Odeon strana 10 z 73

Berlín má na konci devadesátých let mnoho tváří. Je to provincie i metropole zároveň: plný ilegálních barů, každodenních večírků a podivných existencí. Ale taky vybydlených domů a zadních dvorů, kam se stahují mladí lidé, aby přečkali pár hodin do další párty. Ve čtvrtích Neukölln a Prenzlauer Berg - přesněji v Tomášské a Sonnenburské ulici - na sebe oba světy narážejí. Zónu Berlín tvoří dvacet kapitol, dvacet příběhů: setkáváme se zde s Elidou a Jasonem, kteří se milují ve vaně plné umělých květin. Na scéně se objeví i úředník s literárními ambicemi, který sleduje extravagantní pár dalekohledem a vkládá jejich život do svých příběhů. Překvapí nás postarší dáma, která zastává až nečekaně volnomyšlenkářské pojetí lásky. Své místo tu má i čtrnáctiletá Laura, která se s kamarády schází v noci na hřbitově, kde kouří trávu, sní o nočních klubech a životě plném dobrodružství. Ale v Tomášské je relativní klid. Mladí lidé, mezi nimi i studentka Kateřina, míří do Sonnenburské ulice ve čtvrti Pr

Novinář Carl Streator, který pro místní plátek píše sérii článků o syndromu náhlého úmrtí nemluvňat, si povšimne, že na místech, kde k nim došlo, se obvykle vyskytuje kniha Básně a říkanky celého světa. Na straně 27 je v knížce neškodná říkanka, uspávanka. Ve skutečnosti jde o šamanskou formuli, která po přednesení, dokonce i v duchu a na dálku, v mžiku zabíjí. Carl se vcelku náhodně seznámí s Helen, která podniká v realitách - prodává domy, v nichž straší. Společně s její asistentkou Monou, z níž se vyklube čarodějnice, a s chlapíkem přezdívaným Ústřice, který ani neskrývá svůj negativní vztah ke světu a lidem, se vydávají na cestu. Na cestu po Spojených státech, aby po knihovnách ničili všechny výtisky inkriminované knihy. Při tom však sami říkanku používají a zanechávají za sebou mrtvé. Carl možná trpí mesiášským komplexem, ostatní ale na záchranu světa rozhodně nemyslí, jde jim o moc a peníze, chtějí ovládat druhé. Časem zjišťují, že formule je pouhopouhou součástí celé knihy kouze

Příběh novely, umístěné do kolumbijského města na karibském pobřeží, vypráví či spíše sepisuje jako „paměť“ v poněkud starobylém smyslu slova její protagonista: starý mládenec, celoživotní hudební kritik a nedělní fejetonista místních novin, „učenec“, jak je místními lidmi nazýván, který celý život pěstoval pouze účelové erotické vztahy. Ke svým devadesátinám se rozhodne dát si zvláštní dárek: strávit noc s pannou. Nezletilou pannu, přišívačku knoflíků, mu obstará majitelka místního nevěstince, protagonistova rovněž celoživotní známá. K očekávanému vývoji však nedojde: učený muž za objednanou dívkou do nevěstince dochází takřka každou noc, avšak dívka se nikdy neprobouzí ze skutečného nebo předstíraného spánku… Jde o autorovo nové prozaické dílo po deseti letech.

Po vydání Norského dřeva v USA vzrostl počet Murakamiho čtenářů z obvyklých statisíců na miliony, ačkoli někteří byli zklamáni tím, že autor napsal "jen" milostný příběh… Exotika, milostné vztahy, studentský život, nespoutaný sex - to vše lze v románu nalézt. Jeho název je zvolen podle známé písně Beatles, již si nechává od své spolubydlící Reiko v psychiatrické léčebně zahrát jedna z hlavních postav, dívka Naoko. Jakkoli se autor nesoustředí pouze na partnerské dvojice, ale spíše na trojice, oním styčným i nosným bodem zároveň je jedinec, student Tóru Watanabe. Musí převzít zodpovědnost za svůj život a naučit se sdílet pocity blízkého člověka. Největší výzvu však představuje - aniž by si to plně uvědomoval - otázka volby mezi životem a smrtí. Smrt je již v našem životě skryta, takové poselství mu předává jeho přítel Kizuki, než spáchá sebevraždu a zanechává zde vnitřně rozbitou Naoko s temnotou v duši, která v ní přetrvává od dětství, kdy sebevraždu spáchala její milovaná sestra. Poznává, že smrt má nejen svou tíži, ale i své kouzlo pro ty, kdož nemají kam jít. Norské dřevo nabízí směsici japonských reálií a pohledů do nejhlubšího nitra duše; zároveň přibližuje exotické prostředí, charakteristické dramatickým příběhem, mistrovsky zvládnutou minimalistickou zkratkou i "nevyzpytatelností" hlavních postav.

Hotel New Hampshire je rodinnou ságou, geograficky zasadenou do prostredia amerického vidieka, Viedne a New Yorku. Irving podobne ako v iných románoch excelentne zaznamenáva nuansy bizarného rodinného života súrodencov Berryovcov –homosexuála Franka, Franny a Johna spojených incestným vzťahom, trpaslíčky Lilly s literárnym talentom a kurióznej postavičky Vajca. Nad tým všetkým sa vznáša vzťah Wina Berryho a jeho manželky Mary, ktorý dáva rodinnej ságe vyšší zmysel. Autora fascinujú postavičky medveďov, viedenské prostitútky, anarchisti, cirkusanti, kontrast amerického a viedenského života, sex v rôznych podobách. Napriek tragédiám, aké rodinu Berryovcov na ceste životom sprevádzajú, jej členovia si plnia sny – hoci treba priznať, že ich samotných konečný výsledok neraz prekvapí. Na prvý pohľad bizarná rodinka, no ich osudy pôsobia dôveryhodne, dojemne i neuveriteľne zábavne. Práve ich prostredníctvom odpovedá autor na otázku: Ako má človek žiť zmysluplný život vo svete plnom hrôz, neča

Ve svazku nazvaném Smrt morčete, to jest titulem opět citujícím a spojujícím autorovy utkvělé tragické a groteskní motivy, vycházejí prakticky všechny důležité Fuksovy kratší prózy. Časově se počínají `učednickými` léty, rokem 1953, a končí prózou napsanou z posledních sil. Naproti ostatním monotematickým knihám rozvíjejícím vnitřně dramatické příběhy a autorsky stylově vyhraněným, je tento soubor přece jenom rozmanitý. Samozřejmě i v něm dominuje dvojznačný smysl tragický a komický. Na ``temné` struně se odehrávají povídky z knihy Mí černovlasí bratři (1964), vzpomínající na vypravěčovy židovské spolužáky, kteří se najednou stali zavrženými bytostmi a nelidsky mizeli v nenávratnu. Vlastně doplňují řadu autorových `subjektivních` próz. Ale i v nich vedle smutně nostalgických poloh znějí tóny vysloveně sarkastické. Různost Fuksových možností charakterizují další prózy, jež se původně objevily pod názvem Smrt morčete (1969) a jež buď zkoušely odlišné prozaické typy, jako např. `humoresky

Syn cirkusu je Irvingův `indický` román, jakkoli autor vehementně prohlašuje, že tomu tak není. Spisovatel píše, že si představoval muže, který se tam narodil a přestěhoval se jinam. Představoval si postavu, která se znovu a znovu vrací - cosi ho k tomu nutí, ale s každým dalším návratem se pocit cizosti té země ještě prohlubuje. Tak vznikl doktor Farrokh Daruwalla, obyvatel Indie a Kanady, který se necítí být ani Indem, ani Kanaďanem. Jak sám říká, je `pársem i křesťanem, Bombajcem i Toronťanem`. Jeho identita se rozplývá, studoval totiž ve Vídni a odtamtud pochází také jeho životní partnerka. Snad aby nějakým způsobem svou nejistotu kompenzoval, spřádá sny o budoucnosti nejen vlastní, ale i druhých, a ty posléze s důsledností realisty a pragmatika mění ve skutečnost. Touha formovat osudy jiných u něj přerůstá v posedlost. V kontextu autorovy tvorby je román výjimečný tím, že má výraznou detektivní linii: v průběhu pátrání po pachateli brutálních vražd se sexuálním motivem před námi d

Slavná spisovatelka se rok před svou smrtí rozhodla vydat výbor z povídek, a rozšířit proto dřívější soubor Pondělí nebo úterý. Zamýšlený výbor nakonec uspořádal až Leonard Woolf a nazval jej Strašidelný dům (1944) - česky vyšel roku 1982 jako Smyčcový kvartet. Naše edice se vrací jak k původnímu názvu, tak k plnému počtu povídek. Kratší texty psala Woolfová celý život, a přes svou rozmanitost tvoří jednotný celek. Nechápala je však jako těžiště své tvorby, byly pro ni spíše přípravami, skicami. V raných impresionistických povídkách (Skvrna na zdi, Zahrady v Kew) můžeme vidět studie k románu Jákobův pokoj. Texty Nenapsaný román, Okamžiky bytí a Dáma v zrcadle jsou třemi verzemi eseje Pan Bennett a paní Brownová. Povídky Nové šaty či Spojeni a odloučeni zas bezprostředně navazují na román Paní Dallowayová. Bezesporu patří ke klenotům moderní literatury. Woolfová mistrně zobrazuje přítomnou chvíli, pomíjivé `zde` a `nyní`. Texty, zachycující dojmy, pocity a úvahy, jsou odrazem autorčina

Vzpomenete si, co jste dělali v sobotu 15. února 2003? Možná jste si užívali volna, které však londýnskému neurochirurgovi Henrymu Perownovi není onoho dne dopřáno. Ostatně `je v pohybu` už od 3.40 ráno, kdy ho z postele vytáhla předtucha, a díky Ianu McEwanovi ho sledujeme myšlenku po myšlence, krok za krokem, minutu po minutě. Hořící letadlo na předjitřním nebi předznamenává den, v němž Henry svou anabází připomene shánčlivého Leopolda z Joyceova Odyssea nebo zasněnou Clarissu Virginie Woolfové, hrdinku románu Paní Dallowayová. Také večerní rodinná sešlost u Perownů má být vzácným okamžikem po týdnech stresů. Do té doby však musí Henry nejen zkontrolovat pacienty, odehrát pravidelné squashové utkání s kolegou, vyřídit nákupy a odbýt si návštěvu matky v domově pro seniory, ale především čelit stovkám a tisícům podnětů, jež se mu honí hlavou v den, kdy Británie zažívá největší protiválečný pochod v dějinách. Žijeme totiž ve světě, kdy možnost teroristického útoku ze strany fanatiků pře

Rút a Eddie – dva prolínající se příběhy se spoustou peripetií a komplikací, z obou vyrostou spisovatelé, z ní slavná a úspěšná, z něj téměř neznámý autor, ale o to úspěšnější milenec starších dam, zážitky z dětství však na oba tragicky působí celý život.

Když Siervu Maríi pokousal v den jejích dvanáctých narozenin pes nakažený vzteklinou, a ona přežila, byla označena za posedlou. Církev zná jediný prostředek proti všem představitelným nemocem: vyhánění ďábla neboli exorcismus. V klášteře svaté Kláry však začíná osudná milostná zápletka dvanáctileté dívky s šestatřicetiletým knězem, který namísto Satana objevuje lásku. Márquez popisuje nádherný, nicméně nenaplněný vztah dvou lidí. Láska je podle autora jistým druhem šílenství a šílenství bývá trestáno smrtí…

Před očima nám leží město…Jen za docela malou chvilku se má změnit datum. Je těsně před půlnocí. Chvíle mezi dvěma dny. Mezidní. Pozorujeme město jako obrovské zvíře. Pozorujeme Mari, sedí v restauraci a čte si. Pozorujeme její krásnou sestru Eri, jak spí v nekonečném spánku… Příběh ze současného Tokia se odehrává, jak už název napovídá, po setmění, během jediné noci. Kapitoly jsou napsány stylem filmového scénáře a u každé z nich je uveden přesný časový údaj. Dějová linie je pro autora typická, střídají se tu dva paralelní, navzájem se prolínající příběhy. Nezvyklí jsou tentokrát hrdinové: žádný slušně situovaný muž v nejlepších letech, ani outsider, žádná ich-forma, ale dvě sestry a vševědoucí vypravěč první osoby množného čísla. Devatenáctiletá Mari, která umí čínsky, je kontaktována manažerkou hodinového hotelu, aby jí pomohla vyřešit případ brutálně zbité čínské prostitutky. Její sestra se vlivem tajemných sil ocitla v jakémsi nejasném a nebezpečném snu, v ohraničeném anonymním prostoru. V průběhu noci, ještě než přichází ráno, se věci dávají do pohybu, mění svůj charakter a skupenství. Něco se v hrdinech mění, něco se mění v nás. Eri nachází cestu ven, protože Mari najde znovu cestu k ní. Afterdark, autorův čtvrtý román vycházející v češtině, nabízí napínavý, psychologicky i detektivně laděný příběh s fantaskními a hororovými prvky. A také dynamický styl sekvence, kdy realitu vnímáme očima kamery. Murakami decentně a úsporně rozvíjí čtenářovo očekávání. Po vzoru pohádek či příběhů z dětství vše dopadá dobře, neboť do další tmy zbývá ještě spousta času.

Tereza Boučková . Spisovatelka, která nemůže psát. Tíseň úplně strašlivá. Nikomu to neříkám. Stejně to nepomůže. Já mám tíseň a já s tím musím něco dělat. Nikomu to neříkám a přitom mám čím dál větší potřebu s někým se objímat (a být objímaná), někoho hladit (a být pohlazená), s někým se milovat (a být milovaná), k někomu se schoulit... Je devět. Patrik má mít první výslech na policii (z úterka přeloženo na středu, nevím proč). Když jsme mu nestáli ani za telefonát, z účasti jsem se omluvila. Nezajímá mě to. Jak to asi probíhá? Policie už Patrika dávno neznervózňuje ani nestresuje, po všech útěcích z výchovného ústavu, po šťárách v pražských nočních klubech, kde se převážně zdržuje, po tom, co ho několikrát sebrali a drželi na vyšetřovně, dokud si pro něj z ústavu nepřijeli... Je v pohodě. Tíseň.

Vypravěči románu jsou čtyři šestileté děti, každé zastupující jinou generaci, ale patřící k téže rodině. Chronologie jde proti proudu času - od rozmazleného kluka Sola, který je fascinován pornografií na internetu, po Sadie, jež pátrá po válečné minulosti své matky. Více než zločiny či konflikty víry autorku zajímá, nakolik dějinné události zasahují osobnost člověka, jakou psychickou výbavu mu do života přinášejí…

Tématem psychologického románu je poznání a rekonstruování vlastní identity, utváření a fungování lidského vědomí. Jsme skutečně těmi, za které se pokládáme? Nebo jsme těmi, za něž nás považují druzí? A skutečně jsem urazili tak dlouhou vývojovou cestu od jeřábů, kteří se nechávají vést instinkty a kolektivní paměti? Zároveň se autor pokouší odpovědět na otázku, co znamenají pojmy normální a nenormální, nebo zda je jazyk a lidská schopnopst promýšlet věci dopředu výsadou či výhodou. Dílo také skvěle zachycuje atmosféru Spojených států na počátku třetího tisíciletí: Powers vystihuje mluvu, obsese, iluze, hlouposti a viny své doby, přičemž v "jeho" Americe už nelze rozpoznat, co je autentické a na co se dá ještě spolehnout.

Tender Branson vyrostl v uzavřené komunitě přísné, puritánsky vedené sekty a tak jako mnozí jiní byl i on jednoho dne vyslán do „vnějšího světa“, aby za stravu a byt vykonával různé podřadné práce. Když se k němu dostane zpráva, že členové sekty spáchali kolektivní sebevraždu, znamená to jediné: zabít se. Chuck Palahniuk se otevřeně vysmívá moderním kultům, sektám i mesiášství amerických televizních kazatelů. Hovoří zároveň o vlivu médií a propagandy, o masové kultuře a manipulaci.