Odeon strana 77 z 87

Datum 11. září vstoupilo do historie už skoro třicet let před osudným rokem 2001: 11. 9. 1973 došlo v Chile za podpory americké tajné služby CIA k vojenskému puči, který stál životy tisíců lidí a další tisíce donutil k emigraci. Jedním z nich byl i filmový režisér Miguel Littín, který šťastnou náhodou unikl smrti. A své jméno našel na seznamu 5000 Chilanů, kteří se neměli nikdy vrátit. Přesto se roku 1985 rozhodl zemi nejen ilegálně navštívit, ale natočit o Pinochetově diktatuře film. Režisér změnil vlastní totožnost - kromě fyzické podoby i držení těla a přízvuk, v rámci příprav žil s fiktivní manželkou, budoucí spolupracovnicí, v Paříži. Jako `uruguayský obchodník` přiletěl do země a navázal kontakt se třemi evropskými filmařskými týmy, které měly oficiálně točit mj. o seismické činnosti. Natáčel po celé zemi a materiál ihned odesílal do bezpečí. Po šesti týdnech, kdy se informace o jeho pobytu objevila v novinách, opustil Littín za dramatických okolností Chile podruhé... Výsledkem b

Nový výbor z poézie Františka Gellnera sprevádzaný autorovými ilustráciami.

Nový výbor z poézie Františka Gellnera sprevádzaný autorovými ilustráciami.

Nový výbor z poézie Františka Gellnera sprevádzaný autorovými ilustráciami.

O learn to read what silent love hath writ: To hear with eyes belongs to love´s fine wit. Nauč sa čítať mlčanlivé hlásky! Očami počuť - to je múdrosť lásky. Takto nás oslovuje sonet 23, jeden zo 154, ktoré tvoria azda najslávnejšiu zbierku sonetov všetkých čias, vydanú v Londýne roku 1609 bez autorovho vedomia pod názvom SHAKE-SPEARES SONNETS. Určite by aj čitateľa hociktorej modernej básne nadchlo to dvojveršie o láske, ktorá počúva očami - a očiam ani ušiam sa nechce veriť, že tie verše majú už štyristo rokov. Shakespearove Sonety preložil do slovenčiny básnik Ľubomír Feldek. Všetky preklady sa opierajú o najlepšie kritické vydanie THE ARDEN SHAKESPEARE.

Uznávaný španělský spisovatel Juan Marsé se dílem Ještěrčí ocásky vrací do válečných let ve frankistickém Španělsku a jeho prostřednictvím se také vypořádává s traumaty dětství, zvláště se smrtí své matky, jež zemřela při porodu. Marsé byl vychován v náhradní rodině. Vypravěčem je dosud nenarozené dítě, chlapec existující v lůně své matky. Ta žije v Barceloně s dospívajícím synem Davidem v nuzných poměrech a navíc ji sleduje policie: manžel, jinak opilec a sukničkář, nepohodlný režimu, musel uprchnout.

Tentokrát nejde o magický realismus slavného autora, ale o reportáž: tento žánr ovšem García Márquez považuje za stejně důležitý jako své romány. V knize se věnuje nejnovějším dějinám Kolumbie, země nevyhlášené občanské války a pověstných drogových kartelů, které se snaží vynutit si jednání s vládou; ve hře je také to, aby soudy mafiány nevydaly do USA, kde jim hrozí nejpřísnější tresty. Pak dojde k únosům několika známých novinářů… Spisovatel poznamenává, že "nešlo o deset různých únosů, nýbrž o jediný hromadný únos deseti pečlivě vybraných osob, uskutečněný touž organizací za jedním a týmž cílem." S kronikářskou přesností líčí, jak k únosům došlo, potupné podmínky, v jakých mafie zajatce drží, i tragickou smrt dvou rukojmí. Souběžně s tím sledujeme jednání nejvyšších politických kruhů - tehdejší prezident César Gaviria se ucházel o funkci, poté co původního kandidáta zastřelili. Zároveň je to i příběh dvou silných protihráčů, doktora Villamizara, který se za každou cenu snaží dostat zpátky svou unesenou manželku Maruju Pachónovou, a bosse medellínské narkomafie Pabla Escobara. Ti dva jsou osudově spjatí: Villamizar nemůže dosáhnout osvobození své ženy, aniž předtím vyřeší Escobarovu situaci, a spolu se "svatým mužem", páterem Herrerou, ho osobně odvede do zvláštního vězení, odkud pod ochranou státní moci dál nerušeně provozuje své obchody. V epilogu jsme pak svědky Escobarova pomýleného útěku a smrti. Smutné je, že k únosům došlo v roce 1993, a Márquez napsal knihu proto, aby se po předchozích dvaceti letech občanské války něco takového už nikdy neopakovalo. Píše se rok 2007, místo kartelů z Medellínu a Cali jsou jiné, ale nevyhlášená válka v Kolumbii stále pokračuje.

McEwanův příběh jedné svatební noci z počátku šedesátých let, zasazený do krásného prostředí na pobřeží jižní Anglie, nabízí hluboké zamyšlení nad dobovou podmíněností lidského chování, citů i vztahů. Děj se odehrává v časech, kdy v ovzduší rezonují naděje nadcházejícího svobodomyslného desetiletí i první písně Beatles, proslýchá se cosi o americkém vynálezu v podobě antikoncepční pilulky, společnost však žije ještě zcela v zajetí tradiční morálky. Oba protagonisté novely jsou "mladí, vzdělaní" a bez předsudků, jak nás autor neopomene upozornit hned v úvodní větě, a přesto je jejich vztah dobově podmíněný mnohem víc, než si jsou ochotni připustit. Hořkosladká rekapitulace z perspektivy mnohaletého odstupu v závěru knihy o tom podává výmluvné svědectví. Sevřený milostný příběh, který - ač hluboce dojímavý a tklivý - je na hony vzdálený představám červených knihoven, je vrcholem spisovatelova vyzrálého umění. Autor už nepotřebuje makabrózně šokovat jako kdysi v románu Betonová zahrada, jímž se proslavil, ba ani používat nezvyklé situace, tak hojné v pozdějších dílech (Dítě v pravý čas, Nezničitelná láska, Pokání). Na půdorysu běžného, byť jistě výjimečného večera dvou obyčejných lidí nám se svrchovaným literárním mistrovstvím podává zprávu o druhé polovině dvacátého století i o "nezničitelnosti" a síle lásky.

Tentokrát nejde o magický realismus slavného autora, ale o reportáž: tento žánr ovšem García Márquez považuje za stejně důležitý jako své romány. V knize se věnuje nejnovějším dějinám Kolumbie, země nevyhlášené občanské války a pověstných drogových kartelů, které se snaží vynutit si jednání s vládou; ve hře je také to, aby soudy mafiány nevydaly do USA, kde jim hrozí nejpřísnější tresty. Pak dojde k únosům několika známých novinářů… Spisovatel poznamenává, že "nešlo o deset různých únosů, nýbrž o jediný hromadný únos deseti pečlivě vybraných osob, uskutečněný touž organizací za jedním a týmž cílem." S kronikářskou přesností líčí, jak k únosům došlo, potupné podmínky, v jakých mafie zajatce drží, i tragickou smrt dvou rukojmí. Souběžně s tím sledujeme jednání nejvyšších politických kruhů - tehdejší prezident César Gaviria se ucházel o funkci, poté co původního kandidáta zastřelili. Zároveň je to i příběh dvou silných protihráčů, doktora Villamizara, který se za každou cenu snaží dostat zpátky svou unesenou manželku Maruju Pachónovou, a bosse medellínské narkomafie Pabla Escobara. Ti dva jsou osudově spjatí: Villamizar nemůže dosáhnout osvobození své ženy, aniž předtím vyřeší Escobarovu situaci, a spolu se "svatým mužem", páterem Herrerou, ho osobně odvede do zvláštního vězení, odkud pod ochranou státní moci dál nerušeně provozuje své obchody. V epilogu jsme pak svědky Escobarova pomýleného útěku a smrti. Smutné je, že k únosům došlo v roce 1993, a Márquez napsal knihu proto, aby se po předchozích dvaceti letech občanské války něco takového už nikdy neopakovalo. Píše se rok 2007, místo kartelů z Medellínu a Cali jsou jiné, ale nevyhlášená válka v Kolumbii stále pokračuje.

McEwanův příběh jedné svatební noci z počátku šedesátých let, zasazený do krásného prostředí na pobřeží jižní Anglie, nabízí hluboké zamyšlení nad dobovou podmíněností lidského chování, citů i vztahů. Děj se odehrává v časech, kdy v ovzduší rezonují naděje nadcházejícího svobodomyslného desetiletí i první písně Beatles, proslýchá se cosi o americkém vynálezu v podobě antikoncepční pilulky, společnost však žije ještě zcela v zajetí tradiční morálky. Oba protagonisté novely jsou "mladí, vzdělaní" a bez předsudků, jak nás autor neopomene upozornit hned v úvodní větě, a přesto je jejich vztah dobově podmíněný mnohem víc, než si jsou ochotni připustit. Hořkosladká rekapitulace z perspektivy mnohaletého odstupu v závěru knihy o tom podává výmluvné svědectví. Sevřený milostný příběh, který - ač hluboce dojímavý a tklivý - je na hony vzdálený představám červených knihoven, je vrcholem spisovatelova vyzrálého umění. Autor už nepotřebuje makabrózně šokovat jako kdysi v románu Betonová zahrada, jímž se proslavil, ba ani používat nezvyklé situace, tak hojné v pozdějších dílech (Dítě v pravý čas, Nezničitelná láska, Pokání). Na půdorysu běžného, byť jistě výjimečného večera dvou obyčejných lidí nám se svrchovaným literárním mistrovstvím podává zprávu o druhé polovině dvacátého století i o "nezničitelnosti" a síle lásky.

Svatý Nestřeva, Miss Amerika, Kníže Vandalů, Dohazovač, Chybějící článek, Hajzldáma, agent Donáška, Matka příroda… Pitomá jména pro skutečné lidi. Každý z nich našel stejný inzerát. Dům spisovatelů. Spisovatelská kolonie. Kde by mohli v klidu psát. Napsat svá mistrovská díla. Měl to být jenom dům spisovatelů, dokud nebylo pozdě… Ve zchátralém bývalém divadle kdesi na okraji města je namísto tvůrčího zápalu čeká boj o prežití. Třiadvacet zajatců musí najít nejen cestu z tvůrčí krize, ale především způsob jak přežít. A nekonečné čekání na záchranu si krátí vyprávěním příběhů. Hned první z nich, svatý Nestřeva, připomene makabrózní deviace z Programu pro přeživší: přišel o své tlusté střevo při podivné sexuální praktice, při níž využíval odsávací ventil v zahradním bazénu. Další postava jako by vypadla ze stránek Ukolébavky: Matka příroda líčí, jak zabít lidi pomocí masáže nohou. V povídce Mezi lůzou vypráví Hajzldáma o multimilionářích, kteří si hrají na lidi bez domova, žijí na ulici a

McEwanův příběh jedné svatební noci z počátku šedesátých let, zasazený do krásného prostředí na pobřeží jižní Anglie, nabízí hluboké zamyšlení nad dobovou podmíněností lidského chování, citů i vztahů. Děj se odehrává v časech, kdy v ovzduší rezonují naděje nadcházejícího svobodomyslného desetiletí i první písně Beatles, proslýchá se cosi o americkém vynálezu v podobě antikoncepční pilulky, společnost však žije ještě zcela v zajetí tradiční morálky. Oba protagonisté novely jsou "mladí, vzdělaní" a bez předsudků, jak nás autor neopomene upozornit hned v úvodní větě, a přesto je jejich vztah dobově podmíněný mnohem víc, než si jsou ochotni připustit. Hořkosladká rekapitulace z perspektivy mnohaletého odstupu v závěru knihy o tom podává výmluvné svědectví. Sevřený milostný příběh, který - ač hluboce dojímavý a tklivý - je na hony vzdálený představám červených knihoven, je vrcholem spisovatelova vyzrálého umění. Autor už nepotřebuje makabrózně šokovat jako kdysi v románu Betonová zahrada, jímž se proslavil, ba ani používat nezvyklé situace, tak hojné v pozdějších dílech (Dítě v pravý čas, Nezničitelná láska, Pokání). Na půdorysu běžného, byť jistě výjimečného večera dvou obyčejných lidí nám se svrchovaným literárním mistrovstvím podává zprávu o druhé polovině dvacátého století i o "nezničitelnosti" a síle lásky.

Uznávaný španělský spisovatel Juan Marsé se dílem Ještěrčí ocásky vrací do válečných let ve frankistickém Španělsku a jeho prostřednictvím se také vypořádává s traumaty dětství, zvláště se smrtí své matky, jež zemřela při porodu. Marsé byl vychován v náhradní rodině. Vypravěčem je dosud nenarozené dítě, chlapec existující v lůně své matky. Ta žije v Barceloně s dospívajícím synem Davidem v nuzných poměrech a navíc ji sleduje policie: manžel, jinak opilec a sukničkář, nepohodlný režimu, musel uprchnout.

Uznávaný španělský spisovatel Juan Marsé se dílem Ještěrčí ocásky vrací do válečných let ve frankistickém Španělsku a jeho prostřednictvím se také vypořádává s traumaty dětství, zvláště se smrtí své matky, jež zemřela při porodu. Marsé byl vychován v náhradní rodině. Vypravěčem je dosud nenarozené dítě, chlapec existující v lůně své matky. Ta žije v Barceloně s dospívajícím synem Davidem v nuzných poměrech a navíc ji sleduje policie: manžel, jinak opilec a sukničkář, nepohodlný režimu, musel uprchnout.

Svatý Nestřeva, Miss Amerika, Kníže Vandalů, Dohazovač, Chybějící článek, Hajzldáma, agent Donáška, Matka příroda… Pitomá jména pro skutečné lidi. Každý z nich našel stejný inzerát. Dům spisovatelů. Spisovatelská kolonie. Kde by mohli v klidu psát. Napsat svá mistrovská díla. Měl to být jenom dům spisovatelů, dokud nebylo pozdě… Ve zchátralém bývalém divadle kdesi na okraji města je namísto tvůrčího zápalu čeká boj o prežití. Třiadvacet zajatců musí najít nejen cestu z tvůrčí krize, ale především způsob jak přežít. A nekonečné čekání na záchranu si krátí vyprávěním příběhů. Hned první z nich, svatý Nestřeva, připomene makabrózní deviace z Programu pro přeživší: přišel o své tlusté střevo při podivné sexuální praktice, při níž využíval odsávací ventil v zahradním bazénu. Další postava jako by vypadla ze stránek Ukolébavky: Matka příroda líčí, jak zabít lidi pomocí masáže nohou. V povídce Mezi lůzou vypráví Hajzldáma o multimilionářích, kteří si hrají na lidi bez domova, žijí na ulici a

Tentokrát nejde o magický realismus slavného autora, ale o reportáž: tento žánr ovšem García Márquez považuje za stejně důležitý jako své romány. V knize se věnuje nejnovějším dějinám Kolumbie, země nevyhlášené občanské války a pověstných drogových kartelů, které se snaží vynutit si jednání s vládou; ve hře je také to, aby soudy mafiány nevydaly do USA, kde jim hrozí nejpřísnější tresty. Pak dojde k únosům několika známých novinářů… Spisovatel poznamenává, že "nešlo o deset různých únosů, nýbrž o jediný hromadný únos deseti pečlivě vybraných osob, uskutečněný touž organizací za jedním a týmž cílem." S kronikářskou přesností líčí, jak k únosům došlo, potupné podmínky, v jakých mafie zajatce drží, i tragickou smrt dvou rukojmí. Souběžně s tím sledujeme jednání nejvyšších politických kruhů - tehdejší prezident César Gaviria se ucházel o funkci, poté co původního kandidáta zastřelili. Zároveň je to i příběh dvou silných protihráčů, doktora Villamizara, který se za každou cenu snaží dostat zpátky svou unesenou manželku Maruju Pachónovou, a bosse medellínské narkomafie Pabla Escobara. Ti dva jsou osudově spjatí: Villamizar nemůže dosáhnout osvobození své ženy, aniž předtím vyřeší Escobarovu situaci, a spolu se "svatým mužem", páterem Herrerou, ho osobně odvede do zvláštního vězení, odkud pod ochranou státní moci dál nerušeně provozuje své obchody. V epilogu jsme pak svědky Escobarova pomýleného útěku a smrti. Smutné je, že k únosům došlo v roce 1993, a Márquez napsal knihu proto, aby se po předchozích dvaceti letech občanské války něco takového už nikdy neopakovalo. Píše se rok 2007, místo kartelů z Medellínu a Cali jsou jiné, ale nevyhlášená válka v Kolumbii stále pokračuje.