Odeon strana 12 z 87

Vůdce mladých londýnských násilníků Alex tráví většinu svého času konzumací drog, přepadáním bezbranných obětí a poslechem Beethovenovy hudby. Pak je však zatčen a donucen podstoupit "terapeutický" experiment, který si v mnohém nezadá s krutostí jeho chuligánské minulosti. Přemíra násilných scén však není v Burgessově díle prvkem samoúčelným, lacině provokativním - tvoří pevnou součást vyprávění, které je stejně strhující jako originální. Filmová podoba díla v režii Stanleyho Kubricka toto kultovní dílo jen podtrhuje.

Ve svém čtyřiadevadesátém roce se autor několika desítek divadelních her, románů, memoárománů a filmových scénářů Pavel Kohout rozhodne pod „anonymním pseudonymem“ Pako naskočit znovu do nekončícího štafetového závodu – už se čtvrtou generací literátů a čtenářů doma i ve světě.Zvolí k tomu náročnou „svěrací kazajku“ dramatických i anekdotických monologů, které se vážou ke každému z roků jeho života, a esemeskově stručných poznámek, které doplňují každý text a současně mapují lidský, občanský, umělecký i osobní stav autora Letorostů samomluv v dané době.

Knížka s podtitulem 60 plus jeden fejeton o životě shrnuje autorčinu publicistickou tvorbu z posledních pěti let. V letech 2017–2021 psala měsíc co měsíc fejeton do magazínu Reportér: o společnosti, politice, kultuře, cestování i o sobě. Jen pro knižní vydání připsala poslední text, jakousi pomyslnou tečku za tím vším.

Hyena se zlověstně pochechtává ve stínu svých blízkých. Cení ostré tesáky a vyhlíží další bytost, kterou by mohla ohodnotit a zchladit si na ní žáhu. Hyena se hrbí nad každodenním kalichem hořkosti a slastně nasává to jediné, co ji dokáže opravdu ukojit - alkohol. To vše v přesvědčení, že plnými náručemi rozdává lásku. City, kterých si nikdo neváží. Hyena trpělivě číhá, aby zardousila i poslední zbytky svých životních příležitostí. Hyena je magický, naturalistický, barbarský a hluboce (ne)lidský příběh pětapadesátiletého kybernetika Adama, jehož existence je jedna obrovská otevřená rána. Přetékající nenaplněnou touhou. Hyena je románové podobenstvím o rozsévání nenávisti ve jménu hledání lásky.

Poltergeist je hlasitý paranormální jev, duch domu, který se projevuje nevysvětlitelnými přesuny nábytku, šramotem za zdí či samovolnými explozemi. Živí se strachem a samotou, úzkostí a izolací. Titulní figura a nevyjádřený subjekt páté básnické sbírky Martina Pocha terorizuje nic netušící obyvatele, zanechává po sobě hmatatelné stopy, které mohou být pozůstatkem manželské hádky, živelné katastrofy i smrtelného zápasu, ale zejména vyjadřuje zapomenutou souvislost, kterou pochopíme ve chvíli, kdy se poltergeist ukáže v zrcadle. Zřejmě nejtemnější autorova sbírka zasazuje poezii do romantizujících žánrových rámců béčkového hororu, sci-fi a sociální balady ve čtyřech navazujících oddílech věnovaných dětství, manželství, stáří a smrti. Především je to poezie jako otázka: Jsi to ty, to za zdí? Ukaž se, půjdeme na karneval. – Ale já ještě nechci umřít!

Prozaický debut irské básnířky splétá příběhy dvou žen, žijících ve stejné krajině v různých dobách. V 18. století najde šlechtična tělo svého zavražděného manžela, v zoufalství loká z dlaní jeho krev a složí neobyčejnou báseň. Dnešní mladá matka v té básni nachází ozvěny vlastního života a zcela propadne touze dopátrat se pravdy o záhadném osudu její autorky. Fascinující a nadčasový příběh o tom, jak je možné najít svůj hlas tím, že osvobodíte hlas toho druhého.

Prozaická prvotina americké básnířky je silnou výpovědí o naší současnosti, kterou pohání a formuje náladový svět sociálních médií – ona hyperrealita, zakusující se do vlastního ocasu, jež svou demokratizací hlasů ve veřejném prostoru, relativizací a vyprázdněností pojmů ovlivňuje události ve skutečném světě. Kniha je rozdělená na dvě části, které jsou svým zaměřením diametrálně odlišné, kladou proti sobě svět reálný a virtuální. Ve skutečnosti představují jin a jang, spojené nádoby, dvě strany jedné mince. Ta první líčí život a myšlenky hlavní hrdinky, kterou bychom nejspíš označili nálepkou influencerka. Jsou to střípky skutečných událostí, jejich reflexe v nových médiích a úvahy, jimiž hrdinka komentuje dění kolem sebe. Ve druhé části se perspektiva mění: sestra hrdinky čeká dítě postižené Proteovým syndromem, které nemá šanci na dlouhodobé přežití. Vše se smrskne na nemocniční pokoj, na hluboké prožívání přítomnosti, snahu zachytit, vnímat a do paměti vtisknout každou vteřinu. To vše nám zprostředkovávají citlivé niterné postřehy, tolik kontrastující s přepjatou bombastičností hrdinčina virtuálního světa.

Pár hodin po svatebním obřadu "vrátil" Bayardo San Román svou nevěstu jejím rodičům: krásná Angela nebyla pannou. Rodina ji přinutila prozradit jméno milence a její bratři se zařekli, že Santiaga Nasara za zhanobení sestry zabijí. Všichni v městečku tuší, že k vraždě dojde, ale nikdo poroti tomu nic nepodnikne... Proč? Vyprávění se obrací nikoli k odsouzení dvou vrahů, ale k odsouzení společnosti, která to strpí. Kroniku ohlášené smrti nekoncipoval Márquez jako kriminální román v tradičním smyslu. O vraždě se sice dovídáme už na první stránce, ale nevysvobodí nás to z účasti na osudu zavražděného, o němž víme, že je obětí předsudků a svatouškovské pseudomorálky. V tragickém příběhu kolektivní viny poznáváme sami sebe: i my denně přihlížíme působení zla, a i když s ním nesouhlasíme; i my podléháme strachu, pohodlí, lhostejnosti a mravní ochablosti...

Monumentální závěrečný díl hexalogie Můj boj nazvaný příznačně Konec. Karl Ove Knausgard definitivně a nemilosrdně bilancuje a ukazuje nám, jak „nebýt spisovatelem“. Ale aby toho nebylo málo, střední část tohoto svazku tvoří čtyřsetstránkový esej o Adolfu Hitlerovi.

Prozaická prvotina americké básnířky je silnou výpovědí o naší současnosti, kterou pohání a formuje náladový svět sociálních médií – ona hyperrealita, zakusující se do vlastního ocasu, jež svou demokratizací hlasů ve veřejném prostoru, relativizací a vyprázdněností pojmů ovlivňuje události ve skutečném světě. Kniha je rozdělená na dvě části, které jsou svým zaměřením diametrálně odlišné, kladou proti sobě svět reálný a virtuální. Ve skutečnosti představují jin a jang, spojené nádoby, dvě strany jedné mince. Ta první líčí život a myšlenky hlavní hrdinky, kterou bychom nejspíš označili nálepkou influencerka. Jsou to střípky skutečných událostí, jejich reflexe v nových médiích a úvahy, jimiž hrdinka komentuje dění kolem sebe. Ve druhé části se perspektiva mění: sestra hrdinky čeká dítě postižené Proteovým syndromem, které nemá šanci na dlouhodobé přežití. Vše se smrskne na nemocniční pokoj, na hluboké prožívání přítomnosti, snahu zachytit, vnímat a do paměti vtisknout každou vteřinu. To vše nám zprostředkovávají citlivé niterné postřehy, tolik kontrastující s přepjatou bombastičností hrdinčina virtuálního světa.

Třináctá sbírka „žijícího klasika“ české poezie, obdivovaného barda Víta Slívy, koncentruje nejvyšší kvality básnictví tak, jak je Slíva svou tvorbou ztělesňuje: myšlenkovou pronikavost a nedostižnost v uchopování, rozžíhání a zastavování životní zkušenosti, otevřenost v citlivosti a jazykovou a vyjadřovací nasycenost – jednoduše krásu, jíž se lze chytit jako bóje na otevřeném moři a zachránit se.

V románu nejvýznamnějšího japonského spisovatele současnosti se skrývá fantastický, romantický i tragický milostný příběh. Čtenář však „neunikne“ směsici japonských reálií, psychologickým portrétům hrdinů ani scénám vášně a nespoutaného sexu. Román vyšel japonsky r. 1987, byl přeložen do 36 jazyků a celkově se ho prodalo přes 9 milionů výtisků.

Vítěz literární ceny Magnesia Litera 2016 za prózu. Příběh osamělé, nemocné ženy, která většinu života zasvětila sběru, sušení a odevzdávání léčivých rostlin, má od počátku nádech apokalypsy. Děj se posouvá kupředu pomocí detailně propracovaného „plánu sběru“. Konstantou je pak úterý, výkupní den, kdy hrdinka nedočkavě navštěvuje výkupnu. I přes pomalé, zdánlivě nevzrušené tempo probublává pod hladinou podivný neklid. Rafinovaný styl nás kapitolu po kapitole vtahuje hlouběji: hlouběji do staré půdy, hlouběji do prokletí sběru bylin.

Třináctá sbírka „žijícího klasika“ české poezie, obdivovaného barda Víta Slívy, koncentruje nejvyšší kvality básnictví tak, jak je Slíva svou tvorbou ztělesňuje: myšlenkovou pronikavost a nedostižnost v uchopování, rozžíhání a zastavování životní zkušenosti, otevřenost v citlivosti a jazykovou a vyjadřovací nasycenost – jednoduše krásu, jíž se lze chytit jako bóje na otevřeném moři a zachránit se.

Leonid Nikolajevič Andrejev (1871–1919) byl spisovatel a dramatik, jeden z nejrozporuplnějších představitelů ruské literatury. Pod vlivem Schopenhauerovy filozofie se věnoval otázkám života a smrti a zobrazoval lidský život hluboce pesimisticky. V povídkách je možné vystopovat vliv Dostojevského. Satanův deník napsal krátce před smrtí a zachytil v něm zánik lidské civilizace. Novela vychází v novém překladu Jakuba Šedivého.

Danny je nečekaně propuštěn z vězení, kde si odpykával osmiletý trest za násilnosti a ublížení na zdraví. Přijíždí do Kodaně, aby vyhledal své nejstarší a v podstatě jediné přátele, Malika a Christiana. Všichni tři pocházejí ze stejného prostředí, vyrůstali na neutěšeném sídlišti, kde bylo násilí a kriminalita na denním pořádku. S mizerným dětstvím a mládím se však každý dokázal popasovat jinak… Z Dannyho je kriminálník, jehož majetek se vejde do dvou igelitek, Malik studuje na zubaře a snaží se udržet nad vodou otcovu restauraci a Christian pracuje jako policista na protidrogovém oddělení. Danny chce nejdřív navštívit Malika, od jeho rodiny se však dozvídá, že před několika týdny zmizel. Během pátrání po něm se pozvolna odkrývá nejen Malikův osud, ale i okolnosti Dannyho odsouzení stejně jako Christianovy finanční problémy. Do centra pozornosti se pozvolna vkrádá zásadní otázka: proč byl vlastně Danny předčasně propuštěn právě teď?