Odeon strana 64 z 87

Románem Pantaleón a jeho ženská rota pronikl Mario Vargas Llosa k nejširším čtenářským vrstvám. V této humorné próze spisovatel předkládá příběh mladého a spolehlivého důstojníka, který si při plnění svěřeného úkolu – vybudování pojízdného nevěstince pro

Románem Pantaleón a jeho ženská rota pronikl Mario Vargas Llosa k nejširším čtenářským vrstvám. V této humorné próze spisovatel předkládá příběh mladého a spolehlivého důstojníka, který si při plnění svěřeného úkolu – vybudování pojízdného nevěstince pro

Románem Pantaleón a jeho ženská rota pronikl Mario Vargas Llosa k nejširším čtenářským vrstvám. V této humorné próze spisovatel předkládá příběh mladého a spolehlivého důstojníka, který si při plnění svěřeného úkolu – vybudování pojízdného nevěstince pro

V románu se ledacos točí okolo mrakodrapů Světového obchodního střediska. Nepíše se ovšem rok 2001 a věže nepadají k zemi, je rok 1974 a jednoho rána se ve výšce čtyřset metrů mezi oběma budovami objeví lano – a na něm Philippe Petit stráví dlouhých pětačtyřicet minut, než ho policie zatkne. Tento husarský kousek sledují i postavy románu – a ten den se jim všem změní život. Corrigan, pocházející z Irska, teď přežívá v nuzném bytě v Bronxu. Studoval sice v kněžském semináři a je z něj mnich, nejvíc ho ale zajímají místní prostitutky. Hlavně se mu líbí Jazzlyn, která má zrovna předstoupit před soud kvůli drobnému kriminálnímu deliktu. Jenže soudce řeší mnohem delikátnější kauzu, má posoudit Petitův přečin. Autorův střídmý, ale nadmíru výstižný styl, místy s elegickým nádechem, líčí společenskou atmosféru New Yorku, tehdy ještě rozděleného na bohatý a mocný jih – Manhattan a rasově i sociálně problematický sever – Bronx.

„Prvý a posledný raz som videl Giuseppa Tomasiho, knieža z Lampedusy, v lete 1954 v San Pellegrino Terme pri príležitosti literárneho kolokvia [...] Prechádzal sa po bratancovom boku uličkami okolo Kursaalu a či sa zúčastňoval na zasadnutiach, vždy mĺkvy, vždy s trpko zvraštenými ústami. Keď ma predstavili, nepovedal jediné slovo, iba sa krátko uklonil. Uplynulo takmer päť rokov, a ja som o kniežati z Lampedusy nič nepočul. Až kým vlani na jar neprišla istá moja milá priateľka [...] na výbornú myšlienku zatelefonovať mi [...] Vraj má niečo pre mňa, jeden román. Pred časom jej ho poslal zo Sicílie ktorýsi známy [...] ,Od koho je?´ spýtal som sa. ,Ach, ani neviem. Ale myslím si, že to nebude ťažké zistiť.´ Onedlho som držal rukopis naklepaný na stroji v rukách. Nebol na ňom nijaký podpis. Ale jedným som si bol hneď istý, len čo som vychutnal ľúbeznosť prvých slov – ide o serióznu prácu, o dielo naozajstného spisovateľa! [...] Keď som si potom prečítal na dúšok celý román, len som si potvrdil prvý dojem. Ihneď som zavolal do Palerma. Takto som sa dozvedel, že jeho autorom je Giuseppe Tomasi, vojvoda z Palmy a knieža z Lampedusy: hej, bratanec básnika Lucia Piccola [...] Žiaľ, knieža pred rokom, na jar 1957, vážne ochorel a ešte v júli toho roku v Ríme, kam šiel urobiť posledný zúfalý pokus vyliečiť sa, zomrel.“ Giorgio Bassani (Z predslovu k prvému talianskemu vydaniu Geparda, 1958) Z talianskeho originálu Il Gattopardo (nové vydanie zrevidované Gioacchinom Lanzom Tomasim, Giangiacomo Feltrinelli Editore Milano, 2002) preložila Michaela Jurovská.

„Prvý a posledný raz som videl Giuseppa Tomasiho, knieža z Lampedusy, v lete 1954 v San Pellegrino Terme pri príležitosti literárneho kolokvia [...] Prechádzal sa po bratancovom boku uličkami okolo Kursaalu a či sa zúčastňoval na zasadnutiach, vždy mĺkvy, vždy s trpko zvraštenými ústami. Keď ma predstavili, nepovedal jediné slovo, iba sa krátko uklonil. Uplynulo takmer päť rokov, a ja som o kniežati z Lampedusy nič nepočul. Až kým vlani na jar neprišla istá moja milá priateľka [...] na výbornú myšlienku zatelefonovať mi [...] Vraj má niečo pre mňa, jeden román. Pred časom jej ho poslal zo Sicílie ktorýsi známy [...] ,Od koho je?´ spýtal som sa. ,Ach, ani neviem. Ale myslím si, že to nebude ťažké zistiť.´ Onedlho som držal rukopis naklepaný na stroji v rukách. Nebol na ňom nijaký podpis. Ale jedným som si bol hneď istý, len čo som vychutnal ľúbeznosť prvých slov – ide o serióznu prácu, o dielo naozajstného spisovateľa! [...] Keď som si potom prečítal na dúšok celý román, len som si potvrdil prvý dojem. Ihneď som zavolal do Palerma. Takto som sa dozvedel, že jeho autorom je Giuseppe Tomasi, vojvoda z Palmy a knieža z Lampedusy: hej, bratanec básnika Lucia Piccola [...] Žiaľ, knieža pred rokom, na jar 1957, vážne ochorel a ešte v júli toho roku v Ríme, kam šiel urobiť posledný zúfalý pokus vyliečiť sa, zomrel.“ Giorgio Bassani (Z predslovu k prvému talianskemu vydaniu Geparda, 1958) Z talianskeho originálu Il Gattopardo (nové vydanie zrevidované Gioacchinom Lanzom Tomasim, Giangiacomo Feltrinelli Editore Milano, 2002) preložila Michaela Jurovská.

„Prvý a posledný raz som videl Giuseppa Tomasiho, knieža z Lampedusy, v lete 1954 v San Pellegrino Terme pri príležitosti literárneho kolokvia [...] Prechádzal sa po bratancovom boku uličkami okolo Kursaalu a či sa zúčastňoval na zasadnutiach, vždy mĺkvy, vždy s trpko zvraštenými ústami. Keď ma predstavili, nepovedal jediné slovo, iba sa krátko uklonil. Uplynulo takmer päť rokov, a ja som o kniežati z Lampedusy nič nepočul. Až kým vlani na jar neprišla istá moja milá priateľka [...] na výbornú myšlienku zatelefonovať mi [...] Vraj má niečo pre mňa, jeden román. Pred časom jej ho poslal zo Sicílie ktorýsi známy [...] ,Od koho je?´ spýtal som sa. ,Ach, ani neviem. Ale myslím si, že to nebude ťažké zistiť.´ Onedlho som držal rukopis naklepaný na stroji v rukách. Nebol na ňom nijaký podpis. Ale jedným som si bol hneď istý, len čo som vychutnal ľúbeznosť prvých slov – ide o serióznu prácu, o dielo naozajstného spisovateľa! [...] Keď som si potom prečítal na dúšok celý román, len som si potvrdil prvý dojem. Ihneď som zavolal do Palerma. Takto som sa dozvedel, že jeho autorom je Giuseppe Tomasi, vojvoda z Palmy a knieža z Lampedusy: hej, bratanec básnika Lucia Piccola [...] Žiaľ, knieža pred rokom, na jar 1957, vážne ochorel a ešte v júli toho roku v Ríme, kam šiel urobiť posledný zúfalý pokus vyliečiť sa, zomrel.“ Giorgio Bassani (Z predslovu k prvému talianskemu vydaniu Geparda, 1958) Z talianskeho originálu Il Gattopardo (nové vydanie zrevidované Gioacchinom Lanzom Tomasim, Giangiacomo Feltrinelli Editore Milano, 2002) preložila Michaela Jurovská.

„Prvý a posledný raz som videl Giuseppa Tomasiho, knieža z Lampedusy, v lete 1954 v San Pellegrino Terme pri príležitosti literárneho kolokvia [...] Prechádzal sa po bratancovom boku uličkami okolo Kursaalu a či sa zúčastňoval na zasadnutiach, vždy mĺkvy, vždy s trpko zvraštenými ústami. Keď ma predstavili, nepovedal jediné slovo, iba sa krátko uklonil. Uplynulo takmer päť rokov, a ja som o kniežati z Lampedusy nič nepočul. Až kým vlani na jar neprišla istá moja milá priateľka [...] na výbornú myšlienku zatelefonovať mi [...] Vraj má niečo pre mňa, jeden román. Pred časom jej ho poslal zo Sicílie ktorýsi známy [...] ,Od koho je?´ spýtal som sa. ,Ach, ani neviem. Ale myslím si, že to nebude ťažké zistiť.´ Onedlho som držal rukopis naklepaný na stroji v rukách. Nebol na ňom nijaký podpis. Ale jedným som si bol hneď istý, len čo som vychutnal ľúbeznosť prvých slov – ide o serióznu prácu, o dielo naozajstného spisovateľa! [...] Keď som si potom prečítal na dúšok celý román, len som si potvrdil prvý dojem. Ihneď som zavolal do Palerma. Takto som sa dozvedel, že jeho autorom je Giuseppe Tomasi, vojvoda z Palmy a knieža z Lampedusy: hej, bratanec básnika Lucia Piccola [...] Žiaľ, knieža pred rokom, na jar 1957, vážne ochorel a ešte v júli toho roku v Ríme, kam šiel urobiť posledný zúfalý pokus vyliečiť sa, zomrel.“ Giorgio Bassani (Z predslovu k prvému talianskemu vydaniu Geparda, 1958) Z talianskeho originálu Il Gattopardo (nové vydanie zrevidované Gioacchinom Lanzom Tomasim, Giangiacomo Feltrinelli Editore Milano, 2002) preložila Michaela Jurovská.

„Prvý a posledný raz som videl Giuseppa Tomasiho, knieža z Lampedusy, v lete 1954 v San Pellegrino Terme pri príležitosti literárneho kolokvia [...] Prechádzal sa po bratancovom boku uličkami okolo Kursaalu a či sa zúčastňoval na zasadnutiach, vždy mĺkvy, vždy s trpko zvraštenými ústami. Keď ma predstavili, nepovedal jediné slovo, iba sa krátko uklonil. Uplynulo takmer päť rokov, a ja som o kniežati z Lampedusy nič nepočul. Až kým vlani na jar neprišla istá moja milá priateľka [...] na výbornú myšlienku zatelefonovať mi [...] Vraj má niečo pre mňa, jeden román. Pred časom jej ho poslal zo Sicílie ktorýsi známy [...] ,Od koho je?´ spýtal som sa. ,Ach, ani neviem. Ale myslím si, že to nebude ťažké zistiť.´ Onedlho som držal rukopis naklepaný na stroji v rukách. Nebol na ňom nijaký podpis. Ale jedným som si bol hneď istý, len čo som vychutnal ľúbeznosť prvých slov – ide o serióznu prácu, o dielo naozajstného spisovateľa! [...] Keď som si potom prečítal na dúšok celý román, len som si potvrdil prvý dojem. Ihneď som zavolal do Palerma. Takto som sa dozvedel, že jeho autorom je Giuseppe Tomasi, vojvoda z Palmy a knieža z Lampedusy: hej, bratanec básnika Lucia Piccola [...] Žiaľ, knieža pred rokom, na jar 1957, vážne ochorel a ešte v júli toho roku v Ríme, kam šiel urobiť posledný zúfalý pokus vyliečiť sa, zomrel.“ Giorgio Bassani (Z predslovu k prvému talianskemu vydaniu Geparda, 1958) Z talianskeho originálu Il Gattopardo (nové vydanie zrevidované Gioacchinom Lanzom Tomasim, Giangiacomo Feltrinelli Editore Milano, 2002) preložila Michaela Jurovská.

Když nemůžete půl roku usnout, okolní svět vám začne připadat jako nekonečný sen. Takových lidí moc není, ale mladý úspěšný úředník, který si říká Jack, je jedním z nich. Jeho život se změní, když potká Tylera Durdena – spolu založí první klub rváčů, místo, kde si může každý „vyměnit názor“ s druhým. Nejznámější román Chucka Palahniuka, zfilmovaný r. 1999 Davidem Fincherem, vychází v novém překladu.

Když nemůžete půl roku usnout, okolní svět vám začne připadat jako nekonečný sen. Takových lidí moc není, ale mladý úspěšný úředník, který si říká Jack, je jedním z nich. Jeho život se změní, když potká Tylera Durdena – spolu založí první klub rváčů, místo, kde si může každý „vyměnit názor“ s druhým. Nejznámější román Chucka Palahniuka, zfilmovaný r. 1999 Davidem Fincherem, vychází v novém překladu.

Mezi lety 1915–1941 si Woolfová psala deník, poslední zápis je datován čtyři dny před její smrtí. Nepsala však denně, zpravidla jednou za několik dní. Deník nicméně poskytuje přehled o tom, co oněch sedmadvacet let dělala, o lidech, které potkávala, a zejména, co si myslela o nich, o sobě, o životě. Když zemřela, zůstalo po ní 26 svazků rukopisu. Tuto knihu tvoří výňatky z deníků, které editoval její manžel L. Woolf.

Děj knihy se odehrává v Paříži, popisované jako chaotické velkoměsto plné lidí, kteří se den co den potkávají a míjejí. Jednou ze dvou hlavních postav románu je Mathilde, mladá vdova a matka tří dětí, která se po tragické smrti manžela pomalu naučila znovu žít. Druhým protagonistou díla je Thibault, lékař na volné noze, který denně cestuje za svými pacienty po celé Paříži a tráví tak hodiny v dopravních zácpách. Ani Thibaultův osobní život není jednoduchý, žije s Lilou, ale vztah za moc nestojí. Ve skutečnosti je drží pohromadě pouze sexuální pouto, i když on ji bláznivě miluje. Čtenář tedy napjatě čeká, zda se tyto dva osudy v knize setkají, zda konečně oba hrdinové naleznou trochu štěstí. Oba dva totiž touží po tom samém – po někom, kdo by je mohl milovat. Samozřejmě se v rušné Paříži potkají, otázkou ale zůstává, zda se pouze neminou v davu…Čistý a přesný styl knihy dotváří vynikající atmosféru románu. Hlas vypravěče je chladný a vzdálený, jazyk díla je úsporný a popisy citů jen strohé. Stejně jako onen všední život velkoměsta a jeho obětí.

Mezi lety 1915–1941 si Woolfová psala deník, poslední zápis je datován čtyři dny před její smrtí. Nepsala však denně, zpravidla jednou za několik dní. Deník nicméně poskytuje přehled o tom, co oněch sedmadvacet let dělala, o lidech, které potkávala, a zejména, co si myslela o nich, o sobě, o životě. Když zemřela, zůstalo po ní 26 svazků rukopisu. Tuto knihu tvoří výňatky z deníků, které editoval její manžel L. Woolf.

Když nemůžete půl roku usnout, okolní svět vám začne připadat jako nekonečný sen. Takových lidí moc není, ale mladý úspěšný úředník, který si říká Jack, je jedním z nich. Jeho život se změní, když potká Tylera Durdena – spolu založí první klub rváčů, místo, kde si může každý „vyměnit názor“ s druhým. Nejznámější román Chucka Palahniuka, zfilmovaný r. 1999 Davidem Fincherem, vychází v novém překladu.

Novinář Carl Streator, který píše sérii článků o syndromu náhlého úmrtí nemluvňat, si povšimne, že na místech, kde k úmrtím došlo, se obvykle vyskytuje kniha Básně a říkanky celého světa. Kniha obsahuje zdánlivě neškodnou říkanku, ve skutečnosti však šamanskou formuli, která po přednesení, dokonce i v duchu, zabíjí. Carl se rozhodne „zachránit svět“ a začne výtisky této knihy ničit…