Odeon strana 36 z 87

Na samém počátku Schlinkova románu stojí událost ryze osobní, ne-li přímo soukromá: totiž onemocnění žloutenkou. V jeho průběhu však dojde k přesahu, který se bezprostředně dotýká osudu a svědomí jednoho z největších evropských národů. Když se patnáctiletému chlapci Michaelu Bergovi udělá na ulici zle, pomůže mu jistá žena, Hanna Schmitzová. Hoch ji později vyhledá a z jejich setkání se vyvine milostný vztah – vztah nerovný a současně ojedinělý, neboť oba aktéry od sebe dělí více než dvacet let. Přestože Hanna pracuje jako průvodčí tramvaje a její vzdělání očividně není valné, po svém milenci vyžaduje, aby jí ve volných chvílích předčítal knihy. Později však Hanna za tajemných okolností zmizí a Michael se s ní opět setká jako student práv na konci šedesátých let – při procesu s nacistickými válečnými zločinci. Předčítač se po svém vydání dočkal rozporuplného přijetí; od nadšených ohlasů, srovnávajících jej například s Grassovým Plechovým bubínkem, až po odsudky vyčítající knize, že morálně nivelizuje vztah mezi oběťmi a vrahy. Ať už se však jeho čtenáři přiklánějí na jakoukoliv stranu, je takový rozptyl názorů jasným dokladem toho, že Předčítač je stále živé dílo, které zneklidňuje a pokládá otázky.

Uprostřed jabloňových sadů v úrodné krajině státu Maine leží podivný svět, v němž začíná odysea Homera Wellse. Po několika traumatizujících zkušenostech u adoptivních rodičů se stane natrvalo součástí sirotčince v St. Clouds a jako nejstarší chovanec se učí mladým i starším ženám pomáhat od jejich starostí. Jeho učitelem je zakladatel sirotčince Wilbur Larch, lékař, který vede své soukromé křížové tažení proti zlu, často v rozporu se zákonem. Sledujeme Homerův příběh, jeho snahu stát se užitečným, učednické období v sirotčinci, dospělá léta v moštárně, prazvláštní vztah k manželce jeho nejlepšího přítele, neustálé odchody i návraty…

Londýnské jitro, červen 1923. Paní Clarissa Dallowayová jde do květinářství pro výzdobu na svůj dnešní večírek. Než však tahle událost pro lidi z lepších kruhů nastane, strávíme v její společnosti obyčejný den, který nás nenechá na pochybách, že pod slupkou stárnoucí, průměrné středostavovské paničky bije srdce se stejně vroucí pravidelností, s jakou se na Toweru každou čtvrthodinu hlásí Big Ben. Woolfová však nejenže rozbíjí klišé o jedné snobské madam. Technikou proudu vědomí a s přispěním vedlejších postav tohoto okouzlujícího letního capriccia před námi postupně odhalí skutečné nitro paní Dallowayové, které působí věrněji než sebetrefnější realistický popis, a také její obrovskou žízeň po životě. Próza inspirovala světoznámý román M. Cunninghama Hodiny a stejnojmenný oscarový film.

Co znamená vydat se do hor a nikdy nevystoupat na vrchol? Ve své nejnovější knize Paolo Cognetti vypráví o cestě jako touze po sebepoznání, o kroužení kolem smyslu vlastní pouti, o úniku i návratu, o snaze nechat se fyzicky prostoupit krajinou. Literárně pojatý cestovní deník Nikdy nevystoupat na vrchol zachycuje jeho zážitky z expedice do nepálského Dolpa, na niž se vydal koncem roku 2017 jako čtyřicátník, který se musí vyrovnat se skutečností, že definitivně překročil hřeben mládí a zpátky nevede žádná stezka.

Bílá kniha je intimní meditací o barvě. Náladu uvozuje výčet bílých věcí: sůl, sníh, led, měsíc, rýže, vlny, magnólie... Zároveň jde o autobiograficky laděné rozjímání nad smrtí vypravěččiny sestry, která zemřela dvě hodiny po narození. Han Kang napsala Bílou knihu během rezidenčního pobytu ve Varšavě. Vypravěčka prochází neznámým městem, všímá si pozůstatků války, míst zničených při náletu v roce 1944 a poté zrekonstruovaných. Starý pilíř, který zůstal zachován, byl začleněn do nové stavby. Vnímá existenci své sestry jako tenhle pilíř, relikt patřící k vlastní minulosti. Tím, že o její smrti bude psát, jí může dát nový život. Bílá kniha přináší nečekaně hluboký niterný zážitek, zprostředkovaný citlivě budovanými texty o truchlení, znovuzrození a vytrvalosti lidského ducha. Ohromující pátrání po křehkosti, kráse i nezvyklosti života.

Nový román kontroverzního francouzského spisovatele Michela Houellebecqa je životním bilancováním šestačtyřicátníka, který vzpomíná na své bývalé lásky. Nepřekvapí, že nechybí naturalistické popisy sexuality, ale i lyrické, melancholické úvahy nad vztahy obecně, pojmy láska, přitažlivost apod. Ve druhé půlce románu vypravěč zjišťuje, že nemůže žít bez Camille, jedné z milenek, a výčitky i sebelítost ho pohání k něčemu, co vypadá jako stalking. Když je vypravěč na dně, rozhoduje se mezi vírou a mezi antidepresivy. „Bůh je průměrný scenárista“, poznamenává, a je jasné, pro jakou variantu se rozhodl. Houellebecq má nezaměnitelný, osobitý styl, pracující zejména s nenápadnými, ale promyšlenými asociacemi. Jsou zde i vedlejší linie příběhu jako sportovní střelba nebo vysokoškolské studium na zemědělské fakultě – není to poprvé, co do fiktivního příběhu pronikají autobiografické prvky. Houellebecq opět dokazuje, že každé jeho nové dílo je literární událostí a že se mu stále daří udržovat své čtenáře v očekávání a napětí.

Autor sa evidentne rozhodol znovu šokovať, ale tým najmenej očakávaným spôsobom: je ,,ukľudnený" a úspešne sa snaží o poctu realistom devätnásteho storočia. Houellebecq rozpráva príbeh maliara a fotografa Jeda Martina. Jeho matka spáchala samovraždu, s otcom sa vída len sporadicky. Kariéru umelca začal na akadémii Beaux-Arts fotografovaním neživých objektov, keď ale zistil, akou fascinujúcou záležitosťou je mapa, a začal sa zaoberať najmä reláciou mapy a zobrazeného územia. Objavil úplne originálny tvorivý postup prameniaci vo fotografovaní michelinovských máp z rôznych uhlov – vzniknuté umelecké fotky pri náležitom zväčšení a patričnej ??inštalácii dostávajú rozmer neobyčajného umeleckého diela...

Černý tulipán patří k nejznámějším románům Alexandra Dumase. Na rozdíl od jiných spisovatelových děl, překypujících davy postav, souboji a velkými scénami, jde o komorní příběh zabydlený jen několika málo osobami. Má pouze tři dějové linie, což je na Dumase velmi přehledné: politické události v Holandsku při nástupu Viléma Oranžského k moci roku 1672; tulipánovou horečku, jež v té době Holandskem zmítala, a touhu vypěstovat černý tulipán; v neposlední řadě lásku mezi noblesním vězněm a žalářníkovou dcerou, která dobře skončí.

Jeden z nejslavnějších románů světového písemnictví vyšel poprvé roku 1880. Tento literární epos je po Zločinu a trestu, Idiotovi a Běsech považován za vrchol autorovy tvorby. Obsesivní touha po životě je společným jmenovatelem psychopatických postav, otce Fjodora a bratrů Ivana, Dmitrije, Aljoši. Starý Karamazov, děvkař a opilec, odmítá financovat večírky a alkoholové eskapády svého nejstaršího syna Dmitrije. Ten před svědky přísahá, že otce zabije. Drama o temných vrstvách paměti, o lidském svědomí, vině a trestu. Vedle divadelních představení byli Karamazovi třikráte převedeni na plátno: 1958 americkým a 1969 ruským režisérem, originálním způsobem roku 2008 v česko-polském filmu Petra Zelenky.

Příběh lásky na pozadí dramatických německých dějin od konce 19. století do sedmdesátých let 20. století. Olga je sirotek z chudých poměrů, Herbert syn venkovského statkáře, oba se vymykají venkovskému prostředí, v němž vyrůstají, a právě jejich jinakost je sblíží. Nadaná a cílevědomá Olga se stane učitelkou, Herbert vyráží do světa, aby přispěl k velikosti Německa. Bojuje v koloniálním vojsku v Africe a pro slávu Německa chce probádat Arktidu. Na polární expedici se po něm slehne zem. Olžina láska k Herbertovi však přetrvá až do její smrti, přestože vyznává opačné ideály než Herbert, velké Německo ji děsí. A když zemře, její láska a tajemství se promítají až do současnosti.

Vypravěčkou románu je lesbička – ten typ, co nosí vysoké podpatky a lakuje si nehty na nohou. Piki, její přítelkyně, patří do té druhé kategorie, jejíž příslušnice mají vyholené hlavy, oblékají se do kapsáčů a obouvají do kanad. Piki se o svou dívku stará, jak se sluší a patří: platí jí taxík, kupuje drinky, otevírá dveře a obléká kabát. Nad ránem, když se spolu vrátí z tahu po „homobarech“, jí šeptá do ucha romantická slůvka… Piki je nejvíc cool lesba v celém městě, všichni ji uznávají a všechny po ní touží… Román Sofi Oksanen pojímá hned tři velká témata. Nejenže čtenáři přibližuje strasti mladých lidí, kteří trpí psychickými problémy od deprese k panické poruše, a poodhaluje společnosti uzavřený svět homosexuálů – je to především netradiční milostné drama, které nemá šťastný konec.

V době prvních mrazů na konci listopadu je v močálech na kraji města nalezeno mrtvé tělo manželky lékaře Marka Diviše. Mezi obyvateli se začíná roztáčet kolotoč úvah, spekulací a pomluv. Osudy postav se kříží a praskají jako dráty elektrického vedení stožárů v polích za městem. Román Ke dnu volně navazuje na úspěšnou prvotinu Do tmy, za niž autorka obdržela roku 2016 Magnesii Literu za prózu.

Leitmotivem knihy je led ve všech podobách a asociacích – ledovce, mráz, zima, sníh, chlad, bělost – a současně funguje jako metafora mezilidských vztahů: těch blízkých mezi hrdinčinou matkou, bratrem autistou a jí samotnou, i těch vzdálených mezi jedinci žijícími v cizím, složitém, venkovním světě začátku jednadvacátého století. Propojení subjektivních pasáží s dokumentárními popisy polárních dějin upomíná kupř. na poetiku Julia Cortázara či Milana Kundery.

Osmnáctiletý Karl Ove přijímá místo učitele na základní škole v rybářské vesničce na severu Norska, aby se zde mohl věnovat vysněnému psaní. Tanec v temnotách, čtvrtý díl série Můj boj, přináší vzpomínky na rok strávený na odlehlém místě, kde vládnou nejen specifické mezilidské vztahy, ale v nebývalé míře i příroda.

Knížka bezprostředně spojená s italským bestsellerem Osm hor. Spojuje v sobě deník, filozofickou meditaci, ale stejně tak i cestovní zápisky. Tento příběh v nás vyvolává otázky po smyslu samoty, přátelství a vztahu k okolnímu světu. Protagonista novely je osamělý třicetiletý muž. V dětství si vytvořil silné pouto k přírodě, které mu teď však chybí. A tak znenadání učiní radikální změnu: Pronajme si horskou chatu ležící ve výšce kolem 2000 metrů a začne tam žít život, o kterém vždycky snil. Život v téměř absolutní samotě, narušované leda několika málo místními lidmi, život ve společnosti zvířat a knih. Tak se mu podaří znovu objevit své vnitřní já a pochopit vztah člověka k přírodě… Dílo přímo odkazuje na slavné práce takových autorů, jakými byli Henry David Thoreau nebo John Muir.

Pařížské metro je svět sám o sobě, denně v něm na sebe narážejí a míjejí se statisíce navzájem si cizích lidí, jejich osudy však bývají nejednou podobné. Mathilda, mladá vdova a matka tří dětí, vstupuje do tohoto podzemního bludiště s nadějí, že potká nějakou spřízněnou duši, možná i muže svého života. Je příliš sama na své trápení, hlavně v práci, kde pomalu podléhá psychickému ponižování. Ani Thibault, terénní lékař, po rozchodu s přítelkyní neprožívá nejšťastnější období a každodenní, ne zrovna radostná rutina cest za pacienty mu nepřidává na životní energii ani optimismu. Mathilda i Thibault jsou v mraveništi desetimilionového města velmi osamělí. Oba intenzivně touží po blízkosti někoho, kdo by jim rozuměl a kdo by je miloval. Je málo pravděpodobné, že se setkají. A pokud se setkají, je pravděpodobné, že i oni se minou. Někdy je osud záležitostí vteřiny.