusnout. Uvědomuje si, že nadešel čas "popravy". Až zítra ráno vstanou, dozvědí se jejich šestnáctileté děti konečně rodinné tajemství, jehož obsah už nelze zamlčovat. Sevření Swiftovy nové prózy do několika málo hodin jen zvyšuje úzkost, s níž je toto rozhodnutí spojeno. Co to vlastně nad Hookovými visí, že to může hned po snídani zničit vzorové soužití v domku na předměstí, který by si L. N. Tolstoj pro své manželské drama zřejmě nevybral, protože jeho obyvatelé jsou zdánlivě až příliš šťastní? Hrdinka, jejíž zpověď autor zasadil do nejvýmluvnější noci v dějinách literatury, má však daleko do paničky pociťující potřebu producírovat se před divákem jako v reality show. Podobně jako u Joyceovy Molly Bloomové se formou monologu "na polštáři" ocitáme až v myšlenkách protagonistky, a to ve chvíli, kdy už sice nabyly tvar, ale ještě nejsou vysloveny a přizpůsobeny vývoji situace. Paula si v penelopiádě ohraničené brzkým svítáním nacvičuje, co bude záhy odtajněno, a zároveň se probírá půlstoletím okolností, jež tomu předcházely. Jako obchodnice s uměním představí čtenáři svůj život jako galerii, kterou stojí za to projít. Jako jedináček, jenž pochoval otce a vygumoval z mysli snobskou matku, uvažuje o tom, nakolik může jedinec přežít bez druhých. Přemýšlí o síle rodiny, která nás v těžkých chvílích drží doslova nad vodou, a vzhledem ke svým zkušenostem chápe tuto instanci jako společenství otců i "otců", strýčků i "strýčků" a dědečků i "dědečků", neboť sounáležitost bývá silnější než hlas krve. Graham Swift znovu potvrzuje, jak blízko má k moderním klasikům. Jeho osmý román Zítřek (2007) navazuje na vzývání magie všedního dne, mění ho za pomoci obyčejných slov v neobyčejných situacích ve výjimečný portrét jednoho manželství a přivádí nás k meditaci nad pravdou, kterou je třeba střežit jako oko v hlavě. Člověk coby svědek vlastních dějin vypráví naprosto neopakovatelný příběh, dokládající podle modernistů osobitou melodii uloženou v každém srdci. Aspoň v literatuře jsme si tedy s ohledem na všechny radosti, kompromisy i útrapy všichni rovni.

Soubor sedmi povídek přináší texty ze šedesátých a ze začátku sedmdesátých let. I zde samozřejmě nacházíme reálné i fantastické Macondo, jemuž García Márquez zaručil nesmrtelnost románem Sto roků samoty, a řadu známých motivů, které v toku vyprávění nabývají nejrůznějších podob, avšak vždy nesou pečeť autorova mistrovství a humoru.

Zatímco autorovy slavné hororové povídky (shrnuté např. ve výboru Líbej mě, líbej) charakterizuje jedovatá bizarnost, čtyři povídky ze sbírky Milostné rošády jsou precizně komponované originální anekdoty s překvapivou, až šokující pointou - povídky o `bezbolestné bolesti`, v různých hávech obměňující české přísloví `kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá`… Jsou to mistrné, dějově sevřené grotesky naplněné černým humorem, které často připomenou vycizelované arabesky Poeovy.

Už motto knihy, citát z Božské komedie, naznačuje, že se autor inspiroval Dantem. Devět kruhů pekla přenesl Quintreau do světa vpravdě současného, navíc do světa vysokého byznysu. Děj se odehrává v rozmezí dvou hodin v zasedací místnosti managementu jisté velké firmy zabývající se komunikacemi. Řeč je o dividendách, akciích, restrukturalizaci a licencích, ale do toho se míchají i ty nejintimnější myšlenky, což dohromady tvoří děsivě věrohodnou i podivnou mozaiku příběhů.

V blízkosti indicko-nepálských hranic žije osaměle soudce ve výslužbě se svým kuchařem. Jeho život je velice prostý, starý muž je zahořklý a od světa už nic neočekává. Vše se mění ve chvíli, kdy se zjeví jeho dospívající vnučka Sai, která ztratila rodiče. Do té doby mnoho ze skutečného života nepoznala, není tedy divu, že se brzo zamiluje do svého nepálského učitele. Kuchařův syn Bidžu odjíždí do vysněné Ameriky. Román, za který autorka získala roku 2006 Booker Prize, přináší poněkud jiný pohled na Indii, než na jaký jsme zvyklí.

Román Idiot se řadí ke klíčovým a nejznámějším dílům ruské literatury. Mladý kníže Myškin, zchudlý a postižený epilepsií, prožije po návratu ze švýcarského sanatoria tak podivuhodné příběhy, že upadne znovu do své duševní nemoci. Lidé, kteří nemohou pochopit jeho dobrotu, ho označují za idiota. Myškin svou filozofií pokory a všelásky přivádí do neštěstí i ty, které miluje, a nakonec sám sebe.