Odeon strana 64 z 87

Román Vířící bludiště se pohybuje nejen na pomezí poezie a prózy, ale také historické fikce a čisté lyriky. Ústřední postavou je anglický básník John Clare, lyrik anglického venkova a přírody, jemuž se plného ocenění dostalo až v 2. polovině 20. století. Do jeho skutečného života i do jeho románového příběhu ostře zasáhl Matthew Allen, svého času též provozovatel útulku pro choromyslné, v jehož péči se Clare ocitl. Zvláštním protějškem Clarovy básnické a životní dráhy je Alfred Tennyson, v příběhu zachycený na počátku své kariéry. Ten se v blízkosti Allenova útulku ocitne (opět ve shodě se skutečností) díky těžkomyslnosti svého bratra Septima a setkání s lékařem-samoukem jej posléze přiměje investovat do jeho smělého podnikatelského plánu. Foulds přechází od příběhu k básni a jeho kniha především ztvárňuje atmosféru, život nitra, nejasná očekávání, protiklad volnosti a sevření. Text je teskným ohlédnutím za onou krajinou kolem nás a v nás, jež byla moderní dobou spoutána a ubita.

Příběh o brutalitě a ztraceném lidství, jemuž nesvítá naděje. Venkovský četník Ja nisch je posedlý chorobnou touhou po ženách, penězích a nemovitostech. Jako policista dobře ví, kde může svou kořist potkat: vyzbrojen perem a notýskem si zapisuje poznávací značky a telefonní čísla řidiček, jež se dopustily dopravního přestupku. Ženy a domy se v díle stávají pouhými objekty, a tak se s nimi také zachází: násilně a nekompromisně.

Příběh o brutalitě a ztraceném lidství, jemuž nesvítá naděje. Venkovský četník Ja nisch je posedlý chorobnou touhou po ženách, penězích a nemovitostech. Jako policista dobře ví, kde může svou kořist potkat: vyzbrojen perem a notýskem si zapisuje poznávací značky a telefonní čísla řidiček, jež se dopustily dopravního přestupku. Ženy a domy se v díle stávají pouhými objekty, a tak se s nimi také zachází: násilně a nekompromisně.

Románem Pantaleón a jeho ženská rota pronikl Mario Vargas Llosa k nejširším čtenářským vrstvám. V této humorné próze spisovatel předkládá příběh mladého a spolehlivého důstojníka, který si při plnění svěřeného úkolu – vybudování pojízdného nevěstince pro

Románem Pantaleón a jeho ženská rota pronikl Mario Vargas Llosa k nejširším čtenářským vrstvám. V této humorné próze spisovatel předkládá příběh mladého a spolehlivého důstojníka, který si při plnění svěřeného úkolu – vybudování pojízdného nevěstince pro

Románem Pantaleón a jeho ženská rota pronikl Mario Vargas Llosa k nejširším čtenářským vrstvám. V této humorné próze spisovatel předkládá příběh mladého a spolehlivého důstojníka, který si při plnění svěřeného úkolu – vybudování pojízdného nevěstince pro

V románu se ledacos točí okolo mrakodrapů Světového obchodního střediska. Nepíše se ovšem rok 2001 a věže nepadají k zemi, je rok 1974 a jednoho rána se ve výšce čtyřset metrů mezi oběma budovami objeví lano – a na něm Philippe Petit stráví dlouhých pětačtyřicet minut, než ho policie zatkne. Tento husarský kousek sledují i postavy románu – a ten den se jim všem změní život. Corrigan, pocházející z Irska, teď přežívá v nuzném bytě v Bronxu. Studoval sice v kněžském semináři a je z něj mnich, nejvíc ho ale zajímají místní prostitutky. Hlavně se mu líbí Jazzlyn, která má zrovna předstoupit před soud kvůli drobnému kriminálnímu deliktu. Jenže soudce řeší mnohem delikátnější kauzu, má posoudit Petitův přečin. Autorův střídmý, ale nadmíru výstižný styl, místy s elegickým nádechem, líčí společenskou atmosféru New Yorku, tehdy ještě rozděleného na bohatý a mocný jih – Manhattan a rasově i sociálně problematický sever – Bronx.

Román se svého času objevil jako přesně načasovaná bomba: vypravěčem je sedmnáctiletý mladík Silnej, jednou drsný a sebevědomý, podruhé zranitelný a ukřivděný. Jeho život je vyplněn navštěvováním hospod, balením roštěnek a užíváním drog. Autorčina hra s j

V románu se ledacos točí okolo mrakodrapů Světového obchodního střediska. Nepíše se ovšem rok 2001 a věže nepadají k zemi, je rok 1974 a jednoho rána se ve výšce čtyřset metrů mezi oběma budovami objeví lano – a na něm Philippe Petit stráví dlouhých pětačtyřicet minut, než ho policie zatkne. Tento husarský kousek sledují i postavy románu – a ten den se jim všem změní život. Corrigan, pocházející z Irska, teď přežívá v nuzném bytě v Bronxu. Studoval sice v kněžském semináři a je z něj mnich, nejvíc ho ale zajímají místní prostitutky. Hlavně se mu líbí Jazzlyn, která má zrovna předstoupit před soud kvůli drobnému kriminálnímu deliktu. Jenže soudce řeší mnohem delikátnější kauzu, má posoudit Petitův přečin. Autorův střídmý, ale nadmíru výstižný styl, místy s elegickým nádechem, líčí společenskou atmosféru New Yorku, tehdy ještě rozděleného na bohatý a mocný jih – Manhattan a rasově i sociálně problematický sever – Bronx.

Román se svého času objevil jako přesně načasovaná bomba: vypravěčem je sedmnáctiletý mladík Silnej, jednou drsný a sebevědomý, podruhé zranitelný a ukřivděný. Jeho život je vyplněn navštěvováním hospod, balením roštěnek a užíváním drog. Autorčina hra s j

„Prvý a posledný raz som videl Giuseppa Tomasiho, knieža z Lampedusy, v lete 1954 v San Pellegrino Terme pri príležitosti literárneho kolokvia [...] Prechádzal sa po bratancovom boku uličkami okolo Kursaalu a či sa zúčastňoval na zasadnutiach, vždy mĺkvy, vždy s trpko zvraštenými ústami. Keď ma predstavili, nepovedal jediné slovo, iba sa krátko uklonil. Uplynulo takmer päť rokov, a ja som o kniežati z Lampedusy nič nepočul. Až kým vlani na jar neprišla istá moja milá priateľka [...] na výbornú myšlienku zatelefonovať mi [...] Vraj má niečo pre mňa, jeden román. Pred časom jej ho poslal zo Sicílie ktorýsi známy [...] ,Od koho je?´ spýtal som sa. ,Ach, ani neviem. Ale myslím si, že to nebude ťažké zistiť.´ Onedlho som držal rukopis naklepaný na stroji v rukách. Nebol na ňom nijaký podpis. Ale jedným som si bol hneď istý, len čo som vychutnal ľúbeznosť prvých slov – ide o serióznu prácu, o dielo naozajstného spisovateľa! [...] Keď som si potom prečítal na dúšok celý román, len som si potvrdil prvý dojem. Ihneď som zavolal do Palerma. Takto som sa dozvedel, že jeho autorom je Giuseppe Tomasi, vojvoda z Palmy a knieža z Lampedusy: hej, bratanec básnika Lucia Piccola [...] Žiaľ, knieža pred rokom, na jar 1957, vážne ochorel a ešte v júli toho roku v Ríme, kam šiel urobiť posledný zúfalý pokus vyliečiť sa, zomrel.“ Giorgio Bassani (Z predslovu k prvému talianskemu vydaniu Geparda, 1958) Z talianskeho originálu Il Gattopardo (nové vydanie zrevidované Gioacchinom Lanzom Tomasim, Giangiacomo Feltrinelli Editore Milano, 2002) preložila Michaela Jurovská.

„Prvý a posledný raz som videl Giuseppa Tomasiho, knieža z Lampedusy, v lete 1954 v San Pellegrino Terme pri príležitosti literárneho kolokvia [...] Prechádzal sa po bratancovom boku uličkami okolo Kursaalu a či sa zúčastňoval na zasadnutiach, vždy mĺkvy, vždy s trpko zvraštenými ústami. Keď ma predstavili, nepovedal jediné slovo, iba sa krátko uklonil. Uplynulo takmer päť rokov, a ja som o kniežati z Lampedusy nič nepočul. Až kým vlani na jar neprišla istá moja milá priateľka [...] na výbornú myšlienku zatelefonovať mi [...] Vraj má niečo pre mňa, jeden román. Pred časom jej ho poslal zo Sicílie ktorýsi známy [...] ,Od koho je?´ spýtal som sa. ,Ach, ani neviem. Ale myslím si, že to nebude ťažké zistiť.´ Onedlho som držal rukopis naklepaný na stroji v rukách. Nebol na ňom nijaký podpis. Ale jedným som si bol hneď istý, len čo som vychutnal ľúbeznosť prvých slov – ide o serióznu prácu, o dielo naozajstného spisovateľa! [...] Keď som si potom prečítal na dúšok celý román, len som si potvrdil prvý dojem. Ihneď som zavolal do Palerma. Takto som sa dozvedel, že jeho autorom je Giuseppe Tomasi, vojvoda z Palmy a knieža z Lampedusy: hej, bratanec básnika Lucia Piccola [...] Žiaľ, knieža pred rokom, na jar 1957, vážne ochorel a ešte v júli toho roku v Ríme, kam šiel urobiť posledný zúfalý pokus vyliečiť sa, zomrel.“ Giorgio Bassani (Z predslovu k prvému talianskemu vydaniu Geparda, 1958) Z talianskeho originálu Il Gattopardo (nové vydanie zrevidované Gioacchinom Lanzom Tomasim, Giangiacomo Feltrinelli Editore Milano, 2002) preložila Michaela Jurovská.

„Prvý a posledný raz som videl Giuseppa Tomasiho, knieža z Lampedusy, v lete 1954 v San Pellegrino Terme pri príležitosti literárneho kolokvia [...] Prechádzal sa po bratancovom boku uličkami okolo Kursaalu a či sa zúčastňoval na zasadnutiach, vždy mĺkvy, vždy s trpko zvraštenými ústami. Keď ma predstavili, nepovedal jediné slovo, iba sa krátko uklonil. Uplynulo takmer päť rokov, a ja som o kniežati z Lampedusy nič nepočul. Až kým vlani na jar neprišla istá moja milá priateľka [...] na výbornú myšlienku zatelefonovať mi [...] Vraj má niečo pre mňa, jeden román. Pred časom jej ho poslal zo Sicílie ktorýsi známy [...] ,Od koho je?´ spýtal som sa. ,Ach, ani neviem. Ale myslím si, že to nebude ťažké zistiť.´ Onedlho som držal rukopis naklepaný na stroji v rukách. Nebol na ňom nijaký podpis. Ale jedným som si bol hneď istý, len čo som vychutnal ľúbeznosť prvých slov – ide o serióznu prácu, o dielo naozajstného spisovateľa! [...] Keď som si potom prečítal na dúšok celý román, len som si potvrdil prvý dojem. Ihneď som zavolal do Palerma. Takto som sa dozvedel, že jeho autorom je Giuseppe Tomasi, vojvoda z Palmy a knieža z Lampedusy: hej, bratanec básnika Lucia Piccola [...] Žiaľ, knieža pred rokom, na jar 1957, vážne ochorel a ešte v júli toho roku v Ríme, kam šiel urobiť posledný zúfalý pokus vyliečiť sa, zomrel.“ Giorgio Bassani (Z predslovu k prvému talianskemu vydaniu Geparda, 1958) Z talianskeho originálu Il Gattopardo (nové vydanie zrevidované Gioacchinom Lanzom Tomasim, Giangiacomo Feltrinelli Editore Milano, 2002) preložila Michaela Jurovská.

„Prvý a posledný raz som videl Giuseppa Tomasiho, knieža z Lampedusy, v lete 1954 v San Pellegrino Terme pri príležitosti literárneho kolokvia [...] Prechádzal sa po bratancovom boku uličkami okolo Kursaalu a či sa zúčastňoval na zasadnutiach, vždy mĺkvy, vždy s trpko zvraštenými ústami. Keď ma predstavili, nepovedal jediné slovo, iba sa krátko uklonil. Uplynulo takmer päť rokov, a ja som o kniežati z Lampedusy nič nepočul. Až kým vlani na jar neprišla istá moja milá priateľka [...] na výbornú myšlienku zatelefonovať mi [...] Vraj má niečo pre mňa, jeden román. Pred časom jej ho poslal zo Sicílie ktorýsi známy [...] ,Od koho je?´ spýtal som sa. ,Ach, ani neviem. Ale myslím si, že to nebude ťažké zistiť.´ Onedlho som držal rukopis naklepaný na stroji v rukách. Nebol na ňom nijaký podpis. Ale jedným som si bol hneď istý, len čo som vychutnal ľúbeznosť prvých slov – ide o serióznu prácu, o dielo naozajstného spisovateľa! [...] Keď som si potom prečítal na dúšok celý román, len som si potvrdil prvý dojem. Ihneď som zavolal do Palerma. Takto som sa dozvedel, že jeho autorom je Giuseppe Tomasi, vojvoda z Palmy a knieža z Lampedusy: hej, bratanec básnika Lucia Piccola [...] Žiaľ, knieža pred rokom, na jar 1957, vážne ochorel a ešte v júli toho roku v Ríme, kam šiel urobiť posledný zúfalý pokus vyliečiť sa, zomrel.“ Giorgio Bassani (Z predslovu k prvému talianskemu vydaniu Geparda, 1958) Z talianskeho originálu Il Gattopardo (nové vydanie zrevidované Gioacchinom Lanzom Tomasim, Giangiacomo Feltrinelli Editore Milano, 2002) preložila Michaela Jurovská.

„Prvý a posledný raz som videl Giuseppa Tomasiho, knieža z Lampedusy, v lete 1954 v San Pellegrino Terme pri príležitosti literárneho kolokvia [...] Prechádzal sa po bratancovom boku uličkami okolo Kursaalu a či sa zúčastňoval na zasadnutiach, vždy mĺkvy, vždy s trpko zvraštenými ústami. Keď ma predstavili, nepovedal jediné slovo, iba sa krátko uklonil. Uplynulo takmer päť rokov, a ja som o kniežati z Lampedusy nič nepočul. Až kým vlani na jar neprišla istá moja milá priateľka [...] na výbornú myšlienku zatelefonovať mi [...] Vraj má niečo pre mňa, jeden román. Pred časom jej ho poslal zo Sicílie ktorýsi známy [...] ,Od koho je?´ spýtal som sa. ,Ach, ani neviem. Ale myslím si, že to nebude ťažké zistiť.´ Onedlho som držal rukopis naklepaný na stroji v rukách. Nebol na ňom nijaký podpis. Ale jedným som si bol hneď istý, len čo som vychutnal ľúbeznosť prvých slov – ide o serióznu prácu, o dielo naozajstného spisovateľa! [...] Keď som si potom prečítal na dúšok celý román, len som si potvrdil prvý dojem. Ihneď som zavolal do Palerma. Takto som sa dozvedel, že jeho autorom je Giuseppe Tomasi, vojvoda z Palmy a knieža z Lampedusy: hej, bratanec básnika Lucia Piccola [...] Žiaľ, knieža pred rokom, na jar 1957, vážne ochorel a ešte v júli toho roku v Ríme, kam šiel urobiť posledný zúfalý pokus vyliečiť sa, zomrel.“ Giorgio Bassani (Z predslovu k prvému talianskemu vydaniu Geparda, 1958) Z talianskeho originálu Il Gattopardo (nové vydanie zrevidované Gioacchinom Lanzom Tomasim, Giangiacomo Feltrinelli Editore Milano, 2002) preložila Michaela Jurovská.

Mezi lety 1915–1941 si Woolfová psala deník, poslední zápis je datován čtyři dny před její smrtí. Nepsala však denně, zpravidla jednou za několik dní. Deník nicméně poskytuje přehled o tom, co oněch sedmadvacet let dělala, o lidech, které potkávala, a zejména, co si myslela o nich, o sobě, o životě. Když zemřela, zůstalo po ní 26 svazků rukopisu. Tuto knihu tvoří výňatky z deníků, které editoval její manžel L. Woolf.