Odeon strana 33 z 87

Jeden život je prvním z Maupassantových šesti románů a po Miláčkovinejznámější. Hrdinkou díla z roku 1883 je Jeanne de Lamare, sympatická, možná trochu naivní dívka, dobrosrdečná a plná ideálů, které ovšem během svého života postupně ztrácí… Z manžela se vyklube skrblík a notorický proutník. Zjistí, že její matka měla milence a že komorná má dítě s jejím manželem. I syn ji zklame. Z Jeanne se tak postupně stává zatrpklá, ponížená žena, která však přese všechno hledá pozdní smysl života.Život není nikdy tak dobrý ani tak špatný, jak si myslíme.

Známá novela vyšla poprvé časopisecky roku 1958 a knižně o tři roky později. Místem děje navazuje na Všechnu špínu světa, objevuje se tu však odlišná perspektiva vypravěče: zatímco v předešlém díle je fiktivní svět Maconda popisován zvnitřku, v Plukovníkovi je líčen zvnějšku, jakoby objektivním vypravěčem. Přestože v novele realismus na první pohled dominuje, nacházíme tu reálné i fantastické prvky pospolu podobně jako autorovy charakteristické motivy. Život plukovníka, bývalého bojovníka z občanské války, je vyplněn strádáním a bídou. Každý týden, již patnáct let, chodí do přístavu a marně čeká na zprávu, že mu byla přiznána penze. Předtím je živil syn, teď nemají co jíst. Motiv jeho smrti a vykreslení politické situace jsou nejdůležitější prvky příběhu… Don Sabas, kmotr zesnulého syna a stranický předák, unikl perzekuci. Plukovník a jeho manželka jsou, jak říkají, "sirotky" svého zastřeleného syna. Plukovník si chce stůj co stůj ponechat kohouta, jediné dědictví po zesnulém, aby ho mohl přihlásit na zápasy - ale i zájem dalších postav o nejlepšího bojovníka na okrese je politický. A tak městečko dále žije v ovzduší násilí, tajného odporu uvnitř a ozbrojených akcí v terénu.

Jeden život je prvním z Maupassantových šesti románů a po Miláčkovinejznámější. Hrdinkou díla z roku 1883 je Jeanne de Lamare, sympatická, možná trochu naivní dívka, dobrosrdečná a plná ideálů, které ovšem během svého života postupně ztrácí… Z manžela se vyklube skrblík a notorický proutník. Zjistí, že její matka měla milence a že komorná má dítě s jejím manželem. I syn ji zklame. Z Jeanne se tak postupně stává zatrpklá, ponížená žena, která však přese všechno hledá pozdní smysl života.Život není nikdy tak dobrý ani tak špatný, jak si myslíme.

Známá novela vyšla poprvé časopisecky roku 1958 a knižně o tři roky později. Místem děje navazuje na Všechnu špínu světa, objevuje se tu však odlišná perspektiva vypravěče: zatímco v předešlém díle je fiktivní svět Maconda popisován zvnitřku, v Plukovníkovi je líčen zvnějšku, jakoby objektivním vypravěčem. Přestože v novele realismus na první pohled dominuje, nacházíme tu reálné i fantastické prvky pospolu podobně jako autorovy charakteristické motivy. Život plukovníka, bývalého bojovníka z občanské války, je vyplněn strádáním a bídou. Každý týden, již patnáct let, chodí do přístavu a marně čeká na zprávu, že mu byla přiznána penze. Předtím je živil syn, teď nemají co jíst. Motiv jeho smrti a vykreslení politické situace jsou nejdůležitější prvky příběhu… Don Sabas, kmotr zesnulého syna a stranický předák, unikl perzekuci. Plukovník a jeho manželka jsou, jak říkají, "sirotky" svého zastřeleného syna. Plukovník si chce stůj co stůj ponechat kohouta, jediné dědictví po zesnulém, aby ho mohl přihlásit na zápasy - ale i zájem dalších postav o nejlepšího bojovníka na okrese je politický. A tak městečko dále žije v ovzduší násilí, tajného odporu uvnitř a ozbrojených akcí v terénu.

Lou Bertignakové je třináct let, má IQ 160 a v hlavě mraky otázek. Pozoruje lidi, sbírá slova, provádí různé pokusy, hltá encyklopedie. Dva školní ročníky přeskočila. Ve třídě je nejmladší a nejmenší, ale dělá si největší starosti. Proč ji matka už nikdy neobejme, proč otec předstírá dobrou náladu, proč „jsou věci tak, jak jsou?“ Když se seznámí s osmnáctiletou bezdomovkyní No, která zdaleka nemá ani to, co má Lou – střechu nad hlavou, jídlo, rodiče – vezme si na svá bedra víc, než unese. A postupně zjišťuje, jak daleko má realita k reklamním billboardům z ulic a metra. S pomocí nejstaršího spolužáka ze třídy a největšího lempla, který už dvakrát propadl, zato má něžný úsměv a velké černé oči, se Lou vrhne do experimentu, který míří proti osudu... No a já je románem o dospívání, které je podrobeno zkoušce reality. Je pohledem na svět očima předčasně zralého, naivního i jasnozřivého mladého člověka, který se nechce jen tak smířit s během věcí.

Jak čeští povídkáři prozaicky zhodnocují stav nouze? Jak se karanténa, izolace a nečekaná absolutní proměna životů lidí zrcadlí v jejich tvorbě?Sedmnáct povídek o různých aspektech, projevech důsledků pandemie a jiných výjimečností všední každodennosti … Antologie výběru příběhů a textů vzniklých pro Česká centra, která oslovila české autory se specifickou vazbou na danou zemi (Izrael, Japonsko, Německo, Rakousko, Rusko, Řecko a USA).

Divoké a nespoutané básně Janele z Liků našly v této sbírce zklidňující úběžníky nalézání nového domova a blízkost ne vždy něžných hlodavců. Tyto dvě jistoty, nepodmíněná přítomnost zvířat, která člověka nikdy nezklamou, a intimita, již lze nakonec sdílet, ubezpečují básnířčinu mluvčí o tom, že složitost a nevlídnost světa, v němž se ocitá, má dveře, které lze přibouchnout, a spolehlivé radosti, jež si lze dopřát. Přesto je osobitá Janele z Liků nadále pronikavou, nesmiřitelnou pozorovatelkou našich, i svých, slabin. Neslevuje, dokáže se zahryznout.

Jak čeští povídkáři prozaicky zhodnocují stav nouze? Jak se karanténa, izolace a nečekaná absolutní proměna životů lidí zrcadlí v jejich tvorbě? Sedmnáct povídek o různých aspektech, projevech důsledků pandemie a jiných výjimečností všední každodennosti … Antologie výběru příběhů a textů vzniklých pro Česká centra, která oslovila české autory se specifickou vazbou na danou zemi (Izrael, Japonsko, Německo, Rakousko, Rusko, Řecko a USA).

Řeky mají přítoky, které posilují jejich proud. Romány je mají též. Objevují se v nich ucelené příběhy, které je buď přímo inspirovaly nebo obohatily. V Babičce naší paní Boženy Němcové je to příběh Viktorky. Přečetl jsem teď všechny své prózy znovu, vybral z nich pasáže, fungující po malé úpravě jako samostatné povídky či dokonce novely, a připojil k nim i svůj nejčerstvější román, byť teprve rozepsaný. Seřadil jsem všechny texty v pořadí, v jakém byly napsány, aby zrcadlily i dobu svého vzniku. Je to možná můj opus ultimus, mé poslední dílo.

Snad nejznámější česká sbírka balad 19. století je natolik nadčasová, že oslovuje čtenáře již neuvěřitelných 150 let. Verše plné tajemna, mystiky a poučení jdou až do hloubky české duše. Jejich aktuálnost navíc podtrhují křehké a citlivé ilustrace současné známé české malířky a grafičky Míly Fürstové, která se svým smyslem pro detail a jemnou poetikou svých děl dokonale napojila na myšlenkový proud Karla Jaromíra Erbena. V tomto díle se dva umělecké proudy stávají jedním, jedinou Kyticí.

Valentine de Lestrange je úspěšnou znalkyní současného výtvarného umění. Žije v bezdětném manželství se zámožným bankéřem, který nyní zastává post ministra financí. Je totiž dobrým přítelem nového prezidenta republiky… Valentine vzpomíná na své dětství, kdy se začala bavit drobnými krádežemi. Spisovatelka důmyslně popisuje váhání své hrdinky v obchodech s luxusním zbožím, které by si mohla samozřejmě koupit, ale zcizování věcí jí přináší radost a vzrušení. Nedovede se ovládnout! Pak je však sama okradena a při tom přijde na zvláštní věc: její manžel ji nechává sledovat a ukradené věci za ni vždy uhradí. Svět, mnoho let příjemný a bezstarostný, najednou dostává pořádné trhliny…

Vypravěč románu je obyčejný Francouz: Paul Blick vyrůstal jakoby ve stínu svého zemřelého bratra, po bouřlivácké éře 60. let se dobře oženil a usadil, začal pracovat jako novinář. Teď má na krku padesátku a jako kdekdo polyká prášky na uklidnění. Žije sám, žena ho zruinovala, děti se mu vzdálily. Autor podává osobité svědectví o francouzské společnosti, politice, rodině i sexualitě. Tato tragikomická generační výpověď se stala ve Francii bestsellerem - autor za dílo obdržel cenu Femina.

Nový překlad románu, který se řadí k nejznámějším dílům ruské literatury. Mladý kníže Myškin, zcela zchudlý a postižený epilepsií, prožije po návratu ze švýcarského sanatoria tak podivuhodné příběhy, že upadne znovu do své duševní nemoci. Setkává se s kupcem Parfjonem Rogožinem, v němž kníže vidí především nešťastného člověka a soucítí s ním. Lidé, kteří nemohou pochopit jeho dobrotu, označují Myškina za idiota, ačkoli ten má v sobě tolik vnitřní ušlechtilosti a lidskosti, že se tím vymyká svému okolí. Myškin okouzluje svou nevinností a vyrovnaností – autor představuje hrdinu jako člověka, který by mohl povznést svět; jenomže Myškin svou filozofií pokory a všelásky přivádí do neštěstí i ty, které miluje, a nakonec sám sebe…

S vypravěčem Paulem a jeho blízkými nahlédneme do odlišných prostředí a míst světa. Francie, Dánsko, Kanada, kostel, rezidenční komplex, hráčské doupě nebo vězení – všude rezonuje kvas doby, zasahující do osudů každého z nich. Paulův otec – dánský pastor, matka – podnikavá krasavice, napůl Indiánka a pilotka, spoluvězeň Patrik – rabiátský Hells Angel… Takové nevšední postavy tvoří důvěrný svět hrdiny, který s nimi zažije okamžiky štěstí i pády, dramata i bezpráví, aniž ho přitom opustí jemný ironický humor. Strhující, dějově i emotivně bohatý a inteligentní román ukazuje svět a lidi, jací jsou: nikdo a nic není jen černé nebo bílé. A právě tahle rozmanitost je tím, co poutá člověka k životu a čtenáře k této knize. Za román Na světě žijeme každý jinak autor roku 2019 získal Goncourtovu cenu.

Polsko, 1980. Z Ludwika bude brzy vysokoškolák. Na zemědělské brigádě, z níž zprvu vůbec není nadšen, potkává Janusze a společně tráví volný čas koupáním v jezerech a čtením zakázaných knih. A pak prožijí něco, co nečekali: zamilují se do sebe. Léto skončí a oba se vracejí do Varšavy a do drsné reality života. Letní pohádka je pryč, jeden i druhý se musí rozhodnout, jak budou dál žít – přesněji řečeno, jak přežijí… Vynikající debut o mládí, lásce a ztrátě – a o oběti, kterou přinášíme, aby měl náš život smysl.

Poezie M. J. Vilímka není vlastně nesena jeho životním osudem františkána, jde proti němu, nebo spíš podél něj. Je to poezie divokého smíření a napjatého klidu, vášnivě hledající rovnováhu. V městských kulisách oslovuje Jej, ve „vykopnutých dveřích své jistoty“ vybavuje si předchozí tvar života, jenže i ten nový je poznamenán starým nepokojem, stálým soubojem se „zvlněním neklidu“, rozbouřen vzpomínkami, nedostupnou láskou, čekáním na báseň zaslanou v SMS.