Odeon strana 2 z 73

Štvorzväzková verzia úspešnej Všeobecnej encyklopédie Universum, ktorá Čechách získala viacero prestížnych cien...

Desátý román Johna Irvinga začíná neobvyklou nehodou: při natáčení v Indii ukousne lev televiznímu reportérovi ruku. Jistá dáma nabídne k transplantaci ruku svého manžela - ovšem dosud živého a zdravého... Román zprvu připomíná humoristickou satiru č i erotickou frašku, závěr je však stejně realistický a dojímavý jako kterákoli z autorových dosavadních knih. Současně nabízí pronikavý pohled na to, jak významnou roli v lidském životě hrají "druhé šance" a ochota ke změně. Váz., 272 stran, 12,5 x 20 cm EF25408

Márquez popisuje příhodu z roku 1955, kdy se po neštěstí na torpédoborci kolumbijského válečného námořnictva Caldas pohřešovalo osm námořníků, po několikadenní neúspěšné pátrací akci byli všichni oficiálně prohlášeni za mrtvé. Týden nato se však jeden z nich objevil na opuštěné pláži severní Kolumbie, polomrtvý po mnoha dnech strávených v člunu unášeném proudem, bez jídla a vody. Luis Alejandro Velasco se stal téměř národním hrdinou, jeho dobrodružství bylo omíláno provládními novinami, ale samotná příčina námořní katastrofy zůstala utajena. Když Márquez začal pro vládu krajně nepříjemné skutečnosti publikovat v novinách a náklad El Espectadoru se zdvojnásobil, bylo jen otázkou času, kdy bude tiskovina zastavena. Přes veškerý nátlak neodvolal Velasco ani čárku. O dva roky později kolumbijská diktatura padla…. Roku 1970 spisovatel vydal tento sugestivní příběh také knižně a čeština je 19. jazykem, do něhož je Zpověď trosečníka přeložena.

Nádherné londýnské jitro v půli června roku 1923. Paní Clarissa Dallowayová je právě na cestě do Mulberryho květinářství, kde si má vyzvednout výzdobu pro svůj dnešní večírek. Než však tahle událost pro lidi z lepších kruhů nastane, strávíme v její společnosti obyčejný den, který nás nenechá na pochybách, že pod slupkou stárnoucí a průměrné středostavovské paničky bije srdce se stejně vroucí pravidelností, s jakou se na Toweru každou čtvrthodinu hlásí o slovo zvon Big Ben. Virginia Woolfová má však za lubem víc než jen rozbíjení klišé o jedné snobské madam. Technikou proudu vědomí a s přispěním vedlejších postav tohoto okouzlujícího letního capriccia před námi postupně odhalí skutečné nitro paní Dallowayové, které působí věrněji než sebetrefnější realistický popis, a také její obrovskou žízeň po životě. Tento Clarissin dar vynikne především ve srovnání s jejím poněkud zdrženlivým manželem, smolařským milencem z mládí, dospívající dcerou, zakyslou guvernantkou i odkvetlými aristokratkam

Komika či absurdní situace jsou pro Irvinga prostředkem, jak poukazovat na vážnější témata. Fred Trumper je dalším z plejády jeho svérázných hrdinů. Má problémy doma, nejen finanční, a řeší je útěkem z rodiny. Autor poukazuje na delikátnost partnerských vztahů i třeba na svéráz amerického univerzitního provozu.

Kdybychom se měli domýšlet, které prózy Ladislava Fukse jsou "více autobiografické", pak by mezi ně určitě patřily ty, v nichž vystupuje jako hlavní vypravěč citlivý, introvertní student Michal. Po Variacích pro temnou strunu a po povídkách o černovl asých bratřích bylo by třeba jmenoval novelu Obraz Martina Blaskowitze (1980). Po letech snad nejvíc zasažených dobovou bezradností se v ní autor vrátil k rokům války a ke krušným osobním zážitkům. Tématem se stala soukromá dramata a historické událo sti, jež podstatně rozhodovaly o osudech a životech. Fuks se rovněž vrátil k napínavému a trochu tajemnému stylu a soustředil se hlavně na psychologii. Příběh se odehrává na chatě, kam Michal pozval známého, ale komerčního spisovatele, aby mu nabídl příběh o českých a německých kamarádech v předvečer války. Sledujeme tak další postavy patřící k Fuksovým oblíbeným - chlapce poznamenaného pocitem bolestného vyřazení. Nejhlubší náklonnost poutá Michala s německým přítelem Martinem Blaskowitzem. Jeh o "obraz" si také pověsil na stěnu jako připomínku tragédií i jako výzvu lehkovážnému hostovi, kterého chtěl potrestat a ironizovat. O dějinných katastrofách, o rozdílných cestách českých a německých školáků a o zraněných duších mladých lidí vyprávěl tak Fuks v jedné z próz, jež nezapřou osobní inspiraci, a které autor napsal s promyšlenou fabulí a ironií a ve vážném tónu.

Ashdown, nepřehlédnutelné a ponuře krásné sídlo na mořském útesu, dominantní svému okolí - dříve studentská ubytovna, později soukromá klinika pro pacienty s poruchami spánku. A právě zde se ve dvou časových obdobích prolínají osudy několika osob: studentů Sáry a Roberta, ředitele kliniky doktora Duddena a filmového kritika Terryho. Pobyt na tom opuštěném místě s bludišti chodeb a tajemným sklepením každého nějak poznamenal, určil jeho další kroky, přinesl osudová i osudná rozhodování o sobě a druhých. Sára trpí narkolepsií, nedokáže rozlišovat mezi snem a skutečností. Robert hledá svou identitu podobně jako Terry pátrá po ztraceném filmu Salvatora Orteseho. Poněkud vyšinutý lékař pak vede svůj osobní boj se světem. Anglický prozaik Jonathan Coe bravurně proplétá jejich osudy až do zcela logického rozuzlení, kterého se však čtenář nedočká dřív, než dočte tři přílohy zařazené na konci románu. Autor mistrně mísí komično s tragičnem, patos s fraškou, napětí s uvolněním, jednou z jeho rafi

Karel Toman je autorem sedmi útlých sbírek, které jsou dokladem přirozeného a plynulého básnického vývoje. Je to stavba o sedmi prostorách, monument, který se nevnucuje. Tuláctví je všudypřítomné i tehdy, kdy básník dýchá vůni domova. Stejně všudypřítomný je i `tomanovský` mélos. Jeho verše, nejednou ostatně pojmenované píseň, jsou zpěvné, stroficky vyvážené, rytmicky `samozřejmé`. Tomuto nepřestajnému tulákovi byl vlastní smysl pro řád tvorby i života, což je patrné už v prvních knížkách (Torzo života, 1902, Melancholická pouť, 1906). Tomanovo bytostné národní cítění dokládají pak v celistvosti Měsíce (1918): jejich téma je tu osobní, tu obecné, zásadní. Pozdější Verše rodinné a jiné (1914-1917) jsou také hlasem víry v čase válečných hrůz, i v této sbírce, podobně jako v posledním souboru Stoletý kalendář (1926) stále bije srdce tulákovo, především tehdy, kdy nemoralistně zaznívá apel morálního dosahu.

Téma samozvaného diktátora je pro latinskoamerickou literaturu poměrně typické, dokonce až obsedantní, a objevuje se v řadě děl. Zatímco například kubánský prozaik Alejo Carpentier zvolil ve svém díle Náprava dle metody přesný dobový a sociální rámec, a podobně Haiťan René Depestre nenechává v románu Jako o závod nikoho na pochybách, o jakou zemi či vládce jde, García Márquez zpracoval látku jinak: zamířil k parodii a satiře. Charakteristický styl vyprávění, příznačný pro Sto roků samoty, je zúžen na několik bizarních motivů ze života dosazeného tyrana. Spisovatel překvapuje až hypertrofií obrazů a scén, kdy se ve stále nových obměnách kupí obludné fikce, krouživými pohyby děje a anachronismy je popírán lineární čas, kdy se logika jeví jako naprosto nepotřebná a skutečnost je obrazně řečeno trhána na kusy. Společně s tím se čtenář musí zorientovat v netradiční podobě textu, který je interpunkčně téměř nepřerušován. Autor místo klasické přímé řeči přechází z jedné osoby na druhou, splét

Světová současná

Text románu působí jako silná osobní zpověď, niterné ohlédnutí za začátkem, vývojem a náhlým koncem jednoho milostného vztahu. Louise přijíždí krátce po druhé světové válce do Londýna, kde se setkává s psychiatrem Robertem Gordonem. Ten ji nijak nepřitahuje, přesto se mu po kratičké známosti oddá na lavičce v parku. Od začátku víme, že jde o vztah submisivní: Gordon se Louisy zmocňuje pokaždé brutálně, tak trochu ji i znásilňuje, a to nejen fyzicky, ale i verbálně. Nejde však o explicitně popsané sexuální scény, vše se odehrává v sugestivních náznacích. Román je zároveň „dobrodružstvím“ lingvistickým, neboť autorka „hledá slova“, jimiž by vypravěčka popsala své choulostivé prožitky – používá dnes již zautomatizované výrazy, například z oblasti psychoanalýzy. Kniha je rovněž pozoruhodná jako dokument doby.

Slavná a kontroverzní kniha mladé polské spisovatelky, která pobouřila Polsko svou otevřeností.

Román o legendární postavě latinsko-amerického hnutí za nezávislost. Simon Bolívar (1783-1830), politik, generál, hrál klíčovou roli v boji proti španělské nadvládě. R. 1819 se stal prezidentem Kolumbie a r. 1821 i prezidentem Peru. Dílo zachycuje poslední měsíce jeho života, cestu po řece Magdaleně a smrt v opuštěnosti. Spíše než líčení vojenských a politických úspěchů či neúspěchů jde o příběh muže, který zjišťuje, že mu život uniká pod rukama, zůstává sám a opuštěný tváří v tvář historii.

Uprostřed jabloňových sadů v úrodné krajině státu Maine leží podivný svět, v němž začíná odysea Homera Wellse. Po několika traumatizujících zkušenostech u adoptivních rodičů se stane natrvalo součástí sirotčince v St. Cloud's a jako nejstarší chovanec se učí mladým i starším ženám pomáhat od jejich starostí. Jeho učitelem je zakladatel sirotčince Wilbur Larch, lékař, který vede své soukromé křížové tažení proti zlu, často v rozporu se zákonem. Sledujeme Homerův příběh, jeho snahu stát se užitečným, učednické období v sirotčinci, dospělá léta v moštárně, prazvláštní vztah k manželce jeho nejlepšího přítele, neustálé odchody i návraty.

Formálně úsporná, sevřená kniha je rozdělena do pěti kapitol - `třenic`, jež korespondují s pěti etapami života literárního hrdiny. V první sledujeme počátek až patologicky závislého vztahu vypravěče - zde teprve jedenáctiletého - a jeho matky, který pokračuje celá další desetiletí a logicky narušuje hrdinovy milostné a partnerské vztahy. Není divu, že nenajde klid ani v roli otce dospívající dcery. Téměř pět dekád jsme svědky hrdinova hledání pevného bodu, jeho samoty a nevědomých závislostí, pocitu, že lidé si nemohou rozumět, protože nejsou schopni komunikace… Djian je mistrem tragikomických scén a také má výtečnou schopnost vytvářet `odposlouchané` dialogy - leckterý čtenář pocítí s jeho postavami nejen určité souznění, ale i znepokojení.

Novela Mezi akty byla otištěna až po autorčině smrti a lze ji chápat jako výmluvný a svébytný epilog celého jejího díla: najdeme tu pasáže, jejichž symbolika dává klíč k autorčině životní filozofii a nakonec i k závěrečnému dilematu života. Podobně jako ve známém románu Paní Dallowayová se příběh odehrává během jediného dne a dá se shrnout do několika vět. V zahradě Olivera Gilese se bude, jako již po sedm let, hrát tradiční historická hra, napsala ji a sama nastudovala stárnoucí bývalá herečka La Trobová. Domácí čekají, jak představení dopadne. Přicházejí nečekaní hosté, scházejí se vesničané, hra začíná a diváci ji bezprostředně komentují. Po představení se na zahradu snáší klid. Lidé se vracejí sami k sobě… Pod zdánlivě nevzrušivým popisem jednoho ochotnického představení se skrývá báseň o divácích a hercích, ale i sebeironické a nepatetické zamyšlení nad osudem umělce, jeho tápáním a nejistotou.