Odeon strana 51 z 74

Denník šestnásťročnej MIFT z Berlína, ktorá žije s nevlastnými súrodencami, nechodí do školy, berie drogy, spí s každým, kto je po ruke ... Surová výpoveď o pohŕdanie generácií rodičov, do ktorej vplynuli maily, intímne esemesky, texty z blogov, útržky rozhovorov. Kontroverzný debut teraz osemnásťročnej autorky vyjde v dvadsiatich krajinách.

Jeden z nejslavnějších románů světového písemnictví vyšel poprvé roku 1880. Tento literární epos je po Zločinu a trestu, Idiotovi a Běsech považován za vrchol autorovy tvorby. Obsesivní touha po životě je společným jmenovatelem psychopatických postav, otce Fjodora a bratrů Ivana, Dmitrije, Aljoši. Starý Karamazov, děvkař a opilec, odmítá financovat večírky a alkoholové eskapády svého nejstaršího syna Dmitrije. Ten před svědky přísahá, že otce zabije. Drama o temných vrstvách paměti, o lidském svědomí, vině a trestu. Vedle divadelních představení byli Karamazovi třikráte převedeni na plátno: 1958 americkým a 1969 ruským režisérem, originálním způsobem roku 2008 v česko-polském filmu Petra Zelenky.

Vypravěčkou románu je lesbička – ten typ, co nosí vysoké podpatky a lakuje si nehty na nohou. Piki, její přítelkyně, patří do té druhé kategorie, jejíž příslušnice mají vyholené hlavy, oblékají se do kapsáčů a obouvají do kanad. Piki se o svou dívku stará, jak se sluší a patří: platí jí taxík, kupuje drinky, otevírá dveře a obléká kabát. Nad ránem, když se spolu vrátí z tahu po „homobarech“, jí šeptá do ucha romantická slůvka… Piki je nejvíc cool lesba v celém městě, všichni ji uznávají a všechny po ní touží… Román Sofi Oksanen pojímá hned tři velká témata. Nejenže čtenáři přibližuje strasti mladých lidí, kteří trpí psychickými problémy od deprese k panické poruše, a poodhaluje společnosti uzavřený svět homosexuálů – je to především netradiční milostné drama, které nemá šťastný konec.

Přímočarý, upřímný a poctivý – ale také gigantický, kontroverzní a provokativní: těmito přívlastky (a ještě mnoha dalšími) je označován autobiografický román Můj boj (v originále Min kamp), který se kritika i média nebály prohlásit za literární událost 21. století a který ze svého autora, norského spisovatele Karla Ove Knausgarda, učinil globální hvězdu první velikosti. A přitom stačilo tak málo: do široka se rozepsat o sobě a o čemkoli, co se děje kolem, kdykoli odbočit z děje, vzpomínat, uvažovat. Na počátku této všeobjímající, necenzurované a místy až groteskní zpovědi stojí události spjaté s Knausgardovým problematickým vztahem k otci – právě ten a posléze jeho skon tvoří ústřední téma první části celkem šestisvazkového opusu, jímž si Knausgard dokázal znepřátelit půlku vlastní rodiny, zato však prodat jen v Norsku půl milionu výtisků a ve Spojených státech postavit stovky lidí do front na podpis. Můj boj lze totiž vnímat nejen jako příběh někoho cizího, ale též coby výpověď o nás samých, o našich myšlenkách, ke kterým bychom se často ani nepřiznali, a životech, které jsou často tak nudné... Karl Ove Knausgard si Mým bojem vysloužil přirovnání k novodobému Marcelu Proustovi, a ne náhodou.