Odeon strana 86 z 87

V barvité galerii Palahniukových vyšinutých hrdinů zaujímá jedno z předních míst protagonista románu Viktor Mancini. Aby mohl platit nákladnou lékařskou péči své matce, vymyslí důmyslný plán: v restauracích předstírá, že se zalyká jídlem, a lidé, kteří jej pak zachrání, jsou tak nadšeni svým hrdinstvím, že jej po léta finančně podporují. Dochází také na terapeutická sezení, kde se lidé chronicky závislí na sexu snaží své mánie zbavit - Viktor zde ale spíš než léčbu hledá nové partnerky a nezvyklé sexuální techniky. Roku 2008 byl podle scénáře Clarka Gregga natočen stejnojmenný film.

Román Doktor Živago, dlouhá léta ve vlasti autora i u nás obestřený fluidem zakázaného, vyvolal rozruch a paniku hned v r. 1956, kdy jej Pasternak dopsal a nabídl k uveřejnění. Neuspěl. O rok později vyšel rusky v Itálii, zanedlouho pak italsky, anglicky, švédsky, norsky, francouzsky a německy. Roku 1958 byla spisovateli udělena Nobelova cena, kterou však byl donucen odmítnout… Jednotlivé části románu zachycují klíčové okamžiky života titulního hrdiny Jurije Živaga, spojené s významnými společenskými událostmi v Rusku: 1905 - ruská revoluce a stávky dělníků, první světová válka, revoluce 1917, porevoluční vývoj. Jako červená nit se románem vine láska, děj je rovněž prostoupen úvahami o smyslu života a umění. Mimořádnou roli sehrává v díle náhodná osudovost, která vstupuje do životů jednotlivých postav a vzájemně je propojuje. Podle románu byl r. 1965 natočen úspěšný film ověnčený pěti Oscary.

Štvorzväzková verzia úspešnej Všeobecnej encyklopédie Universum, ktorá Čechách získala viacero prestížnych cien...

Tři novely podávají satirický obraz našich porevolučních let. Doba zastihla hrdiny příběhů vesměs nepřipravené, těžko se v nové situaci orientují, a ačkoliv se snaží adaptovat a těžit z ní, nedokáží se vzdát navyklých způsobů uvažování a chování. V novele Půlokénko nahlédneme do podivné domácnosti sourozenců Jůly a Kristýny svázaných poněkud patologickými vztahy. V novele Ó, jak jsme jiné hrdinka není schopna prosadit se v kariéře ani v osobním životě. Rodinná záležitost líčí příběh dvou starých sester, které získají v restituci domy. Do hry vstupuje typický porevoluční podnikatel...

Manekýn - rozlehlý dům na samotě poblíž Rochesteru, venkovské sídlo rodiny Craxtonů. Panství, které vybudoval Henry Craxton starší, jakýsi "Henry Ford přírodovědy". Jeho specialitou bylo vycpávání zvířat, a právě tento obor mu přinesl bohatství. Dům zůstal, krom těchto neživých tvorů, obydlen i zvláštní komunitou, odtrženou od okolního světa: poměrně početné služebnictvo se stará o paní Craxtonovou, starou dámu v invalidním křesle, která tu dožívá své dny. Píše se rok 1917 A právě tehdy sem při jíždí malá Peg Griswoodová se svou matkou, novou hospodyní, a své dětství a dospívání tráví na izolovaném panství. Poklidný, stereotypní čas obyvatel domu je však narušen nečekanými tragickými událostmi, které od základu změní jejich život Styl ro mánu byl charakterizován jako odvážný, okouzlující a magický. Jeden z recenzentů napsal, že jakmile někdo začne, čte Manekýna v jakési horečce Román byl v roce 1997 jedním ze tří finalistů prestižní Pulitzerovy ceny.

Kultovní román, odehrávající se ve dvou paralelních světech: v současném nočním Tokiu a v jakémsi světě představ, kde neplatí minulost ani budoucnost. Hrdina, specialista na kódování počítačových dat, přijme na první pohled normální zakázku a vzápětí se stane klíčovým prvkem v podivné hře. Netuší, že se už dávno ocitl na okraji propasti a že ta propast je mnohem hlubší, než by čekal. Mrazivé podobenství o cestě do temnot, skrývajících se za nablýskanou reklamní realitou našeho světa.

Dějiny zrodu vládce pekel se táhnou napříč staletími, světadíly i kulturami. Autor v knize dokazuje, že Ďábel je vynález zprvu politický, který měl v 6. století př. n. l. posílit moc íránského kněžstva. A že se později, zvláště v dobách inkvizice, z boje proti Satanovi stala výnosná živnost pro kněžstvo.

V boha nevěřím, ale někdy mi schází, přiznává se na úvod svého jedenáctého románu Julian Barnes. Shrnuje tím vlastní zkušenost někdejšího ateisty a nynějšího agnostika, který si uvědomuje, za jak početný tábor příslušníků sekularizované éry promlouvá , když se před čtenáři zpovídá ze svého strachu z umírání a ze smrti. Jeho nejnovější meditace na téma lidské konečnosti má podobu rozsáhlého románového eseje rozebírajícího téma z hlediska rozumu a pragmatičnosti, ale připouštějícího si i tabuizovan ou hrůzu z neznámého. Román je zároveň obřím a famózním rejstříkem lidské zkušenosti se smrtí, jejíž místo v novověkých dějinách hledá a dokládá na příkladech ze sklonku života předních spisovatelů a dalších veřejných činitelů. Není však vskutku žádn ý důvod k obavám: autor při tom dovede být zábavný i něžný, moudrý i mrazivý, předvádí bytostné frankofilství a účtuje s ostrovními předsudky. Jeho příspěvek o podstatě našeho konce znovu potvrzuje, proč autor patří k nejlepším anglickým stylistům. Julian Barnes (1946), prozaik, novinář a překladatel, držitel řady významných evropských literárních cen, proslul např. díly Flaubertův papoušek a Historie světa v 10 1 kapitolách.

V boha nevěřím, ale někdy mi schází, přiznává se na úvod svého jedenáctého románu Julian Barnes. Shrnuje tím vlastní zkušenost někdejšího ateisty a nynějšího agnostika, který si uvědomuje, za jak početný tábor příslušníků sekularizované éry promlouvá , když se před čtenáři zpovídá ze svého strachu z umírání a ze smrti. Jeho nejnovější meditace na téma lidské konečnosti má podobu rozsáhlého románového eseje rozebírajícího téma z hlediska rozumu a pragmatičnosti, ale připouštějícího si i tabuizovan ou hrůzu z neznámého. Román je zároveň obřím a famózním rejstříkem lidské zkušenosti se smrtí, jejíž místo v novověkých dějinách hledá a dokládá na příkladech ze sklonku života předních spisovatelů a dalších veřejných činitelů. Není však vskutku žádn ý důvod k obavám: autor při tom dovede být zábavný i něžný, moudrý i mrazivý, předvádí bytostné frankofilství a účtuje s ostrovními předsudky. Jeho příspěvek o podstatě našeho konce znovu potvrzuje, proč autor patří k nejlepším anglickým stylistům. Julian Barnes (1946), prozaik, novinář a překladatel, držitel řady významných evropských literárních cen, proslul např. díly Flaubertův papoušek a Historie světa v 10 1 kapitolách.