Odeon strana 31 z 87

Co byste dělali, kdyby vám rodiče jednoho dne řekli, že nejste jejich syn, že jste byl počat ve zkumavce a donošen v cizí děloze? Srovnáte se s identitou člověka bez minulosti? A co když jste stále mladá, ale už zdaleka ne nejmladší žena – bez partnera, bez vidiny rodinného štěstí, o mateřství ani nemluvě? A jako na potvoru jste sice šťastně single, ale také bez chuti na sex a zmítaná nezvladatelnou touhou po dítěti… Po celosvětovém úspěchu románu Prsa a vajíčka se k českým čtenářům dostává příběh, který vypráví nejen o etických dilematech a rozčarováních, rodinných poutech a rozkolech, ale také o (ne)porozumění vlastnímu tělu, jeho potřebám a smyslu. Haruki Murakami o knize řekl: Nikdy nezapomenu na pocit naprostého úžasu, když jsem dílo poprvé četl.

Danny je nečekaně propuštěn z vězení, kde si odpykával osmiletý trest za násilnosti a ublížení na zdraví. Přijíždí do Kodaně, aby vyhledal své nejstarší a v podstatě jediné přátele, Malika a Christiana. Všichni tři pocházejí ze stejného prostředí, vyrůstali na neutěšeném sídlišti, kde bylo násilí a kriminalita na denním pořádku. S mizerným dětstvím a mládím se však každý dokázal popasovat jinak… Z Dannyho je kriminálník, jehož majetek se vejde do dvou igelitek, Malik studuje na zubaře a snaží se udržet nad vodou otcovu restauraci a Christian pracuje jako policista na protidrogovém oddělení. Danny chce nejdřív navštívit Malika, od jeho rodiny se však dozvídá, že před několika týdny zmizel. Během pátrání po něm se pozvolna odkrývá nejen Malikův osud, ale i okolnosti Dannyho odsouzení stejně jako Christianovy finanční problémy. Do centra pozornosti se pozvolna vkrádá zásadní otázka: Proč byl vlastně Danny předčasně propuštěn právě teď?

V létě roku 1885 dorazili do Londýna tři Francouzi. Tím prvním byl vévoda Edmond de Polignac, typický zlatokop z vyšších francouzských vrstev, který si hodlal najít bohatou americkou manželku. Druhým byl hrabě Robert Montesquiou-Fezensac, průměrný básník a nadšený sběratel kuriozit, který se vždy s někým dohadoval. A tím třetím byl běžný občan s italským jménem: doktor Samuel Pozzi. Lékař, myslitel a vědec. A právě on se stane průvodcem v tomto příběhu. Jaký měl pobyt těch tří ve skutečnosti význam? Barnesův Muž v červeném kabátě je portrétem Belle Époque, oněch krásných časů, kdy byla v Paříži dokončena Eiffelova věž a krásná Sarah Bernhardtová byla na vrcholu kariéry – ale také doby bizarních soubojů, vražd a soudních procesů včetně neblaze proslulé Dreyfusovy aféry.

Leonid Nikolajevič Andrejev (1871–1919) byl spisovatel a dramatik, jeden z nejrozporuplnějších představitelů ruské literatury. Pod vlivem Schopenhauerovy filozofie se věnoval otázkám života a smrti a zobrazoval lidský život hluboce pesimisticky. V povídkách je možné vystopovat vliv Dostojevského. Satanův deník napsal krátce před smrtí a zachytil v něm zánik lidské civilizace.

V románu nejvýznamnějšího japonského spisovatele současnosti se skrývá fantastický, romantický i tragický milostný příběh. Čtenář však „neunikne“ směsici japonských reálií, psychologickým portrétům hrdinů ani scénám vášně a nespoutaného sexu. Román vyšel japonsky r. 1987, byl přeložen do 36 jazyků a celkově se ho prodalo přes 9 milionů výtisků.

Příběh osamělé, nemocné ženy, která většinu života zasvětila sběru, sušení a odevzdávání léčivých rostlin, má od počátku nádech apokalypsy. Děj se posouvá kupředu pomocí detailně propracovaného „plánu sběru“. Konstantou je pak úterý, výkupní den, kdy hrdinka nedočkavě navštěvuje výkupnu. I přes pomalé, zdánlivě nevzrušené tempo probublává pod hladinou podivný neklid. Rafinovaný styl nás kapitolu po kapitole vtahuje hlouběji: hlouběji do staré půdy, hlouběji do prokletí sběru bylin.

Noc nic nezadrží – na první pohled „obyčejné“ vyprávění o autorčině matce je ve skutečnosti biografií, rodinnou ságou i autorčinou osobní zpovědí. Delphine de Vigan s obrovskou dávkou citu a upřímnosti vypráví životní peripetie své matky, aniž by se byť jen na okamžik uchýlila k patetickému žalozpěvu. V příběhu hlavní postavy Lucile se střídají sebevraždy, incest, nevěra, smrt a nemoc, které by jistě mnoho rodin položily na kolena. Právě síla, s jakou toto vše autorčina rodina překonává, tvoří ústřední myšlenku románu; moc temnoty je obrovská, ale musíme se jí vzepřít.

Román, jedno z nejvýznamnějších děl latinskoamerické i světové prózy, vyšel poprvé r. 1967. V množství reálných i fantaskních epizod líčí osudy šesti generací rodiny Buendíů žijících ve fiktivním tropickém městečku Macondo. Dá se číst jako historická zpráva o vývoji jihoamerického kontinentu od doby osvobození a začátku občanských válek (1830-1902) až po nástup severoamerického imperialismu (1899-1930) i jako symbolický popis samoty člověka, který ztratil harmonický vztah ke světu. Individuální samotu, jíž trpí všichni obyvatelé Maconda, lze překonat pouze láskou a mezilidskou solidaritou, která jediná může zabránit nevyhnutelné zkáze.

Příběh od skotského spisovatele Roberta Louise Stevensona patří mezi klenoty nejen anglické, ale i světové literatury. Rozpolcená postava doktora Jekylla a pana Hyda plná napětí a protikladů inspirovala filmové tvůrce, hudebníky i textaře. Klasický viktoriánský horor o dvou protikladných tvářích lidského charakteru ztělesněných dobrým doktorem Jekyllem a zlým panem Hydem. Když advokát pan Utterson začne řešit závěť svého starého přítele pana Jekylla, vyvstávají před ním znepokojivé otázky. Jaký byl vztah počestného dr. Jekylla a tajemného pana Hayda? Kdo zabil Sira Danverse?

Noc nic nezadrží – na první pohled „obyčejné“ vyprávění o autorčině matce je ve skutečnosti biografií, rodinnou ságou i autorčinou osobní zpovědí. Delphine de Vigan s obrovskou dávkou citu a upřímnosti vypráví životní peripetie své matky, aniž by se byť jen na okamžik uchýlila k patetickému žalozpěvu. V příběhu hlavní postavy Lucile se střídají sebevraždy, incest, nevěra, smrt a nemoc, které by jistě mnoho rodin položily na kolena. Právě síla, s jakou toto vše autorčina rodina překonává, tvoří ústřední myšlenku románu; moc temnoty je obrovská, ale musíme se jí vzepřít.

Je to jen svědomí, co nutí člověka stále znovu a znovu zpytovat duši, anebo existuje cosi mnohem hlubšího, kam obyčejný smrtelník nedosáhne, ale o čem jen tuší, že číhá vyrazit každým okamžikem do útoku? Ve svém doposud posledním románu Pokání dovedl Ian McEwan tuto myšlenku k dokonalosti. Třináctiletá Briony odvíjí svůj život v jistých představách, které ji mají neomylně dovést ke konkrétnímu, jasně vytyčenému cíli. Těmto snům přizpůsobuje vše, co přizpůsobit lze. Co nelze, tomu je třeba dopomoci. S fanatickou úporností pubescenta a fantazií, rozvinutou až do krajnosti, dohání protagonisty své soukromé hry na život k tragédii, za kterou by měla činit po zbytek života pokání. McEwan spřádá jednotlivé nitky osudů, jež v závěru splynou v jediný, silný a hluboce pravdivý obraz uplynulého století. Autor nabízí možnosti a klade otázky, na něž je těžké jednoznačně odpovědět. Ale ani on neposkytuje jednoznačné odpovědi, a tak je na čtenáři, aby se rozhodl, po které cestě se vydá - společně s Briony, s jejími spolupachateli, anebo s obětí? Jednoznačný není ani katarzní závěr, stejně jako není černý anebo bílý život kohokoliv z nás. Příběh pokání, jenž se na první pohled vztahuje k Briony, se náhle dotýká každého, i když se současně každý v tom kterém smyslu může ztotožnit s obětí. Nenápadně, avšak s rafinovaností mistra svého oboru, jako zdánlivé vedlejší téma se knihou prolíná - zřetelněji než v kterémkoli McEwanově díle předchozím - motiv psaní, chcete-li spisovatelství a jeho smyslu, jako by autor cítil stále naléhavější nutkání popsat a zdůvodnit především sám sebe a svoji touhu propojit život skutečný se životem svých literárních postav. Autor v tomto díle jednoznačně dosáhl svého vrcholu, alespoň co se týče asociačního spektra možných osudů člověka, jež nám nabízí s elegantní noblesou a odzbrojující bravurou.

Rozhodnutí uděláme během pár vteřin a jejich důsledky pak neseme po zbytek života. Pravdivost tohoto tvrzení doslova na vlastní kůži otestovali protagonisté románu: Alice a Mattia se v dětství rozhodli špatně… Ona se nechtěla stát závodnicí v lyžování a on nehodlal vzít na oslavu ke spolužákovi svou mentálně postiženou sestru. Během dospívání hledají svoje místo na světě ještě obtížněji než většina jejich vrstevníků. Mohli by je najít jeden vedle druhého, jen kdyby se dokázali přenést přes traumata z minulosti.

Je to jen svědomí, co nutí člověka stále znovu a znovu zpytovat duši, anebo existuje cosi mnohem hlubšího, kam obyčejný smrtelník nedosáhne, ale o čem jen tuší, že číhá vyrazit každým okamžikem do útoku? Ve svém doposud posledním románu Pokání dovedl Ian McEwan tuto myšlenku k dokonalosti. Třináctiletá Briony odvíjí svůj život v jistých představách, které ji mají neomylně dovést ke konkrétnímu, jasně vytyčenému cíli. Těmto snům přizpůsobuje vše, co přizpůsobit lze. Co nelze, tomu je třeba dopomoci. S fanatickou úporností pubescenta a fantazií, rozvinutou až do krajnosti, dohání protagonisty své soukromé hry na život k tragédii, za kterou by měla činit po zbytek života pokání. McEwan spřádá jednotlivé nitky osudů, jež v závěru splynou v jediný, silný a hluboce pravdivý obraz uplynulého století. Autor nabízí možnosti a klade otázky, na něž je těžké jednoznačně odpovědět. Ale ani on neposkytuje jednoznačné odpovědi, a tak je na čtenáři, aby se rozhodl, po které cestě se vydá - společně s Briony, s jejími spolupachateli, anebo s obětí? Jednoznačný není ani katarzní závěr, stejně jako není černý anebo bílý život kohokoliv z nás. Příběh pokání, jenž se na první pohled vztahuje k Briony, se náhle dotýká každého, i když se současně každý v tom kterém smyslu může ztotožnit s obětí. Nenápadně, avšak s rafinovaností mistra svého oboru, jako zdánlivé vedlejší téma se knihou prolíná - zřetelněji než v kterémkoli McEwanově díle předchozím - motiv psaní, chcete-li spisovatelství a jeho smyslu, jako by autor cítil stále naléhavější nutkání popsat a zdůvodnit především sám sebe a svoji touhu propojit život skutečný se životem svých literárních postav. Autor v tomto díle jednoznačně dosáhl svého vrcholu, alespoň co se týče asociačního spektra možných osudů člověka, jež nám nabízí s elegantní noblesou a odzbrojující bravurou.

Rozhodnutí uděláme během pár vteřin a jejich důsledky pak neseme po zbytek života. Pravdivost tohoto tvrzení doslova na vlastní kůži otestovali protagonisté románu: Alice a Mattia se v dětství rozhodli špatně… Ona se nechtěla stát  závodnicí v lyžování a on nehodlal vzít na oslavu ke spolužákovi svou mentálně postiženou sestru. Během dospívání hledají svoje místo na světě ještě obtížněji než většina jejich vrstevníků. Mohli by je najít jeden vedle druhého, jen kdyby se dokázali přenést přes traumata z minulosti.

„Michel Houellebecq se stal marketingovým produktem, značkou. Jeho názor má cenu, chtějí po něm, aby se vyjadřoval ke kdečemu… Je vidět, vystupuje jako moudrý muž, naparuje se, baví své publikum svým číslem starého smutného šaška. Pořád má ovšem i čas psát.“Novinář Denis Demonpion nabízí aktualizovanou a rozšířenou verzi životopisu původně vydaného v roce 2005. Michel Houellebecq je významným spisovatelem, jeho knihy vycházejí po celém světě, vznikají filmové, divadelní, rozhlasové adaptace. Jeho romány i básně se dnes studují v akademickém prostředí. Ačkoli si pěstuje pověst nepříjemného a nepřístupného společníka, je laureátem Goncourtovy ceny a před časem se stal nositelem Řádu čestné legie. Tyká si se současným francouzským prezidentem i s jedním z jeho předchůdců. To vše považoval Demonpion za důležité: text doplnil o nové poznatky a vydal znovu. Český čtenář může číst Houellebecqovy prózy v překladech od roku 2004. Teprve nyní vychází kniha o něm – o tomto francouzském fenoménu současnosti.

Svět skončil tak, jak ho lidé znali. Na konci dvacátých let našeho století způsobila záhadná nemoc, že všichni muži na planetě ztratili schopnost sexuálně žít a mít děti.Nedaleko místa, kde byla nalezena Věstonická venuše, stojí kostel s farou. I zde se vše bortí: faráře Františka Zábranu trápí děsivé sny, zjevuje se mu mrtvý papež a nakonec zjistí, že právě on je vůči nemoci imunní! A k završení všech zemětřesení stačí jen málo – zamilovat se do psychoterapeutky Marie. Na rozdíl od dokonalých virtuálních partnerů, kteří opuštěným ženám umí splnit každé přání, si římskokatolický kněz v Strachohlávkách nedokáže představit, že by porušil celibát. Ale co když právě on může zachránit lidstvo?Milostné drama vychází z důmyslně vybudované zápletky. Napínavý příběh nabízí nečekané předpovědi a perspektivy, osobitý pohled na víru, sex i politiku, ale také originálně reaguje na genderové předsudky a společenská tabu. A v neposlední řadě: nebojí se fantazie! Díkůvzdání – nový román laureáta Literární ceny Knižního klubu.