Odeon strana 58 z 87

Je známo, že autor Světa podle Garpa má slabost pro medvědy, Vídeň, cirkusácké kousky, zápasníky a bizarní jedince. Se vším se čtenář setká i na stránkách tohoto románu. A také s pěti sourozenci Berryovými, z nichž dva pojí incestní vztah, třetí je zakrslík, další se bůhvíproč neustále převléká a poslední patří ke čtyřprocentní menšině…

Vzpomenete si, co jste dělali v sobotu 15. února 2003? Londýnský neurochirurg Henry Perowne na ten den rozhodně nezapomene. Ostatně je v pohybu už od čtyř ráno, kdy ho z postele vytáhla jistá předtucha… A čeká ho i drobná potyčka na ulici, která bude mít katastrofální důsledky.

Ve vypjatém, sevřeném příběhu neváhá Ian McEwan zaujmout vyhraněné stanovisko nejen k tragickému, nezvyklému osudu jednoho manželství, ale ani k politické a společenské situaci v Británii osmdesátých let dvacátého století. Autor, pověstný svým černým, až makabrózním viděním světa, překvapil v této knize své čtenáře poprvé „šťastným“ koncem, ale též přesvědčivým zobrazením lidské naděje a nezlomné vůle k životu. Spisovatel se odvážně pustil do paralelního sledování dvou dějových linií, které se v postavě hlavního hrdiny prolínají pouze okrajově, a přestože ani na konci knihy nedojde k jejich protnutí, jak bývalo zvykem v autorových klasických románových dílech, nemůžeme nepocítit rostoucí intenzitu, s níž k nám obě témata stále naléhavěji promlouvají. Dítě v pravý čas je McEwanovým třetím románovým dílem (1987) a mnozí kritici je považují za jazykově i myšlenkově nejvytříbenější z celé jeho tvorby.

Kabinet je báseň o posedlosti. V hlavní roli: Úspěšný psychoanalytik ve velkém americkém městě, který si své klienty třídí do dvou skupin. Jedna – běžné případy – dochází do ordinace, kterou si sám pro sebe pojmenoval Nuda; druhou skupinu očekává ordinace zvaná Kouzla, kde vítá muže a ženy, které (nadále za honorář) léčí vlastním pohlavím. V dalších rolích: Jeho věrně milující žena Akiko, úspěšná umělkyně, bytost čistoty a ticha, světla a přírodních siluet. Jizva, pacientka se sebedestruktivními a sebevražednými sklony. Tajuplně krásná bytost, jež se vynoří až v druhé části knihy. Nesčetně mnoho dalších svedených mužů a žen. A též kabinet schraňující miniatury necuke, drobná, ale mistrovská řemeslná díla, se kterými Akiko seznámí svého muže a které na něj začnou působit uhrančivou silou.

Motivem jednoho z nejslavnějších románů 19. století je drama manželské nevěry: nezkušená Ema, která tráví své mládí v odloučenosti, v klášteře, sama se svými sny a růžovými vidinami budoucnosti, se provdá za venkovského lékaře, rozvážného a usedlého muže, který však není s to změnit se v románového kavalíra. Dívka se záhy boří do stereotypu všedního života, který ji dusí a zároveň nutí hledat cestu ven. Tato cesta vede k chvilkovým milostným vzplanutím a nevěrám, které jen málo a na krátké chvíle odpovídají jejím vysněným představám. Romantická dívka se tak plouží životem provázena deziluzí a skepsí. Nakonec zeslábne do té míry, že se při střetu s neúprosnou skutečností zbavuje vlastního života. Paní Bovaryová prohrává, protože chtěla stůj co stůj vědět, co se skrývá za slovy rozkoš, vášeň a opojení, která jí v knihách a snech připadala tak krásná…

Motivem jednoho z nejslavnějších románů 19. století je drama manželské nevěry: nezkušená Ema, která tráví své mládí v odloučenosti, v klášteře, sama se svými sny a růžovými vidinami budoucnosti, se provdá za venkovského lékaře, rozvážného a usedlého muže, který však není s to změnit se v románového kavalíra. Dívka se záhy boří do stereotypu všedního života, který ji dusí a zároveň nutí hledat cestu ven. Tato cesta vede k chvilkovým milostným vzplanutím a nevěrám, které jen málo a na krátké chvíle odpovídají jejím vysněným představám. Romantická dívka se tak plouží životem provázena deziluzí a skepsí. Nakonec zeslábne do té míry, že se při střetu s neúprosnou skutečností zbavuje vlastního života. Paní Bovaryová prohrává, protože chtěla stůj co stůj vědět, co se skrývá za slovy rozkoš, vášeň a opojení, která jí v knihách a snech připadala tak krásná…

Kabinet je báseň o posedlosti. V hlavní roli: Úspěšný psychoanalytik ve velkém americkém městě, který si své klienty třídí do dvou skupin. Jedna – běžné případy – dochází do ordinace, kterou si sám pro sebe pojmenoval Nuda; druhou skupinu očekává ordinace zvaná Kouzla, kde vítá muže a ženy, které (nadále za honorář) léčí vlastním pohlavím. V dalších rolích: Jeho věrně milující žena Akiko, úspěšná umělkyně, bytost čistoty a ticha, světla a přírodních siluet. Jizva, pacientka se sebedestruktivními a sebevražednými sklony. Tajuplně krásná bytost, jež se vynoří až v druhé části knihy. Nesčetně mnoho dalších svedených mužů a žen. A též kabinet schraňující miniatury necuke, drobná, ale mistrovská řemeslná díla, se kterými Akiko seznámí svého muže a které na něj začnou působit uhrančivou silou.

Ve vypjatém, sevřeném příběhu neváhá Ian McEwan zaujmout vyhraněné stanovisko nejen k tragickému, nezvyklému osudu jednoho manželství, ale ani k politické a společenské situaci v Británii osmdesátých let dvacátého století. Autor, pověstný svým černým, až makabrózním viděním světa, překvapil v této knize své čtenáře poprvé „šťastným“ koncem, ale též přesvědčivým zobrazením lidské naděje a nezlomné vůle k životu. Spisovatel se odvážně pustil do paralelního sledování dvou dějových linií, které se v postavě hlavního hrdiny prolínají pouze okrajově, a přestože ani na konci knihy nedojde k jejich protnutí, jak bývalo zvykem v autorových klasických románových dílech, nemůžeme nepocítit rostoucí intenzitu, s níž k nám obě témata stále naléhavěji promlouvají. Dítě v pravý čas je McEwanovým třetím románovým dílem (1987) a mnozí kritici je považují za jazykově i myšlenkově nejvytříbenější z celé jeho tvorby.

Noc nic nezadrží – na první pohled „obyčejné“ vyprávění o autorčině matce je ve skutečnosti biografií, rodinnou ságou i autorčinou intimní zpovědí. Delphine de Vigan s obrovskou dávkou citu a upřímnosti vypráví životní peripetie své matky, aniž by se byť jen na okamžik uchýlila k patetickému žalozpěvu. V příběhu hlavní postavy Lucile se střídají sebevraždy, incest, nevěra, smrt a nemoc, které by jistě mnoho rodin srazily na kolena. Právě síla, s jakou toto vše autorčina rodina překonává, tvoří ústřední myšlenku románu; moc temnoty je obrovská, avšak záleží také na nás, zda a jak se jí pokusíme vzepřít. Spisovatelka totiž nepíše pouze o své rodině; hluboce osobní vzpomínky a prožitky se v jejím podání dotýkají nás všech a odhalují nakolik prostředí, ve kterém vyrůstáme, utváří naši osobnost.

Márquezův první román, který nakladatel nechtěl zpočátku ani vydat. Děj, vymezený lety 1903-1928, se odehrává v mytickém a v pozdější autorově tvorbě legendárním městečku, za něž si však můžeme dosadit kterékoli jiné místo v Latinské Americe. Příběh je vyprávěn třemi postavami zastupujícími tři různé generace: starý generál (dědeček), Isabel (jeho dcera) a Isabelin syn.

Noc nic nezadrží – na první pohled „obyčejné“ vyprávění o autorčině matce je ve skutečnosti biografií, rodinnou ságou i autorčinou intimní zpovědí. Delphine de Vigan s obrovskou dávkou citu a upřímnosti vypráví životní peripetie své matky, aniž by se byť jen na okamžik uchýlila k patetickému žalozpěvu. V příběhu hlavní postavy Lucile se střídají sebevraždy, incest, nevěra, smrt a nemoc, které by jistě mnoho rodin srazily na kolena. Právě síla, s jakou toto vše autorčina rodina překonává, tvoří ústřední myšlenku románu; moc temnoty je obrovská, avšak záleží také na nás, zda a jak se jí pokusíme vzepřít. Spisovatelka totiž nepíše pouze o své rodině; hluboce osobní vzpomínky a prožitky se v jejím podání dotýkají nás všech a odhalují nakolik prostředí, ve kterém vyrůstáme, utváří naši osobnost.

Márquezův první román, který nakladatel nechtěl zpočátku ani vydat. Děj, vymezený lety 1903-1928, se odehrává v mytickém a v pozdější autorově tvorbě legendárním městečku, za něž si však můžeme dosadit kterékoli jiné místo v Latinské Americe. Příběh je vyprávěn třemi postavami zastupujícími tři různé generace: starý generál (dědeček), Isabel (jeho dcera) a Isabelin syn.

Noc nic nezadrží – na první pohled „obyčejné“ vyprávění o autorčině matce je ve skutečnosti biografií, rodinnou ságou i autorčinou intimní zpovědí. Delphine de Vigan s obrovskou dávkou citu a upřímnosti vypráví životní peripetie své matky, aniž by se byť jen na okamžik uchýlila k patetickému žalozpěvu. V příběhu hlavní postavy Lucile se střídají sebevraždy, incest, nevěra, smrt a nemoc, které by jistě mnoho rodin srazily na kolena. Právě síla, s jakou toto vše autorčina rodina překonává, tvoří ústřední myšlenku románu; moc temnoty je obrovská, avšak záleží také na nás, zda a jak se jí pokusíme vzepřít. Spisovatelka totiž nepíše pouze o své rodině; hluboce osobní vzpomínky a prožitky se v jejím podání dotýkají nás všech a odhalují nakolik prostředí, ve kterém vyrůstáme, utváří naši osobnost.

Márquezův první román, který nakladatel nechtěl zpočátku ani vydat. Děj, vymezený lety 1903-1928, se odehrává v mytickém a v pozdější autorově tvorbě legendárním městečku, za něž si však můžeme dosadit kterékoli jiné místo v Latinské Americe. Příběh je vyprávěn třemi postavami zastupujícími tři různé generace: starý generál (dědeček), Isabel (jeho dcera) a Isabelin syn.

Román Virginie Woolfové K majáku vyšel poprvé roku 1927 v nákladu tří tisíc výtisků a stal se okamžitým úspěchem. Od té doby byl vydáván opakovaně a zařadil se mezi nejlepší anglicky psané romány 20. století. Jedná se o dílo obsahující nejvíc autobiografických prvků. Woolfová se v něm pokusila vyrovnat se vztahem k rodičům a nastínit i jejich vzájemný vztah, přičemž děj zasadila na ostrov Skye v souostroví Hebridy, který odráží podobné místo u moře (St Ives v Cornwallu), kam jako rodina kdysi jezdili na prázdniny. Je to také kniha zabývající se různými fázemi dětství a mládí, a hlavně problémy spojenými s tvůrčí prací a možností či nemožností poznání lidí i světa kolem nás. Po románech Jákobův pokoj (1922) a Paní Dallowayová (1925), v nichž postupně rozvíjela novátorskou metodu proudu vědomí, ji právě zde uplatnila naplno a zařadila se tak mezi přední modernisty. Děj románu se odehrává ve dvou dnech, mezi kterými je přeryv deseti let. První a třetí část tak převážně v myšlenkách postav – pana Ramsayho, paní Ramsayové, Lily Briscoové, Charlese Tansleyho, Williama Bankese, ale i dětí – Jamese, Cam a dalších – rozehrává rodinné drama plánované cesty k majáku, které nepřímo postihuje jejich charaktery, smýšlení, naděje i zklamání. Ve střední části autorka poněkud odlišným způsobem zachytí deset roků, které mezitím uplynuly, a nesmírně poetickým jazykem vylíčí nejen úpadek opuštěného domu a jeho okolí, ale i rodinné a společenské tragédie, k nimž mezitím došlo.

Román Virginie Woolfové K majáku vyšel poprvé roku 1927 v nákladu tří tisíc výtisků a stal se okamžitým úspěchem. Od té doby byl vydáván opakovaně a zařadil se mezi nejlepší anglicky psané romány 20. století. Jedná se o dílo obsahující nejvíc autobiografických prvků. Woolfová se v něm pokusila vyrovnat se vztahem k rodičům a nastínit i jejich vzájemný vztah, přičemž děj zasadila na ostrov Skye v souostroví Hebridy, který odráží podobné místo u moře (St Ives v Cornwallu), kam jako rodina kdysi jezdili na prázdniny. Je to také kniha zabývající se různými fázemi dětství a mládí, a hlavně problémy spojenými s tvůrčí prací a možností či nemožností poznání lidí i světa kolem nás. Po románech Jákobův pokoj (1922) a Paní Dallowayová (1925), v nichž postupně rozvíjela novátorskou metodu proudu vědomí, ji právě zde uplatnila naplno a zařadila se tak mezi přední modernisty. Děj románu se odehrává ve dvou dnech, mezi kterými je přeryv deseti let. První a třetí část tak převážně v myšlenkách postav – pana Ramsayho, paní Ramsayové, Lily Briscoové, Charlese Tansleyho, Williama Bankese, ale i dětí – Jamese, Cam a dalších – rozehrává rodinné drama plánované cesty k majáku, které nepřímo postihuje jejich charaktery, smýšlení, naděje i zklamání. Ve střední části autorka poněkud odlišným způsobem zachytí deset roků, které mezitím uplynuly, a nesmírně poetickým jazykem vylíčí nejen úpadek opuštěného domu a jeho okolí, ale i rodinné a společenské tragédie, k nimž mezitím došlo.