Odeon strana 38 z 87

Lidský život v kostce. Od prvního nádechu k poslednímu, jako bychom byli odnepaměti určeni k zapomínání. A k zapomnění. Román vypráví příběh čtyř lidí, jejichž osudy jsou hluboce provázány. S Alicí a Tomášem se seznámíme právě v okamžiku, kdy mu ona vmete do tváře, že ho nikdy nemilovala. S jejich synem Patrikem a jeho partnerkou Stelou se poznáme vzápětí – Patrik je po těžké autohavárii v kómatu. Aby toho nebylo málo, u jeho otce propuká Alzheimerova choroba, takže Alice má na starosti oba dva: jednoho, který se učí žít znovu, a druhého, který se snaží život nezapomínat.

Bulgakovovo vrcholné a poslední dílo, které autorovi právem získalo světovou proslulost. V Bulgakovově groteskním mnohavrstevném mystériu se rozvíjí a prolíná více rovin: je stejně tak fantaskním a symbolickým obrazem doby jako realistickým vylíčením dusné atmosféry Moskvy 20. a 30. let, biblickým apokryfem, eschatologickou vizí i ostrou satirou na poměry. Svůj „příběh novodobého Fausta“ začal Bulgakov psát v roce 1929 a poslední úpravy diktoval, už slepý, své ženě pět dní před smrtí roku 1940… Mistr a Markétka vychází v novém překladu Libora Dvořáka ve čtvrtém vydání.

U nás již dobře známá a oblíbená francouzská autorka Delphine de Vigan ve svém zatím posledním díle Vděk navazuje na předchozí knihu Pouta v jakési zamýšlené volné trilogii věnované různým aspektům mezilidských vztahů. Hrdinkou jímavé, ale i humorné knihy je rezidentka domova pro seniory Michele Seldová zvaná Miška. Svérázná stařenka s duší mladého děvčete paradoxně k tomu, že pracovala jako korektorka v novinách, trpí postupující afázií, poruchou řečových schopností. Ztráta slov, která Miška nahrazuje jinými, je sice zdrojem komických efektů, ale zároveň prozrazuje leccos z její dramatické minulosti: její židovští rodiče byli deportováni a v dětství ji vychovávala cizí náhradní rodina. Miška vnímá svůj celoživotní dluh – vyjádřit těm statečným lidem svůj vděk – a cílí k tomu veškerou svou zbývající energii.

Zatímco autorovy slavné hororové povídky charakterizuje jedovatá bizarnost, čtyři příběhy ze sbírky Milostné rošády jsou precizně komponované originální anekdoty s překvapivou, až šokující pointou - povídky o "bezbolestné bolesti", v různých hávech obměňující české přísloví "kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá"… Jsou to mistrné, dějově sevřené grotesky naplněné černým humorem, které často připomenou vycizelované arabesky Poeovy.

Sudety jsou v novele Kocovina vykresleny jako místo, kde lidi zůstávají jen proto, že nemají jinou možnost. Místo plné marasmu, jehož obyvatelé ztratili zájem o zbytek světa a začínají se tak trochu podobat zvířatům. Nedávná historie je ve vesnici v blízkosti rakouských hranic stále přítomná: postava místního blázna Honzíka, syna Češky a odsunutého Němce Hanse, je středobodem vyprávění. Kolem něj se rozvíjejí příběhy ostatních, nejčastěji místních, ale i Rakušanů, co sem přijeli za levným nákupem a levným sexem, nebo turistů, kteří chtějí na chvíli vyměnit kancelář za přírodu. Od konce války po současnost se před námi otvírají jednotlivé šuplíky osudů – svět malých, obyčejných lidí žijících či živořících na místě, na které se zapomnělo.

Karl Ove Knausgard se vrací ve vzpomínkách do doby, kdy ze dne na den opustil manželku i rodné Norsko, zamířil do Stockholmu a spřátelil se s jiným exulantem, intelektuálem a boxerem Geirem. A potkal Lindu, do níž se bláznivě a hluboce zamiloval, usadil se, stal se otcem. Minulost – stejně jako četné úvahové odbočky – funguje jako únik od současnosti, protkané peripetiemi života se třemi dětmi, prázdninovými výlety, narozeninovými oslavami, rodinnou každodenností života ve městě, pulzující, frustrující, naplňující. Leitmotivem druhé části autobiografického románu Můj boj je láska – ovšem v knausgardovském pojetí. I láska, stejně jako život, totiž znamená boj. Brilantní dílo důrazně plní slib, kterému nikdo nevěřil: že se čtenář i po několika stech stranách bude dožadovat pokračování.

Čtyřčlenná rodina Knausgardových – matka, otec a dva synové – se stěhuje do nového domu na jihonorském pobřeží. Je začátek sedmdesátých let a budoucnost se zdá otevřená všem možnostem. Důkladně a do detailů, někdy pro něj i značně bolestných, líčí Karl Ove Knausgard svět dětství, svět silných a jedinečných zážitků, svět, kde dospělí a jejich potomci vedou paralelní životy, které se nikdy neprotnou. Ostrov chlapectví, třetí a patrně nejproustovštější díl série Můj boj, přináší autorovy barvité vzpomínky na dobu jeho formujícího se sebepoznání, protkané úvahami o mnohovrstevné podstatě mizejícího času, paměti a existence.

Nový román u nás již dobře známé spisovatelky nenechá nikoho v klidu: každý z nás si v něm najde strunu, kterou už slyšel znít nebo která v něm stále zvučí temnou ozvěnou. Silná, intenzivní, temná kniha se světýlkem naděje, jejímiž hrdiny jsou naši současníci, je svědectvím o tom, že příčinou zla a tragických osudů nebývají jen války, přírodní katastrofy, nemoci a jiné, většinou těžko ovlivnitelné zásahy „shora“, ale působí si je lidé sami navzájem svou lhostejností, leností, sobectvím, slabostí či nepochopením…

Možná, že jednou budu s to zachytit podobu nicoty… Bezejmenným vypravěčem románu je výjimečný portrétista, který dokáže vystihnout tvář člověka tak, aby se líbil sám sobě. Všechno funguje téměř dokonale, dokud ho nenavštíví muž bez tváře s žádostí o portrét. A dokud ho neopustí jeho žena. Vnitřní rovnováhu nalezne v horské samotě, odhodlaný s tvorbou podobizen navždy skoncovat. Nečekaně však přichází další nabídka – taková, která se opravdu nedá odmítnout. Následuje vír událostí, které s ním cloumají ze strany na stranu: Jaké tajemství skrývá obraz Komturova smrt? Kdo přesně je tajemný pán „z domu odnaproti“ a jaká je jeho minulost? Proč si za horentní sumu objednal svou podobiznu? A jak je možné, že právě jeho portrét prolomí vypravěčovu tvůrčí krizi a probudí v něm uměleckého ducha? Haruki Murakami ve své fenomenální románové partii opět úspěšně buduje stále spletitější síť otázek, nejistot a pochybností. Nad tím vším ovšem kraluje otázka, která se v díle opakovaně vrací: Co je špatného na tom, když umělec ztvárňuje jen to lepší z nás?

McEwanův příběh jedné svatební noci z počátku šedesátých let, zasazený do krásného prostředí na pobřeží jižní Anglie, nabízí hluboké zamyšlení nad dobovou podmíněností lidského chování, citů i vztahů. Děj se odehrává v časech, kdy v ovzduší rezonují naděje nadcházejícího svobodomyslného desetiletí i první písně Beatles, proslýchá se cosi o americkém vynálezu v podobě antikoncepční pilulky, společnost však žije zcela v zajetí tradiční morálky. Oba protagonisté novely jsou „mladí, vzdělaní“ a bez předsudků, jak nás autor neopomene upozornit hned v úvodní větě, a přesto je jejich vztah dobově podmíněný mnohem víc, než si jsou ochotni připustit. Hořkosladká rekapitulace z perspektivy mnohaletého odstupu v závěru knihy o tom podává výmluvné svědectví. V roce 2017 vznikl podle autorova scénáře stejnojmenný film.

Autor sa evidentne rozhodol znovu šokovať, ale tým najmenej očakávaným spôsobom: je ,,ukľudnený" a úspešne sa snaží o poctu realistom devätnásteho storočia. Houellebecq rozpráva príbeh maliara a fotografa Jeda Martina. Jeho matka spáchala samovraždu, s otcom sa vída len sporadicky. Kariéru umelca začal na akadémii Beaux-Arts fotografovaním neživých objektov, keď ale zistil, akou fascinujúcou záležitosťou je mapa, a začal sa zaoberať najmä reláciou mapy a zobrazeného územia. Objavil úplne originálny tvorivý postup prameniaci vo fotografovaní michelinovských máp z rôznych uhlov – vzniknuté umelecké fotky pri náležitom zväčšení a patričnej ??inštalácii dostávajú rozmer neobyčajného umeleckého diela...

Nový román kontroverzního francouzského spisovatele Michela Houellebecqa je životním bilancováním šestačtyřicátníka, který vzpomíná na své bývalé lásky. Nepřekvapí, že nechybí naturalistické popisy sexuality, ale i lyrické, melancholické úvahy nad vztahy obecně, pojmy láska, přitažlivost apod. Ve druhé půlce románu vypravěč zjišťuje, že nemůže žít bez Camille, jedné z milenek, a výčitky i sebelítost ho pohání k něčemu, co vypadá jako stalking. Když je vypravěč na dně, rozhoduje se mezi vírou a mezi antidepresivy. „Bůh je průměrný scenárista“, poznamenává, a je jasné, pro jakou variantu se rozhodl. Houellebecq má nezaměnitelný, osobitý styl, pracující zejména s nenápadnými, ale promyšlenými asociacemi. Jsou zde i vedlejší linie příběhu jako sportovní střelba nebo vysokoškolské studium na zemědělské fakultě – není to poprvé, co do fiktivního příběhu pronikají autobiografické prvky. Houellebecq opět dokazuje, že každé jeho nové dílo je literární událostí a že se mu stále daří udržovat své čtenáře v očekávání a napětí.

Sudety jsou v novele Kocovina vykresleny jako místo, kde lidi zůstávají jen proto, že nemají jinou možnost. Místo plné marasmu, jehož obyvatelé ztratili zájem o zbytek světa a začínají se tak trochu podobat zvířatům. Nedávná historie je ve vesnici v blízkosti rakouských hranic stále přítomná: postava místního blázna Honzíka, syna Češky a odsunutého Němce Hanse, je středobodem vyprávění. Kolem něj se rozvíjejí příběhy ostatních, nejčastěji místních, ale i Rakušanů, co sem přijeli za levným nákupem a levným sexem, nebo turistů, kteří chtějí na chvíli vyměnit kancelář za přírodu. Od konce války po současnost se před námi otvírají jednotlivé šuplíky osudů – svět malých, obyčejných lidí žijících či živořících na místě, na které se zapomnělo.

Píše se rok 1988 a devatenáctiletý Karl Ove přijíždí po prázdninovém putování Evropou s velkým očekáváním do deštivého Bergenu. Je jedním z hrstky studentů přijatých na Akademii tvůrčího psaní a zdá se, že tedy i krůček od svého snu stát se spisovatelem. Záhy ovšem zjišťuje, že realita vůbec neodpovídá jeho představám, ani pokud jde o bouřlivý život ve „velkoměstě“, ani pokud jde o studium a start literární kariéry. Atmosféru univerzitního města, vlastní pocity společenské vyloučenosti, alkoholické excesy, sexuální zkušenosti, partnerské vztahy a soužití, každodenní rutinu studia i zaměstnání, to vše autor nahlíží očima devatenáctiletého mladíka nanejvýš autenticky, upřímně a s nemilosrdnou otevřeností.

Francouzský bestseller z roku 1998, který přinesl autorovi celosvětový ohlas. Uprostřed tápající a nevýrazné literatury zapůsobil jako časovaná bomba. Houellebecq v něm rozvíjí témata, která rozpracoval již v prvotině Rozšíření bitevního pole (česky 2004). Na pozadí příběhu dvou nevlastních bratrů, přísně deterministického vědce na jedné straně a sexuálního štvance na straně druhé, neúprosně tepe degeneraci mravů v západní Evropě, kde pocity lásky, něhy a lidské pospolitosti do značné míry zmizely. Za střídání pronikavých analýz a klasických románových pasáží se pokouší o jakýsi všeobjímající historický průzkum vývoje mravů a důvodů současného individualismu, vedoucí k poněkud vědeckofantastickému vyústění, v němž oba hlavní protagonisté zastávají, každý svým způsobem, nezaměnitelnou roli.

U nás již dobře známá a oblíbená francouzská autorka Delphine de Vigan ve svém zatím posledním díle Vděk navazuje na předchozí knihu Pouta v jakési zamýšlené volné trilogii věnované různým aspektům mezilidských vztahů. Hrdinkou jímavé, ale i humorné knihy je rezidentka domova pro seniory Michele Seldová zvaná Miška. Svérázná stařenka s duší mladého děvčete paradoxně k tomu, že pracovala jako korektorka v novinách, trpí postupující afázií, poruchou řečových schopností. Ztráta slov, která Miška nahrazuje jinými, je sice zdrojem komických efektů, ale zároveň prozrazuje leccos z její dramatické minulosti: její židovští rodiče byli deportováni a v dětství ji vychovávala cizí náhradní rodina. Miška vnímá svůj celoživotní dluh – vyjádřit těm statečným lidem svůj vděk – a cílí k tomu veškerou svou zbývající energii.