Odeon strana 37 z 73

Grossmanův nový román je rodinné drama – příběh tří generací silných žen. Temné události z minulosti otrávily jejich vztahy a neúprosně je přivedly zpět k sobě. Společně se vydávají na cestu na ostrov Goli otok u chorvatského pobřeží. Nyní devadesátiletá Vera zde strávila tři roky ve vězení za Titova režimu v 50. letech, když odmítla zradit svého manžela Miloše, neprávem obviněného z velezrady. Příběh o zranění, které se přenáší z generace na generaci, o děsivé síle tajemství a o lásce, která nevyprchá ani po letech, kdy už milovaný člověk nežije. Příběh odvahy, rodičovské volby a jejích důsledků...

Námět k románu, který založil jeho světovou slávu, Goethe načerpal při své praxi praktikanta u soudu. Kromě vlastní lásky posloužila autorovi jako námět sebevražda jeho kolegy. Utrpení mladého Werthera (1774) je kombinací románu v dopisech a románu-deníku, v němž spisovatel dokázal geniálně skloubit bohatý vnitřní svět hlavního hrdiny, vylíčení jeho duševních stavů, a autenticitu, kterou celému textu dodávají poznámky a zpráva o Wertherově smrti.

Od japonského vydání posledního románu Komturova smrt uběhly už více než čtyři roky. Haruki Murakami nyní přichází s novou sbírkou povídek, kterou identifikuje už názvem: První osoba jednotného čísla. Pro autora bylo dlouho typické, že psal v první osobě. Třetí vyprávěcí osobu začal používat až v pozdních dílech. Nejen tímto prvkem, ale i stylem a tématy se teď vrací ke kořenům. A také bilancuje. Máme tu osm textů, které si můžeme labužnicky vychutnat. Murakami píše o studentském životě v 60. letech minulého století, hovoří o lásce k jazzu nebo o obdivu ke skupině Beatles; ostatně spisovatel už dvě starší povídky nazval podle jejich písní: Drive My Car a Yesterday. V povídkách se dostávají ke slovu náhodná i záhadná setkání, autor popustí uzdu fantazii: slavný jazzový saxofonista Charlie Parker podle něj nezemřel roku 1955, ale dožil se 60. let. V úsměvné povídce Zpověď opice z Šinagawy se vypravěč na svých cestách dostane do malého hotýlku, kde narazí na mluvícího opičáka, který má rád hudbu Antona Brucknera a který mu ochotně umyje záda. Haruki Murakami v povídkovém souboru také bilancuje. Říká, že na přibývajících letech není zvláštní to, že člověk sám stárne. Překvapivé je spíš to, jak hrozně zestárli lidé z jeho generace, obzvláště ženy… Nečekejte poselství, vysvětlení nebo rozuzlení, ba ani překvapivé pointy ne. Povídky mají jinou schopnost – zůstanou vám v hlavě nadlouho. Možná už se jich nezbavíte nikdy.

Nová básnická sbírka významné české autorky. Marie Šťastná (1981) získala roku 2004 prestižní Cenu Jiřího Ortena za sbírku Krajina s Ofélií a v roce 2010 obdržela Drážďanskou cenu lyriky.

Maxim Gorkij (1868–1936) je jednou z nejpozoruhodnějších postav ruské literatury. Tento skutečný „muž z lidu“ právě mezi oním lidem čerpal témata pro svá malá i velká díla – a tak je i hodnocení jeho tvorby velmi rozmanité: jedni ho označují za génia a mistra literární epiky, jiní zase za pouhého sběratele laciných banalit. Zvláštní místo v jeho uměleckém odkazu zaujímají povídky, jimiž začínal a jejichž psaní se věnoval po celý život. Jak se zdá, zejména autorovy povídky hravě překonávají propast času, která dělí dobu jejich vzniku a dnešek. Výbor nazvaný Zrození člověka vychází v novém překladu Libora Dvořáka.

Knížka s podtitulem 60 plus jeden fejeton o životě shrnuje autorčinu publicistickou tvorbu z posledních pěti let. V letech 2017–2021 psala měsíc co měsíc fejeton do magazínu Reportér: o společnosti, politice, kultuře, cestování i o sobě. Jen pro knižní vydání připsala poslední text, jakousi pomyslnou tečku za tím vším.

Soubor devatenácti povídek laureátky Nobelovy ceny za literaturu 2007 přináší jednak deset miniatur ze stejnojmenného českého výboru (1970), které nyní vycházejí ve zrevidovaných překladech, jednak přikládá devět zbylých próz původního anglického vydání z roku 1963, jež museli tehdejší čeští editoři z nejrůznějších důvodů pominout, například incestní momentku Jedno tělo. Doris Lessingové v dobách největší povídkářské slávy, kdy se o její přízeň přetahoval jeden britský sobotník za druhým, učarovala nejen atmosféra dospívání v okrové krajině jihoafrických farem, kde je vidět druhým do talíře přes půl buše, ale i přehuštěný Londýn, ve kterém se zabydlela až v dospělosti. Očima inteligentních čtyřicátnic tu autorka vnímá všednodenní tragédie a proniknutím do duše postav naplňuje požadavky nejtěžšího psychologického žánru tak, že výsledný objev čtenáře zamrazí. Zajímají ji stereotypy anglické povahy při kastování společnosti nebo v soužití mužů se ženami, v nichž senzitivně pojmenovává chvíle, kdy se slabost mění v pomatení. Snad proto cítí prozaička potřebu prokládat tyto velkoměstské truchlohry symbolickými bájemi o povaze přírodních národů, instinktech zvířat či hmyzu konfrontované s řádem věčnosti, neboť kdo vyrostl na okraji africké pouště, je přesvědčen o tom, že náš nicotný život stráží majestát neměnného. Kombinace těchto motivů, v níž Lessingová prokazuje zejména výjimečné umění skloubit satiru s jemnocitem a existenciální strach s nabokovovskou láskou k barvitému cvrkotu ulice, vrcholí v závěrečné povídce Pokoj číslo devatenáct, ve které jedna z nejvýraznějších britských spisovatelek druhé poloviny 20. století skládá svébytnou poklonu předchůdkyni Virginii Woolfové.