Odeon strana 36 z 87

Píše se rok 1988 a devatenáctiletý Karl Ove přijíždí po prázdninovém putování Evropou s velkým očekáváním do deštivého Bergenu. Je jedním z hrstky studentů přijatých na Akademii tvůrčího psaní a zdá se, že je tedy i krůček od svého snu stát se spisovatelem. Záhy ovšem zjišťuje, že realita vůbec neodpovídá jeho představám, ani pokud jde o bouřlivý život ve „velkoměstě“, ani pokud jde o studium a start literární kariéry. Atmosféru univerzitního města, vlastní pocity společenské vyloučenosti, alkoholické excesy, sexuální zkušenosti, partnerské vztahy a soužití, každodenní rutinu studia i zaměstnání, to vše autor nahlíží očima devatenáctiletého mladíka nanejvýš autenticky, upřímně a s nemilosrdnou otevřeností.

Černý obchod s ohroženými květinami s postupujícím vymíráním druhů závratně vzrostl. Cena, jakou byli někteří sběratelé ochotni zaplatit za jedinou sazenici, nabyla často až zvrácených rozměrů. Jisté květy obestřela dekadentní melancholie. Zdobení se zánikem a smrtí. Móda, kterou začala vzývat především nová vrstva bohatých. Vodní a zemědělští baroni třetího světa. Nová ekonomická elita. Kryštof poznal kupce, co si nalhávali, že tak pro další generace zachraňují to, co se ještě zachránit dalo. Poznal jiné, kteří nezachraňovali nic, jen se smutně opájeli všemi těmi dávnými tvary a vůněmi. Všechny ty květy, ať byly sebelíbeznější, voněly rozkladem. Začaly se objevovat nelegální parfémy vyráběné z posledních zástupců dříve běžně rozšířených druhů rostlin, vyhynulé vůně, upomínající na cosi dávného. Asi jako když se lidé chodili dívat do kodaňské zoo na posledního žijícího ledního medvěda, který začal odmítat potravu, jako by tušil, že je to jen plýtvání časem – jako by ho jeho mrtvý živočišný druh volal k sobě do nicoty.

Na samém počátku Schlinkova románu stojí událost ryze osobní, ne-li přímo soukromá: totiž onemocnění žloutenkou. V jeho průběhu však dojde k přesahu, který se bezprostředně dotýká osudu a svědomí jednoho z největších evropských národů. Když se patnáctiletému chlapci Michaelu Bergovi udělá na ulici zle, pomůže mu jistá žena, Hanna Schmitzová. Hoch ji později vyhledá a z jejich setkání se vyvine milostný vztah – vztah nerovný a současně ojedinělý, neboť oba aktéry od sebe dělí více než dvacet let. Přestože Hanna pracuje jako průvodčí tramvaje a její vzdělání očividně není valné, po svém milenci vyžaduje, aby jí ve volných chvílích předčítal knihy. Později však Hanna za tajemných okolností zmizí a Michael se s ní opět setká jako student práv na konci šedesátých let – při procesu s nacistickými válečnými zločinci. Předčítač se po svém vydání dočkal rozporuplného přijetí; od nadšených ohlasů, srovnávajících jej například s Grassovým Plechovým bubínkem, až po odsudky vyčítající knize, že morálně nivelizuje vztah mezi oběťmi a vrahy. Ať už se však jeho čtenáři přiklánějí na jakoukoliv stranu, je takový rozptyl názorů jasným dokladem toho, že Předčítač je stále živé dílo, které zneklidňuje a pokládá otázky.

Alan Hollinghurst si se svými prózami dává na čas. Románovou novinku známého anglického spisovatele, básníka a překladatele dělí od té předchozí šest let. Je tu nicméně „starý dobrý“ Hollinghurst, jak ho známe z dřívějška; autor se drží svého tématu i formy. Klasická struktura pěti obsáhlých částí zachycuje vždy jednu konkrétní situaci nebo události, které se odehrávají v mnohaletém časovém odstupu a sledují osudy postav během několika desetiletí. První kapitola a východisko děje se odehrává na Oxfordu v době letecké bitvy o Británii. Děj se točí kolem příchodu nového sedmnáctiletého studenta Davida Sparsholta, oslnivého krasavce. Jeho spolužák Evert Dax, nesmělý syn slavného spisovatele, se do něj beznadějně zamiluje. Po čase slaví úspěch, i když, jak se nakonec ukáže, z Davidovy strany šlo o protislužbu za finanční půjčku, která ho má vytáhnout z jeho problémů. Román dále sleduje Davidovy osudy i cesty jeho syna Jonathana, které se v prostředí britské kulturní a mediální smetánky neustále protínají s životní dráhou Everta Daxe. Alan Hollinghurst se jako mistrný vypravěč opět vyrovnává se zkušenostmi gayů v proměnách doby a společenských poměrů. Elegantně rafinovaný, přesný a výstižný styl je tentokrát okořeněn britským humorem.

Svět hlavního hrdiny Kryštofa je už od dětství něčím zvláštní. Jeho noční můrou je rostlina zvaná bolševník – gigantický invazní plevel, v jehož těle koluje jedovatá míza. Kryštof propadá ve škole, ale s nadšením a úžasem kříží masožravé rostliny. Žije samotářsky, stýká se jen s Andrejem a Ninou. Později je pohlcen světem rostlin a postupem času objevuje černý trh se vzácnými květinami. Stává se obchodníkem s vymírajícími rostlinnými druhy, za jejichž utržení hrozí obrovské pokuty i několikaleté tresty. Pak se znovu setká s Ninou, která žije s Andrejem v ne příliš vydařeném manželství. Kryštof ji přesvědčí, aby s ním odešla, a ve snaze vydělat dostatek peněz příjme svou poslední zakázku. Jde o to převézt z Japonska do Evropy jedinou rostlinu – poslední živý exemplář oficiálně již dávno zaniklého parazitického druhu.

Uprostřed jabloňových sadů v úrodné krajině státu Maine leží podivný svět, v němž začíná odysea Homera Wellse. Po několika traumatizujících zkušenostech u adoptivních rodičů se stane natrvalo součástí sirotčince v St. Clouds a jako nejstarší chovanec se učí mladým i starším ženám pomáhat od jejich starostí. Jeho učitelem je zakladatel sirotčince Wilbur Larch, lékař, který vede své soukromé křížové tažení proti zlu, často v rozporu se zákonem. Sledujeme Homerův příběh, jeho snahu stát se užitečným, učednické období v sirotčinci, dospělá léta v moštárně, prazvláštní vztah k manželce jeho nejlepšího přítele, neustálé odchody i návraty…

Londýnské jitro, červen 1923. Paní Clarissa Dallowayová jde do květinářství pro výzdobu na svůj dnešní večírek. Než však tahle událost pro lidi z lepších kruhů nastane, strávíme v její společnosti obyčejný den, který nás nenechá na pochybách, že pod slupkou stárnoucí, průměrné středostavovské paničky bije srdce se stejně vroucí pravidelností, s jakou se na Toweru každou čtvrthodinu hlásí Big Ben. Woolfová však nejenže rozbíjí klišé o jedné snobské madam. Technikou proudu vědomí a s přispěním vedlejších postav tohoto okouzlujícího letního capriccia před námi postupně odhalí skutečné nitro paní Dallowayové, které působí věrněji než sebetrefnější realistický popis, a také její obrovskou žízeň po životě. Próza inspirovala světoznámý román M. Cunninghama Hodiny a stejnojmenný oscarový film.

Co znamená vydat se do hor a nikdy nevystoupat na vrchol? Ve své nejnovější knize Paolo Cognetti vypráví o cestě jako touze po sebepoznání, o kroužení kolem smyslu vlastní pouti, o úniku i návratu, o snaze nechat se fyzicky prostoupit krajinou. Literárně pojatý cestovní deník Nikdy nevystoupat na vrchol zachycuje jeho zážitky z expedice do nepálského Dolpa, na niž se vydal koncem roku 2017 jako čtyřicátník, který se musí vyrovnat se skutečností, že definitivně překročil hřeben mládí a zpátky nevede žádná stezka.

Bílá kniha je intimní meditací o barvě. Náladu uvozuje výčet bílých věcí: sůl, sníh, led, měsíc, rýže, vlny, magnólie... Zároveň jde o autobiograficky laděné rozjímání nad smrtí vypravěččiny sestry, která zemřela dvě hodiny po narození. Han Kang napsala Bílou knihu během rezidenčního pobytu ve Varšavě. Vypravěčka prochází neznámým městem, všímá si pozůstatků války, míst zničených při náletu v roce 1944 a poté zrekonstruovaných. Starý pilíř, který zůstal zachován, byl začleněn do nové stavby. Vnímá existenci své sestry jako tenhle pilíř, relikt patřící k vlastní minulosti. Tím, že o její smrti bude psát, jí může dát nový život. Bílá kniha přináší nečekaně hluboký niterný zážitek, zprostředkovaný citlivě budovanými texty o truchlení, znovuzrození a vytrvalosti lidského ducha. Ohromující pátrání po křehkosti, kráse i nezvyklosti života.

Autor se opět nebojí provokovat a nadhazovat kontroverzní témata originálním způsobem. Tentokrát se pustil do neotřelé teorie o tom, že pro nejlepší možné fungování společnosti je nutné, aby se jednotlivé skupiny obyvatelstva držely pospolu podle své příslušnosti. Ať už jde o bílé, černé nebo homosexuály. Reorganizace společnosti je nutná proto, že v současném světě přebývá mladých mužů, kteří by jinak museli narukovat a zemřít ve válce. Přebytek mladíků bez perspektivy totiž nahrává matriarchálnímu uspořádání, což není dlouhodobě udržitelné a výhodné. Mladé muže je potřeba zaměstnat něčím pořádným, třeba převzetím vlády a přerozdělením pravomocí, dohledem nad dodržováním nových pravidel, sledováním seznamů či řezáním uší. Den přizpůsobení se blíží.

Román Vlny, poprvé publikovaný v roce 1931, patří k nejvýraznějším z experimentální tvorby Virginie Woolfové. Ústřední roli v něm má šest postav, vedoucích monology: Bernard, Susan, Rhoda, Luis, Jinny a Neville. Důležitá je také sedmá osobnost – Percival, přestože čtenář nikdy neslyší jeho hlas. Monology, které postavy vedou, charakterizují jejich city a povahové vlastnosti. Kniha je rozčleněna devíti krátkými částmi, které detailně popisují výjevy z pobřeží, sledování vln.

Michael Beard je nositeľom Nobelovej ceny, ale svoju najlepšiu prácu odviedol už v mladosti. Ako päťdesiatnik žije zo svojej povesti, prednáša za horibilné honoráre, sponzoruje svojím menom vedecké inštitúcie. S nutkavým sukničkárom Beardom sa zoznamujeme vo chvíli, kedy sa rozpadá jeho piate manželstvo. Tentokrát je to ale iné:neverná je mu žena. Autorov najnovší román je podobenstvom o neukojiteľnej túžbe, chtivej nenásytnosti i podvádzaní seba samých.

Lidský život v kostce. Od prvního nádechu k poslednímu, jako bychom byli odnepaměti určeni k zapomínání. A k zapomnění. Román vypráví příběh čtyř lidí, jejichž osudy jsou hluboce provázány. S Alicí a Tomášem se seznámíme právě v okamžiku, kdy mu ona vmete do tváře, že ho nikdy nemilovala. S jejich synem Patrikem a jeho partnerkou Stelou se poznáme vzápětí – Patrik je po těžké autohavárii v kómatu. Aby toho nebylo málo, u jeho otce propuká Alzheimerova choroba, takže Alice má na starosti oba dva: jednoho, který se učí žít znovu, a druhého, který se snaží život nezapomínat.

Bulgakovovo vrcholné a poslední dílo, které autorovi právem získalo světovou proslulost. V Bulgakovově groteskním mnohavrstevném mystériu se rozvíjí a prolíná více rovin: je stejně tak fantaskním a symbolickým obrazem doby jako realistickým vylíčením dusné atmosféry Moskvy 20. a 30. let, biblickým apokryfem, eschatologickou vizí i ostrou satirou na poměry. Svůj „příběh novodobého Fausta“ začal Bulgakov psát v roce 1929 a poslední úpravy diktoval, už slepý, své ženě pět dní před smrtí roku 1940… Mistr a Markétka vychází v novém překladu Libora Dvořáka ve čtvrtém vydání.

U nás již dobře známá a oblíbená francouzská autorka Delphine de Vigan ve svém zatím posledním díle Vděk navazuje na předchozí knihu Pouta v jakési zamýšlené volné trilogii věnované různým aspektům mezilidských vztahů. Hrdinkou jímavé, ale i humorné knihy je rezidentka domova pro seniory Michele Seldová zvaná Miška. Svérázná stařenka s duší mladého děvčete paradoxně k tomu, že pracovala jako korektorka v novinách, trpí postupující afázií, poruchou řečových schopností. Ztráta slov, která Miška nahrazuje jinými, je sice zdrojem komických efektů, ale zároveň prozrazuje leccos z její dramatické minulosti: její židovští rodiče byli deportováni a v dětství ji vychovávala cizí náhradní rodina. Miška vnímá svůj celoživotní dluh – vyjádřit těm statečným lidem svůj vděk – a cílí k tomu veškerou svou zbývající energii.

Zatímco autorovy slavné hororové povídky charakterizuje jedovatá bizarnost, čtyři příběhy ze sbírky Milostné rošády jsou precizně komponované originální anekdoty s překvapivou, až šokující pointou - povídky o "bezbolestné bolesti", v různých hávech obměňující české přísloví "kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá"… Jsou to mistrné, dějově sevřené grotesky naplněné černým humorem, které často připomenou vycizelované arabesky Poeovy.