Odeon strana 66 z 87

Dva bratři, dva podivíni: Homer a Langley… Slepý a ve stáří téměř hluchý Homer sepisuje příběh jejich společného života jako svého druhu závěť, jako pokus zachovat pro budoucnost zprávu o posledních potomcích dříve bohaté a vážené rodiny. Oba žijí po smrti rodičů v kdysi přepychovém sídle na Páté avenue, které se zvolna mění ve skladiště a životu nebezpečný labyrint. Před světem se spíše uzavírají a vyhýbají se mu, a přesto jejich chátrajícím domem postupně prochází téměř celé dvacáté století. První světová válka vstupuje na scénu s Langleyho zraněním, prohibice přichází v osobě gangstera Vincenta. Světová krize se odráží v tanečních čajích, které bratři pořádají, aby si přivydělali. Čteme o jazzu a druhé světové válce, v níž padne kuchařčin vnuk. Násilí, páchané gerilami v Jižní Americe, zasáhne oba bratry v podobě zprávy o brutálním zavraždění jejich dávné společné platonické lásky. Z obou se stávají jakési „celebrity naruby“, proslulé svými letitými boji s různými úřady a dodavateli. Okna domu s věčně temnými okenicemi vyvolávají nenávist okolí a bratři uvíznou v pasti, kterou na sebe sami nastražili. Politika se do domu přímo valí v podobě stohů a stohů novin – letitou ctižádostí Langleyho je totiž sestavit „univerzální noviny“, jediné vydání, které by platilo v libovolný den libovolného roku, najít takový soubor lidských činů a událostí, které by byly neměnné a trvalé. Dosud poslední román jednoho z nejvýznamnějších amerických spisovatelů E. L. Doctorowa je překvapivě napsán v ich-formě a svou atmosférou připomene legendární autorovo dílo Ragtime.

Dva bratři, dva podivíni: Homer a Langley… Slepý a ve stáří téměř hluchý Homer sepisuje příběh jejich společného života jako svého druhu závěť, jako pokus zachovat pro budoucnost zprávu o posledních potomcích dříve bohaté a vážené rodiny. Oba žijí po smrti rodičů v kdysi přepychovém sídle na Páté avenue, které se zvolna mění ve skladiště a životu nebezpečný labyrint. Před světem se spíše uzavírají a vyhýbají se mu, a přesto jejich chátrajícím domem postupně prochází téměř celé dvacáté století. První světová válka vstupuje na scénu s Langleyho zraněním, prohibice přichází v osobě gangstera Vincenta. Světová krize se odráží v tanečních čajích, které bratři pořádají, aby si přivydělali. Čteme o jazzu a druhé světové válce, v níž padne kuchařčin vnuk. Násilí, páchané gerilami v Jižní Americe, zasáhne oba bratry v podobě zprávy o brutálním zavraždění jejich dávné společné platonické lásky. Z obou se stávají jakési „celebrity naruby“, proslulé svými letitými boji s různými úřady a dodavateli. Okna domu s věčně temnými okenicemi vyvolávají nenávist okolí a bratři uvíznou v pasti, kterou na sebe sami nastražili. Politika se do domu přímo valí v podobě stohů a stohů novin – letitou ctižádostí Langleyho je totiž sestavit „univerzální noviny“, jediné vydání, které by platilo v libovolný den libovolného roku, najít takový soubor lidských činů a událostí, které by byly neměnné a trvalé. Dosud poslední román jednoho z nejvýznamnějších amerických spisovatelů E. L. Doctorowa je překvapivě napsán v ich-formě a svou atmosférou připomene legendární autorovo dílo Ragtime.

Píše se rok 1955 a do rozděleného Berlína přijíždí nesmělý anglický mladík, technický zaměstnanec Královské pošty, aby se svým skromným přispěním podílel na ambiciózní, přísně tajné operaci CIA a britské tajné služby SIS. Projekt, který byl ve skutečnosti vyzrazen britským špionem pracujícím pro Sovětský svaz v samém zárodku (George Blake byl v roce 1961 odsouzen britským soudem za vlastizradu ke 42 letům vězení), spočíval ve vyhloubení tunelu do sovětské okupační zóny, odposlouchávání telefonních hovorů a zachycování šifrovaných zpráv. Mladý Leonard Marnham však nežije jen svou prací. Berlín, který ho překvapí stále citelnou poválečnou chudobou i vzrůstajícím napětím rozděleného světa, které o šest let později vyvrcholí stavbou Berlínské zdi, pro něho zároveň znamená vstup do dospělosti i první milostnou zkušenost. Ve chvíli, kdy se velké dějiny nečekaně protnou se soukromým světem hrdinů v sérii typických mcewanovských tragikomických náhod, dochází i k nečekanému rozuzlení příběhu, pod jehož špionážním nátěrem pulzuje život skutečných lidí, jemuž McEwan rozumí jako málokterý současný světový autor.

Píše se rok 1955 a do rozděleného Berlína přijíždí nesmělý anglický mladík, technický zaměstnanec Královské pošty, aby se svým skromným přispěním podílel na ambiciózní, přísně tajné operaci CIA a britské tajné služby SIS. Projekt, který byl ve skutečnosti vyzrazen britským špionem pracujícím pro Sovětský svaz v samém zárodku (George Blake byl v roce 1961 odsouzen britským soudem za vlastizradu ke 42 letům vězení), spočíval ve vyhloubení tunelu do sovětské okupační zóny, odposlouchávání telefonních hovorů a zachycování šifrovaných zpráv. Mladý Leonard Marnham však nežije jen svou prací. Berlín, který ho překvapí stále citelnou poválečnou chudobou i vzrůstajícím napětím rozděleného světa, které o šest let později vyvrcholí stavbou Berlínské zdi, pro něho zároveň znamená vstup do dospělosti i první milostnou zkušenost. Ve chvíli, kdy se velké dějiny nečekaně protnou se soukromým světem hrdinů v sérii typických mcewanovských tragikomických náhod, dochází i k nečekanému rozuzlení příběhu, pod jehož špionážním nátěrem pulzuje život skutečných lidí, jemuž McEwan rozumí jako málokterý současný světový autor.

Murakami běhá 25 let – každý den deset kilometrů, každý rok maraton. Titul knihy je variací na povídkovou sbírku O čem mluvím, když mluvím o lásce Raymonda Carvera. Kniha „memoárů“ rozhodně zaujme tři typy fanoušků: autorovy skalní příznivce, pro které je kultovní postavou, pak hledače receptu, jak se stát spisovatelem, a nakonec, jak jinak, běžce na dlouhou trať. V knize je jednak soubor esejů o běhu na dlouhé tratě, jednak spisovatelův „diář“ čtyřměsíční přípravy na maraton v New Yorku. Hovoří o fyzické i psychické bolesti, o stárnutí, o tématech, která se mu honí hlavou. Jsou tu úvahy o spisovatelství jako takovém: doba už nepřeje romantickým týpkům, co nasávají nebo berou drogy a píšou skvěle – doba přeje globálním spisovatelům-manažerům. Ostatně přísný režim a skvělá kondice bývají totožné u byznysmenů i u spisovatelů.

Tady začíná záznam jedna operativce mě, agenta č. 67, příletem amerického letiště Středozápadu… Tak začíná Chuck Palahniuk své dvanácté dílo Pygmej. Protagonistou a vypravěčem románu je třináctiletý chlapec, který přijíždí do USA z blíže neurčené nedemokratické země v rámci výměnného studentského programu. Rodina, u níž je ubytován, je typicky středostavovská, bělošská a křesťanská – kuřecí matka, kravský otec, jméno hostitelské rodiny: Cedarovi. Během půlročního pobytu má za úkol vytvořit vlastní exponát pro studentskou vědeckou soutěž, vyhrát její místní kolo a dostat se až do celostátního finále ve Washingtonu. Až na to, že chlapec je odmala trénován v bojových uměních, v praktikách zabíjení, chemii – a nenávisti k Americe. Krycí jméno: Operace Zkáza. Nebyl by to Palahniuk, aby se z toho nevyloupla černočerná komedie o terorismu a rasismu. Autor cituje Hitlera, Maa, Mussoliniho i jiné „extremistické šerify a dementní proroky“, bere si na paškál americkou konzumní společnost a paroduje levicové a pravicové názory. Také se odvážil dál než kdy předtím na půdu jazykového a stylového experimentu: román je téměř celý napsán osekaným, redukovaným jazykem primitivního vypravěče.

Tady začíná záznam jedna operativce mě, agenta č. 67, příletem amerického letiště Středozápadu… Tak začíná Chuck Palahniuk své dvanácté dílo Pygmej. Protagonistou a vypravěčem románu je třináctiletý chlapec, který přijíždí do USA z blíže neurčené nedemokratické země v rámci výměnného studentského programu. Rodina, u níž je ubytován, je typicky středostavovská, bělošská a křesťanská – kuřecí matka, kravský otec, jméno hostitelské rodiny: Cedarovi. Během půlročního pobytu má za úkol vytvořit vlastní exponát pro studentskou vědeckou soutěž, vyhrát její místní kolo a dostat se až do celostátního finále ve Washingtonu. Až na to, že chlapec je odmala trénován v bojových uměních, v praktikách zabíjení, chemii – a nenávisti k Americe. Krycí jméno: Operace Zkáza. Nebyl by to Palahniuk, aby se z toho nevyloupla černočerná komedie o terorismu a rasismu. Autor cituje Hitlera, Maa, Mussoliniho i jiné „extremistické šerify a dementní proroky“, bere si na paškál americkou konzumní společnost a paroduje levicové a pravicové názory. Také se odvážil dál než kdy předtím na půdu jazykového a stylového experimentu: román je téměř celý napsán osekaným, redukovaným jazykem primitivního vypravěče.

Tady začíná záznam jedna operativce mě, agenta č. 67, příletem amerického letiště Středozápadu… Tak začíná Chuck Palahniuk své dvanácté dílo Pygmej. Protagonistou a vypravěčem románu je třináctiletý chlapec, který přijíždí do USA z blíže neurčené nedemokratické země v rámci výměnného studentského programu. Rodina, u níž je ubytován, je typicky středostavovská, bělošská a křesťanská – kuřecí matka, kravský otec, jméno hostitelské rodiny: Cedarovi. Během půlročního pobytu má za úkol vytvořit vlastní exponát pro studentskou vědeckou soutěž, vyhrát její místní kolo a dostat se až do celostátního finále ve Washingtonu. Až na to, že chlapec je odmala trénován v bojových uměních, v praktikách zabíjení, chemii – a nenávisti k Americe. Krycí jméno: Operace Zkáza. Nebyl by to Palahniuk, aby se z toho nevyloupla černočerná komedie o terorismu a rasismu. Autor cituje Hitlera, Maa, Mussoliniho i jiné „extremistické šerify a dementní proroky“, bere si na paškál americkou konzumní společnost a paroduje levicové a pravicové názory. Také se odvážil dál než kdy předtím na půdu jazykového a stylového experimentu: román je téměř celý napsán osekaným, redukovaným jazykem primitivního vypravěče.

Nejnovější román Toni Morrisonové v mnohém připomíná její nejlepší a nejvíc oceňovanou knihu Milovanou. Shodné je nejen téma otroctví, ale i způsob, jakým ho prozaička zpracovává. Příběhy jednotlivých postav, jež jsou stejně jako v Milované zejména ženské, vypráví s neobyčejnou intenzitou, která čtenáře hluboce zasáhne. Děj románu zasadila spisovatelka do doby, kdy Američané práci otroků teprve začínali využívat. Skutečné břímě dějin i pohnuté osobní historie na svých bedrech nese úvodní a klí čová vypravěčka Milosrdenství: celý příběh zahajuje Florensina zpověď, jež rekapituluje svízelnou cestu černé otrokyně k vnitřní svobodě. Její doslova otrockou lásku k africkému kováři zapříčinilo někdejší upření lásky mateřské, a Florens se tudíž zb aví šance na budoucí štěstí zrovna ve chvíli, kdy se jí naskytla možnost jej dosáhnout. A krutou ironií osudu se s matkou v jistém slova smyslu opětovně setká pouze na závěrečných stránkách knihy Devátý román Toni Morrisonové je více než důstojným p okračováním toho, co John Updike nazval vznešeným a nutným literárním projektem, jehož cílem je odhalení hrůz otroctví a potíží, s nimiž se potýkají Afroameričané. Autorka se tu sice zabývá tzv. velkými tématy jako rasové předsudky, ponížení a nesv oboda, ale v konečném efektu je Milosrdenství daleko poetičtější a mnohoznačnější, než by se na první pohled zdálo.

Autorův románový opus magnum je vlastně zpráva anděla svému nadřízeném o splněném poslání. Bůh zjistí, že lidstvo uzavřelo pakt s ďáblem, a rozhodne se ukončit svou smlouvu s lidmi, vytesanou na dvou kamenných deskách, které snesl Mojžíš z hory. Desky je třeba vrátit do nebe. Začíná fantastická cesta za kamennými deskami, která potrvá celé dvacáté století... Zároveň jde o strhující příběh přátelství Onna a Maxe, kteří společně ztělesňují turbulentní proměny Nizozemska. Onno pochází z významné staré přísně kalvinistické rodiny. Max je synem válečného zločince a židovské matky. Společně s cellistkou Adou, Maxovou milenkou, později Onnovou ženou, tvoří v bouřlivých šedesátých letech trojúhlý střed celého příběhu, který se klene přes druhou polovinu dvacátého století, od Osvětimi, přes Kubu, až do svatého města Říma. Objevení nebe v lecčem připomíná řecké tragédie, v nichž má každá z postav hlubokou symboliku, ale v okamžiku, kdy splní svůj účel, je nemilosrdně odstraněna za hry jako figurka ze šachovnice. Nejvýznamnější a nejpřekládanější nizozemský spisovatel Harry Mulisch (1927) – česky dosud vyšly čtyři romány: Atentát, Dvě ženy, Procedura, Siegfried.

Nejnovější román Toni Morrisonové v mnohém připomíná její nejlepší a nejvíc oceňovanou knihu Milovanou. Shodné je nejen téma otroctví, ale i způsob, jakým ho prozaička zpracovává. Příběhy jednotlivých postav, jež jsou stejně jako v Milované zejména ženské, vypráví s neobyčejnou intenzitou, která čtenáře hluboce zasáhne. Děj románu zasadila spisovatelka do doby, kdy Američané práci otroků teprve začínali využívat. Skutečné břímě dějin i pohnuté osobní historie na svých bedrech nese úvodní a klí čová vypravěčka Milosrdenství: celý příběh zahajuje Florensina zpověď, jež rekapituluje svízelnou cestu černé otrokyně k vnitřní svobodě. Její doslova otrockou lásku k africkému kováři zapříčinilo někdejší upření lásky mateřské, a Florens se tudíž zb aví šance na budoucí štěstí zrovna ve chvíli, kdy se jí naskytla možnost jej dosáhnout. A krutou ironií osudu se s matkou v jistém slova smyslu opětovně setká pouze na závěrečných stránkách knihy Devátý román Toni Morrisonové je více než důstojným p okračováním toho, co John Updike nazval vznešeným a nutným literárním projektem, jehož cílem je odhalení hrůz otroctví a potíží, s nimiž se potýkají Afroameričané. Autorka se tu sice zabývá tzv. velkými tématy jako rasové předsudky, ponížení a nesv oboda, ale v konečném efektu je Milosrdenství daleko poetičtější a mnohoznačnější, než by se na první pohled zdálo.

Patnáctiletý Kafka Tamura žije s otcem v centru Tokia; rozhodne se najít matku a sestru, které před mnoha lety zmizely, a uteče z domova. Skrývá se v knihovně v malém městečku, kde pozná stejně "podivné" kolegy. Párkrát se mu zdá, že matku zahlédl, ale je to mýlka. Setká se i s chlapíkem připomínajícím Forresta Gumpa: neví, jak si koupit lístek na vlak, nezná jméno premiéra, zato rozmlouvá s kočkami… Murakamiho román je další, moderní verzí příběhu o Oidipovi. Hrdina se pokouší uniknout otcovskému (oidipovskému) proroctví: Jednou zabiješ svého otce a jednoho dne budeš spát s matkou. Autor se soustředí na osud dvou individualistů, kteří se nedokážou zařadit do společnosti. Jak bývá u autora obvyklé, dílo obsahuje narážky na kulturní ikony euroamerické kultury, nechybí prostředí bordelů, barů ani fantaskní prvky. Po veleúspěšném Norském dřevu Murakami osvědčil, co skvěle umí: "mix" příběhů a nevtíravé propletení japonské a západní mentality.

Fejetony o lásce ke kolu, k níž se autorka vysloveně nerada, těžce a v podivném dobrovolném donucení v průběhu let dopracovala, a o jiných vášních a někdy i mukách. Taky o úplně obyčejných, smutných i veselých věcech života, o manželství, šťastných mužích, nešťastných volbách, blbých politicích, krásných knihách, dojemných filmech. A třeba i o Romanovi a jeho rychlostním rekordu. Fejetony o mužích a lidech, které byly opět napsány s největší láskou, a taktéž otištěny v letech 2004–2009 v Hospodářských novinách, Pražském deníku, MF DNES a Právu. Některé nebyly otištěny nikdy, protože je Tereza Boučková napsala až pro tuto knížku. S láskou, jak jinak.

Dramatický příběh dvou generací žen nás zavede nejprve do Estonska 40. let minulého století, kdy byla země okupována Sovětským svazem, v druhém plánu do doby krátce po rozpadu sovětského impéria. Aliide Truuová ukryje před mafiánským pasákem dívku Zaru, která se jednoho dne zjevila v zuboženém stavu na dvoře jejího stavení. Dívčina přítomnost v domě vyvolá ve staré ženě palčivé vzpomínky na mučení a znásilnění za předešlé éry. Ani Zara není bez nepříjemných vzpomínek: dětství ve Vladivostoku prožila s nemluvnou matkou a babičkou neustále přerovnávající kufry pro všechny případy sbalené ve skříni. Přestože ani jedna z žen nehraje úplně otevřenou hru a jediný, kdo vlastně zná pravdu, je sám čtenář, začíná mezi nimi postupně vznikat bližší vztah – jako by Aliide chtěla na Zaře napravit chyby, kterých se dopustila při výchově své vlastní dcery, jako by na ní chtěla odčinit hříchy spáchané na její rodině. Závěr románu končí zločinem, ale i očištěním od minulosti s příslibem nové svobody. Bravurně zvládnutý vnitřní vývoj postav v delším časovém úseku dává nahlédnout do životního příběhu obou žen s takovou silou, že se čtenář snadno stává součástí děje. Elegantní strohost a přímočarost autorčina stylu je osvěžující – Očista nabízí tragický příběh, který se stal nebo mohl stát, s osvobozující lehkostí a s dávkou pochmurné romantiky.

Dramatický příběh dvou generací žen nás zavede nejprve do Estonska 40. let minulého století, kdy byla země okupována Sovětským svazem, v druhém plánu do doby krátce po rozpadu sovětského impéria. Aliide Truuová ukryje před mafiánským pasákem dívku Zaru, která se jednoho dne zjevila v zuboženém stavu na dvoře jejího stavení. Dívčina přítomnost v domě vyvolá ve staré ženě palčivé vzpomínky na mučení a znásilnění za předešlé éry. Ani Zara není bez nepříjemných vzpomínek: dětství ve Vladivostoku prožila s nemluvnou matkou a babičkou neustále přerovnávající kufry pro všechny případy sbalené ve skříni. Přestože ani jedna z žen nehraje úplně otevřenou hru a jediný, kdo vlastně zná pravdu, je sám čtenář, začíná mezi nimi postupně vznikat bližší vztah – jako by Aliide chtěla na Zaře napravit chyby, kterých se dopustila při výchově své vlastní dcery, jako by na ní chtěla odčinit hříchy spáchané na její rodině. Závěr románu končí zločinem, ale i očištěním od minulosti s příslibem nové svobody. Bravurně zvládnutý vnitřní vývoj postav v delším časovém úseku dává nahlédnout do životního příběhu obou žen s takovou silou, že se čtenář snadno stává součástí děje. Elegantní strohost a přímočarost autorčina stylu je osvěžující – Očista nabízí tragický příběh, který se stal nebo mohl stát, s osvobozující lehkostí a s dávkou pochmurné romantiky.

Esej Jonathana Littella Suché a vlhké vznikla jako „přidružený produkt“ rešerší k románu Laskavé bohyně. Její ústřední postavou je belgický fašista Léon Degrelle. Text se ovšem nezabývá jeho životem, nýbrž jeho jazykem. Littell navazuje na dílo Klause Theweleita Mužské fantazie z roku 1977, v němž se tento německý sociolog pokouší na základě dvou stovek textů příslušníků německých Freikorps analyzovat psychologickou osobnost fašisty. Pro Theweleita i pro Littella je fašista člověkem, který se nikdy úplně neoddělil od matky, který si nikdy nevytvořil vlastní Já ve freudovském slova smyslu a jenž zoufale brání integritu vlastní osobnosti proti „všemu, co teče“ – vlhkost, spojovaná s ženskostí, je v tomto případě ztělesněním hrozby a zmaru. Littell si za materiál rozboru zvolil Degrellovu vzpomínkovou knihu Tažení v Rusku 1941–1945 (č. 1996), která byla jedním ze stěžejních zdrojů jeho monumentálního románu Laskavé bohyně (č. Odeon 2008).