Odeon strana 12 z 87

Prozaický debut irské básnířky splétá příběhy dvou žen, žijících ve stejné krajině v různých dobách. V 18. století najde šlechtična tělo svého zavražděného manžela, v zoufalství loká z dlaní jeho krev a složí neobyčejnou báseň. Dnešní mladá matka v té básni nachází ozvěny vlastního života a zcela propadne touze dopátrat se pravdy o záhadném osudu její autorky. Fascinující a nadčasový příběh o tom, jak je možné najít svůj hlas tím, že osvobodíte hlas toho druhého.

Prozaická prvotina americké básnířky je silnou výpovědí o naší současnosti, kterou pohání a formuje náladový svět sociálních médií – ona hyperrealita, zakusující se do vlastního ocasu, jež svou demokratizací hlasů ve veřejném prostoru, relativizací a vyprázdněností pojmů ovlivňuje události ve skutečném světě. Kniha je rozdělená na dvě části, které jsou svým zaměřením diametrálně odlišné, kladou proti sobě svět reálný a virtuální. Ve skutečnosti představují jin a jang, spojené nádoby, dvě strany jedné mince. Ta první líčí život a myšlenky hlavní hrdinky, kterou bychom nejspíš označili nálepkou influencerka. Jsou to střípky skutečných událostí, jejich reflexe v nových médiích a úvahy, jimiž hrdinka komentuje dění kolem sebe. Ve druhé části se perspektiva mění: sestra hrdinky čeká dítě postižené Proteovým syndromem, které nemá šanci na dlouhodobé přežití. Vše se smrskne na nemocniční pokoj, na hluboké prožívání přítomnosti, snahu zachytit, vnímat a do paměti vtisknout každou vteřinu. To vše nám zprostředkovávají citlivé niterné postřehy, tolik kontrastující s přepjatou bombastičností hrdinčina virtuálního světa.

Pár hodin po svatebním obřadu "vrátil" Bayardo San Román svou nevěstu jejím rodičům: krásná Angela nebyla pannou. Rodina ji přinutila prozradit jméno milence a její bratři se zařekli, že Santiaga Nasara za zhanobení sestry zabijí. Všichni v městečku tuší, že k vraždě dojde, ale nikdo poroti tomu nic nepodnikne... Proč? Vyprávění se obrací nikoli k odsouzení dvou vrahů, ale k odsouzení společnosti, která to strpí. Kroniku ohlášené smrti nekoncipoval Márquez jako kriminální román v tradičním smyslu. O vraždě se sice dovídáme už na první stránce, ale nevysvobodí nás to z účasti na osudu zavražděného, o němž víme, že je obětí předsudků a svatouškovské pseudomorálky. V tragickém příběhu kolektivní viny poznáváme sami sebe: i my denně přihlížíme působení zla, a i když s ním nesouhlasíme; i my podléháme strachu, pohodlí, lhostejnosti a mravní ochablosti...

Monumentální závěrečný díl hexalogie Můj boj nazvaný příznačně Konec. Karl Ove Knausgard definitivně a nemilosrdně bilancuje a ukazuje nám, jak „nebýt spisovatelem“. Ale aby toho nebylo málo, střední část tohoto svazku tvoří čtyřsetstránkový esej o Adolfu Hitlerovi.

Prozaická prvotina americké básnířky je silnou výpovědí o naší současnosti, kterou pohání a formuje náladový svět sociálních médií – ona hyperrealita, zakusující se do vlastního ocasu, jež svou demokratizací hlasů ve veřejném prostoru, relativizací a vyprázdněností pojmů ovlivňuje události ve skutečném světě. Kniha je rozdělená na dvě části, které jsou svým zaměřením diametrálně odlišné, kladou proti sobě svět reálný a virtuální. Ve skutečnosti představují jin a jang, spojené nádoby, dvě strany jedné mince. Ta první líčí život a myšlenky hlavní hrdinky, kterou bychom nejspíš označili nálepkou influencerka. Jsou to střípky skutečných událostí, jejich reflexe v nových médiích a úvahy, jimiž hrdinka komentuje dění kolem sebe. Ve druhé části se perspektiva mění: sestra hrdinky čeká dítě postižené Proteovým syndromem, které nemá šanci na dlouhodobé přežití. Vše se smrskne na nemocniční pokoj, na hluboké prožívání přítomnosti, snahu zachytit, vnímat a do paměti vtisknout každou vteřinu. To vše nám zprostředkovávají citlivé niterné postřehy, tolik kontrastující s přepjatou bombastičností hrdinčina virtuálního světa.

Třináctá sbírka „žijícího klasika“ české poezie, obdivovaného barda Víta Slívy, koncentruje nejvyšší kvality básnictví tak, jak je Slíva svou tvorbou ztělesňuje: myšlenkovou pronikavost a nedostižnost v uchopování, rozžíhání a zastavování životní zkušenosti, otevřenost v citlivosti a jazykovou a vyjadřovací nasycenost – jednoduše krásu, jíž se lze chytit jako bóje na otevřeném moři a zachránit se.

V románu nejvýznamnějšího japonského spisovatele současnosti se skrývá fantastický, romantický i tragický milostný příběh. Čtenář však „neunikne“ směsici japonských reálií, psychologickým portrétům hrdinů ani scénám vášně a nespoutaného sexu. Román vyšel japonsky r. 1987, byl přeložen do 36 jazyků a celkově se ho prodalo přes 9 milionů výtisků.

Vítěz literární ceny Magnesia Litera 2016 za prózu. Příběh osamělé, nemocné ženy, která většinu života zasvětila sběru, sušení a odevzdávání léčivých rostlin, má od počátku nádech apokalypsy. Děj se posouvá kupředu pomocí detailně propracovaného „plánu sběru“. Konstantou je pak úterý, výkupní den, kdy hrdinka nedočkavě navštěvuje výkupnu. I přes pomalé, zdánlivě nevzrušené tempo probublává pod hladinou podivný neklid. Rafinovaný styl nás kapitolu po kapitole vtahuje hlouběji: hlouběji do staré půdy, hlouběji do prokletí sběru bylin.

Třináctá sbírka „žijícího klasika“ české poezie, obdivovaného barda Víta Slívy, koncentruje nejvyšší kvality básnictví tak, jak je Slíva svou tvorbou ztělesňuje: myšlenkovou pronikavost a nedostižnost v uchopování, rozžíhání a zastavování životní zkušenosti, otevřenost v citlivosti a jazykovou a vyjadřovací nasycenost – jednoduše krásu, jíž se lze chytit jako bóje na otevřeném moři a zachránit se.

Leonid Nikolajevič Andrejev (1871–1919) byl spisovatel a dramatik, jeden z nejrozporuplnějších představitelů ruské literatury. Pod vlivem Schopenhauerovy filozofie se věnoval otázkám života a smrti a zobrazoval lidský život hluboce pesimisticky. V povídkách je možné vystopovat vliv Dostojevského. Satanův deník napsal krátce před smrtí a zachytil v něm zánik lidské civilizace. Novela vychází v novém překladu Jakuba Šedivého.

Danny je nečekaně propuštěn z vězení, kde si odpykával osmiletý trest za násilnosti a ublížení na zdraví. Přijíždí do Kodaně, aby vyhledal své nejstarší a v podstatě jediné přátele, Malika a Christiana. Všichni tři pocházejí ze stejného prostředí, vyrůstali na neutěšeném sídlišti, kde bylo násilí a kriminalita na denním pořádku. S mizerným dětstvím a mládím se však každý dokázal popasovat jinak… Z Dannyho je kriminálník, jehož majetek se vejde do dvou igelitek, Malik studuje na zubaře a snaží se udržet nad vodou otcovu restauraci a Christian pracuje jako policista na protidrogovém oddělení. Danny chce nejdřív navštívit Malika, od jeho rodiny se však dozvídá, že před několika týdny zmizel. Během pátrání po něm se pozvolna odkrývá nejen Malikův osud, ale i okolnosti Dannyho odsouzení stejně jako Christianovy finanční problémy. Do centra pozornosti se pozvolna vkrádá zásadní otázka: proč byl vlastně Danny předčasně propuštěn právě teď?

Vedle nového překladu slavné novely Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda (1886) obsahuje svazek také povídky Lupič mrtvol (1884) a Markheim (1885). Trojice textů, volně inspirovaných dobovými kriminálními aférami, je spojována řadou motivů: rozpolceností a kolísavostí lidské duše, uhrančivostí smrti, zdánlivou všemohoucností rozumu. Zároveň zde Stevenson potvrzuje své mistrovství ve stručných sugestivních popisech prostředí i povah a břitkých, mnohoznačných dialozích.

V létě roku 1885 dorazili do Londýna tři Francouzi. Tím prvním byl vévoda Edmond de Polignac, typický zlatokop z vyšších francouzských vrstev, který si hodlal najít bohatou americkou manželku. Druhým byl hrabě Robert Montesquiou-Fezensac, průměrný básník a nadšený sběratel kuriozit, který se vždy s někým dohadoval. A tím třetím byl běžný občan s italským jménem: doktor Samuel Pozzi. Lékař, myslitel a vědec. A právě on se stane průvodcem v tomto příběhu. Jaký měl pobyt těch tří ve skutečnosti význam? Barnesův Muž v červeném kabátě je portrétem Belle Époque, oněch krásných časů, kdy byla v Paříži dokončena Eiffelova věž a kdy Británie a Francie stály hrdě bok po boku.

Co byste dělali, kdyby vám rodiče jednoho dne řekli, že nejste jejich syn, že jste byl počat ve zkumavce a donošen v cizí děloze? Srovnáte se s identitou člověka bez minulosti? A co když jste stále mladá, ale už zdaleka ne nejmladší žena – bez partnera, bez vidiny rodinného štěstí, o mateřství ani nemluvě? A jako na potvoru jste sice šťastně single, ale také bez chuti na sex a zmítaná nezvladatelnou touhou po dítěti… Po celosvětovém úspěchu románu Prsa a vajíčka se k českým čtenářům dostává příběh, který vypráví nejen o etických dilematech a rozčarováních, rodinných poutech a rozkolech, ale také o (ne)porozumění vlastnímu tělu, jeho potřebám a smyslu. Haruki Murakami o knize řekl: Nikdy nezapomenu na pocit naprostého úžasu, když jsem dílo poprvé četl.

Je těžší setrvávat na místě, nebo být neustále v pohybu? Má neštěstí vyhrazené jízdní pruhy, nebo to do nás napálí nazdařbůh? Nejnovější román uznávaného italského spisovatele Sandra Veronesiho Kolibřík (Premio Strega 2020) klade čtenáři řadu otázek a všechny se nějak dotýkají tajemství a ironie lidského osudu, pomíjivosti našich životů i snahy zabránit tomu, aby se chvíle, jež jsme prožili, „neztratily v čase jako slzy v dešti“. Nenápadným hrdinou příběhu jedné rodiny, který si čtenář musí poskládat sám ze střípků života zprostředkovaných empaticky ironickým vševidoucím vypravěčem, z dopisů, e-mailů, esemesek a záznamů telefonních rozhovorů, ze seznamů a inventářů – neboť věci mají v životech lidí svůj význam a svou roli – je oční lékař Marco Carrera přezdívaný Kolibřík: zpočátku kvůli svému malému vzrůstu, později pro své urputné úsilí udržet se na jednom místě i navzdory pohromám, jež se na něj řítí. Číst Kolibříka, melancholický román, jehož tematickou konstantou je smrt a umírání, a přesto z něj sálá víra v život a v lidské pokolení, je jako listovat albem fotografií, probírat se zaprášeným archivem, dívat se na staré filmy, poslouchat staré desky. Sandro Veronesi potvrdil svou pověst jednoho z nejlepších současných italských romanopisců, neboť se přesvědčivě vypořádal s nesnadným úkolem zachytit ducha času i jeho plynutí a vtisknout individuální zkušenosti kolektivní rozměr.

„Michel Houellebecq se stal marketingovým produktem, značkou. Jeho názor má cenu, chtějí po něm, aby se vyjadřoval ke kdečemu… Je vidět, vystupuje jako moudrý muž, naparuje se, baví své publikum svým číslem starého smutného šaška. Pořád má ovšem i čas psát.“ Novinář Denis Demonpion nabízí aktualizovanou a rozšířenou verzi životopisu původně vydaného v roce 2005. Michel Houellebecq je významným spisovatelem, jeho knihy vycházejí po celém světě, vznikají filmové, divadelní, rozhlasové adaptace. Jeho romány i básně se dnes studují v akademickém prostředí. Ačkoli si pěstuje pověst nepříjemného a nepřístupného společníka, je laureátem Goncourtovy ceny a před časem se stal nositelem Řádu čestné legie. Tyká si se současným francouzským prezidentem i s jedním z jeho předchůdců. To vše považoval Demonpion za důležité: text doplnil o nové poznatky a vydal znovu. Český čtenář může číst Houellebecqovy prózy v překladech od roku 2004. Teprve nyní vychází kniha o něm – o tomto francouzském fenoménu současnosti.