Odeon strana 77 z 87

Uznávaný španělský spisovatel Juan Marsé se dílem Ještěrčí ocásky vrací do válečných let ve frankistickém Španělsku a jeho prostřednictvím se také vypořádává s traumaty dětství, zvláště se smrtí své matky, jež zemřela při porodu. Marsé byl vychován v náhradní rodině. Vypravěčem je dosud nenarozené dítě, chlapec existující v lůně své matky. Ta žije v Barceloně s dospívajícím synem Davidem v nuzných poměrech a navíc ji sleduje policie: manžel, jinak opilec a sukničkář, nepohodlný režimu, musel uprchnout.

Tentokrát nejde o magický realismus slavného autora, ale o reportáž: tento žánr ovšem García Márquez považuje za stejně důležitý jako své romány. V knize se věnuje nejnovějším dějinám Kolumbie, země nevyhlášené občanské války a pověstných drogových kartelů, které se snaží vynutit si jednání s vládou; ve hře je také to, aby soudy mafiány nevydaly do USA, kde jim hrozí nejpřísnější tresty. Pak dojde k únosům několika známých novinářů… Spisovatel poznamenává, že "nešlo o deset různých únosů, nýbrž o jediný hromadný únos deseti pečlivě vybraných osob, uskutečněný touž organizací za jedním a týmž cílem." S kronikářskou přesností líčí, jak k únosům došlo, potupné podmínky, v jakých mafie zajatce drží, i tragickou smrt dvou rukojmí. Souběžně s tím sledujeme jednání nejvyšších politických kruhů - tehdejší prezident César Gaviria se ucházel o funkci, poté co původního kandidáta zastřelili. Zároveň je to i příběh dvou silných protihráčů, doktora Villamizara, který se za každou cenu snaží dostat zpátky svou unesenou manželku Maruju Pachónovou, a bosse medellínské narkomafie Pabla Escobara. Ti dva jsou osudově spjatí: Villamizar nemůže dosáhnout osvobození své ženy, aniž předtím vyřeší Escobarovu situaci, a spolu se "svatým mužem", páterem Herrerou, ho osobně odvede do zvláštního vězení, odkud pod ochranou státní moci dál nerušeně provozuje své obchody. V epilogu jsme pak svědky Escobarova pomýleného útěku a smrti. Smutné je, že k únosům došlo v roce 1993, a Márquez napsal knihu proto, aby se po předchozích dvaceti letech občanské války něco takového už nikdy neopakovalo. Píše se rok 2007, místo kartelů z Medellínu a Cali jsou jiné, ale nevyhlášená válka v Kolumbii stále pokračuje.

McEwanův příběh jedné svatební noci z počátku šedesátých let, zasazený do krásného prostředí na pobřeží jižní Anglie, nabízí hluboké zamyšlení nad dobovou podmíněností lidského chování, citů i vztahů. Děj se odehrává v časech, kdy v ovzduší rezonují naděje nadcházejícího svobodomyslného desetiletí i první písně Beatles, proslýchá se cosi o americkém vynálezu v podobě antikoncepční pilulky, společnost však žije ještě zcela v zajetí tradiční morálky. Oba protagonisté novely jsou "mladí, vzdělaní" a bez předsudků, jak nás autor neopomene upozornit hned v úvodní větě, a přesto je jejich vztah dobově podmíněný mnohem víc, než si jsou ochotni připustit. Hořkosladká rekapitulace z perspektivy mnohaletého odstupu v závěru knihy o tom podává výmluvné svědectví. Sevřený milostný příběh, který - ač hluboce dojímavý a tklivý - je na hony vzdálený představám červených knihoven, je vrcholem spisovatelova vyzrálého umění. Autor už nepotřebuje makabrózně šokovat jako kdysi v románu Betonová zahrada, jímž se proslavil, ba ani používat nezvyklé situace, tak hojné v pozdějších dílech (Dítě v pravý čas, Nezničitelná láska, Pokání). Na půdorysu běžného, byť jistě výjimečného večera dvou obyčejných lidí nám se svrchovaným literárním mistrovstvím podává zprávu o druhé polovině dvacátého století i o "nezničitelnosti" a síle lásky.

Tentokrát nejde o magický realismus slavného autora, ale o reportáž: tento žánr ovšem García Márquez považuje za stejně důležitý jako své romány. V knize se věnuje nejnovějším dějinám Kolumbie, země nevyhlášené občanské války a pověstných drogových kartelů, které se snaží vynutit si jednání s vládou; ve hře je také to, aby soudy mafiány nevydaly do USA, kde jim hrozí nejpřísnější tresty. Pak dojde k únosům několika známých novinářů… Spisovatel poznamenává, že "nešlo o deset různých únosů, nýbrž o jediný hromadný únos deseti pečlivě vybraných osob, uskutečněný touž organizací za jedním a týmž cílem." S kronikářskou přesností líčí, jak k únosům došlo, potupné podmínky, v jakých mafie zajatce drží, i tragickou smrt dvou rukojmí. Souběžně s tím sledujeme jednání nejvyšších politických kruhů - tehdejší prezident César Gaviria se ucházel o funkci, poté co původního kandidáta zastřelili. Zároveň je to i příběh dvou silných protihráčů, doktora Villamizara, který se za každou cenu snaží dostat zpátky svou unesenou manželku Maruju Pachónovou, a bosse medellínské narkomafie Pabla Escobara. Ti dva jsou osudově spjatí: Villamizar nemůže dosáhnout osvobození své ženy, aniž předtím vyřeší Escobarovu situaci, a spolu se "svatým mužem", páterem Herrerou, ho osobně odvede do zvláštního vězení, odkud pod ochranou státní moci dál nerušeně provozuje své obchody. V epilogu jsme pak svědky Escobarova pomýleného útěku a smrti. Smutné je, že k únosům došlo v roce 1993, a Márquez napsal knihu proto, aby se po předchozích dvaceti letech občanské války něco takového už nikdy neopakovalo. Píše se rok 2007, místo kartelů z Medellínu a Cali jsou jiné, ale nevyhlášená válka v Kolumbii stále pokračuje.

McEwanův příběh jedné svatební noci z počátku šedesátých let, zasazený do krásného prostředí na pobřeží jižní Anglie, nabízí hluboké zamyšlení nad dobovou podmíněností lidského chování, citů i vztahů. Děj se odehrává v časech, kdy v ovzduší rezonují naděje nadcházejícího svobodomyslného desetiletí i první písně Beatles, proslýchá se cosi o americkém vynálezu v podobě antikoncepční pilulky, společnost však žije ještě zcela v zajetí tradiční morálky. Oba protagonisté novely jsou "mladí, vzdělaní" a bez předsudků, jak nás autor neopomene upozornit hned v úvodní větě, a přesto je jejich vztah dobově podmíněný mnohem víc, než si jsou ochotni připustit. Hořkosladká rekapitulace z perspektivy mnohaletého odstupu v závěru knihy o tom podává výmluvné svědectví. Sevřený milostný příběh, který - ač hluboce dojímavý a tklivý - je na hony vzdálený představám červených knihoven, je vrcholem spisovatelova vyzrálého umění. Autor už nepotřebuje makabrózně šokovat jako kdysi v románu Betonová zahrada, jímž se proslavil, ba ani používat nezvyklé situace, tak hojné v pozdějších dílech (Dítě v pravý čas, Nezničitelná láska, Pokání). Na půdorysu běžného, byť jistě výjimečného večera dvou obyčejných lidí nám se svrchovaným literárním mistrovstvím podává zprávu o druhé polovině dvacátého století i o "nezničitelnosti" a síle lásky.

Svatý Nestřeva, Miss Amerika, Kníže Vandalů, Dohazovač, Chybějící článek, Hajzldáma, agent Donáška, Matka příroda… Pitomá jména pro skutečné lidi. Každý z nich našel stejný inzerát. Dům spisovatelů. Spisovatelská kolonie. Kde by mohli v klidu psát. Napsat svá mistrovská díla. Měl to být jenom dům spisovatelů, dokud nebylo pozdě… Ve zchátralém bývalém divadle kdesi na okraji města je namísto tvůrčího zápalu čeká boj o prežití. Třiadvacet zajatců musí najít nejen cestu z tvůrčí krize, ale především způsob jak přežít. A nekonečné čekání na záchranu si krátí vyprávěním příběhů. Hned první z nich, svatý Nestřeva, připomene makabrózní deviace z Programu pro přeživší: přišel o své tlusté střevo při podivné sexuální praktice, při níž využíval odsávací ventil v zahradním bazénu. Další postava jako by vypadla ze stránek Ukolébavky: Matka příroda líčí, jak zabít lidi pomocí masáže nohou. V povídce Mezi lůzou vypráví Hajzldáma o multimilionářích, kteří si hrají na lidi bez domova, žijí na ulici a

McEwanův příběh jedné svatební noci z počátku šedesátých let, zasazený do krásného prostředí na pobřeží jižní Anglie, nabízí hluboké zamyšlení nad dobovou podmíněností lidského chování, citů i vztahů. Děj se odehrává v časech, kdy v ovzduší rezonují naděje nadcházejícího svobodomyslného desetiletí i první písně Beatles, proslýchá se cosi o americkém vynálezu v podobě antikoncepční pilulky, společnost však žije ještě zcela v zajetí tradiční morálky. Oba protagonisté novely jsou "mladí, vzdělaní" a bez předsudků, jak nás autor neopomene upozornit hned v úvodní větě, a přesto je jejich vztah dobově podmíněný mnohem víc, než si jsou ochotni připustit. Hořkosladká rekapitulace z perspektivy mnohaletého odstupu v závěru knihy o tom podává výmluvné svědectví. Sevřený milostný příběh, který - ač hluboce dojímavý a tklivý - je na hony vzdálený představám červených knihoven, je vrcholem spisovatelova vyzrálého umění. Autor už nepotřebuje makabrózně šokovat jako kdysi v románu Betonová zahrada, jímž se proslavil, ba ani používat nezvyklé situace, tak hojné v pozdějších dílech (Dítě v pravý čas, Nezničitelná láska, Pokání). Na půdorysu běžného, byť jistě výjimečného večera dvou obyčejných lidí nám se svrchovaným literárním mistrovstvím podává zprávu o druhé polovině dvacátého století i o "nezničitelnosti" a síle lásky.

Uznávaný španělský spisovatel Juan Marsé se dílem Ještěrčí ocásky vrací do válečných let ve frankistickém Španělsku a jeho prostřednictvím se také vypořádává s traumaty dětství, zvláště se smrtí své matky, jež zemřela při porodu. Marsé byl vychován v náhradní rodině. Vypravěčem je dosud nenarozené dítě, chlapec existující v lůně své matky. Ta žije v Barceloně s dospívajícím synem Davidem v nuzných poměrech a navíc ji sleduje policie: manžel, jinak opilec a sukničkář, nepohodlný režimu, musel uprchnout.

Uznávaný španělský spisovatel Juan Marsé se dílem Ještěrčí ocásky vrací do válečných let ve frankistickém Španělsku a jeho prostřednictvím se také vypořádává s traumaty dětství, zvláště se smrtí své matky, jež zemřela při porodu. Marsé byl vychován v náhradní rodině. Vypravěčem je dosud nenarozené dítě, chlapec existující v lůně své matky. Ta žije v Barceloně s dospívajícím synem Davidem v nuzných poměrech a navíc ji sleduje policie: manžel, jinak opilec a sukničkář, nepohodlný režimu, musel uprchnout.

V románu autor líčí příběh chlapců či mladých pánů z jedné školy v Birminghamu. Na pozadí jejich školních lásek, průšvihů či sportovního zápolení promítá obraz britské společnosti 70. let minulého století, kdy Británii sužovala vlna stávek, útoky IRA i problém rasismu v souvislosti s přílivem přistěhovalců. Ani mladí hrdinové se těmto problémům nevyhnou: sestra jednoho z chlapců se stane obětí bombového útoku, otce jiného brutálně zbijí při demonstraci... I za takových neutěšených poměrů je ale možné se bavit, milovat, dospívat.

V románu autor líčí příběh chlapců či mladých pánů z jedné školy v Birminghamu. Na pozadí jejich školních lásek, průšvihů či sportovního zápolení promítá obraz britské společnosti 70. let minulého století, kdy Británii sužovala vlna stávek, útoky IRA i problém rasismu v souvislosti s přílivem přistěhovalců. Ani mladí hrdinové se těmto problémům nevyhnou: sestra jednoho z chlapců se stane obětí bombového útoku, otce jiného brutálně zbijí při demonstraci... I za takových neutěšených poměrů je ale možné se bavit, milovat, dospívat.

České maloměsto: Viktor Herman, architekt na vrcholu sil a úspěchů, žije na běžné poměry skvěle a spokojeně, obklopen zajištěnou a spořádanou rodinou. Dokud nepropadne klasické krizi středního věku…

Peter Wilmot se s Misty seznámil na výtvarné škole. Kromě bradavky propíchnuté špendlíkem a svetru od krve ji zaujal ještě něčím jiným. Směsice odporu a obdivu vyústila ve sňatek a život v kamenném domě na ostrově Potchkeysea. Všechno, co člověk dělá, je autoportrét. Misty chtěla být malířkou, ale těhotenství jí to znemožnilo - místo toho skončila jako servírka a pokojská, obtloustlá páchnoucí ženská, která svůj příběh zaznamenává ve formě deníkových zápisků pro svého manžela. Pro tebe, milý Petere. Ty šmejde. Peterův pokus o sebevraždu, který ho umrtví ve věčně kómatickém stavu, ji k umění navrací. Misty začíná malovat: impulzivně, automaticky. Jako kdyby jen zaznamenávala vize. Jako kdyby její ruku někdo vedl. Skutečné umění vzniká jedině z utrpení. Pak zjistí, že manžel tajně psal na stěny domů, které opravoval, zlověstná proroctví o ostrově, na který nemá nikdo `cizí` vstoupit, o ostrově, jejíž komunitu má kdosi spasit svými obrazy. Peterův otec zemřel, ale chybělo úmrtní oznámení.

Každá rodina je tak trochu blázinec. Příběh, o který tu běží, příběh rozchodu mileneckého páru, by byl docela banální, kdyby… Kdyby ho nenapsal Régis Jauffret, nazývaný ve francouzském literárním světě `bičem na nefungující mozky`. A jeho terčem tentokrát kupodivu není milenecký pár ve fázi rozchodu, nýbrž ti kolem, expotenciální tchán a především expotenciální tchyně. A pak rodina jako taková, a opět především matka jako taková, osobující si právo vlastnit své dítě do konce života, rozhodovat za ně pouze z titulu, že ho kdysi zplodila. Nesnášenlivost vůči přehánění mateřské role a rodiny v autorově černé grotesce nevadila ani porotě, která románu udělila prestižní cenu Femina, porotě složené z tuctu velevážených dam (a určitě i matek) s akademickými tituly. Jauffret si tedy dělá co chce, a to i po formální stránce: klidně předává roli vypravěče z jedné postavy svého komorního dramatu na druhou, střídá časy, přičemž jeho nejoblíbenějším je kondicionál, realitu míchá bez předsudků se sn

Patnáctiletý Kafka Tamura žije s otcem v centru Tokia, rozhodne se najít matku a sestru, které před mnoha lety zmizely, a uteče z domova. Skrývá se v knihovně v malém městečku, kde pozná stejně `podivné` kolegy. Párkrát se mu zdá, že matku zahlédl, ale je to mýlka. Setká se i s chlapíkem připomínajícím Forresta Gumpa: neví, jak si koupit lístek na vlak, nezná jméno premiéra, zato rozmlouvá s kočkami… Murakamiho román je další, moderní verzí příběhu o Oidipovi. Hrdina se pokouší uniknout otcovskému (oidipovskému) proroctví: Jednou zabiješ svého otce a jednoho dne budeš spát s matkou. Autor se soustředí na osud dvou individualistů, kteří se nedokážou zařadit do společnosti. Jak bývá u autora obvyklé, dílo obsahuje narážky na kulturní ikony euroamerické kultury, nechybí prostředí bordelů, barů ani fantaskní prvky. Po veleúspěšném Norském dřevu Murakami osvědčil, co skvěle umí: `mix` příběhů a nevtíravé propletení japonské a západní mentality.

Letní plavba, román o lásce a vzpurném mládí, je zasazen do New Yorku po 2. světové válce. Líčí osudy mladé příslušnice horních deseti tisíc Grady McNeilové, která v létě osamí v apartmá na Páté avenui. Dívka vášnivě rozdmýchá svůj tajný poměr s židovským válečným veteránem. Letní románek přerůstá v cosi vážnějšího, morálně dvojznačného, a Grady musí učinit závažná rozhodnutí... Jde o vyzrálý, sebevědomý román. Proměny výrazu, nemilosrdná ironie a vhled do rafinovanosti rozdílů mezi společenskými vrstvami odkazují na Capoteho budoucí triumfy - především na novelu Snídaně u Tiffanyho. Kniha je v každém slova smyslu znovunalezený poklad. Truman Capote (1924-1984) získal věhlas už svou prvotinou Jiné hlasy, jiné pokoje, celosvětově se proslavil románem Chladnokrevně.