Odeon strana 76 z 87

Svého druhu literární objev, svého druhu zapomenutá kniha. Na rozdíl od řady tzv. "zakázaných" knih byla Kainova kniha v Anglii skutečně soudně zakázána. Ve své době nutně způsobila značný rozruch a Trocchiho knihy byly dlouho nedostupné. Kainova kniha je autobiografický román, který nezapře inspiraci kulturní scénou Paříže (existencialismus), vliv Trocchiho přítele Samuela Becketta a též blízkost americkým experimentátorům. Nihilistická próza, v níž vypravěč Joe Necchi mísí postřehy z vlastního života s esejisticky a meditativně laděnými pasážemi o filozofii, umění a politice. V centru dění je ovšem heroin a všechno se točí kolem drogové závislosti hrdinů: Před půl hodinou jsem si šlehnul, všeobsahující věta z první stránky... Přestože některé kritiky přirovnávaly román k dílům Baudelairovým či k De Quinceymu, je tu odlišnost: Trocchi se distancuje od jakéhokoli romantismu. Jeho vyprávění je kruté a beznadějné. Je to zoufalá zpověď člověka, který si uvědomuje, co dělá, hnusí se sám sobě, ale protože se mu hnusí i společnost a okolí, neřeší situaci jinak než další dávkou. Postoj, který autor této nekompromisní knihy zvolil, je ostatně stvrzen jeho smrtí na předávkování. A jakkoli na konci díla najdeme pro mnohé překvapující dataci New York, srpen 1959, řada pasáží je vysoce aktuální. Ještě v 60. letech byl Trocchi označován za prvotřídního spisovatele, vysoce ho hodnotili např. Ken Kesey, Norman Mailer, Allen Ginsberg či Samuel Beckett, postupně však upadl v zapomnění. Od 90. let však zájem o něj znovu narůstá, o čemž svědčí reedice jeho děl jak v USA, tak v Anglii. V literárním světě patří dílo již ke klasickým šperkům typu Nahý oběd.

Svého druhu literární objev, svého druhu zapomenutá kniha. Na rozdíl od řady tzv. "zakázaných" knih byla Kainova kniha v Anglii skutečně soudně zakázána. Ve své době nutně způsobila značný rozruch a Trocchiho knihy byly dlouho nedostupné. Kainova kniha je autobiografický román, který nezapře inspiraci kulturní scénou Paříže (existencialismus), vliv Trocchiho přítele Samuela Becketta a též blízkost americkým experimentátorům. Nihilistická próza, v níž vypravěč Joe Necchi mísí postřehy z vlastního života s esejisticky a meditativně laděnými pasážemi o filozofii, umění a politice. V centru dění je ovšem heroin a všechno se točí kolem drogové závislosti hrdinů: Před půl hodinou jsem si šlehnul, všeobsahující věta z první stránky... Přestože některé kritiky přirovnávaly román k dílům Baudelairovým či k De Quinceymu, je tu odlišnost: Trocchi se distancuje od jakéhokoli romantismu. Jeho vyprávění je kruté a beznadějné. Je to zoufalá zpověď člověka, který si uvědomuje, co dělá, hnusí se sám sobě, ale protože se mu hnusí i společnost a okolí, neřeší situaci jinak než další dávkou. Postoj, který autor této nekompromisní knihy zvolil, je ostatně stvrzen jeho smrtí na předávkování. A jakkoli na konci díla najdeme pro mnohé překvapující dataci New York, srpen 1959, řada pasáží je vysoce aktuální. Ještě v 60. letech byl Trocchi označován za prvotřídního spisovatele, vysoce ho hodnotili např. Ken Kesey, Norman Mailer, Allen Ginsberg či Samuel Beckett, postupně však upadl v zapomnění. Od 90. let však zájem o něj znovu narůstá, o čemž svědčí reedice jeho děl jak v USA, tak v Anglii. V literárním světě patří dílo již ke klasickým šperkům typu Nahý oběd.

Román Penzista patří mezi Durrenmattova významná prozaická díla a zapadá do linie detektivních románů zpochybňujících fenomén justice a relativizujících otázku viny a trestu.

Román Penzista patří mezi Durrenmattova významná prozaická díla a zapadá do linie detektivních románů zpochybňujících fenomén justice a relativizujících otázku viny a trestu.

Milionářská dcera Nicole, ne zcela vyléčená z těžké duševní nemoci a hluboce závislá na svém muži-psychiatrovi. Dick, úspěšný lékař, spolumajitel sanatoria pro duševně choré, vděčící však za financování závratné kariéry tučnému kontu své ženy. A do vzájemného vztahu těchto amerických manželů, žijících uprostřed hojnosti na francouzské Riviéře, vstoupí jednoho dne mladičká nadějná herečka Rosemary. Půdorys psychologického románu, který vyšel poprvé roku 1934, skrývá fascinující pohled na život boháčů, kteří si mohou dovolit vše, nač jen pomyslí. Konzumní způsob života autora vždycky fascinoval a uchvacoval, ale dokázal ho podrobit bystré, nemilosrdné kritice, jež je pro jeho psaní charakteristická. Dvojí tvář hlavních hrdinů, působících jako párek spokojených manželů, otvírá další témata, především přetvářku a snobismus. Předností románu je dynamický děj a výborná charakteristika postav. Můžeme na něj nahlížet jako na sociálně kritický dokument 30. a 40. let, zároveň je nutné říci, že r

Román je do jisté míry poctou modle literárního modernismu, anglické spisovatelce V. Woolfové. První příběh je totiž střípkem ze života autorky v době její nemoci a líčí i její sebevraždu. Druhý uvádí na scénu Lauru, která si po druhé světové válce `prostě musí` vzít mladíka, jenž se jako hrdina vrátil z Tichomoří - s vražednou upřímností se snaží v typickém stereotypu americké nepracující ženy padesátých let nalézt životní štěstí. Třetí a hlavní rovinou je den v životě Clarissy, lesbičky a majitelky nakladatelství, která pořádá večírek pro svého přítele, homosexuála v pokročilém stadiu AIDS… Je to kniha o umírání a bezmoci, ale také o ohleduplnosti a lásce, o tom, že člověk může být často hluboce nešťasten, a přesto dokáže najít i okamžiky štěstí.

Rút a Eddie – dva prolínající se příběhy se spoustou peripetií a komplikací, z obou vyrostou spisovatelé, z ní slavná a úspěšná, z něj téměř neznámý autor, ale o to úspěšnější milenec starších dam, zážitky z dětství však na oba tragicky působí celý život.

Zápisky z mŕtveho domu začal Dostojevskij písať ešte v roku 1855. Zobrazuje všetky hlbiny ľudských duší schovaných v ďalekej drsnej Sibíri, kde tisíckykilometrov od svojich domovov žijú trestanci zo všetkých končín Ruskej ríše. Sú to najrozličnejší ľudia – vrahovia, lupiči, zlodeji, primitívi i vysokí vzdelanci, ľudia vinní i nevinní. Týchto všetkých Dostojevskij ukazuje z hlboko ľudského pohľadu. Zápisky z mŕtveho domu nám pomôžu nazrieť ako do vnútra samotného autora, tak aj do temných a nešťastných čias, v ktorých sa dej odohráva.

Datum 11. září vstoupilo do historie už skoro třicet let před osudným rokem 2001: 11. 9. 1973 došlo v Chile za podpory americké tajné služby CIA k vojenskému puči, který stál životy tisíců lidí a další tisíce donutil k emigraci. Jedním z nich byl i filmový režisér Miguel Littín, který šťastnou náhodou unikl smrti. A své jméno našel na seznamu 5000 Chilanů, kteří se neměli nikdy vrátit. Přesto se roku 1985 rozhodl zemi nejen ilegálně navštívit, ale natočit o Pinochetově diktatuře film. Režisér změnil vlastní totožnost - kromě fyzické podoby i držení těla a přízvuk, v rámci příprav žil s fiktivní manželkou, budoucí spolupracovnicí, v Paříži. Jako `uruguayský obchodník` přiletěl do země a navázal kontakt se třemi evropskými filmařskými týmy, které měly oficiálně točit mj. o seismické činnosti. Natáčel po celé zemi a materiál ihned odesílal do bezpečí. Po šesti týdnech, kdy se informace o jeho pobytu objevila v novinách, opustil Littín za dramatických okolností Chile podruhé... Výsledkem b

Datum 11. září vstoupilo do historie už skoro třicet let před osudným rokem 2001: 11. 9. 1973 došlo v Chile za podpory americké tajné služby CIA k vojenskému puči, který stál životy tisíců lidí a další tisíce donutil k emigraci. Jedním z nich byl i filmový režisér Miguel Littín, který šťastnou náhodou unikl smrti. A své jméno našel na seznamu 5000 Chilanů, kteří se neměli nikdy vrátit. Přesto se roku 1985 rozhodl zemi nejen ilegálně navštívit, ale natočit o Pinochetově diktatuře film. Režisér změnil vlastní totožnost - kromě fyzické podoby i držení těla a přízvuk, v rámci příprav žil s fiktivní manželkou, budoucí spolupracovnicí, v Paříži. Jako `uruguayský obchodník` přiletěl do země a navázal kontakt se třemi evropskými filmařskými týmy, které měly oficiálně točit mj. o seismické činnosti. Natáčel po celé zemi a materiál ihned odesílal do bezpečí. Po šesti týdnech, kdy se informace o jeho pobytu objevila v novinách, opustil Littín za dramatických okolností Chile podruhé... Výsledkem b

Nový výbor z poézie Františka Gellnera sprevádzaný autorovými ilustráciami.

Nový výbor z poézie Františka Gellnera sprevádzaný autorovými ilustráciami.

Nový výbor z poézie Františka Gellnera sprevádzaný autorovými ilustráciami.

Svatý Nestřeva, Miss Amerika, Kníže Vandalů, Dohazovač, Chybějící článek, Hajzldáma, agent Donáška, Matka příroda… Pitomá jména pro skutečné lidi. Každý z nich našel stejný inzerát. Dům spisovatelů. Spisovatelská kolonie. Kde by mohli v klidu psát. Napsat svá mistrovská díla. Měl to být jenom dům spisovatelů, dokud nebylo pozdě… Ve zchátralém bývalém divadle kdesi na okraji města je namísto tvůrčího zápalu čeká boj o prežití. Třiadvacet zajatců musí najít nejen cestu z tvůrčí krize, ale především způsob jak přežít. A nekonečné čekání na záchranu si krátí vyprávěním příběhů. Hned první z nich, svatý Nestřeva, připomene makabrózní deviace z Programu pro přeživší: přišel o své tlusté střevo při podivné sexuální praktice, při níž využíval odsávací ventil v zahradním bazénu. Další postava jako by vypadla ze stránek Ukolébavky: Matka příroda líčí, jak zabít lidi pomocí masáže nohou. V povídce Mezi lůzou vypráví Hajzldáma o multimilionářích, kteří si hrají na lidi bez domova, žijí na ulici a

Tentokrát nejde o magický realismus slavného autora, ale o reportáž: tento žánr ovšem García Márquez považuje za stejně důležitý jako své romány. V knize se věnuje nejnovějším dějinám Kolumbie, země nevyhlášené občanské války a pověstných drogových kartelů, které se snaží vynutit si jednání s vládou; ve hře je také to, aby soudy mafiány nevydaly do USA, kde jim hrozí nejpřísnější tresty. Pak dojde k únosům několika známých novinářů… Spisovatel poznamenává, že "nešlo o deset různých únosů, nýbrž o jediný hromadný únos deseti pečlivě vybraných osob, uskutečněný touž organizací za jedním a týmž cílem." S kronikářskou přesností líčí, jak k únosům došlo, potupné podmínky, v jakých mafie zajatce drží, i tragickou smrt dvou rukojmí. Souběžně s tím sledujeme jednání nejvyšších politických kruhů - tehdejší prezident César Gaviria se ucházel o funkci, poté co původního kandidáta zastřelili. Zároveň je to i příběh dvou silných protihráčů, doktora Villamizara, který se za každou cenu snaží dostat zpátky svou unesenou manželku Maruju Pachónovou, a bosse medellínské narkomafie Pabla Escobara. Ti dva jsou osudově spjatí: Villamizar nemůže dosáhnout osvobození své ženy, aniž předtím vyřeší Escobarovu situaci, a spolu se "svatým mužem", páterem Herrerou, ho osobně odvede do zvláštního vězení, odkud pod ochranou státní moci dál nerušeně provozuje své obchody. V epilogu jsme pak svědky Escobarova pomýleného útěku a smrti. Smutné je, že k únosům došlo v roce 1993, a Márquez napsal knihu proto, aby se po předchozích dvaceti letech občanské války něco takového už nikdy neopakovalo. Píše se rok 2007, místo kartelů z Medellínu a Cali jsou jiné, ale nevyhlášená válka v Kolumbii stále pokračuje.

O learn to read what silent love hath writ: To hear with eyes belongs to love´s fine wit. Nauč sa čítať mlčanlivé hlásky! Očami počuť - to je múdrosť lásky. Takto nás oslovuje sonet 23, jeden zo 154, ktoré tvoria azda najslávnejšiu zbierku sonetov všetkých čias, vydanú v Londýne roku 1609 bez autorovho vedomia pod názvom SHAKE-SPEARES SONNETS. Určite by aj čitateľa hociktorej modernej básne nadchlo to dvojveršie o láske, ktorá počúva očami - a očiam ani ušiam sa nechce veriť, že tie verše majú už štyristo rokov. Shakespearove Sonety preložil do slovenčiny básnik Ľubomír Feldek. Všetky preklady sa opierajú o najlepšie kritické vydanie THE ARDEN SHAKESPEARE.