Odeon strana 44 z 73

Vzpomínky, co neuletí představují první souborné vydání autorčiných povídek a drobných próz. Už v těchto textech Andronikova předznamenala témata, jimiž se zabývala v posledním románu Nebe nemá dno: zhoubná nemoc, těžký úraz a problematický návrat do běžného života, odchod blízkého člověka, překonávání složitých životních okamžiků. Ač mnohé texty nekončí happy endem, vůle žít působí jako magnet, k němuž hrdinové směřují…

Hukot času je fiktivní historií vztahu ruského skladatele Dmitrije Šostakoviče ke stalinskému systému – a obecně obrazem lidské svobody ve světě, kde je život v područí totalitního režimu. Hlavním motivem je jemná hranice mezi zbabělostí, neutralitou a statečností, která se v takovém světě vytváří – téma pro českého čtenáře a naši historii více než aktuální.

Noc nic nezadrží – na první pohled „obyčejné“ vyprávění o autorčině matce je ve skutečnosti biografií, rodinnou ságou i autorčinou intimní zpovědí. Delphine de Vigan s obrovskou dávkou citu a upřímnosti vypráví životní peripetie své matky, aniž by se byť jen na okamžik uchýlila k patetickému žalozpěvu. V příběhu hlavní postavy Lucile se střídají sebevraždy, incest, nevěra, smrt a nemoc, které by jistě mnoho rodin srazily na kolena. Právě síla, s jakou toto vše autorčina rodina překonává, tvoří ústřední myšlenku románu; moc temnoty je obrovská, avšak záleží také na nás, zda a jak se jí pokusíme vzepřít. Spisovatelka totiž nepíše pouze o své rodině; hluboce osobní vzpomínky a prožitky se v jejím podání dotýkají nás všech a odhalují nakolik prostředí, ve kterém vyrůstáme, utváří naši osobnost.

McEwanův příběh jedné svatební noci z počátku šedesátých let, zasazený do krásného prostředí na pobřeží jižní Anglie, nabízí hluboké zamyšlení nad dobovou podmíněností lidského chování, citů i vztahů. Děj se odehrává v časech, kdy v ovzduší rezonují naděje nadcházejícího svobodomyslného desetiletí i první písně Beatles, proslýchá se cosi o americkém vynálezu v podobě antikoncepční pilulky, společnost však žije ještě zcela v zajetí tradiční morálky. Oba protagonisté novely jsou "mladí, vzdělaní" a bez předsudků, jak nás autor neopomene upozornit hned v úvodní větě, a přesto je jejich vztah dobově podmíněný mnohem víc, než si jsou ochotni připustit. Hořkosladká rekapitulace z perspektivy mnohaletého odstupu v závěru knihy o tom podává výmluvné svědectví. Sevřený milostný příběh, který - ač hluboce dojímavý a tklivý - je na hony vzdálený představám červených knihoven, je vrcholem spisovatelova vyzrálého umění. Autor už nepotřebuje makabrózně šokovat jako kdysi v románu Betonová zahrada, jímž se proslavil, ba ani používat nezvyklé situace, tak hojné v pozdějších dílech (Dítě v pravý čas, Nezničitelná láska, Pokání). Na půdorysu běžného, byť jistě výjimečného večera dvou obyčejných lidí nám se svrchovaným literárním mistrovstvím podává zprávu o druhé polovině dvacátého století i o "nezničitelnosti" a síle lásky.

Márquezův první román, který nakladatel nechtěl zpočátku ani vydat. Děj, vymezený lety 1903-1928, se odehrává v mytickém a v pozdější autorově tvorbě legendárním městečku, za něž si však můžeme dosadit kterékoli jiné místo v Latinské Americe. Příběh je vyprávěn třemi postavami zastupujícími tři různé generace: starý generál (dědeček), Isabel (jeho dcera) a Isabelin syn.

Konec stříbrného věku autora Jasutaka Cucui e sžíravá satira plná černého humoru, reagující na problém stárnoucí populace. Z rozkazu Ministerstva zdravotnictví má být učiněno následující: všichni japonští občané starší 70 let se zúčastní programu vzá jemného vyvražďování, v jehož rámci bude tato obtížná část populace značně redukována, a tím pádem odpadne současné vládě alespoň jedna nepříjemná starost. Kuničiró Utani z města Mijawaki rovněž překročil sedmdesátku a společně se svými přáteli musí čelit skutečnosti, že podzim jejich života nebude zdaleka tak klidný, jak si představovali. Nesourodá skupinka přátel z dětství, nyní však v poměrně pokročilém věku, mezi nimiž nechybí bývalý armádní důstojník, profesionální zápasník na odpočinku či kněz, se připravuje na svou zřejmě poslední bitvu.

Když „kráska z Jihu“ Zelda Sayre poprvé poznala Francise Scotta Fitzgeralda, bylo jí sladkých sedmnáct a on měl na sobě slušivou uniformu. Psal se rok 1918 a oba se do sebe okamžitě zamilovali. Staly se z nich vyhledávané celebrity, hvězdy večírků. Přicházelo však i vyčerpání, excesy, období bez peněz. Jejich manželství bylo spletí žárlivosti, zášti a vzájemného ubližování. Kým doopravdy Zelda byla kromě toho, že ji vnímáme jako manželku slavného – a později polozapomenutého – spisovatele? Byla lepší autorkou než Scott? Kdo komu vykrádál témata románů? A jak to bylo s její schizofrenií a záhadným úmrtím?

Zlá hodina (1962) vznikla jako `pokusné dílo`, jímž se budoucí nositel Nobelovy ceny připravoval na slavný román Sto roků samoty. Téma je prosté: na vsi se v noci objevují na domovních dveřích hanopisy prozrazující tajemství těch, kdo tam žijí. Jde o pomluvy, avšak potvrzení jedné z nich přinese první oběť - César Montero zabije místního hudebníka Pastora, když se doví, že Pastor je milencem jeho ženy... Příběh jako jiná Márquezova díla sleduje i politickou rovinu, i když jen v náznacích. Zlá hodina je dílko střídmé, s filozoficko-morálním základem, kdy zdánlivě nedůležité letáky naruší poklidnou atmosféru kolumbijského venkova - prostředí jako stvořené pro mistrné vykreslení různých typů postav. Zlá hodina sice nepatří mezi nejznámější autorova díla, své čtenáře si mezi vyznavači magického realismu určitě najde. Čeština je dvacátým jazykem, v němž dílo vychází.

V blízkosti indicko-nepálských hranic žije osaměle soudce ve výslužbě se svým kuchařem. Jeho život je velice prostý, starý muž je zahořklý a od světa už nic neočekává. Vše se mění ve chvíli, kdy se zjeví jeho dospívající vnučka Sai, která ztratila rodiče. Do té doby mnoho ze skutečného života nepoznala, není tedy divu, že se brzo zamiluje do svého nepálského učitele. Kuchařův syn Bidžu odjíždí do vysněné Ameriky. Román, za který autorka získala roku 2006 Booker Prize, přináší poněkud jiný pohled na Indii, než na jaký jsme zvyklí.

Sugestivní román o první lásce, dospívání, sebezničení, o společnosti, o životě teď a zde. Kniha Bludy z nudy vzbudila po vydání obrovskou pozornost a autor Sacha Sperling (pseudonym) je označován za jednoho z nejzajímavějších talentů desetiletí. Vypravěčem debutového románu je čtrnáctiletý Sacha, který pochází z bohaté rodiny, vyrostl v dobré pařížské čtvrti a na prázdniny jezdil do Maroka. Nyní chodí do 3. ročníku lycea: prožívá věk, kdy se hraje o všechno, kdy člověk neví, k čemu tu je a co by chtěl dělat. Sacha je ztracený, ne orientuje se ve svém životě – jakoby čeká na nějaký signál nebo událost, která ho někam nasměruje. Takový signál pro něj představuje trochu bláznivý a provokativní kamarád Augustin, který je mladíkem činu. Společně experimentují až na hranici smrti – jen aby se přesvědčili, že žijí. Mezi oběma se postupně zrodí vztah (zahrnující i vztah fyzický), který trvá jeden školní rok. Mladíci zaháně jí nudu drogami a alkoholem, nočními dobrodružstvími… Nebezpečí a vášeň reprezentuje reálný život.

García Márquez napsal strhující příběhy, a příběh jeho vlastního života je stejně fascinující strhující. Znovu se ocitáme v magickém Macondu-Aracatace, kde malý Gabito vyrůstá u milovaného dědečka plukovníka, barvitém a vzrušujícím světě, známém z je ho pamětí Žít, abych mohl vyprávět, a především ze Sta roků samoty. Sledujeme školní léta osamělého, uzavřeného chlapce (to už se rozhodne stát se velkým spisovatelem, a tomu napříště podřizuje všechno), jeho svízelné novinářské začátky (kdy mu za je dno slovo platí pětník, a přespává na rolích papíru v tiskárně), první novinářské úspěchy, kariéru špičkového kolumbijského reportéra, odchod do Evropy a nuzování v Paříži a v Londýně První romány, vydávané ovšem v nicotných nákladech, a po nich Sto roků samoty knihu, která Márqueze donutila celý život dokazovat (úspěšně), že umí napsat i další stejně suverénní příběhy, a přes noc mu přinesla úspěch a světovou slávu, a po letech pak i Nobelovu cenu. Následně se pak prolínají jeho další knihy s příběhem muže velkého světa, který se stýká jako rovný s rovným s prezidenty a králi (a ti spíš usilují o jeho pozornost než on o jejich). Jeho mladistvý sen se splnil, a v literatuře se skutečně řadí mezi věčné autory, vedle Danteho, Cervantes e, Shakespeara a Hemingwaye; zároveň je to nejspíš jediný žijící spisovatel, jehož popularita se rovná fotbalistům nebo hvězdám pop music (a on svou legendu úspěšně podporuje). Tentokrát to ovšem není román, ale Márquezův životopis z pera profesora p ittsburské univerzity (vznikal celých 18 let a Gerald Martin udělal na 300 rozhovorů s členy jeho rodiny, spisovateli i politiky), s poznámkovým aparátem, jak se sluší na takovou publikaci, a nechybí tu ani rozbory Márquezových děl, které však knihu neúměrně nezatěžují a nijak jí neubírají na dramatičnosti. Márquezův životopis je stejně vzrušující četba jako jeho romány.

Jeden z nejslavnějších románů světového písemnictví vyšel poprvé roku 1880. Tento literární epos je po Zločinu a trestu, Idiotovi a Běsech považován za vrchol autorovy tvorby. Obsesivní touha po životě je společným jmenovatelem psychopatických postav, otce Fjodora a bratrů Ivana, Dmitrije, Aljoši. Starý Karamazov, děvkař a opilec, odmítá financovat večírky a alkoholové eskapády svého nejstaršího syna Dmitrije. Ten před svědky přísahá, že otce zabije. Drama o temných vrstvách paměti, o lidském svědomí, vině a trestu. Vedle divadelních představení byli Karamazovi třikráte převedeni na plátno: 1958 americkým a 1969 ruským režisérem, originálním způsobem roku 2008 v česko-polském filmu Petra Zelenky.