Odeon strana 73 z 73

Slavný Wildeův román v sobě nese autobiografické rysy: Mladý muž se nechává portrétovat známým malířem, a když poprvé spatří svůj krásný portrét, projeví přání, aby sám nikdy nezestárl a všechny proměny tváře se objevovaly pouze na obraze… Román obsahuje hororové prvky i faustovský motiv, dotýká se i tématu homosexuality. O popularitě díla svědčí filmová zpracování i původní český muzikál. Vychází v novém českém překladu.

Den

Planetky jsou svébytnou povídkovou sbírkou, která dost možná vypráví i váš příběh. Přináší dvanáct podobenství, k nimž autorku inspirovali výjimeční, a přitom zcela obyčejní lidé. Přátelé, rodina, kamarádi, sousedi, bližní. Ti, s nimiž vstupujeme do situací, které nás významně spoluutvářejí. Povídky Hany Lundiakové vycházejí z básnické metafory a poezií se místy na okamžik stávají: „Každý z nás je součástí galaxie, kde se vše točí kolem věčného zdroje světla. Jako planetky putujeme po svých vlastních trajektoriích, navzájem si tolik blízcí, a přece neznámí.“

Dramatické básně o všednostech. Výklad světa jako přehlídka zuřivých pozorování, jež konají lidé, věci i zvířata. Samo vyslovování je zde hlavní posedlostí: za každým slovem lze objevit další slovo, které je přesnější, přísnější, bolestivější – v nekonečném stupňování. Šestá sbírka poezie české básnířky žijící v USA.

Každý rok v srpnu se Ana Magdalena plaví trajektem na ostrov, kde je pohřbena její matka, aby navštívila její hrob. Tyto cesty se nakonec stanou neodolatelnou pozvánkou k tomu, aby se na jednu noc v roce stala jiným člověkem. Je šťastně vdaná a rozhodně nemá důvod rozbíjet svět, který si vytvořila se svým mužem a dětmi. A přesto se znovu vydává na cestu, aby se setkala s náhodným milencem. Poslední dílo nalezené v pozůstalosti slavného spisovatele je hymnou života, oslavou radosti navzdory uplývajícímu času a ódou na ženskou touhu.

Vypravěčka – německá černoška narozená v bývalé NDR, žijící převážně v Berlíně – neustále udržuje rozhovor s kýmsi blíže nedefinovaným. Podle oslovování a typu otázek můžeme jen tušit, že se jedná o dávno zesnulého bratra, jindy o amerického imigračního úředníka nebo psychologa, případně o rozhovor s vlastním já. Tento přerušovaný proud řeči propůjčuje románu pocit roztěkanosti, ale naplňuje aktuální rytmus jazyka. Olivia Wenzel píše srdceryvně i humorně o původu i ztrátě, o radosti ze života, osamělosti a rolích, které člověku přisuzuje společnost.

Slavnou románovou antiutopii My napsal Zamjatin v roce 1920, představuje však vizi daleké budoucnosti: život v „Jednotném státu“ vzniklém ve třetím tisíciletí po „dvousetleté válce“. Lidé v té době už netrpí bídou, ztratili však jména a stali se pouhými „čísly“. Ženy jsou pojmenovány samohláskami a muži souhláskami, k nimž je připojeno číslo jednotlivce. Jejich život je stoprocentně organizován, například na dítě musí mít povolení, jinak jsou popraveni. Nové vydání tohoto vizionářského díla vychází v překladu Jakuba Šedivého.

Mít a být začíná Malodotovou smrtí. Po smrtelné autonehodě se ke svému překvapení ocitá na klinice, kde se musí nejprve zbavit závislosti na životě, aby mohl být úplně mrtvý. Pokud se mu to nepodaří, musí projít celou svou existencí znovu, od začátku do konce, s úplně stejným průběhem. S pestrou skupinou spolupacientů absolvuje skupinové terapie a individuální rozhovory se záhadným vrchním terapeutem, který se ho snaží přimět, aby se zřekl té hnusné závislosti na životě. Spisovatel Dimitri Verhulst vtipně a výmluvně osvětluje naši konečnost: je to román, který nemá obdoby ani v autorově tvorbě.

Claudia vstoupí do Francescova života jednoho slunečného rána v hale školy: je to jako blesk z čistého nebe, zrození nového druhu touhy. Claudia je sebevědomá a extravagantní; Francesco je introvert, školní outsider, hoří však erotickou zvědavostí. Spojuje je zvláštní tajemství – dívka mu svěří, že její otec a jeho matka spolu mají poměr. Jejich cesty se rozdělí, přesto zůstávají stále v kontaktu. Francesco tak musí dlouhá léta útrpně sledovat, jak Claudia střídá všemožné muže, ale přes různé životní peripetie a vlastní erotická dobrodružství se nakonec dočká toho, o čem snil celý život. Dojde k tomu ovšem jinak, než by si sám přál. Portrét generace mileniálů, kteří spíše bloudí svým životem. Za román Zbloudilci obdržel Mario Desiati Cenu Strega.

Neustále sa tvorím a pretváram. Román Vlny, ktorý prvýkrát vyšiel v roku 1931, patrí medzi najvýraznejšie experimentálne texty Virginie Woolfovej. Vlny sú polyfonickou fúziou vnútorných monológov šiestich hlavných postáv Bernarda, Susan, Rhody, Louisa, Jinny a Nevilla. Spoznávame ich útržkovite v intimite ich vnútorných monológov a sledujeme ich od detských čias, cez spoločné školské roky až po úlomky z obdobia ich stredného veku. Hoci pochádzajú z rôznych prostredí a majú veľmi odlišné osobnosti, jednako sa celý život schádzajú, rozchádzajú, pozorujú a porovnávajú. Veľmi dôležitou je v texte tiež postava Percivala, ktorý nikdy neprehovorí, ale ktorého prítomnosť má na všetkých šiestich silný vplyv. Experimentálna forma a naoko chaotické striedanie hlasov ponúkajú len krehké oporné body. Čitateľ sa stráca pod rozčerenou hladinou textu, aby sa o pár strán vynoril v rytmickom unášaní vĺn života. Tie sa tvoria, pretvárajú, miznú, aby sa v okamihu znova vytvorili, pretvorili a opäť zmizli. Virginii Woolfovej sa tak podarilo zachytiť nielen prchavosť okamihu, ale aj pravidelný rytmus a prúdenie plynúceho času. Z anglického originálu The Waves (BERKLEY, New York 2022) preložila Simona Klimková.