Odeon strana 70 z 74

Skvělá společenská mozaika ze současného New Yorku. V popředí stojí trojice postav, spolužáků z elitní Brownovy univerzity, kteří měli spoustu plánů, snů a předsevzetí. Teď je jim třicet a nejsou o mnoho dál než před deseti lety - kariéra a peníze se jim vyhýbají. Potácejí se mezi frustracemi z osobních selhání a euforickými stavy. Veškerá hra jednou ráno končí: to ráno, kdy narazí první letadlo do Světového obchodního centra. Podle autorky je 11. září kulisa dějin, událost, po které zůstává jen kocovina.

Konstantin Biebl se narodil ve Slavětíně roku 1898. Jako osmnáctiletý narukoval do první světové války, sloužil v Haliči a na balkánské frontě. Poté hodně cestoval. Vydal deset sbírek poezie. Nejcennější jsou: Zlom, Zloděj z Bagdadu, Zlatými řetězy, S lodí jež dováží čaj a kávu, Zrcadlo noci. Publikoval dvě knížečky próz inspirované exotismem cest. V listopadu 1950 opustil dobrovolně tento svět. Nový výbor z jeho poezie, sestavený Vladimírem Justlem, doprovázejí kresby Aleny Nádvorníkové.

Jakkoli se v povídkách Kateřiny Rudčenkové mění místo, prostředí a čas, jejich hrdinky jsou pokaždé variantou jí samotné. Komplikované a neuspokojivé vztahy s muži střídají cesty po světě, ale především cesty do vlastního nitra skrze rozšířené stavy vědomí. Ženy hledají své místo v životě a na planetě, pokud ovšem takové místo vůbec existuje.

Jakkoli se v povídkách Kateřiny Rudčenkové mění místo, prostředí a čas, jejich hrdinky jsou pokaždé variantou jí samotné. Komplikované a neuspokojivé vztahy s muži střídají cesty po světě, ale především cesty do vlastního nitra skrze rozšířené stavy vědomí. Ženy hledají své místo v životě a na planetě, pokud ovšem takové místo vůbec existuje.

Kombinace pohádky pro děti a drsné školy Raymonda Chandlera, Dashiella Hammetta či Rosse MacDonalda. Jednoho dne Erika Medvěda navštíví majitel kasina Nicholas Holub, jeho někdejší chlebodárce. Předloží Medvědovi lákavou nabídku: Holubovo jméno figur uje na seznamu smrti a Medvěd má seznam najít a jméno vyškrtnout, jinak si Holubovy gorily pohrají s jeho přítelkyní Emmou Ramlicí. Začátek gangsterky jako z učebnice až na to, že Medvěd, Holub i Emma jsou plyšáci. Jelikož s Holubem není legrace, d á Erik dohromady starou partu Sama Gazelu, Hada Marka a Tom-Toma Vránu. S nimi pak pátrá po seznamu smrti, o němž nikdo ani vlastně neví, jestli vůbec existuje. Po celou dobu zůstává nezodpovězená otázka, jak to autor s plyšáky vlastně myslel: Js ou jako ti v animovaném filmu, kteří se pohybují sami od sebe, nebo si za románem máme představit ruku třeba dospívajícího dítěte, které plyšáky vodí a jednotlivé scény s nimi hraje? Amberville je zábavné, neotřelé a čtivé dílko, které potěší nejen f anoušky drsné školy. Tim Davys je pseudonym. Autor, údajně známá a veřejně činná osoba, napsal román švédsky a jde o jeho debut. Práva byla prodána do více než dvaceti zemí.

Dramatický příběh dvou generací žen nás zavede nejprve do Estonska 40. let minulého století, kdy byla země okupována Sovětským svazem, v druhém plánu do doby krátce po rozpadu sovětského impéria. Aliide Truuová ukryje před mafiánským pasákem dívku Zaru, která se jednoho dne zjevila v zuboženém stavu na dvoře jejího stavení. Dívčina přítomnost v domě vyvolá ve staré ženě palčivé vzpomínky na mučení a znásilnění za předešlé éry. Ani Zara není bez nepříjemných vzpomínek: dětství ve Vladivostoku prožila s nemluvnou matkou a babičkou neustále přerovnávající kufry pro všechny případy sbalené ve skříni. Přestože ani jedna z žen nehraje úplně otevřenou hru a jediný, kdo vlastně zná pravdu, je sám čtenář, začíná mezi nimi postupně vznikat bližší vztah – jako by Aliide chtěla na Zaře napravit chyby, kterých se dopustila při výchově své vlastní dcery, jako by na ní chtěla odčinit hříchy spáchané na její rodině. Závěr románu končí zločinem, ale i očištěním od minulosti s příslibem nové svobody. Bravurně zvládnutý vnitřní vývoj postav v delším časovém úseku dává nahlédnout do životního příběhu obou žen s takovou silou, že se čtenář snadno stává součástí děje. Elegantní strohost a přímočarost autorčina stylu je osvěžující – Očista nabízí tragický příběh, který se stal nebo mohl stát, s osvobozující lehkostí a s dávkou pochmurné romantiky.

Soubor osmi povídek a novel známého českého spisovatele, nositele Ceny Jiřího Ortena. Z titulní novely, zarámované oblíbeným sloganem televizního zpravodajství, ční osamělost ve dvou, kdy už si partneři nemají co říci, ale ústa se jim dosud pohybují. Skvěle napsané texty o lásce, sexu, zklamání, bezradnosti.

Román Čtvrtá ruka si klade zajímavou otázku: Jak má člověk poznat, že se mu zdá o jeho vlastní budoucnosti? A odpověď zní: Budoucí věci si lze představit, jen když člověk spí nebo je zamilovaný... Zpravodaje jisté newyorské televize postihne během natáčení reportáže v Indii tragická nehoda - doslova v přímém přenosu, před zraky milionů televizních diváků, mu levou ruku ukousne lev. Známý bostonský specialista zatím čeká na příležitost provést podobnou transplantaci. Za této situace se ozve jistá dáma z Wisconsinu a "nabízí" ruku svého manžela - ten by ovšem musel nejprve zemřít. Jenže manžel je živý, relativně mladý a zdravý muž. Tak začíná desátý román Johna Irvinga. Zprvu připomíná humoristickou satiru anebo dokonce erotickou frašku, jeho závěr je však stejně realistický a dojímavý jako kterákoli z jeho dosavadních knih. Román je klasickou ukázkou Irvingova autorského stylu a nacházíme v něm jeho oblíbená témata, současně však nabízí pronikavý pohled na to, jak významnou roli v lidském životě hrají "druhé šance" a ochota ke změně.

„Prvý a posledný raz som videl Giuseppa Tomasiho, knieža z Lampedusy, v lete 1954 v San Pellegrino Terme pri príležitosti literárneho kolokvia [...] Prechádzal sa po bratancovom boku uličkami okolo Kursaalu a či sa zúčastňoval na zasadnutiach, vždy mĺkvy, vždy s trpko zvraštenými ústami. Keď ma predstavili, nepovedal jediné slovo, iba sa krátko uklonil. Uplynulo takmer päť rokov, a ja som o kniežati z Lampedusy nič nepočul. Až kým vlani na jar neprišla istá moja milá priateľka [...] na výbornú myšlienku zatelefonovať mi [...] Vraj má niečo pre mňa, jeden román. Pred časom jej ho poslal zo Sicílie ktorýsi známy [...] ,Od koho je?´ spýtal som sa. ,Ach, ani neviem. Ale myslím si, že to nebude ťažké zistiť.´ Onedlho som držal rukopis naklepaný na stroji v rukách. Nebol na ňom nijaký podpis. Ale jedným som si bol hneď istý, len čo som vychutnal ľúbeznosť prvých slov – ide o serióznu prácu, o dielo naozajstného spisovateľa! [...] Keď som si potom prečítal na dúšok celý román, len som si potvrdil prvý dojem. Ihneď som zavolal do Palerma. Takto som sa dozvedel, že jeho autorom je Giuseppe Tomasi, vojvoda z Palmy a knieža z Lampedusy: hej, bratanec básnika Lucia Piccola [...] Žiaľ, knieža pred rokom, na jar 1957, vážne ochorel a ešte v júli toho roku v Ríme, kam šiel urobiť posledný zúfalý pokus vyliečiť sa, zomrel.“ Giorgio Bassani (Z predslovu k prvému talianskemu vydaniu Geparda, 1958) Z talianskeho originálu Il Gattopardo (nové vydanie zrevidované Gioacchinom Lanzom Tomasim, Giangiacomo Feltrinelli Editore Milano, 2002) preložila Michaela Jurovská.

Český básník a prozaik Josef Hora je autorem reflexivní lyriky času a rozjímání, do níž zpočátku vtěloval své společenské a sociální postoje, posléze rozvíjel především svou básnickou imaginací melodické možnosti verše. Ve zralé lyrické tvorbě kulminuje filozofický a historický patos i étos, přesvědčení o koloběhu tragických a optimistických údobí společnosti i jedince. Ve druhé polovině 30. let se přimkl jako mnozí jiní autoři k máchovské tradici a vlasteneckému gestu spojenému s tehdejším tragickým osudem země. Výtvarný doprovod tohoto svazku tvoří kresby Ivana Ouhela.