Odeon strana 74 z 74

Ludvíček a Markétka se poznají v Terezíně. Jí je dvanáct a on je o dva roky starší. Chlapec vykonává různé práce, přivydělává si jako nosič kufrů, zametá ulice, vozí mrtvé… Především však kufry vykrádá - vybírá si ty, které mohou být bohatých lidí, bere si, co se mu hodí nebo co potřebuje, co by mohl vyměnit. I v tomhle pekle můžeš být šťastná, vysvětluje Ludvíček dívce. Je do ní zamilovaný až po uši.

Pro spisovatele a dramatika Pavla Kohouta psát znamená žít. A tak celý život střádá, promýšlí, přetváří a klade na papír nejrůznější příběhy, z nichž se rodí jednou romány, jindy divadelní hry, jindy třeba jen novinové povídky. Ať už jde o několikasetstránková díla nebo menší žurnalistické útvary, lze snad o všech říct, že tak či tak ? vážně, s humorem či nadsázkou odrážejí velká lidská nebo společenská dramata. Platí to i o této knížce, která je jakýmsi kaleidoskopem příběhů, v němž se zrcadlí pestrobarevné střípky z proudu života a víru dějin.

Pátý román Paola Giordana Tasmánie lze přiřadit k žánru autofikce. Jeho vypravěčem a hlavním hrdinou je fyzik, který se živí psaním, zrovna pracuje na románu o atomové bombě a prožívá několik krizí: krizi středního věku, krizi manželskou, krizi tvůrčí a současně i krizi klimatickou, společenskou, zkrátka krizi našeho světa. Jeho životní tápání sledujeme v rozmezí přibližně sedmi let, od teroristického útoku na pařížský Bataclan až po ústup epidemie covidu. Sedm let charakterizovaných jak frenetickým zrychlením života, rozvoje technologií, polarizací názorů a společnosti, tak i ochromením, zastavením a potřebou kontaktu, který není jenom virtuální.

Známá a oblíbená francouzská spisovatelka Delphine de Vigan navazuje v novele Vděk na předchozí knihu Pouta a opět se věnuje různým aspektům mezilidských vztahů. Hrdinkou jímavé, ale i humorné knihy je rezidentka domova pro seniory Michele Seldová zvaná Miška. Svérázná stařenka s duší mladého děvčete paradoxně k tomu, že pracovala jako korektorka v novinách, trpí postupující afázií, poruchou řečových schopností. Ztráta slov, která Miška nahrazuje jinými, je sice zdrojem komických efektů, ale zároveň prozrazuje leccos z její dramatické minulosti

V roce 1927 koupil dům v Matoušově ulici na Smíchově vdovec, židovský právník Eduard Schwarz, aby pro sebe a svou rodinu získal důstojné sídlo. Měl štěstí, že zemřel dřív než začala druhá světová válka. Tereza Boučková, která v domě od narození do své dospělosti žila a před několika lety se tam zase vrátila, nám ve svém románu předkládá téměř sto let trvající příběh Schwarzových potomků, ale i dalších obyvatel domu, vpletený do dějin dvacátého století. Autorka po jejich osudech doslova v přímém přenosu pátrá a je to tak intenzivní, že se čtenáři nechce knížku odložit, dokud ji nedočte do konce. Emotivně, s ironií, ale i smutkem píše o lidech, které chtěly obě zrůdné ideologie, nacismus a komunismus, ponížit, okrást, zavřít anebo zavraždit.