Odeon strana 34 z 74

Na první průlet verši Miroslava Fišmeistera by se možná zdálo, že jde o hravě nonsensovou poezii, o absurdní slovní hříčky, o zvukomalebné toky hlásek a písmen a v nich neztajené jiskřivé veselí. V jeho křivolakých, složitě spájených obrazech ale zdaleka není vložen jen autorův cit pro bizarnost, hru, významy a zvuky jazyka: jejich smysl je nečekaně zvrstvený, jiskří v elektrizujících výbojích ze styku slov a jevů, které jsou si vzdálené a cizí. Oslňuje tím, nač nejsme zvyklí, co nás vykolejí, co se musíme teprve naučit učíst. Klíč k básním Miroslava Fišmeistera nelze vložit do padnoucího zámku, s nímž by bylo lze snadno pootočit a otevřít dveře do spořádané síně jejich smyslu. Je potřeba se pokoušet jej znovu a znovu vsouvat do neproniknutelných otvorů.

Roky je román Virginie Woolfové z roku 1937, poslední, který vydala za svého života. Sleduje historii rodiny Pargiterů od 80. let 19. století do poloviny 30. let století minulého. Přestože zde spisovatelka zachytila dobu tak dlouhou, próza není příliš rozsáhlá, vyprávění se zaměřuje spíše na drobné detaily životů postav. Román v překladu Zuzany Mayerové vychází česky vůbec poprvé. …Myslím, že to bude něco úžasného. Musím být otevřená, odvážná. Chci zachytit celou současnou společnost, nic nevynechat: popsat fakta i vize. A vzájemně je propojit… Je to vůbec možné? … Jak dosáhnout hloubky a neustrnout v nehybnosti? Mě ale baví zdolávat tyhle překážky, a v přirozenosti je svěží vítr a síla. Mým cílem je obsáhnout nekonečnou šíři, nekonečnou intenzitu. Měla by tam být satira, komedie, poezie, próza – jak to všechno skloubit dohromady? Co třeba drama, dopisy, básně? … A nakonec všechno pokračuje dál běžným každodenním životem. Chci tam dostat milióny myšlenek, ale nesmí to být kázání – úvahy o historii, politice, feminismu, umění, literatuře – zkrátka shrnutí všeho, co znám, cítím, čemu se směji, čím pohrdám, co miluji, obdivuji i nenávidím… V. Woolfová: Deníky; 25. dubna 1933) / Woolfová Virginia

Jedinečné líčení atmosféry tajemství a hrůzy z událostí, které se zprvu vzpírají logickému chápání, činí z Baskervillského psa nejslavnější Doylův detektivní román. Detektiv Sherlock Holmes se svým přítelem a pomocníkem doktorem Watsonem vyšetřují případy záhadných úmrtí na venkovském panství v pochmurné krajině vřesovišť. Kdo měl zájem na smrti sira Charlese, dobrosrdečného mecenáše zdejšího nehostinného kraje? Je oním vraždícím monstrem skutečně nepolapitelný děsivý pes? Geniální dílo v novém překladu Richarda Podaného.

Když Siervu Maríi pokousal v den jejích dvanáctých narozenin pes nakažený vzteklinou, a ona přežila, byla označena za posedlou. Církev zná jediný prostředek proti všem představitelným nemocem: vyhánění ďábla neboli exorcismus. V klášteře svaté Kláry však začíná osudná milostná zápletka dvanáctileté dívky s šestatřicetiletým knězem, který namísto Satana objevuje lásku. Márquez popisuje nádherný, nicméně nenaplněný vztah dvou lidí. Láska je podle autora jistým druhem šílenství a šílenství bývá trestáno smrtí…

Loučení má mnoho tváří. Loučíme se s mrtvými – s rodiči, sourozenci, s milovanou ženou. Loučíme se s přáteli, známými, kolegy. Pomůže, je-li člověk přítomen umírání? Víme, že se s blízkým člověkem máme rozloučit. Ale tohle vědomí ještě samo o sobě není rozloučením. Rozloučení zařídí jen čas. Barvy loučení tvoří devět povídek, jejichž tématem jsou závažné události nebo momenty ve vztazích, které mají původ v minulosti, ale vyjdou na povrch až po letech. Teprve tehdy nastává rozloučení buď přímo s dotyčným člověkem, nebo s vlastní mylnou představou o něm… Někdy nás loučení hluboce zasáhne. A někdy nás osvobodí. Nový povídkový soubor Bernharda Schlinka je mistrovským dílem: klade zásadní otázky a neváhá na ně odpovídat.

Román zachycuje krátký život fiktivní fotografky Lillian Prestonové od počátku 50. do konce 70. let 20. století. Lillian, dívka z konzervativní středozápadní rodiny, přichází přes nesouhlas rodičů do New Yorku studovat fotografii. Poměrně brzy však otěhotní a jakožto svobodná matka se ocitne na okraji společnosti i v tísnivé finanční situaci. Ve svém až sebezničujícím, silně sebestředném zápalu pro umění se neohlíží ani na konvence, ani na svou životní úroveň. Pohybuje se na okraji avantgardních uměleckých kruhů a veškeré síly směřuje k tomu, aby své fotografie mohla vystavit…

Jmenuji se Maryte – věta, kterou se šestiletá Renata naučí litevsky a opakuje ji jako zaříkadlo proti všemu zlému. Pochází totiž z městečka ve Východním Prusku, z dnešní Kaliningradské oblasti, a má tu smůlu, že je Němka. Kráce po válce ji dějiny odvanou do cizí země, kde dostane nové jméno a s ním novou identitu a naději na nový život. Román o fenoménu takzvaných vlčích dětí – wolfskinder, které dodnes žijí na území Litvy, vyvolal po svém vydání v roce 2012 senzaci a stal se litevskou knihou roku. Autor v něm s neobyčejnou něhou i vášní odkrývá zasutý cíp evropské historie a ve strohých sekvencích, psaných prostým, přitom však básnicky jemným jazykem, líčí, jak snadno se šlo v kruté zimě roku 1946 ztratit.

Svět skončil tak, jak ho lidé znali. Na konci dvacátých let našeho století způsobila záhadná nemoc, že všichni muži na planetě ztratili schopnost sexuálně žít a mít děti. Nedaleko místa, kde byla nalezena Věstonická venuše, stojí kostel s farou. I zde se vše bortí: faráře Františka Zábranu trápí děsivé sny, zjevuje se mu mrtvý papež a nakonec zjistí, že právě on je vůči nemoci imunní! A k završení všech zemětřesení stačí jen málo – zamilovat se do psychoterapeutky Marie. Na rozdíl od dokonalých virtuálních partnerů, kteří opuštěným ženám umí splnit každé přání, si římskokatolický kněz v Strachohlávkách nedokáže představit, že by porušil celibát. Ale co když právě on může zachránit lidstvo? Milostné drama vychází z důmyslně vybudované zápletky. Napínavý příběh nabízí nečekané předpovědi a perspektivy, osobitý pohled na víru, sex i politiku, ale také originálně reaguje na genderové předsudky a společenská tabu. A v neposlední řadě: nebojí se fantazie! Díkůvzdání – nový román laureáta Literární ceny Knižního klubu.

Rozhodnutí uděláme během pár vteřin a jejich důsledky pak neseme po zbytek života. Pravdivost tohoto tvrzení doslova na vlastní kůži otestovali protagonisté románu: Alice a Mattia se v dětství rozhodli špatně… Ona se nechtěla stát závodnicí v lyžování a on nehodlal vzít na oslavu ke spolužákovi svou mentálně postiženou sestru. Během dospívání hledají svoje místo na světě ještě obtížněji než většina jejich vrstevníků. Mohli by je najít jeden vedle druhého, jen kdyby se dokázali přenést přes traumata z minulosti.

Osmnáctiletý Karl Ove přijímá místo učitele na základní škole v rybářské vesničce na severu Norska, aby se zde mohl věnovat vysněnému psaní. Tanec v temnotách, čtvrtý díl série Můj boj, přináší vzpomínky na rok strávený na odlehlém místě, kde vládnou nejen specifické mezilidské vztahy, ale v nebývalé míře i příroda.

V létě roku 1885 dorazili do Londýna tři Francouzi. Tím prvním byl vévoda Edmond de Polignac, typický zlatokop z vyšších francouzských vrstev, který si hodlal najít bohatou americkou manželku. Druhým byl hrabě Robert Montesquiou-Fezensac, průměrný básník a nadšený sběratel kuriozit, který se vždy s někým dohadoval. A tím třetím byl běžný občan s italským jménem: doktor Samuel Pozzi. Lékař, myslitel a vědec. A právě on se stane průvodcem v tomto příběhu. Jaký měl pobyt těch tří ve skutečnosti význam? Barnesův Muž v červeném kabátě je portrétem Belle Époque, oněch krásných časů, kdy byla v Paříži dokončena Eiffelova věž a kdy Británie a Francie stály hrdě bok po boku.

Je to jen svědomí, co nutí člověka stále znovu a znovu zpytovat duši, anebo existuje cosi mnohem hlubšího, kam obyčejný smrtelník nedosáhne, ale o čem jen tuší, že číhá vyrazit každým okamžikem do útoku? Ve svém doposud posledním románu Pokání dovedl Ian McEwan tuto myšlenku k dokonalosti. Třináctiletá Briony odvíjí svůj život v jistých představách, které ji mají neomylně dovést ke konkrétnímu, jasně vytyčenému cíli. Těmto snům přizpůsobuje vše, co přizpůsobit lze. Co nelze, tomu je třeba dopomoci. S fanatickou úporností pubescenta a fantazií, rozvinutou až do krajnosti, dohání protagonisty své soukromé hry na život k tragédii, za kterou by měla činit po zbytek života pokání. McEwan spřádá jednotlivé nitky osudů, jež v závěru splynou v jediný, silný a hluboce pravdivý obraz uplynulého století. Autor nabízí možnosti a klade otázky, na něž je těžké jednoznačně odpovědět. Ale ani on neposkytuje jednoznačné odpovědi, a tak je na čtenáři, aby se rozhodl, po které cestě se vydá - společně s Briony, s jejími spolupachateli, anebo s obětí? Jednoznačný není ani katarzní závěr, stejně jako není černý anebo bílý život kohokoliv z nás. Příběh pokání, jenž se na první pohled vztahuje k Briony, se náhle dotýká každého, i když se současně každý v tom kterém smyslu může ztotožnit s obětí. Nenápadně, avšak s rafinovaností mistra svého oboru, jako zdánlivé vedlejší téma se knihou prolíná - zřetelněji než v kterémkoli McEwanově díle předchozím - motiv psaní, chcete-li spisovatelství a jeho smyslu, jako by autor cítil stále naléhavější nutkání popsat a zdůvodnit především sám sebe a svoji touhu propojit život skutečný se životem svých literárních postav. Autor v tomto díle jednoznačně dosáhl svého vrcholu, alespoň co se týče asociačního spektra možných osudů člověka, jež nám nabízí s elegantní noblesou a odzbrojující bravurou.

Teprve po 66 letech od svého napsání se dočkala vydání autobiografická novela z pera slavné představitelky existencialismu a feminismu ve francouzské literatuře, Simone de Beauvoir. Autorka svůj příběh považovala za příliš „intimní“, než aby jej publikovala. Vypráví v něm o hlubokém přátelství dvou dívek, které sdílejí dramata svých prvních milostných vzplanutí, ale spojuje je i odpor ke společenským konvencím a tradiční ženské roli v životě. Kniha přichází ke čtenářům s předmluvou adoptivní dcery autorky Sylvie Le Bon de Beauvoir a rovněž s množstvím autentických fotografií.

„Michel Houellebecq se stal marketingovým produktem, značkou. Jeho názor má cenu, chtějí po něm, aby se vyjadřoval ke kdečemu… Je vidět, vystupuje jako moudrý muž, naparuje se, baví své publikum svým číslem starého smutného šaška. Pořád má ovšem i čas psát.“ Novinář Denis Demonpion nabízí aktualizovanou a rozšířenou verzi životopisu původně vydaného v roce 2005. Michel Houellebecq je významným spisovatelem, jeho knihy vycházejí po celém světě, vznikají filmové, divadelní, rozhlasové adaptace. Jeho romány i básně se dnes studují v akademickém prostředí. Ačkoli si pěstuje pověst nepříjemného a nepřístupného společníka, je laureátem Goncourtovy ceny a před časem se stal nositelem Řádu čestné legie. Tyká si se současným francouzským prezidentem i s jedním z jeho předchůdců. To vše považoval Demonpion za důležité: text doplnil o nové poznatky a vydal znovu. Český čtenář může číst Houellebecqovy prózy v překladech od roku 2004. Teprve nyní vychází kniha o něm – o tomto francouzském fenoménu současnosti.