Odeon strana 11 z 87

Slavný příběh o spalovači mrtvol, podivínském Karlu Kopfrkinglovi, je podobenstvím o patologickém vývoji malého člověka k přijetí zla. Filmové zpracování z roku 1968 patří ke zlatému fondu české kinematografie.

Námět k románu, který založil jeho světovou slávu, Goethe načerpal při své praxi praktikanta u soudu. Kromě vlastní lásky posloužila autorovi jako námět sebevražda jeho kolegy. Utrpení mladého Werthera (1774) je kombinací románu v dopisech a románu-deníku, v němž spisovatel dokázal geniálně skloubit bohatý vnitřní svět hlavního hrdiny, vylíčení jeho duševních stavů, a autenticitu, kterou celému textu dodávají poznámky a zpráva o Wertherově smrti.

Od japonského vydání posledního románu Komturova smrt uběhly už více než čtyři roky. Haruki Murakami nyní přichází s novou sbírkou povídek, kterou identifikuje už názvem: První osoba jednotného čísla. Pro autora bylo dlouho typické, že psal v první osobě. Třetí vyprávěcí osobu začal používat až v pozdních dílech. Nejen tímto prvkem, ale i stylem a tématy se teď vrací ke kořenům. A také bilancuje. Máme tu osm textů, které si můžeme labužnicky vychutnat. Murakami píše o studentském životě v 60. letech minulého století, hovoří o lásce k jazzu nebo o obdivu ke skupině Beatles; ostatně spisovatel už dvě starší povídky nazval podle jejich písní: Drive My Car a Yesterday. V povídkách se dostávají ke slovu náhodná i záhadná setkání, autor popustí uzdu fantazii: slavný jazzový saxofonista Charlie Parker podle něj nezemřel roku 1955, ale dožil se 60. let. V úsměvné povídce Zpověď opice z Šinagawy se vypravěč na svých cestách dostane do malého hotýlku, kde narazí na mluvícího opičáka, který má rád hudbu Antona Brucknera a který mu ochotně umyje záda. Haruki Murakami v povídkovém souboru také bilancuje. Říká, že na přibývajících letech není zvláštní to, že člověk sám stárne. Překvapivé je spíš to, jak hrozně zestárli lidé z jeho generace, obzvláště ženy… Nečekejte poselství, vysvětlení nebo rozuzlení, ba ani překvapivé pointy ne. Povídky mají jinou schopnost – zůstanou vám v hlavě nadlouho. Možná už se jich nezbavíte nikdy.

Maxim Gorkij (1868–1936) je jednou z nejpozoruhodnějších postav ruské literatury. Tento skutečný „muž z lidu“ právě mezi oním lidem čerpal témata pro svá malá i velká díla – a tak je i hodnocení jeho tvorby velmi rozmanité: jedni ho označují za génia a mistra literární epiky, jiní zase za pouhého sběratele laciných banalit. Zvláštní místo v jeho uměleckém odkazu zaujímají povídky, jimiž začínal a jejichž psaní se věnoval po celý život. Jak se zdá, zejména autorovy povídky hravě překonávají propast času, která dělí dobu jejich vzniku a dnešek. Výbor nazvaný Zrození člověka vychází v novém překladu Libora Dvořáka.

Príbeh mladého Nicholasa Urfeho sa vo veľkej miere odohráva na gréckom ostrove Fraxos, kde prijal miesto učiteľa na chlapčenskej internátnej škole. Nuda a pocit odlúčenia, ktoré ho na ostrove denne sprevádzajú, v ňom prehĺbia pocit osamelosti. Zo rastúcej depresie ho vytrhne až náhodné stretnutie s miestnym usadlíkom. Ten ho očarí svojou osobnosťou, ale postupne vpletie Nicholasa do zvláštnej psychologickej hry. Stiera sa v nej rozdiel medzi realitou a fantáziou a Nicholas pochopí, že nebojuje len o zdravý rozum, ale aj o holý život. Z anglického originálu The Magus (Vintage, London 2004) preložil Jozef Kot.

Nová básnická sbírka významné české autorky. Marie Šťastná (1981) získala roku 2004 prestižní Cenu Jiřího Ortena za sbírku Krajina s Ofélií a v roce 2010 obdržela Drážďanskou cenu lyriky.

Ve svém čtyřiadevadesátém roce se autor několika desítek divadelních her, románů, memoárománů a filmových scénářů Pavel Kohout rozhodne pod „anonymním pseudonymem“ Pako naskočit znovu do nekončícího štafetového závodu – už se čtvrtou generací literátů a čtenářů doma i ve světě. Zvolí k tomu náročnou „svěrací kazajku“ dramatických i anekdotických monologů, které se vážou ke každému z roků jeho života, a esemeskově stručných poznámek, které doplňují každý text a současně mapují lidský, občanský, umělecký i osobní stav autora Letorostů samomluv v dané době.

Vyprávění přesvědčeného nacisty a důstojníka SS Maximiliena Aueho nás provede několika různými dějišti druhé světové války, na frontu, do okupovaných oblastí i do zázemí. Text je koncipován jako Aueho fiktivní memoáry sepsané dlouho po válce; Aue se v nich neobhajuje, nýbrž se snaží po svém vysvětlit, jak a proč funguje jedno malé kolečko v příšerné smrtící mašinérii. Za svůj monumentální exkurz do duše malé ryby mezi válečnými zločinci získal Jonathan Littell r. 2006 Velkou cenu Francouzské akademie a prestižní Goncourtovu cenu.

Štyridsiatnikovi Faustovi sa rozpadne dlhoročný vzťah, a tak sa vracia do hôr, ktoré mu prirástli k srdcu už v detstve. Dávno pred ním ušla z Milána do malého alpského strediska aj Babette a navrhne mu prácu kuchára v jej reštaurácii. Práve tam ho zaujme čašníčka Silvie. Mladá žena ešte nevie, či je Fontana Fredda len útočiskom na jednu zimu, alebo miestom na život. Fausto spozná aj Santorsa, chlapa, ktorý o horách veľa vie a ako všetci tamojší muži aj veľa pije. Bývalý poľovník si rýchlo obľúbi nového návštevníka, lebo dokáže bez slova kráčať ako pravý horal. Fausto celé dni varí pre vodičov ratrakov, upravujúcich lyžiarske zjazdovky, v lete zas pre drevorubačov, ktorí napĺňajú lesy vôňou narezaných kmeňov. Znovu objavuje malé radosti, telesné túžby aj odpustenie. Fausto nevie, či existuje miesto na šťastný život, ale tuší, že je presne tam, kde má byť. Paolo Cognetti prináša jasný pohľad na ľudské vzťahy v ich neustálom dialógu s prírodou, na ich zranenia, zlyhania, vnútorný nepokoj, ktorý ich nabáda k útekom aj k návratom. Jeho postavy nám pripadajú ako hŕstka priateľov, ktorých poznáme odjakživa. Možno preto máme pri živých stranách tejto knihy pocit, že sa nám v nich zrkadlí vlastný život. Z talianskeho originálu La felicita del lupo (Einaudi, Torino 2021) preložil František Hruška.

Psaní strojem na děrné štítky má v nové sbírce Radka Malého nejen svůj formální půvab a neslouží jen jako záznam pozoruhodného tvůrčího procesu, ale také ustavuje svá pravidla, kouzla a omezení. Ta se odrazila v rázu a atmosféře Básní na děrné štítky, které zachycují s lehce absurdním nádechem uchvácený a uchvacující souboj s nimi: kdykoli nadreálné a surreálné na okamžik odpočívá, vlichocuje se neúprosná realita. Intimní příběh, skrytý roztroušeně uvnitř, může být polknut světem imaginace nebo jej smí čtenář v jednotlivých básních stopovat.

Bea s pětiletou Agnes žije v přelidněném Městě zahlceném smogem. Agnes trpí úporným kašlem a chřadne Bee před očima. Znečištění vzduchu přesáhlo únosnou mez, ale zdravotní problémy s tím související už nikdo neřeší. Kam totiž jinam jít, když kromě Města existuje už jen Divočina, poslední pás divoké přírody? Jedinou nadějí je ale změna prostředí, a proto se Bea odhodlá k extrémnímu řešení – tím je účast ve výzkumu, který má zjistit, zda lidé mohou žít v divoké přírodě, aniž by po nich zůstávaly nevratné stopy. Nová Divočina předkládá apokalyptickou vizi světa vychýleného z rovnováhy, který se potýká s následky klimatické změny a přelidněnosti. Zároveň je empatickou studií vztahu matky a dcery za vyhraněných okolností a fungování lidské povahy v podmínkách, kdy jde o přežití.

Psaní strojem na děrné štítky má v nové sbírce Radka Malého nejen svůj formální půvab a neslouží jen jako záznam pozoruhodného tvůrčího procesu, ale také ustavuje svá pravidla, kouzla a omezení. Ta se odrazila v rázu a atmosféře Básní na děrné štítky, které zachycují s lehce absurdním nádechem uchvácený a uchvacující souboj s nimi: kdykoli nadreálné a surreálné na okamžik odpočívá, vlichocuje se neúprosná realita. Intimní příběh, skrytý roztroušeně uvnitř, může být polknut světem imaginace nebo jej smí čtenář v jednotlivých básních stopovat.

Nové vydanie výberu z poviedok A. P. Čechova dokazuje, že záujem o ruskú klasiku, najmä z obdobia 19. storočia, neutícha. Čechov krátko pred smrťou napísal: Moje diela budú čítať nanajvýš sedem rokov po mojom skone. Od smrti veľkého majstra slova a iskrivého humoru, lekára, ktorý súcitil s jednoduchým človekom a svoju empatiu vedel umne pretaviť do príbehu, však uplynulo vyše sto rokov a jeho knihy a hry podnes čítajú na celom svete. Človek sa totiž stáročiami málo mení, menia sa iba kulisy, ktoré ho obklopujú. Aj dnes sa vie ženatý sukničkár bláznivo zaľúbiť do vydatej ženy (Dáma so psíkom), aj dnes poznáme uniformovaných chlapíkov s nesmierne ohybnou chrbticou (Chameleón) či nešťastníkov plných úzkostí a strachov, ktorí by komandovali celý svet, keby na to mali príležitosť (Človek vo futráli). Každá z poviedok zaradených do výberu je malým literárnym klenotom, lahôdkou, ktorú si treba vedieť vychutnať. Vtipný doslov k výberu poviedok napísala Mária Kusá. Z ruských originálov A. P. Čechov: Izbrannyje sočinenija v dvuch tomach (Chudožestvennaja literatura, Moskva 1979) preložili Viera Bosáková, Vladimír Čerevka, Ružena Dúbravová, Nataša Ďurinová, Ivan Izakovič, Elena Krišková, Dana Lehutová, Viera Marušiaková, Ivan Slimák, Naďa Szabová, Magda Takáčová.

Honoré de Balzac (1799–1850), jeden z nejznámějších francouzských spisovatelů, se proslavil zejména obřím literárním dílem Lidská komedie (1842), v němž se snažil postihnout všechny aspekty života Francie v ponapoleonské době. V deseti povídkách z let 1830–1835 využívá autor témata typická pro tehdy oblíbenou literaturu: nesmrtelnost, smlouva s ďáblem, elixír mládí. Je ironický, vyzývavý, místy rouhačský, filozofuje nad unikajícím smyslem života, krutě se vysmívá poměrům panujícím ve „slušné“ společnosti, děsí svou schopností nahlédnout do temných stránek lidské duše.

Martin E. Kyšperský ve výboru Ztracení kamarádi básní a sní: svazek obsahuje přepisy jeho snů z posledních deseti let a současně také písňové texty, které sice byly zhudebněny, ale dosud nejsou v podobě písní součástí žádného z alb Kyšperského kapely Květy. Čtenář tu najde i ojedinělé texty z rozebraného alba Svetr z roku 2013. Hudebnost a básnivá obraznost písňových textů se s komickými, absurdními i hrozivými momenty lakonicky pojatých snů snoubí v imponující celek.

Paříž 1885: Georgese Duroye, bývalého vojáka a toho času zaměstnance na dráze, trápí nedostatek peněz, chudoba a bezmoc. Vše se mění ze dne na den, když mu kamarád z vojny dohodí místo v novinách – z nýmanda se stane uznávaný novinář. Díky známým pozná Duroy, přezdívaný Miláček, pár zazobanců z místní smetánky a získá svou první milenku, paní de Marelle. Vzápětí se však žení z ryzího kalkulu – nebere si tu, kterou miluje, ale bohatou vdovu po kamarádovi. Se svatbou si zvolí i nové, vznešenější jméno, s postavením a penězi vzrostou i nároky. Satirický román má skvělou atmosféru, která nás vrací do doby, kdy se společenská smetánka vozila v drožkách a z venkovana se mohl stát lev salonů. Maupassant ve svém díle představuje sobeckého a sebestředného jedince, který touží po slávě, uznání, moci, penězích a úspěchu u žen. Miláček je nevyléčitelný sukničkář, prototyp průměrného člověka jdoucího přes mrtvoly.