Odeon strana 81 z 87

Ne všichni muži jsou prasata. Ale někteří ano, a ti bohatí, úspěšní a přitažliví jsou nejobludnější ze všech. Kurt Andersen Protagonisty Kelmanovy kontroverzní prózy jsou bohatí byznysmeni se slabostí pro lolitky. Naštěstí netrpí nouzí: těch nevinně vyhlížejících striptérek, prostitutek, děvčátek v klubech, všelijakých nymfiček či dcerušek kamarádů je opravdu dostatek. A nezajímavý postarší chlápek s počínající pleší se vždycky stane idolem dívek v baru, když vyjde najevo, že pojištění jeho bouráku přijde na víc než školné na prestižní univerzitě. Román odhaluje nejniternější mužské touhy, vyslovuje přání lidí, kteří už v životě mají něco za sebou, ale zoufale se snaží vrátit na začátek, aby bez závazků a naplno mohli milovat. Jde o neúprosnou knihu z neúprosného mužského světa. Jako odlehčující, ale i znepokojující "zprávy" prolínají textem střípky z Homérovy Íliady a Odyssey, v nichž autor hledá a nachází pozoruhodné paralely s dneškem. Drsný a cynický, pro mnohé sexistický a šovinistický debut funguje znamenitě: tuhle knížku budou manželé před svými ženami schovávat…

Tichá žena je autorčin první velký román v tom nejlepším slova smyslu, v němž sledujeme dramatické osudy aristokratické hrdinky téměř celým uplynulým stoletím. Nejenom rozpětí v historickém čase, plném nadějí i lidských tragedií, ale také rozpětí v prostoru světa je určující pro toto dílo. Tíživé téma emigrace nás uvádí do jeho téměř nejkrajnějších částí: od Sibiře po Nový svět. Sibiř, otcovo vyhnanství v lágru, Amerika, místo, kde se jeho syn snaží založit nový nebo jiný život. Hrdinka románu prožívá šťastná léta jenom ve svém mládí. Její setkání s ruským malířem, který z občanské války uprchl do Československa, je pak až symbolické. Od té chvíle se vedle emigranta jako by tichá žena stala také vyhnancem. Navíc ztrácí nejen muže, ale i syna - rodina je roztržena, každý žije jinde a jinak. Existenciální rozměr románu nás staví před otázku po smyslu a směřování života, která nás může dostihnout bez ohledu na věk, zní tísnivě ve dvaceti jako v sedmdesáti. V sedmdesáti totiž život většino

Když ještě ve Spojených státech zuřila segregace a o politické korektnosti si mohli nechat zdát i nejradikálnější aktivisté, stával na kraji jižanského města Silku mořský hotel Billa Coseye. Nebetyčná sláva podniku, vyhlášeného mezi černošskou klientelou po celém atlantickém pobřeží, vzala dávno za své a letovisko pohltil nemilosrdný oceán času jako mušle, které odtud pravidelně unášejí nenasytné vlny. Klan Coseyových patřil ovšem k černé honoraci, a tak klepy o něm nevymizely z všední konverzace místních obyvatel ani po půl století. Proč se jediné dědičky rodu - hoteliérova druhá manželka Heed a jeho vnučka Christina - k sobě chovají, jako by jedna druhou nemohla ani cítit? Proč tyhle bývalé kamarádky ztropily na podnikatelově pohřbu scénu, za kterou by se nemusela stydět ani antická tragédie, a ztrpčují si podzim života jako protivné babky zabarikádované ve zchátralé rezidenci? Jednotlivé postavy prózy, z nichž každá zná jen střípek pravdy, se postupně noří do vzpomínek a přicházejí

Tichá žena je autorčin první velký román v tom nejlepším slova smyslu, v němž sledujeme dramatické osudy aristokratické hrdinky téměř celým uplynulým stoletím. Nejenom rozpětí v historickém čase, plném nadějí i lidských tragedií, ale také rozpětí v prostoru světa je určující pro toto dílo. Tíživé téma emigrace nás uvádí do jeho téměř nejkrajnějších částí: od Sibiře po Nový svět. Sibiř, otcovo vyhnanství v lágru, Amerika, místo, kde se jeho syn snaží založit nový nebo jiný život. Hrdinka románu prožívá šťastná léta jenom ve svém mládí. Její setkání s ruským malířem, který z občanské války uprchl do Československa, je pak až symbolické. Od té chvíle se vedle emigranta jako by tichá žena stala také vyhnancem. Navíc ztrácí nejen muže, ale i syna - rodina je roztržena, každý žije jinde a jinak. Existenciální rozměr románu nás staví před otázku po smyslu a směřování života, která nás může dostihnout bez ohledu na věk, zní tísnivě ve dvaceti jako v sedmdesáti. V sedmdesáti totiž život většino

Když ještě ve Spojených státech zuřila segregace a o politické korektnosti si mohli nechat zdát i nejradikálnější aktivisté, stával na kraji jižanského města Silku mořský hotel Billa Coseye. Nebetyčná sláva podniku, vyhlášeného mezi černošskou klientelou po celém atlantickém pobřeží, vzala dávno za své a letovisko pohltil nemilosrdný oceán času jako mušle, které odtud pravidelně unášejí nenasytné vlny. Klan Coseyových patřil ovšem k černé honoraci, a tak klepy o něm nevymizely z všední konverzace místních obyvatel ani po půl století. Proč se jediné dědičky rodu - hoteliérova druhá manželka Heed a jeho vnučka Christina - k sobě chovají, jako by jedna druhou nemohla ani cítit? Proč tyhle bývalé kamarádky ztropily na podnikatelově pohřbu scénu, za kterou by se nemusela stydět ani antická tragédie, a ztrpčují si podzim života jako protivné babky zabarikádované ve zchátralé rezidenci? Jednotlivé postavy prózy, z nichž každá zná jen střípek pravdy, se postupně noří do vzpomínek a přicházejí

Spisovatel proslulý složitostí (a rovněž délkou) svých románů napsal vlastní životopis, pozoruhodně jednoduchý - a také krátký. Vzpomínky jsou věnovány památce dvou zápasnických trenérů a dvou přátel, spisovatelů. Imaginární přítelkyně je portrétem spisovatelů a zápasníků, kteří hráli klíčovou roli v kariéře Johna Irvinga jako spisovatele, zápasníka i zápasnického trenéra. A také je tento upřímný životopis obrazem autorova obětavého vztahu k jeho synům: Irving jako trenér dovedl oba své syny Colina a Brendana k titulům šampionů Nové Anglie - k titulu, který sám jako zápasník nikdy nezískal... John Irving začal s psaním a zápasením ve čtrnácti letech. Zápasnických soutěží se účastnil po dobu dvaceti let, jako rozhodčí působil čtyřiadvacet let a zápasnickým trenérem byl až do svých sedmačtyřiceti. Oněch třiatřicet `zápasnických` let je trojnásobek doby, kterou strávil jako student a učitel tvůrčího psaní. Jeho stručný životopis se přesto podrobně věnuje vztahu mezi psaním a zápasením - o

Spisovatel proslulý složitostí (a rovněž délkou) svých románů napsal vlastní životopis, pozoruhodně jednoduchý - a také krátký. Vzpomínky jsou věnovány památce dvou zápasnických trenérů a dvou přátel, spisovatelů. Imaginární přítelkyně je portrétem spisovatelů a zápasníků, kteří hráli klíčovou roli v kariéře Johna Irvinga jako spisovatele, zápasníka i zápasnického trenéra. A také je tento upřímný životopis obrazem autorova obětavého vztahu k jeho synům: Irving jako trenér dovedl oba své syny Colina a Brendana k titulům šampionů Nové Anglie - k titulu, který sám jako zápasník nikdy nezískal... John Irving začal s psaním a zápasením ve čtrnácti letech. Zápasnických soutěží se účastnil po dobu dvaceti let, jako rozhodčí působil čtyřiadvacet let a zápasnickým trenérem byl až do svých sedmačtyřiceti. Oněch třiatřicet `zápasnických` let je trojnásobek doby, kterou strávil jako student a učitel tvůrčího psaní. Jeho stručný životopis se přesto podrobně věnuje vztahu mezi psaním a zápasením - o

Napsat krátkou povídku vyžaduje stejně velké úsilí jako začít psát román. V prvním odstavci románu totiž musíte určit všechno: vnitřní uspořádání, ladění, sloh, rytmus, délku a leckdy i charakter některé postavy. Všechno ostatní už je jen požitek z psaní, ten nejniternější a nejsamotářštější, jaký si kdo může představit, a jestli potom knihu ustavičně nepřepisujete až do smrti, pak jenom proto, že stejnou železnou vůli, jakou jste potřebovali, abyste ji začali, vynaložíte na to, abyste ji dokončili. Naproti tomu povídka nemá začátek ani konec: buď se vyvede, nebo ne. A pokud se nevyvede, vlastní i cizí zkušenost učí, že většinou bývá rozumnější začít ji znovu a jinak, nebo ji vůbec zahodit. Nevzpomínám si už, kdo to tak dobře vyjádřil útěšnou větou: `Dobrý spisovatel se pozná spíš podle toho, co roztrhá, než co uveřejní.` (…) Vždycky jsem si myslel, že každá další verze nějaké povídky je lepší než ta předchozí. Jak potom ale zjistit, která má být ta poslední? To je tajemství řemesla, k

Román Vernon Bůh Little je drsnou a hořkou komedií situovanou do zapadlého městečka kdesi v Texasu. Vernonův spolužák Jesus přišel jednoho dne do školy ozbrojen a předvedl typickou americkou tragédii: při hodině matematiky začal bezhlavě střílet do houfu svých spolužáků a nakonec obrátil zbraň proti sobě. A tím svému kamarádovi pěkně zavařil. Veřejnost přece logicky požaduje viníka, obětního beránka, chce spravedlnost. Jenže vrah už nějak není k dispozici. Místo něj to schytá Vernon: rozlícení občané jsou přesvědčeni, že musí mít v masakru sám prsty, když byl Jesusovým jediným kamarádem. Je zatčen, uvězněn, vyslýchán policií, která mu samozřejmě nevěří ani slovo, a nakonec odsouzen k trestu smrti. Výchozí bod kontroverzní prózy byl zjevně inspirován skutečnými událostmi. Příběh podávaný v první osobě má v sobě vícero rovin - především se na svět díváme očima ztřeštěného teenagera, který si vymýšlí, kde může. Nakonec stojí sám proti všem, proti své slepicoidní matce, úchylným psychologů

Justýn Merkelbach je nejmladším šéfredaktorem v Nizozemí. Vede magazín Dobré ráno, časopis specializovaný na hotelnictví. Za obrovským nákladem a nemalými zisky stojí pouze dva lidé: zakladatel časopisu, Justýnův strýc Siem, a asistentka Mabel. A také strýčkovy fígle a triky, jimiž „přinutí“ k inzerci jakékoli hotelové zařízení. Jednoho dne spáchá Siem sebevraždu. V románu se Justýn retrospektivně vrací k událostem dětství a dospívání, rozpomíná se na různé situace, okolnosti a příběhy. Mimo jiné i za pomoci terapeuta se rozhodne dopátrat pravé příčiny jeho smrti. Postupně odhaluje skutečnou podstatu sice bezdětného, ale jinak napohled harmonického manželství strýce a tety - sex jako akt marnosti, sebetrýznivé návštěvy bordelů, destrukce… Joost Zwagerman je vynikající vypravěč, dokonalý analytik lidské psychiky. Dokáže suverénně navodit atmosféru a dávkovat napětí, zaobírá se tématy, která kontrastují s puritánstvím průměrného Holanďana. Jeho vypravěčské voyeurství dává čtenáři jako by

Justýn Merkelbach je nejmladším šéfredaktorem v Nizozemí. Vede magazín Dobré ráno, časopis specializovaný na hotelnictví. Za obrovským nákladem a nemalými zisky stojí pouze dva lidé: zakladatel časopisu, Justýnův strýc Siem, a asistentka Mabel. A také strýčkovy fígle a triky, jimiž „přinutí“ k inzerci jakékoli hotelové zařízení. Jednoho dne spáchá Siem sebevraždu. V románu se Justýn retrospektivně vrací k událostem dětství a dospívání, rozpomíná se na různé situace, okolnosti a příběhy. Mimo jiné i za pomoci terapeuta se rozhodne dopátrat pravé příčiny jeho smrti. Postupně odhaluje skutečnou podstatu sice bezdětného, ale jinak napohled harmonického manželství strýce a tety - sex jako akt marnosti, sebetrýznivé návštěvy bordelů, destrukce… Joost Zwagerman je vynikající vypravěč, dokonalý analytik lidské psychiky. Dokáže suverénně navodit atmosféru a dávkovat napětí, zaobírá se tématy, která kontrastují s puritánstvím průměrného Holanďana. Jeho vypravěčské voyeurství dává čtenáři jako by

Podstatná část díla Vladimíra Holana (1905-1980) má výrazně autobiografický ráz. I v dějinných panoramatech, vzniklých před 2. světovou válkou a po ní (Září 1938, Sen, Panychida, Rudoarmějci), je skutečnost nazírána výrazným prizmatem subjektivního prožitku. Holan si přisvojuje dějiny, jsou mu inspirací i partnerem v dialogu. Týká se to i řady básní lyrických, epických příběhů, poém (Noc s Hamletem). Jde o nejrůznější podoby básnického údělu, osudovosti, ale také o milostné adorace i vzpoury, modlitby k matce, evokace dětství a pamfletické útoky: báseň Nepřátelům, verše z poválečné sbírky publicistické poezie Tobě, válečný prozaický (kolážový) deník Hadry, kosti, kůže. Holan se přátelil s Josefem Horou, rozuměl si s Františkem Halasem, ctil Josefa Čapka a niterně se sblížil s Jaroslavem Seifertem. Těžce prožíval zradu Francie v období Mnichova, jako dávný rusofil uvítal osvobození Rudou armádou. I on propadl poválečné rudé euforii, ale už v květnu 1948 pochopil zločinnost komunismu. V

Spisovatel proslulý složitostí (a rovněž délkou) svých románů napsal vlastní životopis, pozoruhodně jednoduchý - a také krátký. Vzpomínky jsou věnovány památce dvou zápasnických trenérů a dvou přátel, spisovatelů. Imaginární přítelkyně je portrétem spisovatelů a zápasníků, kteří hráli klíčovou roli v kariéře Johna Irvinga jako spisovatele, zápasníka i zápasnického trenéra. A také je tento upřímný životopis obrazem autorova obětavého vztahu k jeho synům: Irving jako trenér dovedl oba své syny Colina a Brendana k titulům šampionů Nové Anglie - k titulu, který sám jako zápasník nikdy nezískal… John Irving začal s psaním a zápasením ve čtrnácti letech. Zápasnických soutěží se účastnil po dobu dvaceti let, jako rozhodčí působil čtyřiadvacet let a zápasnickým trenérem byl až do svých sedmačtyřiceti. Oněch třiatřicet `zápasnických` let je trojnásobek doby, kterou strávil jako student a učitel tvůrčího psaní. Jeho stručný životopis se přesto podrobně věnuje vztahu mezi psaním a zápasením - o

Uprostřed jabloňových sadů v úrodné krajině státu Maine leží podivný svět, v němž začíná odysea Homera Wellse. Po několika traumatizujících zkušenostech u adoptivních rodičů se stane natrvalo součástí sirotčince v St. Cloud's a jako nejstarší chovanec se učí mladým i starším ženám pomáhat od jejich starostí. Jeho učitelem je zakladatel sirotčince Wilbur Larch, lékař, který vede své soukromé křížové tažení proti zlu, často v rozporu se zákonem. Sledujeme Homerův příběh, jeho snahu stát se užitečným, učednické období v sirotčinci, dospělá léta v moštárně, prazvláštní vztah k manželce jeho nejlepšího přítele, neustálé odchody i návraty.

Mistrně napsaný příběh s prvky sci-fi má blízko k psychologickému románu stejně jako k hororu. Autor přichází s podobenstvím, při němž běhá mráz po zádech, okamžiky hrůzy se tu střídají s vytříbeným černým humorem. Dokonale vystavěný románový děj nás pomalu, velmi pomalu vtahuje do svých útrob, do svého mystéria. Michel Faber (1960) se narodil v Holandsku, vyrůstal v Austrálii a nyní žije ve Skotsku. Román Pod kůží (2000) mu přinesl slávu mezinárodního formátu: byl přeložen do patnácti jazyků a připravuje se filmové zpracování díla. Román se dostal do užšího výběru na Whitbreadovu cenu pro románový debut.

Potkávají se pravidelně v jednom z městských parků - student vídeňské univerzity a rituální krmič ptactva Siggy Javotnik. Teprve náhodné setkání v motocyklové dílně na periferii města je svede dohromady: narychlo kupují motorku a vyrážejí na trip, kde čas a nějaké předběžné plány nehrají žádnou roli... Ale už první, neplánované zastavení ve vídeňské zoo se ukáže jako osudové. Pohled na uvězněné zvířectvo inspiruje Siggyho ke zprvu nevážně míněnému nápadu - osvobodit místní obyvatele. Po mnoha peripetiích, které korunuje Siggyho tragická smrt, je smělý, ba šílený plán nakonec opravdu realizován. Svobodu medvědům je Irvingův první román. Do značné míry předznamenává spisovatelova pozdější témata i konstanty a prvky zdánlivě nespojitelné: bizarní, charakterově nejednoduché postavy a stěží uvěřitelný příběh s velmi reálnou a faktograficky dobře podloženou kulisou Vídně.