Odeon strana 74 z 87

Paula Hooková leží v noci z 16. na 17. června 1995 vedle spícího manžela, vnímá odstíny tmy za oknem a je odhodlána neusnout. Uvědomuje si, že nadešel čas "popravy". Až zítra ráno vstanou, dozvědí se jejich šestnáctileté děti konečně rodinné tajemství, jehož obsah už nelze zamlčovat. Sevření Swiftovy nové prózy do několika málo hodin jen zvyšuje úzkost, s níž je toto rozhodnutí spojeno. Co to vlastně nad Hookovými visí, že to může hned po snídani zničit vzorové soužití v domku na předměstí, který by si L. N. Tolstoj pro své manželské drama zřejmě nevybral, protože jeho obyvatelé jsou zdánlivě až příliš šťastní? Hrdinka, jejíž zpověď autor zasadil do nejvýmluvnější noci v dějinách literatury, má však daleko do paničky pociťující potřebu producírovat se před divákem jako v reality show. Podobně jako u Joyceovy Molly Bloomové se formou monologu "na polštáři" ocitáme až v myšlenkách protagonistky, a to ve chvíli, kdy už sice nabyly tvar, ale ještě nejsou vysloveny a přizpůsobeny vývoji situace. Paula si v penelopiádě ohraničené brzkým svítáním nacvičuje, co bude záhy odtajněno, a zároveň se probírá půlstoletím okolností, jež tomu předcházely. Jako obchodnice s uměním představí čtenáři svůj život jako galerii, kterou stojí za to projít. Jako jedináček, jenž pochoval otce a vygumoval z mysli snobskou matku, uvažuje o tom, nakolik může jedinec přežít bez druhých. Přemýšlí o síle rodiny, která nás v těžkých chvílích drží doslova nad vodou, a vzhledem ke svým zkušenostem chápe tuto instanci jako společenství otců i "otců", strýčků i "strýčků" a dědečků i "dědečků", neboť sounáležitost bývá silnější než hlas krve. Graham Swift znovu potvrzuje, jak blízko má k moderním klasikům. Jeho osmý román Zítřek (2007) navazuje na vzývání magie všedního dne, mění ho za pomoci obyčejných slov v neobyčejných situacích ve výjimečný portrét jednoho manželství a přivádí nás k meditaci nad pravdou, kterou je třeba střežit jako oko v hlavě. Člověk coby svědek vlastních dějin vypráví naprosto neopakovatelný příběh, dokládající podle modernistů osobitou melodii uloženou v každém srdci. Aspoň v literatuře jsme si tedy s ohledem na všechny radosti, kompromisy i útrapy všichni rovni.

Novely výrazné české spisovatelské osobnosti 90. let.

Novely výrazné české spisovatelské osobnosti 90. let.

Nový román amerického spisovatele E. L. Doctorowa beletristicky zpracovává historickou událost z roku 1864: pochod generála Shermana s armádou čítající přes šedesát tisíc mužů napříč Georgií k Atlantskému oceánu. Unionisté za sebou zanechali pás mrtvé země o šířce šedesáti mil a jednotky měly za úkol zničit vše, co souviselo s bavlníkovými plantážemi, bořily mosty a ničily komunikace. Zachovaly se tisíce dokumentů o loupení, znásilňování a zabíjení. Za necelý měsíc dosáhl Sherman se svými muži přístavu Savannah. Pochod k moři předznamenává taktiku `spálené země` a strategii totálních válek 20. století stejně jako utrpení civilistů, kteří se stali cílem všech válčících stran. Doctorow nás vrhá přímo doprostřed zuřícího konfliktu, a snad i proto jej moudře nechává bez vysvětlení - výčtu příčin, které k němu vedly, se úmyslně vyhýbá. Celkovou atmosféru beznaděje a zmaru doplňují nejen četné naturalistické detaily, ale též nápadně kontrastní pasáže líčící krásu a majestát přírody, jež zů

V knihovně Kongresu USA je dílo zařazeno pod hesly: teroristické útoky z 9/11, manželská krize a New York - romány… Marshall a Joyce Harrimanovi žijí běžným životem. Mají dvě děti, byt a psa, oba pracují. A už druhým rokem se rozvádějí. To ráno, kdy jedna z krizí vrcholí, stojí v kalendáři datum 11. září 2001. Marshall pracuje ve Světovém obchodním středisku a Joyce má letenku na nechvalně proslulý let číslo 93. Když narazí letadlo do jižní věže dvojčat, Joyce poskočí radostí, protože jí dojde, že manžel už musí sedět v kanceláři. Jenže stejně jako ona nakonec nenastoupila do letadla, ani Marshall nezvládl vyjet až do 86. patra, protože předtím flirtoval s učitelkou v mateřské školce. Když se večer setkají, Joyce řekne zklamaně: Takže ty ses nakonec dostal ven? A on překvapeně zareaguje: A tys nestihla to letadlo? Další dny Marshall bloumá bez cíle ulicemi města nebo tráví čas hledáním sebe a Lloyda na fotografiích z místa neštěstí. Muže, kterému pomohl dostat se ven, ale na prostranství před budovami ho zabily padající trosky. Autor nahlíží na obě postavy s notnou dávkou ironie. Joyce nazývá svého exmanžela Usámou, Marshall parádně zkazí svatbu Joyciny sestry se sekulárním Židem Nealem. Oba touží po jediném - co nejvíc toho druhého poškodit, co nejvíc mu ublížit. "Investiční bankéř" Marshall se snaží získat finanční prostředky na akciovém trhu. Na vlastním účtu mu to nejde, i když se snaží sebevíc, ale u Joycina konta aktiva utěšeně rostou, třebaže jí nakoupil samé propadáky. Kalfusovi se věrně podařilo vystihnout nervózní atmosféru, která v New Yorku první měsíce po katastrofě panovala. I banální incident se v manhattanských ulicích mění ve skrytou hrozbu, při níž se obyvatelé instinktivně přikrčí a hledají sebevražedného atentátníka. Kalfusův styl je poměrně civilní, v dějových pasážích se však mění v jednolitý tok vět, jimž čtenář rychle podlehne. Satirický román je skvělou studií rozpadajícího se vztahu dvou lidí, jejichž neshody nedokáže překlenout ani největší tragédie v moderních amerických dějinách.

V knihovně Kongresu USA je dílo zařazeno pod hesly: teroristické útoky z 9/11, manželská krize a New York - romány… Marshall a Joyce Harrimanovi žijí běžným životem. Mají dvě děti, byt a psa, oba pracují. A už druhým rokem se rozvádějí. To ráno, kdy jedna z krizí vrcholí, stojí v kalendáři datum 11. září 2001. Marshall pracuje ve Světovém obchodním středisku a Joyce má letenku na nechvalně proslulý let číslo 93. Když narazí letadlo do jižní věže dvojčat, Joyce poskočí radostí, protože jí dojde, že manžel už musí sedět v kanceláři. Jenže stejně jako ona nakonec nenastoupila do letadla, ani Marshall nezvládl vyjet až do 86. patra, protože předtím flirtoval s učitelkou v mateřské školce. Když se večer setkají, Joyce řekne zklamaně: Takže ty ses nakonec dostal ven? A on překvapeně zareaguje: A tys nestihla to letadlo? Další dny Marshall bloumá bez cíle ulicemi města nebo tráví čas hledáním sebe a Lloyda na fotografiích z místa neštěstí. Muže, kterému pomohl dostat se ven, ale na prostranství před budovami ho zabily padající trosky. Autor nahlíží na obě postavy s notnou dávkou ironie. Joyce nazývá svého exmanžela Usámou, Marshall parádně zkazí svatbu Joyciny sestry se sekulárním Židem Nealem. Oba touží po jediném - co nejvíc toho druhého poškodit, co nejvíc mu ublížit. "Investiční bankéř" Marshall se snaží získat finanční prostředky na akciovém trhu. Na vlastním účtu mu to nejde, i když se snaží sebevíc, ale u Joycina konta aktiva utěšeně rostou, třebaže jí nakoupil samé propadáky. Kalfusovi se věrně podařilo vystihnout nervózní atmosféru, která v New Yorku první měsíce po katastrofě panovala. I banální incident se v manhattanských ulicích mění ve skrytou hrozbu, při níž se obyvatelé instinktivně přikrčí a hledají sebevražedného atentátníka. Kalfusův styl je poměrně civilní, v dějových pasážích se však mění v jednolitý tok vět, jimž čtenář rychle podlehne. Satirický román je skvělou studií rozpadajícího se vztahu dvou lidí, jejichž neshody nedokáže překlenout ani největší tragédie v moderních amerických dějinách.

Před očima nám leží město…Jen za docela malou chvilku se má změnit datum. Je těsně před půlnocí. Chvíle mezi dvěma dny. Mezidní. Pozorujeme město jako obrovské zvíře. Pozorujeme Mari, sedí v restauraci a čte si. Pozorujeme její krásnou sestru Eri, jak spí v nekonečném spánku… Příběh ze současného Tokia se odehrává, jak už název napovídá, po setmění, během jediné noci. Kapitoly jsou napsány stylem filmového scénáře a u každé z nich je uveden přesný časový údaj. Dějová linie je pro autora typická, střídají se tu dva paralelní, navzájem se prolínající příběhy. Nezvyklí jsou tentokrát hrdinové: žádný slušně situovaný muž v nejlepších letech, ani outsider, žádná ich-forma, ale dvě sestry a vševědoucí vypravěč první osoby množného čísla. Devatenáctiletá Mari, která umí čínsky, je kontaktována manažerkou hodinového hotelu, aby jí pomohla vyřešit případ brutálně zbité čínské prostitutky. Její sestra se vlivem tajemných sil ocitla v jakémsi nejasném a nebezpečném snu, v ohraničeném anonymním prostoru. V průběhu noci, ještě než přichází ráno, se věci dávají do pohybu, mění svůj charakter a skupenství. Něco se v hrdinech mění, něco se mění v nás. Eri nachází cestu ven, protože Mari najde znovu cestu k ní. Afterdark, autorův čtvrtý román vycházející v češtině, nabízí napínavý, psychologicky i detektivně laděný příběh s fantaskními a hororovými prvky. A také dynamický styl sekvence, kdy realitu vnímáme očima kamery. Murakami decentně a úsporně rozvíjí čtenářovo očekávání. Po vzoru pohádek či příběhů z dětství vše dopadá dobře, neboť do další tmy zbývá ještě spousta času.

Před očima nám leží město…Jen za docela malou chvilku se má změnit datum. Je těsně před půlnocí. Chvíle mezi dvěma dny. Mezidní. Pozorujeme město jako obrovské zvíře. Pozorujeme Mari, sedí v restauraci a čte si. Pozorujeme její krásnou sestru Eri, jak spí v nekonečném spánku… Příběh ze současného Tokia se odehrává, jak už název napovídá, po setmění, během jediné noci. Kapitoly jsou napsány stylem filmového scénáře a u každé z nich je uveden přesný časový údaj. Dějová linie je pro autora typická, střídají se tu dva paralelní, navzájem se prolínající příběhy. Nezvyklí jsou tentokrát hrdinové: žádný slušně situovaný muž v nejlepších letech, ani outsider, žádná ich-forma, ale dvě sestry a vševědoucí vypravěč první osoby množného čísla. Devatenáctiletá Mari, která umí čínsky, je kontaktována manažerkou hodinového hotelu, aby jí pomohla vyřešit případ brutálně zbité čínské prostitutky. Její sestra se vlivem tajemných sil ocitla v jakémsi nejasném a nebezpečném snu, v ohraničeném anonymním prostoru. V průběhu noci, ještě než přichází ráno, se věci dávají do pohybu, mění svůj charakter a skupenství. Něco se v hrdinech mění, něco se mění v nás. Eri nachází cestu ven, protože Mari najde znovu cestu k ní. Afterdark, autorův čtvrtý román vycházející v češtině, nabízí napínavý, psychologicky i detektivně laděný příběh s fantaskními a hororovými prvky. A také dynamický styl sekvence, kdy realitu vnímáme očima kamery. Murakami decentně a úsporně rozvíjí čtenářovo očekávání. Po vzoru pohádek či příběhů z dětství vše dopadá dobře, neboť do další tmy zbývá ještě spousta času.

Před očima nám leží město…Jen za docela malou chvilku se má změnit datum. Je těsně před půlnocí. Chvíle mezi dvěma dny. Mezidní. Pozorujeme město jako obrovské zvíře. Pozorujeme Mari, sedí v restauraci a čte si. Pozorujeme její krásnou sestru Eri, jak spí v nekonečném spánku… Příběh ze současného Tokia se odehrává, jak už název napovídá, po setmění, během jediné noci. Kapitoly jsou napsány stylem filmového scénáře a u každé z nich je uveden přesný časový údaj. Dějová linie je pro autora typická, střídají se tu dva paralelní, navzájem se prolínající příběhy. Nezvyklí jsou tentokrát hrdinové: žádný slušně situovaný muž v nejlepších letech, ani outsider, žádná ich-forma, ale dvě sestry a vševědoucí vypravěč první osoby množného čísla. Devatenáctiletá Mari, která umí čínsky, je kontaktována manažerkou hodinového hotelu, aby jí pomohla vyřešit případ brutálně zbité čínské prostitutky. Její sestra se vlivem tajemných sil ocitla v jakémsi nejasném a nebezpečném snu, v ohraničeném anonymním prostoru. V průběhu noci, ještě než přichází ráno, se věci dávají do pohybu, mění svůj charakter a skupenství. Něco se v hrdinech mění, něco se mění v nás. Eri nachází cestu ven, protože Mari najde znovu cestu k ní. Afterdark, autorův čtvrtý román vycházející v češtině, nabízí napínavý, psychologicky i detektivně laděný příběh s fantaskními a hororovými prvky. A také dynamický styl sekvence, kdy realitu vnímáme očima kamery. Murakami decentně a úsporně rozvíjí čtenářovo očekávání. Po vzoru pohádek či příběhů z dětství vše dopadá dobře, neboť do další tmy zbývá ještě spousta času.

Když Siervu Maríi pokousal v den jejích dvanáctých narozenin pes nakažený vzteklinou, a ona přežila, byla označena za posedlou. Církev zná jediný prostředek proti všem představitelným nemocem: vyhánění ďábla neboli exorcismus. V klášteře svaté Kláry však začíná osudná milostná zápletka dvanáctileté dívky s šestatřicetiletým knězem, který namísto Satana objevuje lásku. Márquez popisuje nádherný, nicméně nenaplněný vztah dvou lidí. Láska je podle autora jistým druhem šílenství a šílenství bývá trestáno smrtí…

Rain, Storm, Forrest, Ocean a Pillow jsou sourozenci. Jejich hippiesácká maminka je měla se třemi tatínky: jeden byl anglický aristokrat a při oplodnění měl dvě promile, druhý se po LSD chtěl stát Mesiášem a nakonec se ztratil kdesi v Indonésii, třetí bral kokain a týral děti - tu zlomil ruku, tu bodl nožem. Naštěstí se zabil v autě. Maminka byla free a happy a kromě přiblblých jmen už toho dětem moc nedala. Život je karma, co se má stát, ať se stane, peníze nejsou potřeba, k životu stačí příroda… Než jsou děti matce odebrány a poslány do Holandska, žijí všichni společně v kolonii na jihošpanělském pobřeží. A tyhle děti jsou tím vším v dospělosti poznamenané: Ocean spáchá na Valentýna sebevraždu, Pillow je alkoholička, Forrest se nehodlá probrat ze svého THC snu, relativně normální Storm a Rain si nedokážou udržet žádný vztah - a tak spí spolu. Svátek zamilovaných je v kontextu příběhu míněn vrcholně sarkasticky, nejenom kvůli líčení tabuizovaného incestního vztahu. Autorka boří mýtu

Rain, Storm, Forrest, Ocean a Pillow jsou sourozenci. Jejich hippiesácká maminka je měla se třemi tatínky: jeden byl anglický aristokrat a při oplodnění měl dvě promile, druhý se po LSD chtěl stát Mesiášem a nakonec se ztratil kdesi v Indonésii, třetí bral kokain a týral děti - tu zlomil ruku, tu bodl nožem. Naštěstí se zabil v autě. Maminka byla free a happy a kromě přiblblých jmen už toho dětem moc nedala. Život je karma, co se má stát, ať se stane, peníze nejsou potřeba, k životu stačí příroda… Než jsou děti matce odebrány a poslány do Holandska, žijí všichni společně v kolonii na jihošpanělském pobřeží. A tyhle děti jsou tím vším v dospělosti poznamenané: Ocean spáchá na Valentýna sebevraždu, Pillow je alkoholička, Forrest se nehodlá probrat ze svého THC snu, relativně normální Storm a Rain si nedokážou udržet žádný vztah - a tak spí spolu. Svátek zamilovaných je v kontextu příběhu míněn vrcholně sarkasticky, nejenom kvůli líčení tabuizovaného incestního vztahu. Autorka boří mýtu

Prvotina Ivana Blatného (1919-1990) Paní Jitřenka (1940) a po ní následující Melancholické procházky (1942) je zpěvnou lyrikou, má názvuky seifertovské i nezvalovské, je adorací rodného Brna. Sugestivní melodičnost, melancholické ladění, mládí proměněné v naléhavost poezie. Městskou kulisu má také třetí sbírka napsaná v intencích Skupiny 42. Návrat k rytmicky pravidelnému verši přináší Hledání přítomného času (1947). Blatný, Kainarův druh (bydleli spolu), byl se dvěma dalšími autory vyslán Syndikátem čs. spisovatelů do Velké Británie a 29. března 1948 se rozhodl emigrovat. Čekal ho svízelný úděl - záhy u něho propukla duševní choroba. Od r. 1954 až do smrti byl hospitalizován na psychiatrické klinice. Poezii přesto neopustil. R. 1969 byl v Anglii `objeven` svým bratrancem. Z bohaté pozůstalosti byly publikovány básně v souborech Stará bydliště a Pomocná škola Bixley, poprvé vyšly v nakladatelství 68 Publishers v Torontu. Editor Antonín Brousek se o první z nich tehdy vyjádři

Po vydání Norského dřeva v USA vzrostl počet Murakamiho čtenářů z obvyklých statisíců na miliony, ačkoli někteří byli zklamáni tím, že autor napsal "jen" milostný příběh… Exotika, milostné vztahy, studentský život, nespoutaný sex - to vše lze v románu nalézt. Jeho název je zvolen podle známé písně Beatles, již si nechává od své spolubydlící Reiko v psychiatrické léčebně zahrát jedna z hlavních postav, dívka Naoko. Jakkoli se autor nesoustředí pouze na partnerské dvojice, ale spíše na trojice, oním styčným i nosným bodem zároveň je jedinec, student Tóru Watanabe. Musí převzít zodpovědnost za svůj život a naučit se sdílet pocity blízkého člověka. Největší výzvu však představuje - aniž by si to plně uvědomoval - otázka volby mezi životem a smrtí. Smrt je již v našem životě skryta, takové poselství mu předává jeho přítel Kizuki, než spáchá sebevraždu a zanechává zde vnitřně rozbitou Naoko s temnotou v duši, která v ní přetrvává od dětství, kdy sebevraždu spáchala její milovaná sestra. Poznává, že smrt má nejen svou tíži, ale i své kouzlo pro ty, kdož nemají kam jít. Norské dřevo nabízí směsici japonských reálií a pohledů do nejhlubšího nitra duše; zároveň přibližuje exotické prostředí, charakteristické dramatickým příběhem, mistrovsky zvládnutou minimalistickou zkratkou i "nevyzpytatelností" hlavních postav.

Byl jsem jedináček, konstatuje hrdina lapidárně hned v první kapitole románu: tohle zjištění pro něj není příjemné, naopak mu přináší pocity nenormality, méněcennosti, a společnost, v níž se jako dítě pohybuje, mu oplácí stejně: vyloučí ho. Hadžime tuší, že do standardizovaného světa nepatří, a zařídí se po svém - otevře si jazzový bar, pak druhý, je úspěšný a bohatý, má rodinu a dvě děti, může být takzvaně šťastný. Úspěch a peníze ho však neuspokojují a v době pragmatického blahobytu 80. let v Japonsku se nemá ani s čím identifikovat, ani proti čemu protestovat. Nicméně se odmítá podílet na finančních machinacích svého tchána, které považuje za podvodné. Jednoho dne se v jeho poněkud stereotypním životě zjeví spolužačka a kamarádka z dětství, tajemná Šimamoto, odmítající mluvit o své minulosti. I ona byla jedináček a krom toho ji z kolektivu vyřazoval tělesný handicap. Před námi se otvírá komorní milostný příběh, v němž hraje roli tajemství a osudovost, příběh ztrácení a nalézání.

Ti dva si nemohou být vzdálenější. Arthur Conan Doyle právě slavnostně vzkřísil z mrtvých Sherlocka Holmese a převzal šlechtický titul, kdežto George Edalji je jako provinční advokát a životní zelenáč zahloubán do práva odtrženého od jeho vykonavatelů. Arthur pluje na obláčku slávy a dovede si ji užít, zatímco George by rád prošel životem bez povšimnutí druhých, pokud budou respektovat pár jeho neškodných zásad. Ale neklame nás pod vlivem životopisných klišé zrak? Nestojí před námi ve skutečnosti vdovec sužovaný tím `že miloval, jak nejlépe může muž milovat ženu, kterou nemiluje`? A na druhé straně mladík „poněkud nevhodné` pleti, jehož tunelové vidění nedovoluje pochopit, že se stal terčem rasové nenávisti, která mu klade za vinu neslýchané násilnosti páchané na zvířatech?