Odeon strana 7 z 87

Mít a být začíná Malodotovou smrtí. Po smrtelné autonehodě se ke svému překvapení ocitá na klinice, kde se musí nejprve zbavit závislosti na životě, aby mohl být úplně mrtvý. Pokud se mu to nepodaří, musí projít celou svou existencí znovu, od začátku do konce, s úplně stejným průběhem. S pestrou skupinou spolupacientů absolvuje skupinové terapie a individuální rozhovory se záhadným vrchním terapeutem, který se ho snaží přimět, aby se zřekl té hnusné závislosti na životě. Spisovatel Dimitri Verhulst vtipně a výmluvně osvětluje naši konečnost: je to román, který nemá obdoby ani v autorově tvorbě.

Mít a být začíná Malodotovou smrtí. Po smrtelné autonehodě se ke svému překvapení ocitá na klinice, kde se musí nejprve zbavit závislosti na životě, aby mohl být úplně mrtvý. Pokud se mu to nepodaří, musí projít celou svou existencí znovu, od začátku do konce, s úplně stejným průběhem. S pestrou skupinou spolupacientů absolvuje skupinové terapie a individuální rozhovory se záhadným vrchním terapeutem, který se ho snaží přimět, aby se zřekl té hnusné závislosti na životě. Spisovatel Dimitri Verhulst vtipně a výmluvně osvětluje naši konečnost: je to román, který nemá obdoby ani v autorově tvorbě.

Vypravěčka – německá černoška narozená v bývalé NDR, žijící převážně v Berlíně – neustále udržuje rozhovor s kýmsi blíže nedefinovaným. Podle oslovování a typu otázek můžeme jen tušit, že se jedná o dávno zesnulého bratra, jindy o amerického imigračního úředníka nebo psychologa, případně o rozhovor s vlastním já. Tento přerušovaný proud řeči propůjčuje románu pocit roztěkanosti, ale naplňuje aktuální rytmus jazyka. Olivia Wenzel píše srdceryvně i humorně o původu i ztrátě, o radosti ze života, osamělosti a rolích, které člověku přisuzuje společnost.

Slavnou románovou antiutopii My napsal Zamjatin v roce 1920, představuje však vizi daleké budoucnosti: život v „Jednotném státu“ vzniklém ve třetím tisíciletí po „dvousetleté válce“. Lidé v té době už netrpí bídou, ztratili však jména a stali se pouhými „čísly“. Ženy jsou pojmenovány samohláskami a muži souhláskami, k nimž je připojeno číslo jednotlivce. Jejich život je stoprocentně organizován, například na dítě musí mít povolení, jinak jsou popraveni. Nové vydání tohoto vizionářského díla vychází v překladu Jakuba Šedivého.

Planetky jsou svébytnou povídkovou sbírkou, která dost možná vypráví i váš příběh. Přináší dvanáct podobenství, k nimž autorku inspirovali výjimeční, a přitom zcela obyčejní lidé. Přátelé, rodina, kamarádi, sousedi, bližní. Ti, s nimiž vstupujeme do situací, které nás významně spoluutvářejí. Povídky Hany Lundiakové vycházejí z básnické metafory a poezií se místy na okamžik stávají: „Každý z nás je součástí galaxie, kde se vše točí kolem věčného zdroje světla. Jako planetky putujeme po svých vlastních trajektoriích, navzájem si tolik blízcí, a přece neznámí.“

Dramatické básně o všednostech. Výklad světa jako přehlídka zuřivých pozorování, jež konají lidé, věci i zvířata. Samo vyslovování je zde hlavní posedlostí: za každým slovem lze objevit další slovo, které je přesnější, přísnější, bolestivější – v nekonečném stupňování. Šestá sbírka poezie české básnířky žijící v USA.

Každý rok v srpnu se Ana Magdalena plaví trajektem na ostrov, kde je pohřbena její matka, aby navštívila její hrob. Tyto cesty se nakonec stanou neodolatelnou pozvánkou k tomu, aby se na jednu noc v roce stala jiným člověkem. Je šťastně vdaná a rozhodně nemá důvod rozbíjet svět, který si vytvořila se svým mužem a dětmi. A přesto se znovu vydává na cestu, aby se setkala s náhodným milencem. Poslední dílo nalezené v pozůstalosti slavného spisovatele je hymnou života, oslavou radosti navzdory uplývajícímu času a ódou na ženskou touhu.

Slavný Wildeův román v sobě nese autobiografické rysy: Mladý muž se nechává portrétovat známým malířem, a když poprvé spatří svůj krásný portrét, projeví přání, aby sám nikdy nezestárl a všechny proměny tváře se objevovaly pouze na obraze… Román obsahuje hororové prvky i faustovský motiv, dotýká se i tématu homosexuality. O popularitě díla svědčí filmová zpracování i původní český muzikál. Vychází v novém českém překladu.

Slavný Wildeův román v sobě nese autobiografické rysy: Mladý muž se nechává portrétovat známým malířem, a když poprvé spatří svůj krásný portrét, projeví přání, aby sám nikdy nezestárl a všechny proměny tváře se objevovaly pouze na obraze… Román obsahuje hororové prvky i faustovský motiv, dotýká se i tématu homosexuality. O popularitě díla svědčí filmová zpracování i původní český muzikál. Vychází v novém českém překladu.

Už pred viac ako polstoročím, keď Mechanický pomaranč vyšiel prvý raz, sa stal „klasikou“ a zaradil sa medzi to najlepšie, čo priniesla moderná literatúra. Rovnomenný film, ktorý podľa nej nakrútil Stanley Kubrick, sa rýchlo stal kultovým a dodnes má svojich verných fanúšikov. Príbeh sa odohráva v Londýne. Hlavná postava Alex je vodcom štvorčlennej skupiny tínedžerov, ktorá pácha rozličné násilnosti. Medzi sebou sa rozprávajú bizarným slangom s implantovanými rusizmami. Alexa po čase chytia a dostane sa do väzenia, kde ho čaká hrozivý trest s nepredstaviteľnými následkami. Experimentálna liečba ho zmení na krotkého baránka, ktorý sa už nikdy nedopustí násilia, ale zároveň ho tak zbaví aj možnosti voľby medzi dobrom a zlom, jeho ľudskej podstaty. Kniha je fascinujúcim jazykovým koncertom, brilantnou štúdiou zla v človeku aj drsnou antiutópiou v orwellovskom duchu. K slovenskému čitateľovi sa dostáva v treťom vydaní, doplnenom o doslov profesora Antona Heretika st., psychológa a psychoterapeuta. Zároveň obsahuje detaily z originálneho textu, ktorý sa považuje za jediný autorizovaný rukopis, a slovník slangových výrazov. Z anglického originálu The Clockwork Orange (Penguin Classics 2013) preložil Otakar Kořínek.

Siegfried Lenz (1926–2014) proslul zejména svými romány, jeho povídková tvorba ale také stojí za pozornost. Texty jsou sice literárně náročné, zároveň však poetické a nadčasové – dotýkají se témat mezilidských vztahů, paměti, moci, relativity. Povídkový soubor obsahující třináct textů vychází česky vůbec poprvé v překladu Jany Zoubkové.

Siegfried Lenz (1926–2014) proslul zejména svými romány, jeho povídková tvorba ale také stojí za pozornost. Texty jsou sice literárně náročné, zároveň však poetické a nadčasové – dotýkají se témat mezilidských vztahů, paměti, moci, relativity. Povídkový soubor obsahující třináct textů vychází česky vůbec poprvé v překladu Jany Zoubkové.

Arnošt Lustig byl jedním z nejvýznamnějších světových spisovatelů, kteří se ve svých dílech věnovali holokaustu. Tento román v obrazech představuje hlavní momenty na jeho životní cestě. Mohou to být obrazy zásadní jak pro něj, tak pro jeho dceru Evu a syna Josefa. Kniha je koncipována jako jejich dialog o cestě životem. Děti i Arnošt na ní stárnou a zjišťují o sobě nejrůznější věci – a tím se k sobě také přibližují. Zjišťují, kdo opravdu jsou, a kým jsou pro sebe navzájem. Text Markéty Pilátové doprovázejí obrazové koláže Elišky Podzimkové.

Jak odcházejí maminky? Někdy se postupně rozplývají v mlze, vadnou jako květiny, dlouze a bolavě. Čtvrtou sbírkou Marty Veselé Jirousové se jako nit vine téma nemoci a umírání maminky Juliany, proměňující se vztah k ní. Je to nit tenká, neustále napínaná, pomalu se trhající lanko. A současně pevné pouto, tak pevné, že „ztrácíš-li se ty, ztrácím se i já“. Sbírka zachycuje hledání síly, opory, volání k Bohu ve vzteku i v pláči, každodennost, radost z maličkostí. Básně se své průzračnosti rozestupují, zvou přímo do děje, do domu, zahrady, k maminčině posteli, na chvíli se ohřát a dotknout naděje, rostoucí z přijaté tíhy, z laskavosti a něhy.

V době, kdy svět stále ještě počítá náklady druhé světové války a železná opona se spustila, život jedenáctiletého Rolanda Bainese se obrátí vzhůru nohama. Dva tisíce kilometrů od matčiny ochranitelské náruče, uvězněný v internátní škole, přitahuje svou zranitelností učitelku klavíru slečnu Miriam Cornellovou a zanechává v ní jizvy i vzpomínku na lásku, která nikdy nezmizí. Hodiny jsou intimní i univerzální příběh o lásce, lítosti a neklidném hledání odpovědí.

Mezi lety 1915–1941 si Woolfová psala deník, poslední zápis je datován čtyři dny před její smrtí. Nepsala však denně, zpravidla jednou za několik dní. Deník nicméně poskytuje přehled o tom, co oněch sedmadvacet let dělala, o lidech, které potkávala, a zejména, co si myslela o nich, o sobě, o životě. Když zemřela, zůstalo po ní 26 svazků rukopisu. Tuto knihu tvoří výňatky z deníků, které editoval její manžel L. Woolf.