Odeon strana 83 z 87

Paměti nejvýznamnějšího latinskoamerického spisovatele španělského jazyka, nositele Nobelovy ceny, vyvolaly loni ve světě obrovskou pozornost. Ve španělštině vyšly v nákladu neuvěřitelných 1,2 milionu výtisků, v Mexiku je kniha označována za událost století. Co je vlastně na pamětech tak zázračného? Márquez má úžasnou básnickou paměť, poznamenal v odpovědi recenzent časopisu Time. A nejen romány, ale i paměti píše svým nezaměnitelným stylem, v němž se mísí fantazie s realitou... Vyprávění začíná scénou, v níž se Márquez vrací do svého rodného města Aracataca, doprovází matku, která chce prodat dům po prarodičích, v němž autor jako dítě poslouchal babiččina fantastická vyprávění. Text postihuje 30 let autorova života, větší část knihy je věnována jeho novinářské činnosti, psaní pro Heraldo a Espectador, ale i přátelství s Fidelem Castrem. Poznali se roku 1959 v Havaně, kam Márquez přijel psát o vítězství revoluce. Castro mu nabídl místo korespondenta v Bogotě a od té doby mu spisovatel

Formálně úsporná, sevřená kniha je rozdělena do pěti kapitol - `třenic`, jež korespondují s pěti etapami života literárního hrdiny. V první sledujeme počátek až patologicky závislého vztahu vypravěče - zde teprve jedenáctiletého - a jeho matky, který pokračuje celá další desetiletí a logicky narušuje hrdinovy milostné a partnerské vztahy. Není divu, že nenajde klid ani v roli otce dospívající dcery. Téměř pět dekád jsme svědky hrdinova hledání pevného bodu, jeho samoty a nevědomých závislostí, pocitu, že lidé si nemohou rozumět, protože nejsou schopni komunikace… Djian je mistrem tragikomických scén a také má výtečnou schopnost vytvářet `odposlouchané` dialogy - leckterý čtenář pocítí s jeho postavami nejen určité souznění, ale i znepokojení.

Prvotina autora, jež zaujme jak nevšedními tématy, tak specifickým zpracováním. Lidé na okraji společnosti, na okraji života, ale ne ztroskotanci bez naděje jsou hrdinami povídek Michala Bečváře.

V řadě Fuksových próz představují Myši (1970) první román, v němž spisovatel opustil židovskou tematiku a přesunul se k žánru grotesky a hororu. Příběh sledující bezmocnost vůči lidské špatnosti a zlu však opět vyprávěl v každodenních a jakoby současných situacích. Vznikla suverénně vystavěná próza připomínající svou fabulí, napětím a tajuplností řešení kriminálního případu. Sledujeme starou paní Mooshabrovou, zraněnou pocitem ohrožení, marně se snaží čelit i době, jež je rovněž nejistá. Lidé kolem ní, upnutí k banálním radostem a svému trápení, se chovají téměř nevšímavě k hrozivým silám přesahujícím možnosti jejich jednání. Ladislav Fuks zde v mnohém využil postupů absurdní literatury - z konfliktů člověka a osudu vyplývají kuriózní situace a černá komika, tentokrát ústící do překvapivé pointy.

Příběh muže, který se pokusil zvítězit nad vlastní nevědomostí a v tomto zápase uspěl. Příběh muže, jenž se pokusil zvítězit nad nevědomostí těch druhých a v tomto zápase podlehl... V románu o mladém námořníkovi nalezneme autorovu zpověď, jeho svědectví o velké touze po úspěchu a ještě větším zklamání, jež zakusil, když poznal marnost veškeré slávy. Slavný román, ve své době negativně hodnocený kritikou, má výrazné autobiografické prvky - včetně tragického konce.

Karel Toman je autorem sedmi útlých sbírek, které jsou dokladem přirozeného a plynulého básnického vývoje. Je to stavba o sedmi prostorách, monument, který se nevnucuje. Tuláctví je všudypřítomné i tehdy, kdy básník dýchá vůni domova. Stejně všudypřítomný je i `tomanovský` mélos. Jeho verše, nejednou ostatně pojmenované píseň, jsou zpěvné, stroficky vyvážené, rytmicky `samozřejmé`. Tomuto nepřestajnému tulákovi byl vlastní smysl pro řád tvorby i života, což je patrné už v prvních knížkách (Torzo života, 1902, Melancholická pouť, 1906). Tomanovo bytostné národní cítění dokládají pak v celistvosti Měsíce (1918): jejich téma je tu osobní, tu obecné, zásadní. Pozdější Verše rodinné a jiné (1914-1917) jsou také hlasem víry v čase válečných hrůz, i v této sbírce, podobně jako v posledním souboru Stoletý kalendář (1926) stále bije srdce tulákovo, především tehdy, kdy nemoralistně zaznívá apel morálního dosahu.

Kdybychom se měli domýšlet, které prózy Ladislava Fukse jsou "více autobiografické", pak by mezi ně určitě patřily ty, v nichž vystupuje jako hlavní vypravěč citlivý, introvertní student Michal. Po Variacích pro temnou strunu a po povídkách o černovl asých bratřích bylo by třeba jmenoval novelu Obraz Martina Blaskowitze (1980). Po letech snad nejvíc zasažených dobovou bezradností se v ní autor vrátil k rokům války a ke krušným osobním zážitkům. Tématem se stala soukromá dramata a historické událo sti, jež podstatně rozhodovaly o osudech a životech. Fuks se rovněž vrátil k napínavému a trochu tajemnému stylu a soustředil se hlavně na psychologii. Příběh se odehrává na chatě, kam Michal pozval známého, ale komerčního spisovatele, aby mu nabídl příběh o českých a německých kamarádech v předvečer války. Sledujeme tak další postavy patřící k Fuksovým oblíbeným - chlapce poznamenaného pocitem bolestného vyřazení. Nejhlubší náklonnost poutá Michala s německým přítelem Martinem Blaskowitzem. Jeh o "obraz" si také pověsil na stěnu jako připomínku tragédií i jako výzvu lehkovážnému hostovi, kterého chtěl potrestat a ironizovat. O dějinných katastrofách, o rozdílných cestách českých a německých školáků a o zraněných duších mladých lidí vyprávěl tak Fuks v jedné z próz, jež nezapřou osobní inspiraci, a které autor napsal s promyšlenou fabulí a ironií a ve vážném tónu.

Truman Capote patří k těm šťastným autorům, kterým se již za života dostalo zaslouženého uznání a čtenářského pochopení. Tato kniha čtenáře obdaruje bezprostřední zkušeností, která nechce vést k nějaké závěrečné sumarizaci pozitivního nebo negativního v životě Jihu, ale především k prostému lidskému pochopení a soucitu.

Hansenovy povídkové soubory z konce 30. let, Šípkový keř a Koroptev, znamenaly zlom v jeho tvorbě; motivy a polohy lidského nitra oscilují mezi náboženským a noetickým nazíráním světa, převažují však otázky existenciální. Knížka je výborem z povídkov ého souboru Koroptev. V titulní povídce se Hansen nejvyhroceněji představuje jako moderní autor 20. století: v prostředí nádražní čekárny sledujeme dialog-zápas dvou žen, prozrazující nesmyslnost a chaotičnost života ,sdílné ženy". Hlavním motivem je jího jednání je nuda, vyvolaná prázdnotou okolního světa, života bez iluzí a bez naděje. Martin A. Hansen (1909-1955), dánský prozaik a esejista.

Slavná a kontroverzní kniha mladé polské spisovatelky, která pobouřila Polsko svou otevřeností.

Poslední a dosud nevydaný román významného švýcarského dramatika a romanopisce. Příběh z horské vsi, kde všechno je naruby a každý a vše může být svým...

Formálně úsporná, sevřená kniha je rozdělena do pěti kapitol - `třenic`, jež korespondují s pěti etapami života literárního hrdiny. V první sledujeme počátek až patologicky závislého vztahu vypravěče - zde teprve jedenáctiletého - a jeho matky, který pokračuje celá další desetiletí a logicky narušuje hrdinovy milostné a partnerské vztahy. Není divu, že nenajde klid ani v roli otce dospívající dcery. Téměř pět dekád jsme svědky hrdinova hledání pevného bodu, jeho samoty a nevědomých závislostí, pocitu, že lidé si nemohou rozumět, protože nejsou schopni komunikace… Djian je mistrem tragikomických scén a také má výtečnou schopnost vytvářet `odposlouchané` dialogy - leckterý čtenář pocítí s jeho postavami nejen určité souznění, ale i znepokojení.

Pro své okolí je Edmont Dantés úspěšný muž, věrný snoubence Mercedes a oddaný otci. Nenávist, sobectví a chamtivost Dantése zabíjí: vězeň z pevnosti If je ztracen. Touha po svobodě, přátelství s abbé Fariou a bohatství zrodí Monte Crista, symbol romantického ideálu, synonymum pro spravedlnost. Villefort, Danglars, Caderousse v něm poznají démona pomsty. Monte Crista určuje zrada. Monte Cristo znamená sílu a sebevědomí. Monte Cristo je podobenstvím o nekonečné moci peněz. Zosobuje velkolepé dobrodružství života, oslavuje mimořádného jedince. Monte Crista naplňuje očistná láska. Třídílný román Hrabě Monte Cristo je snad i fiktivní autobiografií Alexandra Dumase staršího, v níž skryl autor to, čím a kým chtěl být.

Kdybychom se měli domýšlet, které prózy Ladislava Fukse jsou "více autobiografické", pak by mezi ně určitě patřily ty, v nichž vystupuje jako hlavní vypravěč citlivý, introvertní student Michal. Po Variacích pro temnou strunu a po povídkách o černovl asých bratřích bylo by třeba jmenoval novelu Obraz Martina Blaskowitze (1980). Po letech snad nejvíc zasažených dobovou bezradností se v ní autor vrátil k rokům války a ke krušným osobním zážitkům. Tématem se stala soukromá dramata a historické událo sti, jež podstatně rozhodovaly o osudech a životech. Fuks se rovněž vrátil k napínavému a trochu tajemnému stylu a soustředil se hlavně na psychologii. Příběh se odehrává na chatě, kam Michal pozval známého, ale komerčního spisovatele, aby mu nabídl příběh o českých a německých kamarádech v předvečer války. Sledujeme tak další postavy patřící k Fuksovým oblíbeným - chlapce poznamenaného pocitem bolestného vyřazení. Nejhlubší náklonnost poutá Michala s německým přítelem Martinem Blaskowitzem. Jeh o "obraz" si také pověsil na stěnu jako připomínku tragédií i jako výzvu lehkovážnému hostovi, kterého chtěl potrestat a ironizovat. O dějinných katastrofách, o rozdílných cestách českých a německých školáků a o zraněných duších mladých lidí vyprávěl tak Fuks v jedné z próz, jež nezapřou osobní inspiraci, a které autor napsal s promyšlenou fabulí a ironií a ve vážném tónu.

Román Ladislava Fukse Pan Theodor Mundstock byl už na první pohled zvláštní a hned vyvolal pozoruhodný ohlas. Byl oceňován jako mimořádný literární čin. Zájem nevyvolávalo samo téma - próza se přece vracela dvacet let zpátky do let války a okupace a pokračovala v řadě svědectví a dramatických vyprávění, někdy psaných i se smyslem pro komiku a ironii dějin.

Román o legendární postavě latinsko-amerického hnutí za nezávislost. Simon Bolívar (1783-1830), politik, generál, hrál klíčovou roli v boji proti španělské nadvládě. R. 1819 se stal prezidentem Kolumbie a r. 1821 i prezidentem Peru. Dílo zachycuje poslední měsíce jeho života, cestu po řece Magdaleně a smrt v opuštěnosti. Spíše než líčení vojenských a politických úspěchů či neúspěchů jde o příběh muže, který zjišťuje, že mu život uniká pod rukama, zůstává sám a opuštěný tváří v tvář historii.