Odeon strana 57 z 74

Dramatický příběh dvou generací žen nás zavede nejprve do Estonska 40. let minulého století, kdy byla země okupována Sovětským svazem, v druhém plánu do doby krátce po rozpadu sovětského impéria. Aliide Truuová ukryje před mafiánským pasákem dívku Zaru, která se jednoho dne zjevila v zuboženém stavu na dvoře jejího stavení. Dívčina přítomnost v domě vyvolá ve staré ženě palčivé vzpomínky na mučení a znásilnění za předešlé éry. Ani Zara není bez nepříjemných vzpomínek: dětství ve Vladivostoku prožila s nemluvnou matkou a babičkou neustále přerovnávající kufry pro všechny případy sbalené ve skříni. Přestože ani jedna z žen nehraje úplně otevřenou hru a jediný, kdo vlastně zná pravdu, je sám čtenář, začíná mezi nimi postupně vznikat bližší vztah – jako by Aliide chtěla na Zaře napravit chyby, kterých se dopustila při výchově své vlastní dcery, jako by na ní chtěla odčinit hříchy spáchané na její rodině. Závěr románu končí zločinem, ale i očištěním od minulosti s příslibem nové svobody. Bravurně zvládnutý vnitřní vývoj postav v delším časovém úseku dává nahlédnout do životního příběhu obou žen s takovou silou, že se čtenář snadno stává součástí děje. Elegantní strohost a přímočarost autorčina stylu je osvěžující – Očista nabízí tragický příběh, který se stal nebo mohl stát, s osvobozující lehkostí a s dávkou pochmurné romantiky.

Nový román kontroverzního francouzského spisovatele Michela Houellebecqa je životním bilancováním šestačtyřicátníka, který vzpomíná na své bývalé lásky. Nepřekvapí, že nechybí naturalistické popisy sexuality, ale i lyrické, melancholické úvahy nad vztahy obecně, pojmy láska, přitažlivost apod. Ve druhé půlce románu vypravěč zjišťuje, že nemůže žít bez Camille, jedné z milenek, a výčitky i sebelítost ho pohání k něčemu, co vypadá jako stalking. Když je vypravěč na dně, rozhoduje se mezi vírou a mezi antidepresivy. „Bůh je průměrný scenárista“, poznamenává, a je jasné, pro jakou variantu se rozhodl. Houellebecq má nezaměnitelný, osobitý styl, pracující zejména s nenápadnými, ale promyšlenými asociacemi. Jsou zde i vedlejší linie příběhu jako sportovní střelba nebo vysokoškolské studium na zemědělské fakultě – není to poprvé, co do fiktivního příběhu pronikají autobiografické prvky. Houellebecq opět dokazuje, že každé jeho nové dílo je literární událostí a že se mu stále daří udržovat své čtenáře v očekávání a napětí.

Nový Barnesův román je příběhem lásky mladého studenta a stárnoucí ženy se všemi důsledky, které přináší životům obou protagonistů. Stejně jako většina autorových románů je rozdělen do tří chronologicky následných částí, v nichž dochází k postupnému odhalování a prohlubování pohledu na osudový vztah. Milostný román na pozadí „drobného obrazu“ britské společnosti 60. let, včetně jejích zakořeněných klišé a prudérnosti.

U nás již dobře známá a oblíbená francouzská autorka Delphine de Vigan ve svém zatím posledním díle Vděk navazuje na předchozí knihu Pouta v jakési zamýšlené volné trilogii věnované různým aspektům mezilidských vztahů. Hrdinkou jímavé, ale i humorné knihy je rezidentka domova pro seniory Michele Seldová zvaná Miška. Svérázná stařenka s duší mladého děvčete paradoxně k tomu, že pracovala jako korektorka v novinách, trpí postupující afázií, poruchou řečových schopností. Ztráta slov, která Miška nahrazuje jinými, je sice zdrojem komických efektů, ale zároveň prozrazuje leccos z její dramatické minulosti: její židovští rodiče byli deportováni a v dětství ji vychovávala cizí náhradní rodina. Miška vnímá svůj celoživotní dluh – vyjádřit těm statečným lidem svůj vděk – a cílí k tomu veškerou svou zbývající energii.

Černý tulipán patří k nejznámějším románům Alexandra Dumase. Na rozdíl od jiných spisovatelových děl, překypujících davy postav, souboji a velkými scénami, jde o komorní příběh zabydlený jen několika málo osobami. Má pouze tři dějové linie, což je na Dumase velmi přehledné: politické události v Holandsku při nástupu Viléma Oranžského k moci roku 1672; tulipánovou horečku, jež v té době Holandskem zmítala, a touhu vypěstovat černý tulipán; v neposlední řadě lásku mezi noblesním vězněm a žalářníkovou dcerou, která dobře skončí.

Nový autorův román má tentokrát čtyři hlavní postavy: mladou vesnickou ženu, díky níž nahlédneme do světa prostituce, vysokého komunistického funkcionáře, který to dotáhne až na guvernéra provincie, okresního ředitele Pozemních staveb, státního úřadu výstavby silnic a mostů, a postavu nepříliš uvědomělého zástupce ředitele Úřadu ochrany životního prostředí. Postavy se vzájemně neznají, nejsou ze stejného kraje ani ze stejné společenské vrstvy, příběh každého je ale od začátku do konce jeden absurdnější než druhý. Trestná činnost, ať prostituce různých forem, vydírání nebo korupce různých druhů, vyplouvá na povrch v podobě šokujícího skandálu, který je třeba zamést pod koberec. Nikdo se nerozpakuje sáhnout k nelegálnímu řešení situace, a když něco vyjde na povrch, jde jen o to vyklouznout co nejlaciněji, přičemž nikdo nikdy neví, do čeho dalšího se zrovna zaplétá…

Příběh lásky na pozadí dramatických německých dějin od konce 19. století do sedmdesátých let 20. století. Olga je sirotek z chudých poměrů, Herbert syn venkovského statkáře, oba se vymykají venkovskému prostředí, v němž vyrůstají, a právě jejich jinakost je sblíží. Nadaná a cílevědomá Olga se stane učitelkou, Herbert vyráží do světa, aby přispěl k velikosti Německa. Bojuje v koloniálním vojsku v Africe a pro slávu Německa chce probádat Arktidu. Na polární expedici se po něm slehne zem. Olžina láska k Herbertovi však přetrvá až do její smrti, přestože vyznává opačné ideály než Herbert, velké Německo ji děsí. A když zemře, její láska a tajemství se promítají až do současnosti.