Odeon strana 81 z 87

Syn cirkusu je Irvingův `indický` román, jakkoli autor vehementně prohlašuje, že tomu tak není. Spisovatel píše, že si představoval muže, který se tam narodil a přestěhoval se jinam. Představoval si postavu, která se znovu a znovu vrací - cosi ho k tomu nutí, ale s každým dalším návratem se pocit cizosti té země ještě prohlubuje. Tak vznikl doktor Farrokh Daruwalla, obyvatel Indie a Kanady, který se necítí být ani Indem, ani Kanaďanem. Jak sám říká, je `pársem i křesťanem, Bombajcem i Toronťanem`. Jeho identita se rozplývá, studoval totiž ve Vídni a odtamtud pochází také jeho životní partnerka. Snad aby nějakým způsobem svou nejistotu kompenzoval, spřádá sny o budoucnosti nejen vlastní, ale i druhých, a ty posléze s důsledností realisty a pragmatika mění ve skutečnost. Touha formovat osudy jiných u něj přerůstá v posedlost. V kontextu autorovy tvorby je román výjimečný tím, že má výraznou detektivní linii: v průběhu pátrání po pachateli brutálních vražd se sexuálním motivem před námi d

Syn cirkusu je Irvingův `indický` román, jakkoli autor vehementně prohlašuje, že tomu tak není. Spisovatel píše, že si představoval muže, který se tam narodil a přestěhoval se jinam. Představoval si postavu, která se znovu a znovu vrací - cosi ho k tomu nutí, ale s každým dalším návratem se pocit cizosti té země ještě prohlubuje. Tak vznikl doktor Farrokh Daruwalla, obyvatel Indie a Kanady, který se necítí být ani Indem, ani Kanaďanem. Jak sám říká, je `pársem i křesťanem, Bombajcem i Toronťanem`. Jeho identita se rozplývá, studoval totiž ve Vídni a odtamtud pochází také jeho životní partnerka. Snad aby nějakým způsobem svou nejistotu kompenzoval, spřádá sny o budoucnosti nejen vlastní, ale i druhých, a ty posléze s důsledností realisty a pragmatika mění ve skutečnost. Touha formovat osudy jiných u něj přerůstá v posedlost. V kontextu autorovy tvorby je román výjimečný tím, že má výraznou detektivní linii: v průběhu pátrání po pachateli brutálních vražd se sexuálním motivem před námi d

Jákob Flanders je citlivý mladík, jehož zrání v Angličana dobré pověsti působí v mnohém neobyčejně. Záleží ovšem, jak se díváme. Pozorujeme-li ho očima Virginie Woolfové, vytváří kaleidoskop obrazů z jeho dětství, jinošství a studentských let před první světovou válkou promyšlenou sérii pocitů a situací, ve kterých se jedinec domáhá práva na vlastní cestu a bolestivě se prosekává houštinami překážek a klišé. Svou třetí prózou dává autorka současně světu na srozuměnou, že její literární perspektiva se bude výrazně lišit od dosavadní realistické tradice ostrovní prózy, a potvrzuje to nápaditými narážkami na adresu britské společnosti, která už dlouho zaostává za názory a přáními svých nejlepších mužů a žen. Román Jákobův pokoj (1922), který vychází česky poprvé, představuje přelom v její tvorbě. Přesvědčena o tom, že spisovatel nesmí skutečnost pouze reprodukovat, nýbrž musí ji aktivně vytvářet, promítá Woolfová do Jákobova hledání a nenadálého zmizení nejen zárodky pozdějších slavných p

Ve svazku nazvaném Smrt morčete, to jest titulem opět citujícím a spojujícím autorovy utkvělé tragické a groteskní motivy, vycházejí prakticky všechny důležité Fuksovy kratší prózy. Časově se počínají `učednickými` léty, rokem 1953, a končí prózou napsanou z posledních sil. Naproti ostatním monotematickým knihám rozvíjejícím vnitřně dramatické příběhy a autorsky stylově vyhraněným, je tento soubor přece jenom rozmanitý. Samozřejmě i v něm dominuje dvojznačný smysl tragický a komický. Na ``temné` struně se odehrávají povídky z knihy Mí černovlasí bratři (1964), vzpomínající na vypravěčovy židovské spolužáky, kteří se najednou stali zavrženými bytostmi a nelidsky mizeli v nenávratnu. Vlastně doplňují řadu autorových `subjektivních` próz. Ale i v nich vedle smutně nostalgických poloh znějí tóny vysloveně sarkastické. Různost Fuksových možností charakterizují další prózy, jež se původně objevily pod názvem Smrt morčete (1969) a jež buď zkoušely odlišné prozaické typy, jako např. `humoresky

Ve svazku nazvaném Smrt morčete, to jest titulem opět citujícím a spojujícím autorovy utkvělé tragické a groteskní motivy, vycházejí prakticky všechny důležité Fuksovy kratší prózy. Časově se počínají `učednickými` léty, rokem 1953, a končí prózou napsanou z posledních sil. Naproti ostatním monotematickým knihám rozvíjejícím vnitřně dramatické příběhy a autorsky stylově vyhraněným, je tento soubor přece jenom rozmanitý. Samozřejmě i v něm dominuje dvojznačný smysl tragický a komický. Na ``temné` struně se odehrávají povídky z knihy Mí černovlasí bratři (1964), vzpomínající na vypravěčovy židovské spolužáky, kteří se najednou stali zavrženými bytostmi a nelidsky mizeli v nenávratnu. Vlastně doplňují řadu autorových `subjektivních` próz. Ale i v nich vedle smutně nostalgických poloh znějí tóny vysloveně sarkastické. Různost Fuksových možností charakterizují další prózy, jež se původně objevily pod názvem Smrt morčete (1969) a jež buď zkoušely odlišné prozaické typy, jako např. `humoresky

Ne všichni muži jsou prasata. Ale někteří ano, a ti bohatí, úspěšní a přitažliví jsou nejobludnější ze všech. Kurt Andersen Protagonisty Kelmanovy kontroverzní prózy jsou bohatí byznysmeni se slabostí pro lolitky. Naštěstí netrpí nouzí: těch nevinně vyhlížejících striptérek, prostitutek, děvčátek v klubech, všelijakých nymfiček či dcerušek kamarádů je opravdu dostatek. A nezajímavý postarší chlápek s počínající pleší se vždycky stane idolem dívek v baru, když vyjde najevo, že pojištění jeho bouráku přijde na víc než školné na prestižní univerzitě. Román odhaluje nejniternější mužské touhy, vyslovuje přání lidí, kteří už v životě mají něco za sebou, ale zoufale se snaží vrátit na začátek, aby bez závazků a naplno mohli milovat. Jde o neúprosnou knihu z neúprosného mužského světa. Jako odlehčující, ale i znepokojující "zprávy" prolínají textem střípky z Homérovy Íliady a Odyssey, v nichž autor hledá a nachází pozoruhodné paralely s dneškem. Drsný a cynický, pro mnohé sexistický a šovinistický debut funguje znamenitě: tuhle knížku budou manželé před svými ženami schovávat…

Ne všichni muži jsou prasata. Ale někteří ano, a ti bohatí, úspěšní a přitažliví jsou nejobludnější ze všech. Kurt Andersen Protagonisty Kelmanovy kontroverzní prózy jsou bohatí byznysmeni se slabostí pro lolitky. Naštěstí netrpí nouzí: těch nevinně vyhlížejících striptérek, prostitutek, děvčátek v klubech, všelijakých nymfiček či dcerušek kamarádů je opravdu dostatek. A nezajímavý postarší chlápek s počínající pleší se vždycky stane idolem dívek v baru, když vyjde najevo, že pojištění jeho bouráku přijde na víc než školné na prestižní univerzitě. Román odhaluje nejniternější mužské touhy, vyslovuje přání lidí, kteří už v životě mají něco za sebou, ale zoufale se snaží vrátit na začátek, aby bez závazků a naplno mohli milovat. Jde o neúprosnou knihu z neúprosného mužského světa. Jako odlehčující, ale i znepokojující "zprávy" prolínají textem střípky z Homérovy Íliady a Odyssey, v nichž autor hledá a nachází pozoruhodné paralely s dneškem. Drsný a cynický, pro mnohé sexistický a šovinistický debut funguje znamenitě: tuhle knížku budou manželé před svými ženami schovávat…

Ne všichni muži jsou prasata. Ale někteří ano, a ti bohatí, úspěšní a přitažliví jsou nejobludnější ze všech. Kurt Andersen Protagonisty Kelmanovy kontroverzní prózy jsou bohatí byznysmeni se slabostí pro lolitky. Naštěstí netrpí nouzí: těch nevinně vyhlížejících striptérek, prostitutek, děvčátek v klubech, všelijakých nymfiček či dcerušek kamarádů je opravdu dostatek. A nezajímavý postarší chlápek s počínající pleší se vždycky stane idolem dívek v baru, když vyjde najevo, že pojištění jeho bouráku přijde na víc než školné na prestižní univerzitě. Román odhaluje nejniternější mužské touhy, vyslovuje přání lidí, kteří už v životě mají něco za sebou, ale zoufale se snaží vrátit na začátek, aby bez závazků a naplno mohli milovat. Jde o neúprosnou knihu z neúprosného mužského světa. Jako odlehčující, ale i znepokojující "zprávy" prolínají textem střípky z Homérovy Íliady a Odyssey, v nichž autor hledá a nachází pozoruhodné paralely s dneškem. Drsný a cynický, pro mnohé sexistický a šovinistický debut funguje znamenitě: tuhle knížku budou manželé před svými ženami schovávat…

Když ještě ve Spojených státech zuřila segregace a o politické korektnosti si mohli nechat zdát i nejradikálnější aktivisté, stával na kraji jižanského města Silku mořský hotel Billa Coseye. Nebetyčná sláva podniku, vyhlášeného mezi černošskou klientelou po celém atlantickém pobřeží, vzala dávno za své a letovisko pohltil nemilosrdný oceán času jako mušle, které odtud pravidelně unášejí nenasytné vlny. Klan Coseyových patřil ovšem k černé honoraci, a tak klepy o něm nevymizely z všední konverzace místních obyvatel ani po půl století. Proč se jediné dědičky rodu - hoteliérova druhá manželka Heed a jeho vnučka Christina - k sobě chovají, jako by jedna druhou nemohla ani cítit? Proč tyhle bývalé kamarádky ztropily na podnikatelově pohřbu scénu, za kterou by se nemusela stydět ani antická tragédie, a ztrpčují si podzim života jako protivné babky zabarikádované ve zchátralé rezidenci? Jednotlivé postavy prózy, z nichž každá zná jen střípek pravdy, se postupně noří do vzpomínek a přicházejí

Tichá žena je autorčin první velký román v tom nejlepším slova smyslu, v němž sledujeme dramatické osudy aristokratické hrdinky téměř celým uplynulým stoletím. Nejenom rozpětí v historickém čase, plném nadějí i lidských tragedií, ale také rozpětí v prostoru světa je určující pro toto dílo. Tíživé téma emigrace nás uvádí do jeho téměř nejkrajnějších částí: od Sibiře po Nový svět. Sibiř, otcovo vyhnanství v lágru, Amerika, místo, kde se jeho syn snaží založit nový nebo jiný život. Hrdinka románu prožívá šťastná léta jenom ve svém mládí. Její setkání s ruským malířem, který z občanské války uprchl do Československa, je pak až symbolické. Od té chvíle se vedle emigranta jako by tichá žena stala také vyhnancem. Navíc ztrácí nejen muže, ale i syna - rodina je roztržena, každý žije jinde a jinak. Existenciální rozměr románu nás staví před otázku po smyslu a směřování života, která nás může dostihnout bez ohledu na věk, zní tísnivě ve dvaceti jako v sedmdesáti. V sedmdesáti totiž život většino

Když ještě ve Spojených státech zuřila segregace a o politické korektnosti si mohli nechat zdát i nejradikálnější aktivisté, stával na kraji jižanského města Silku mořský hotel Billa Coseye. Nebetyčná sláva podniku, vyhlášeného mezi černošskou klientelou po celém atlantickém pobřeží, vzala dávno za své a letovisko pohltil nemilosrdný oceán času jako mušle, které odtud pravidelně unášejí nenasytné vlny. Klan Coseyových patřil ovšem k černé honoraci, a tak klepy o něm nevymizely z všední konverzace místních obyvatel ani po půl století. Proč se jediné dědičky rodu - hoteliérova druhá manželka Heed a jeho vnučka Christina - k sobě chovají, jako by jedna druhou nemohla ani cítit? Proč tyhle bývalé kamarádky ztropily na podnikatelově pohřbu scénu, za kterou by se nemusela stydět ani antická tragédie, a ztrpčují si podzim života jako protivné babky zabarikádované ve zchátralé rezidenci? Jednotlivé postavy prózy, z nichž každá zná jen střípek pravdy, se postupně noří do vzpomínek a přicházejí

Tichá žena je autorčin první velký román v tom nejlepším slova smyslu, v němž sledujeme dramatické osudy aristokratické hrdinky téměř celým uplynulým stoletím. Nejenom rozpětí v historickém čase, plném nadějí i lidských tragedií, ale také rozpětí v prostoru světa je určující pro toto dílo. Tíživé téma emigrace nás uvádí do jeho téměř nejkrajnějších částí: od Sibiře po Nový svět. Sibiř, otcovo vyhnanství v lágru, Amerika, místo, kde se jeho syn snaží založit nový nebo jiný život. Hrdinka románu prožívá šťastná léta jenom ve svém mládí. Její setkání s ruským malířem, který z občanské války uprchl do Československa, je pak až symbolické. Od té chvíle se vedle emigranta jako by tichá žena stala také vyhnancem. Navíc ztrácí nejen muže, ale i syna - rodina je roztržena, každý žije jinde a jinak. Existenciální rozměr románu nás staví před otázku po smyslu a směřování života, která nás může dostihnout bez ohledu na věk, zní tísnivě ve dvaceti jako v sedmdesáti. V sedmdesáti totiž život většino

Spisovatel proslulý složitostí (a rovněž délkou) svých románů napsal vlastní životopis, pozoruhodně jednoduchý - a také krátký. Vzpomínky jsou věnovány památce dvou zápasnických trenérů a dvou přátel, spisovatelů. Imaginární přítelkyně je portrétem spisovatelů a zápasníků, kteří hráli klíčovou roli v kariéře Johna Irvinga jako spisovatele, zápasníka i zápasnického trenéra. A také je tento upřímný životopis obrazem autorova obětavého vztahu k jeho synům: Irving jako trenér dovedl oba své syny Colina a Brendana k titulům šampionů Nové Anglie - k titulu, který sám jako zápasník nikdy nezískal... John Irving začal s psaním a zápasením ve čtrnácti letech. Zápasnických soutěží se účastnil po dobu dvaceti let, jako rozhodčí působil čtyřiadvacet let a zápasnickým trenérem byl až do svých sedmačtyřiceti. Oněch třiatřicet `zápasnických` let je trojnásobek doby, kterou strávil jako student a učitel tvůrčího psaní. Jeho stručný životopis se přesto podrobně věnuje vztahu mezi psaním a zápasením - o

Spisovatel proslulý složitostí (a rovněž délkou) svých románů napsal vlastní životopis, pozoruhodně jednoduchý - a také krátký. Vzpomínky jsou věnovány památce dvou zápasnických trenérů a dvou přátel, spisovatelů. Imaginární přítelkyně je portrétem spisovatelů a zápasníků, kteří hráli klíčovou roli v kariéře Johna Irvinga jako spisovatele, zápasníka i zápasnického trenéra. A také je tento upřímný životopis obrazem autorova obětavého vztahu k jeho synům: Irving jako trenér dovedl oba své syny Colina a Brendana k titulům šampionů Nové Anglie - k titulu, který sám jako zápasník nikdy nezískal... John Irving začal s psaním a zápasením ve čtrnácti letech. Zápasnických soutěží se účastnil po dobu dvaceti let, jako rozhodčí působil čtyřiadvacet let a zápasnickým trenérem byl až do svých sedmačtyřiceti. Oněch třiatřicet `zápasnických` let je trojnásobek doby, kterou strávil jako student a učitel tvůrčího psaní. Jeho stručný životopis se přesto podrobně věnuje vztahu mezi psaním a zápasením - o

Napsat krátkou povídku vyžaduje stejně velké úsilí jako začít psát román. V prvním odstavci románu totiž musíte určit všechno: vnitřní uspořádání, ladění, sloh, rytmus, délku a leckdy i charakter některé postavy. Všechno ostatní už je jen požitek z psaní, ten nejniternější a nejsamotářštější, jaký si kdo může představit, a jestli potom knihu ustavičně nepřepisujete až do smrti, pak jenom proto, že stejnou železnou vůli, jakou jste potřebovali, abyste ji začali, vynaložíte na to, abyste ji dokončili. Naproti tomu povídka nemá začátek ani konec: buď se vyvede, nebo ne. A pokud se nevyvede, vlastní i cizí zkušenost učí, že většinou bývá rozumnější začít ji znovu a jinak, nebo ji vůbec zahodit. Nevzpomínám si už, kdo to tak dobře vyjádřil útěšnou větou: `Dobrý spisovatel se pozná spíš podle toho, co roztrhá, než co uveřejní.` (…) Vždycky jsem si myslel, že každá další verze nějaké povídky je lepší než ta předchozí. Jak potom ale zjistit, která má být ta poslední? To je tajemství řemesla, k

Román Vernon Bůh Little je drsnou a hořkou komedií situovanou do zapadlého městečka kdesi v Texasu. Vernonův spolužák Jesus přišel jednoho dne do školy ozbrojen a předvedl typickou americkou tragédii: při hodině matematiky začal bezhlavě střílet do houfu svých spolužáků a nakonec obrátil zbraň proti sobě. A tím svému kamarádovi pěkně zavařil. Veřejnost přece logicky požaduje viníka, obětního beránka, chce spravedlnost. Jenže vrah už nějak není k dispozici. Místo něj to schytá Vernon: rozlícení občané jsou přesvědčeni, že musí mít v masakru sám prsty, když byl Jesusovým jediným kamarádem. Je zatčen, uvězněn, vyslýchán policií, která mu samozřejmě nevěří ani slovo, a nakonec odsouzen k trestu smrti. Výchozí bod kontroverzní prózy byl zjevně inspirován skutečnými událostmi. Příběh podávaný v první osobě má v sobě vícero rovin - především se na svět díváme očima ztřeštěného teenagera, který si vymýšlí, kde může. Nakonec stojí sám proti všem, proti své slepicoidní matce, úchylným psychologů